Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 516/01Nález ÚS ze dne 28.11.2001K lhůtě pro uplatnění nároku na náhradu živého a mrtvého inventáře

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
procesní - náhrada nákladů řízení - § 62
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 183/24 SbNU 361
EcliECLI:CZ:US:2001:2.US.516.01
Datum podání23.08.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 20

40/1964 Sb., § 35 odst.1, § 37 odst.1

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 516/01 ze dne 28. 11. 2001

N 183/24 SbNU 361

K lhůtě pro uplatnění nároku na náhradu živého a mrtvého inventáře

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu, ve věci ústavní stížnosti J.

D-ové, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2001,

sp. zn. 19 Co 725/99, a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze

dne 16. 9. 1998, č. j. 8 C 37/95-88, za účasti účastníků řízení:

1) Krajského soudu v Brně a 2) Okresního soudu v Prostějově

a vedlejších účastníků řízení: 1) ZD K., 2) Zemědělského

obchodního družstva K., a 3) V. D., takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2001, sp.

zn. 19 Co 725/99, a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne

16. 9. 1998, č.j. 8 C 37/95-88, se zrušují.

II. Návrh na náhradu nákladů řízení se zamítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností ze dne 22. 8. 2001 se J.

D-ová (dále jen "stěžovatelka") domáhá toho, aby Ústavní soud

vydal nález, kterým by zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze

dne 25. 4. 2001, sp. zn. 19 Co 725/99, a rozsudek Okresního soudu

v Prostějově ze dne 16. 9. 1998, č.j. 8 C 37/95-88, a dále aby

Ústavní soud vydal usnesení, kterým by zavázal prvního a druhého

účastníka řízení uhradit společně a nerozdílně do 15 dnů ode dne

vykonatelnosti daného rozhodnutí stěžovatelce náklady řízení před

Ústavním soudem. Stěžovatelka má za to, že uvedenými rozhodnutími

došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

(dále jen "Listina").

Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově byla

zamítnuta žaloba stěžovatelky proti ZD K., Zemědělskému obchodnímu

družstvu K. a V. D. na náhradu živého a mrtvého inventáře

a současně bylo stěžovatelce uloženo zaplatit prvému a druhému

žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 20.400,-- Kč. Na základě

uvedené žaloby se stěžovatelka domáhala toho, aby ZD K. (jakožto

prvému žalovanému) byla uložena povinnosti poskytnout stěžovatelce

(jakožto žalobkyni) náhradu odpovídající jejímu dědickému podílu

po F. D. aj. D-ské za vnesený živý a mrtvý inventář včetně zásob,

tj. za 1 krávu ve váze 533 kg, 2 jalovice v celkové váze 236 kg,

2 prasata v celkové váze 209 kg, jednoho koně, za siláž

v hmotnosti 51,10 q, za seno v hmotnosti 3,5 q, za slámu

v hmotnosti 23,8 q, za brambory - sadba - krmné v hmotnosti 17,95

q, za zrniny krmné v hmotnosti 6,25 q, ve věcech téhož nebo

srovnatelného druhu, do výše 100.745,-- Kč, to vše do 15 dnů od

právní moci rozsudku. V případě nemožnosti věcného plnění mělo být

žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 100.745,-- Kč do 15 dnů

od právní moci rozsudku. Stejné povinnosti měly být uloženy také

druhému žalovanému (Zemědělské obchodní družstvo K.), jakož

i třetímu žalovanému (V. D.). Z odůvodnění předmětného rozsudku

vyplynulo, že se soud především zabýval otázkou, zda stěžovatelka

je oprávněnou osobou, přičemž dospěl k závěru, že by jí

stěžovatelka byla, neboť je dcerou osob, které ve smyslu

ustanovení § 20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických

vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších

předpisů (dále jen "zákon o půdě"), jako původní vlastníci živého

a mrtvého inventáře, jakož i zásob, tyto vnesly do zemědělského

družstva v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 a pokud by žily,

měly by právo na jejich náhradu. Dále se pak soud zabýval otázkou,

zda žalobkyně splnila lhůtu stanovenou v § 13 dost. 1 zákona

o půdě, přičemž dospěl k závěru, že žalobkyně nepožádala ve smyslu

§ 20 zákona o půdě o náhradu za živý a mrtvý inventář. Podala

pouze přihlášku majetkového podílu, kterou však bylo možno učinit

do 28. 4. 1992. Tato skutečnost měla vyplynout i z výpovědi

navrhovatelky, když bylo jednoznačně prokázáno, že nežádala

o náhradu za živý a mrtvý inventář. S ohledem na to, že svůj nárok

na náhradu za živý a mrtvý inventář stěžovatelka neuplatnila

v zákonné lhůtě, její právo zaniklo.

Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Prostějově podala

stěžovatelka odvolání, v němž uvedla, že skutková zjištění učiněná

prvostupňovým soudem nemají oporu v provedeném dokazování,

odůvodnění postrádá výklad o tom, o které důkazy soud opřel své

právní závěry a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Soud

zcela opomenul výpověď stěžovatelky před soudem, v níž se uvádí,

že stěžovatelka svou písemnou žádostí ze dne 9. 2. 1993, doručenou

družstvu dne následujícího, skutečně požadovala náhradu za živý

a mrtvý inventář po rodičích, v uvedeném směru jednala

s pracovnicí družstva Z. C-ou i předsedou družstva Ing. M. K.

a družstvo na uvedenou žádost reagovalo jako na žádost o náhradu

živého a mrtvého inventáře, což prokazuje i dopis družstva ze dne

25. 6. 1993. Soud dále nehodnotil i skutečnost, že stejné nároky

stěžovatelka uplatnila ve vztahu k Zemědělskému družstvu T.,

z čehož lze dovozovat, že stěžovatelce muselo být známo, že nelze

již uplatnit nároky ve smyslu zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě

majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech,

ve znění pozdějších předpisů, a tedy že stěžovatelka reagovala na

novelizaci zákona o půdě, na základě které byla prodloužena lhůta

pro uplatnění předmětného nároku do 31. 3. 1993. Soud ve vztahu

k tomuto důkazů nezdůvodnil, proč jej odmítá či pokládá za

nevěrohodný. V tomto ohledu vykročil ze zásady volného hodnocení

důkazů, v důsledku čehož trpí rozsudek okresního soudu vadou,

která způsobuje, že rozsudek není přezkoumatelný pro nedostatek

důvodů.

Krajský soud rozsudek soudu prvého stupně jako věcně správný

potvrdil, neboť dospěl k závěru, že soudem prvého stupně byl

dostatečným způsobem zjištěn skutkový stav a byl z něj vyvozen

i správný právní závěr. Pokud stěžovatelka vztahuje řádné a včasné

uplatnění nároku na vydání živého a mrtvého inventáře k dopisu ze

dne 9. 2. 1993, doručenému družstvu Haná v K. dne následujícího

a nadepsaného jako majetkové vypořádání - dědické nároky, v němž

stěžovatelka uvedla, že se hlásí k majetkovému podílu po rodičích

F. aj. D-ských, pak z tohoto nelze dovodit, že tímto podáním

uplatnila nárok na vydání živého a mrtvého inventáře. Je tomu tak

proto, že stěžovatelka nepoužila daný termín ani termín obdobný,

z čehož by bylo možno jednoznačně dovodit uplatňování předmětného

nároku; spíše lze dovodit, že se stěžovatelka hlásí do

transformačního procesu. Této skutečnosti nasvědčuje i to, že

stěžovatelka byla, jak vyplývá z výzvy adresované družstvu v T.,

schopna rozpoznat rozdíly mezi uplatněnými nároky, přičemž i sama

stěžovatelka tvrdí, že si je vědoma rozdílného právního režimu

jednotlivých nároků. Z výpovědi svědků Z. C-ské a Ing. M. K. nelze

dovodit, že by došlo k řádnému a včasnému uplatnění nároku.

Odvolací soud pokládá tvrzení stěžovatelky za účelová, neboť

stěžovatelka neuplatnila svůj nárok na náhradu za živý a mrtvý

inventář podle zákona o půdě do 31. 3. 1993, a tak její nárok

zanikl prekluzí.

Proti rozsudku soudu prvého i druhého stupně podala

stěžovatelka ústavní stížnost. Dle názoru stěžovatelky obecné

soudy pominuly část její účastnické výpovědi ze dne 3. 5. 1995,

v níž uvedla, že svou písemnou žádostí ze dne 9. 2. 1993 skutečně

požadovala náhradu za živý a mrtvý inventář po svých rodičích,

a stejně tak stěžovatelka vypovídala dne 28. 6. 1995, kdy

předložila kopii dopisu uvedeného družstva ze dne 25. 6. 1993,

z něhož vyplývá, že družstvo na její žádost reagovalo jako na

žádost o náhradu živého a mrtvého inventáře. Nebyla ani

zpochybněna ta část její účastnické výpovědi, v níž uvedla, že

v daném směru jednala s pracovnicí družstva Z. C-skou a předsedou

družstva Ing. M. K., který tuto skutečnost ve své výpovědi

potvrdil. Soudy nevyhodnotily ani skutečnost, že v časové

souslednosti uplatňovala nároky ve vztahu k Zemědělskému družstvu

T., a tak jí bylo známo, že nároky podle zákona č. 42/1992 Sb. již

nelze uplatnit; naopak reagovala na prodloužení lhůty k uplatnění

předmětného nároku do 31. 2. 1993. S ohledem na to, že obecné

soudy nezdůvodnily, proč tyto důkazy odmítají či pokládají za

nevěrohodné, porušily § 41 odst. 2 o. s. ř., podle kterého je

třeba posuzovat každý úkon podle jeho obsahu, a současně vykročily

ze zásady volného hodnocení důkazů, čímž porušily ustanovení §

132 o. s. ř., čímž zatížily svá rozhodnutí vážnou vadou. Postup

obecných soudů lze považovat nejen za formální, ale současně za

porušující čl. 36 odst. 1 Listiny, a tak navrhuje Ústavnímu soudu

napadené rozsudky zrušit.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení k podané

ústavní stížnosti. Krajský soud v Brně uvedl, že soudy obou stupňů

se nárokem stěžovatelky důsledně zabývaly a dospěly k závěru, že

stěžovatelka svůj nárok řádně a včas neuplatnila, takže tento

zanikl v důsledku prekluze. Uvedený závěr vychází z provedeného

dokazování, přičemž hodnocení důkazů je právem i povinností

obecných soudů, které by nemělo být Ústavním soudem přezkoumáváno.

Z tohoto důvodu navrhuje ústavní stížnost odmítnout. Okresní soud

v Prostějově se nevyjádřil. Dále byla vyžádána vyjádření

vedlejších účastníků řízení. ZD K. a Zemědělské a obchodní

družstvo K. shodně uvedly, že stěžovatelka neprokázala svá

(rozporuplná) tvrzení, přičemž soudy měly snahu o maximální

zjištění skutkového stavu a po jeho řádném zjištění přijaly

správný právní názor. Pokud soudy vyšly při hodnocení provedených

důkazů z výpovědi stěžovatelky, z jejího dopisu ze dne 9. 2. 1993

a výpovědí Ing. M. K. a Z. C., pak nelze vytýkat porušení

povinnosti volného hodnocení důkazů. Námitka stěžovatelky ohledně

porušení § 41 odst. 2 o. s. ř. je rovněž sporná, neboť z obsahu

uvedené písemnosti (tj. dopisu ze dne 9. 2. 1993) vyplývá vůle

stěžovatelky přihlásit se k majetkovému podílu. Tato skutečnost je

i obsahem výpovědi stěžovatelky a svědků. Pozdější výpovědi

stěžovatelky a její odkazy na velmi obecné sdělení ZD Haná K.

nemohou hodnocení ovlivnit. Ustanovení, na které stěžovatelka

odkazuje, se kromě toho týká úkonů prováděných účastníky soudního

řízení. Z tohoto důvodu se jeví názor stěžovatelky na porušení

práva na soudní ochranu ze strany obecných soudů jako subjektivní.

Skutečnost, že stěžovatelka nebyla ve věci úspěšná, není základem

po napadání nedostatku nezávislosti a nestrannosti. Z těchto

důvodů navrhuje ústavní stížnost zamítnout jako naprosto

nedůvodnou a ryze účelovou a zavázat stěžovatelku k náhradě

nákladů řízení před Ústavním soudem. Třetí vedlejší účastník, pan

V. D., k výzvě Ústavního soudu uvedl, že oba rozsudky byly vydány

po rozsáhlém a úplném zjištění skutkového stavu i po učinění

správných právních závěrů. Nárok stěžovatelky zanikl prekluzí,

neboť nelze dovodit, že by stěžovatelka uplatnila svůj nárok,

přičemž z dopisu ze dne 9. 2. 1993, nadepsaného majetkové

vypořádání - dědické nároky, tato skutečnost rozhodně nevyplývá.

Tvrzení stěžovatelky jsou pouze účelová, vedená snahou vnést mezi

vedlejší účastníky právní nejistotu. Z tohoto důvodu navrhuje

odmítnout návrh stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný

a zavázat stěžovatelku k náhradě nákladů řízení před Ústavním

soudem.

Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že

není vrcholem soustavy obecných soudů čl. 81 a čl. 90 Ústavy České

republiky a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného

dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy

ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny

a pokud napadeným rozhodnutím nebyly porušeny základní právo nebo

svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle

čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolává

ochrany základních práv zakotvených v Listině, přezkoumal Ústavní

soud napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaná stížnost je

důvodná.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky

s názorem obecných soudů na to, zda stěžovatelka uplatnila řádně

a včas nárok na náhradu živého a mrtvého inventáře ve smyslu § 20

zákona o půdě, když stěžovatelka má za to, že tak učinila dopisem

ze dne 9. 2. 1993, adresovaném Zemědělskému družstvu K., které

bylo právním předchůdcem prvého, příp. i druhého vedlejšího

účastníka řízení. V uvedeném dopise, nadepsaném "majetkové

vypořádání - dědické nároky", se stěžovatelka hlásí k majetkovému

podílu po zemřelých rodičích F. D., nar. 13. 10. 1905, aj. D-ské,

nar. 26. 11. 1911. Tento dopis byl adresátu doručen dne 9. 2.

1993. V daném případě je tedy třeba posoudit, zda předmětnou

listinu lze považovat za právní úkon, na základě něhož byl

v souladu s § 20 zákona o půdě vůči povinné osobě uplatněn nárok

na náhradu živého a mrtvého inventáře.

Úvodem je třeba poznamenat, že zákon o půdě nestanovuje

náležitosti takového právního úkonu, a proto je třeba postupovat

a danou otázku řešit výlučně podle ustanovení § 34 a násl.

občanského zákoníku, jež obecně upravují otázky právních úkonů.

Podle § 34 je právní úkon projev vůle směřující zejména ke vzniku,

změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy

s takovým projevem spojují. Projev vůle ve smyslu § 35 odst. 1

občanského zákoníku může být učiněn nejen jednáním nebo

opomenutím, ale též jiným způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti

o tom, co chtěl účastník projevit. I když posledně uvedená zásada,

že projev nesmí vzbuzovat pochybnosti, je spíše míněna ve vztahu

k projevu vůle jiným způsobem, nepochybně platí i pro právní úkony

učiněné jednáním či opomenutím. To ostatně dále rozvádí § 37 odst.

1 občanského zákoníku, který pod sankcí neplanosti právního úkonu

mj. stanovuje, že náležitostí projevu vůle je určitost

a srozumitelnost. Podle ustanovení § 35 odst. 2 občanského

zákoníku je pak třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat

nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle

vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu

s jazykovým projevem, z čehož vyplývá, že je třeba vycházet

z vůle toho, kdo právní úkon učinil, přičemž je nutno chránit

dobrou víru toho, komu je projev vůle adresován.

Dle názoru Ústavního soudu z citovaných ustanovení

jednoznačně vyplývá, že nelze vycházet pouze a izolovaně projevu

vůle osoby, která určitý úkon učinila, nýbrž je třeba jej

posuzovat v celkovém kontextu konkrétního případu. Přitom je třeba

zejména zkoumat, zda šlo o právní úkon nevzbuzující pochybnosti

v tom směru, co chtěl účastník projevit, nebo, jinak řečeno, zda

jej lze označit za dostatečně srozumitelný a určitý, a to, což je

třeba zdůraznit, ve vztahu k osobě adresáta. V daném případě tedy

jde (kromě dalšího) o to, zda u osoby povinné vznikly nebo mohly

vzniknout pochybnosti, zda se jedná o výzvu k náhradě za živý

a mrtvý inventář, resp. o uplatnění nároku na náhradu za něj. Jak

již výstižně k danému tématu uvedl Ústavní soud ve svém nálezu ze

dne 28. 9. 1998, sp. zn. IV. ÚS 189/98 (publ. in: Sbírka nálezů

a usnesení ÚS, sv. 12, č. 109), k podstatným znakům toho, co je

v teorii, vztahující se ke skladbě spisovné češtiny, označováno

jako výpověď (o něčem), náleží i to, že má vždy nějakou

komunikativní funkci, tj. jest míněna a "platí" vůči adresátovi

kupř. jako oznámení, otázka, výzva apod. Interpretace výpovědi,

tedy i výzvy, je jazykově chápána jako porozumění tomu, co se

v ní říká a proč (s jakým cílem, záměrem) byla produkována.

Důkazem úspěšnosti její správné interpretace jsou adekvátní reakce

adresáta.

Jestliže tedy vznikl spor o to, zda stěžovatelka uplatnila

nároky podle § 20 zákona o půdě nebo nároky na transformační podíl

podle zákona č. 42/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je

třeba na základě výše uvedeného hlediska posoudit právní úkon

stěžovatelky z pohledu reakce adresáta na něj. Jak bylo výše

zmíněno, stěžovatelka v řízení před obecnými soudy nabídla jako

důkaz dopis ZD Haná, K. ze dne 19. 7. 1993, v němž se právnímu

zástupci stěžovatelky dává na vědomí, že "v dopise ze dne 25. 6.

1993 sdělujeme Vaší klientce, paní J. D-ové, že živý a mrtvý

inventář připisujeme p. V. D., protože předložil notářský zápis,

kterým otec Vaší klientky postupuje všechny své nemovitosti se

všemi součástmi a se vším právním příslušenstvím svému synu p. F.

D. Dále jsme upozornili, že nehodláme řešit rodinné spory a že

v případě dohody nebo na základě rozhodnutí soudu, jako nestranná

osoba, budeme každé rozhodnutí plně akceptovat." Dle názoru

Ústavního soudu právě tento dopis představuje důkaz, který je pro

posouzení daného případu důležitý, neboť vypovídá o reakci povinné

osoby, která se stěžovatelkou jednala jako s osobou, která

uplatnila svůj nárok v zákonem stanovené lhůtě. Tuto skutečnost

ostatně potvrzuje vyjádření prvního a druhého vedlejšího účastníka

k žalobě stěžovatelky, ve kterém se pouze uvádí, že "pokud se

žalobkyně dodatečně, v náhradní lhůtě dané novelou zákona, o tuto

náhradu přihlásila, není jí možno tuto náhradu přiznat, neboť by

tak družstvo fakticky poskytovalo náhradu za jeden vznesený

majetek dvakrát" (č.l. 4 soudního spisu), tj. aniž by byla

vznesena námitka ohledně neuplatnění nároku ze strany

stěžovatelky. Výše uvedenou reakci je nutno posoudit

i v historickém kontextu; stěžovatelka (dlužno podotknout jako

právní laik) uplatnila nároky označené jako "majetkové" ve výši

svého dědického podílu, za situace, kdy povinná osoba jakožto

subjekt, který vyřizoval řádově stovky restitučních případů,

nepochybně věděla, že stěžovatelka může nárokovat již pouze

náhradu za živý a mrtvý inventář. Proto se Ústavnímu soudu na

základě uvedených skutečností jeví, že skutečným důvodem

nepřiznání náhrady za živý a mrtvý inventář bylo již dřívější

přiznání náhrady v plné výši panu V. D.

Vzhledem ke všem uvedeným okolnostem má Ústavní soud za to,

že stěžovatelka v předmětném podání projevila vůli, aby jí byla

přiznána náhrada za živý a mrtvý inventář, i když tak učinila

jiným slovním vyjádřením, než výslovným uvedením příslušného

termínu. V daném případě se jednalo o použití pojmu obecnější

povahy, který mohl objektivně zahrnovat i majetkové nároky

vyplývající z náhrady za živý a mrtvý inventář, když u povinné

osoby nevznikly pochyby, co chtěla stěžovatelka projevit. Za této

situace nelze než dospět k závěru, že inkriminovaný právní úkon

byl učiněn řádně a včas, v důsledku čehož je vyloučena prekluze

nároku stěžovatelky.

Praxí Ústavního soudu respektovaným ideovým východiskem pro

posuzování restitučních sporů je nález Ústavního soudu ČSFR ve

věci sp. zn. I. ÚS 597/92, v němž se dovozuje, že restitučními

zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit

následky minulých majetkových a jiných křivd spočívajících

v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany

státu. Stát a jeho orgány jsou proto povinny postupovat v řízení

podle restitučních zákonů v souladu se zákonnými zájmy osob,

jejichž újma na lidských právech a svobodách má být alespoň

částečně kompenzována (Sbírka usnesení a nálezů Ústavního soudu

ČSFR, ročník 1992, nález č. 16). Ústavní soud proto opakovaně

apeluje na obecné soudy, aby v případech restitučních sporů

postupovaly zvláště citlivě a braly v úvahu, že restituční zákony

jsou specifickými právními předpisy, jejichž dominantním cílem je

zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd; proto je

třeba tyto zákony vykládat tak, aby bylo tohoto cíle možno

dosáhnout a aby byly zohledňovány zájmy obětí. S přihlédnutím

k výše uvedenému má Ústavní soud za to, že postup obecných soudů

vyznačující se formálním přístupem vedoucím k nespravedlivému

výsledku posouvá věc do ústavněprávní roviny. Nezbývá proto než

konstatovat, že soudy obou stupňů zásadním způsobem zasáhly do

práva stěžovatelky domoci se právními prostředky nápravy minulých

majetkových křivd, čímž došlo k porušení čl. 90 Ústavy České

republiky, dle něhož je soud povolán k tomu, aby zákonem

stanoveným způsobem poskytoval ochranu, a dále k porušení ústavně

zaručeného práva stěžovatelky ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud nemohl opomenout ani procesní stránku věci.

S ohledem na skutečnost, že stěžovatelka navrhla žalobě ze dne

14. 2. 1994 jako jeden z klíčových důkazů dopis ZD Haná ze dne

19. 7. 1993, adresovaný právnímu zástupci stěžovatelky (č. l. 2,

3 soudního spisu), jenž je obsažen v soudním spise (č. l. 77),

příp. také dopis stejného obsahu ze dne 25. 6. 1993, adresovaný

přímo stěžovatelce, jimiž mělo být prokázáno, že stěžovatelka

řádně uplatnila svůj nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář.

Prvně uvedený důkaz byl proveden při ústním jednání dne 14. 9.

1998 (č.l. 82 soudního spisu), na druhý se pak odkazuje

v odvolání stěžovatelky ze dne 26. 3. 1999 (č.l. 94 soudního

spisu). Jak vyplynulo ze soudního spisu, daný důkaz nebyl ani ze

strany soudu prvého, ani druhého stupně v odůvodnění napadených

rozsudků hodnocen.

Jak již Ústavní soud vyslovil v řadě svých nálezů, jedním

z principů práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, je

nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při

hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně

druhé. I když je věcí soudu, jak s rozpory mezi provedenými důkazy

naloží, což vyplývá ze zásady vyjádřené v § 132 o. s. ř., je jeho

povinností důkazy odporující důkazům jiným hodnotit, tj.

zdůvodnit, proč je odmítá či pokládá za nevěrohodné,

a v odůvodnění pak je povinen své stanovisko přiměřeně vyložit.

Jinak zatěžuje své rozhodnutí vážnou vadou a jedná v rozporu

s povinnostmi, které vyplývají z čl. 95 odst. 1 Ústavy České

republiky; Ústavní soud rovněž vyslovil, že tzv. opomenuté důkazy,

tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, příp.

důkazy, kterými se soud nezabýval, zakládají v zásadě

nepřezkoumatelnost, ale současně i neústavnost vydaného rozhodnutí

ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (viz např. nález ze dne 16. 2.

1965, sp. zn. III. ÚS 61/94; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení

ÚS, sv. 3, č. 10).

Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnosti podle

ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadené

rozsudky podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona

zrušil.

Pokud jde o návrh na náhradu nákladů řízení ve smyslu § 62

odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

nejedná se o náhradu automatickou. Lze ji uložit pouze

"v odůvodněných případech" jako určitou sankci vůči tomu účastníku

řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal. To

by bylo na místě např. tehdy, kdyby obecný soud nerespektoval již

vykonatelný nález Ústavního soudu. S ohledem na to, že mimořádné

okolnosti stejné nebo obdobné povahy nejsou dány, když navíc se

jednalo o věc spornou a nejednoduchou, Ústavní soud neshledal

důvod k uložení povinnosti náhrady nákladů řízení žádnému

z účastníků.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 28. listopadu 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru