Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 516/02Usnesení ÚS ze dne 18.02.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázanosti státní moci zákonem)
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
byt/vyklizení
Nájem
EcliECLI:CZ:US:2003:2.US.516.02
Datum podání25.07.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 711

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 516/02 ze dne 18. 2. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelky V. Š., zastoupené advokátem JUDr. J. Z., o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 7. 2001, čj. 10 C 145/94-159, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2002, čj. 62 Co 133/02-183, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se návrhem ze dne 3. 7. 2002, doručeným Ústavnímu soudu dne 25. 7. 2002 a doplněným dne 5. 9. 2002, domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 a Městského soudu v Praze. Tvrdí, že uvedená rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Z přiložených listin Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 3. 7. 2001, čj. 10 C 145/94-159, přivolil Obvodní soud pro Prahu 9 k výpovědi z nájmu bytu, umístěného ve 2. nadzemním podlaží domu č.p. 444 v Praze 9, B.ulice, kterou dali žalobci nezl. V. H. a nezl. T. H. stěžovatelce. Rozhodl, že nájem bytu skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, jejíž běh počíná prvním dnem měsíce následujícího po právní moci rozsudku. Stěžovatelce uložil povinnost byt vyklidit do 30 dnů po zajištění náhradního bytu. Dále stěžovatelce uložil, aby v uvedeném bytě vyklidila první obytnou místnost vlevo a část přístupové chodby 2. nadzemního podlaží do 30 dnů od právní moci rozsudku. Konečně rozhodl o nákladech řízení. Proti tomuto rozsudku se stěžovatelka odvolala. Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 10. 4. 2002, čj. 62 Co 133/2002-183, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelka napadla uvedené rozsudky projednávanou ústavní stížností, k níž se vyjádřily Obvodní soud pro Prahu 9 a Městský soud v Praze. Z vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 9 vyplývá, že stěžovatelka podala proti rozhodnutí odvolacího soudu spolu s ústavní stížností i dovolání. Dne 17. 2. 2003 bylo ověřeno, že Nejvyšší soud o jejím dovolání doposud nerozhodl.

Ústavní stížnost není přípustná.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.

Ze sdělení Ústavního soudu, publikovaného pod č. 32/2003 Sb. plyne, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Také lhůta k podání ústavní stížnosti má být počítána od doručení tohoto rozhodnutí. Jinými slovy, Ústavní soud v uvedeném sdělení vyjádřil názor, že rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, je v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání až rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, bez ohledu na způsob vyřízení.

S ohledem na výše uvedené, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh není přípustný. Posledním opravným prostředkem v projednávané věci totiž je dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, resp. rozhodnutí o něm. Projednávaná ústavní stížnost však směřuje proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 9 a Městského soudu v Praze, jež rozhodnutími o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, v dané věci nejsou. V opačném případě, pokud by Ústavní soud v dané fázi ústavní stížnost věcně projednal, rozhodnutí o posledním opravném prostředku, tedy rozhodnutí o dovolání, by jeho rozhodnutím zůstalo nedotčeno, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty.

Shora uvedené sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb. bylo rozesláno 3. února 2003. Projednávaná ústavní stížnost byla odevzdána k poštovní přepravě před tímto datem. Ústavní soud proto musel posoudit použitelnost svého sdělení v daném případě s ohledem na princip předvídatelnosti. Stěžovatelka podala současně s ústavní stížností i dovolání v dobré víře, s ohledem na dosavadní rozhodovací praxi Ústavního soudu, a nemohla následný vývoj názorů tohoto soudu vyjádřený ve sdělení č. 32/2003 Sb. předvídat. Ústavní soud přesto dospěl k závěru, že v daném případě lze pravidla svého rozhodování obsažená ve sdělení č. 32/2003 Sb. použít, a to vzhledem k tomu, že ústavní práva stěžovatelky nejsou tímto postupem nijak dotčena. Nejvyšší soud o jejím dovolání dosud nerozhodl, a stěžovatelka proto bude případně moci v budoucnu napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale i rozhodnutí obecných soudů mu předcházející.

Ústavní soud se ovšem zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení § 75 odst. 2 písm. zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§75 odst. 2 písm. a)] nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 § 75 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma [§ 75 odst. 2 písm. b)]. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil.

S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavnísoud nucen projednávaný návrh podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2003JUDr. Jiří Malenovský

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru