Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 514/10 #1Usnesení ÚS ze dne 10.02.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS České Budějovice
SOUD - KS České Budějovice
SOUD - NS
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
Znalecký posudek
Znalec
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.514.10.1
Datum podání22.02.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 250a

141/1961 Sb., § 125, § 2 odst.6, § 2 odst.5, § 105


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 514/10 ze dne 10. 2. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti J. L., zastoupeného Mgr. Petrem Nesporým, advokátem se sídlem Čéčova 11, České Budějovice, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 3 T 106/2006-374 ze dne 27. 10. 2008, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 23 To 166/2009-428 ze dne 26. 5. 2009 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1108/2009-453 ze dne 21. 10. 2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z připojeného spisového materiálu se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 3 T 106/2006-374 ze dne 27. 10. 2008 společně s obviněným V. D. shledán vinným trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1 a 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 trestního zákona, neboť (zkráceně řečeno) v rámci dokumentů předložených pojišťovně, vztahujících se k údajné dopravní nehodě obou obviněných, uvedl nepravdivé skutečnosti o průběhu nehodového děje, střetu motocyklu obviněného V. D. s osobním automobilem stěžovatele, a to se záměrem získat finanční plnění ve formě vyplacení pojistného, k čemuž pro zjištění pochybností ze strany pojišťovny nedošlo. Za popsaný trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce třiceti měsíců. Poškozenou Českou podnikatelskou pojišťovnu, a. s., soud odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odvolání stěžovatele (a spoluobviněného) Krajský soud v Českých Budějovicích unesením č. j. 23 To 166/2009-428 ze dne 26. 5. 2009 podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítl jako nedůvodné.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, opíraje jej o dovolací důvod dle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud rozhodl usnesením č. j. 8 Tdo 1108/2009-453 ze dne 21. 10. 2009, ve kterém dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že orgány činné v trestním řízení při popisu skutku posuzovaného jako trestný čin pojistného podvodu nepostupovaly v souladu s trestním řádem, když řádně neuvedly, v čem spočívají všechny zákonné znaky objektivní stránky trestného činu, konkrétně ve skutkové větě není specifikováno, jaké nepravdivé údaje měl stěžovatel při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy uvést v předkládaných dokumentech. Toto zjištění má přitom podle stěžovatele zcela zásadní vliv na výši škody, kterou měl chtít stěžovatel svým činem způsobit. Pokud pouze některé uváděné údaje o průběhu nehodového děje byly nepravdivé, pak soud měl zkoumat, jaký byl skutečný průběh nehodového děje a učinit závěr, jaká škoda byla u pojišťovny uplatňována nedůvodně a ke způsobení jaké škody ve smyslu trestního práva mělo jednání stěžovatele směřovat. Potřeba učinit zmiňovaná skutková zjištění je zdůrazněna i závěry znalců v této věci. Stěžovatel poukazuje na závěry Ing. K., který údajně nevyloučil, že mezi obviněnými k dopravní nehodě došlo, respektive "nemohl vyloučit kontakt vozidla a motocyklu .... avšak že většina poškození nevznikla v souvislosti s předmětným nehodovým dějem". V tomto směru nebyla obecnými soudy dle názoru stěžovatele učiněna jasná, srozumitelná a řádně odůvodněná skutková zjištění, Krajský soud v Českých Budějovicích v odůvodnění svého rozhodnutí pouze neurčitě uvádí, že "dokonce se lze přiklonit i k názoru, že k nehodě toho dne mezi oběma účastníky nedošlo vůbec, že šlo o dohodu mezi oběma muži až po nehodě ...". Rozhodnutí obecných soudů jsou tak dle stěžovatele neúplná a nepřesvědčivá, tudíž v rozporu s požadovaným účelem soudního řízení i se zásadami spravedlivého procesu.

V závěrečné části ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy, jmenovitě hodnocení znaleckého posudku Ing. K., které stěžovatel označil za svévolné, neboť jeho podstatné části obecné soudy neučinily předmětem svých úvah a omezily se toliko na hodnocení těch částí, které korespondovaly s ostatními důkazy.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutích dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti setrvale zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy České republiky jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu, jakož i ustanovení § 125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení přehodnocovat. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze tehdy, pokud by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257).

Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní projednávané věci, v souvislosti s přezkoumáním uplatněných námitek, jež dle zjištění Ústavního soudu stěžovatel v podstatě - téměř doslovně - přejal z dovolání (srov. č. l. 447 an. spisu).

Nejvyšší soud, který dovolání stěžovatele řešil věcně, se velmi podrobně vypořádal s dovolací (i stížnostní) námitkou, podle níž z popisu skutku ve skutkové větě obsažené ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá, které údaje v dokumentech předložených stěžovatelem pojišťovně jsou nepravdivé, přičemž vysvětlil, proč nelze této námitce přiznat opodstatněnost navzdory skutečnosti, že popis skutku v napadeném rozsudku v tomto ohledu postrádal preciznější formulaci. Uvedená dílčí nepřesnost podle dovolacího soudu nebyla v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, ze kterého obecné soudy při svém rozhodování vycházely, zvláště když v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, v čem uvedení nepravdivých skutečností ze strany obou obviněných, včetně stěžovatele, spatřují. Ústavní soud nepovažuje za nutné ani vhodné, aby znovu jeho podrobnou ústavně konformní argumentaci opakoval či doplňoval. Zcela postačí, když odkáže na příslušnou část odůvodnění dovolacího rozhodnutí (viz str. 8 a 9 tohoto rozhodnutí), jakož i na dovolacím soudem citovaná odůvodnění rozhodnutí soudů nalézacího a odvolacího, která jsou v tomto směru také naprosto jasná a přesvědčivá.

Rovněž z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze obecným soudům v ústavní rovině nic vytknout. Jak bylo z přiloženého trestního spisu ověřeno, obecné soudy provedly celou řadu důkazů, v odůvodnění napadených rozhodnutí poté dostatečně rozvedly, které skutečnosti měly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění a jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele. Náležitou pozornost věnovaly i otázce hodnocení důkazů, zejména provedených znaleckých posudků a výpovědí obou obviněných, které vzájemně konfrontovaly, a posléze v rozhodnutích popsaly, v důsledku jakých úvah jednotlivým důkazům přikládaly důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny navrhovatele. Závěry, k nimž nalézací a odvolací soud dospěly a které vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí, jsou logické, přesvědčivé a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe.

Těžiště dokazování v dané trestní věci spočívalo v podání celkem tří znaleckých posudků vypracovaných znalci v oboru doprava Ing. V., Ing. K. a Ing. V. Závěry těchto znalců, s výjimkou znalce Ing. V., přitom vyzněly v neprospěch stěžovatele a spoluobviněného, neboť vyloučily možnost poškození motocyklu V. D. v příčinné souvislosti s předmětnou dopravní nehodou, jak ji popisovali její účastníci. Poškození motocyklu podle jejich názoru bylo způsobeno jiným způsobem a na jiném místě, čemuž nasvědčoval rozsah poškození motocyklu, dokumentovaná konečná poloha motocyklu, která nevykazovala známky kontaktu s okolní trávou a zeminou, a konečně i zachycená brzdná stopa motocyklu, která vylučovala existenci tvrzeného střetu motocyklu s osobním automobilem. Znalec Ing. K. u veřejného zasedání, konaného před odvolacím soudem dne 26. 5. 2009, výslovně uvedl, že "... je jasné, že ten motocykl šel mimo to vozidlo. Ten automobil s tím motocyklem se při takovémto postavení nemohly setkat." (č. l. 414 spisu). Na podkladě výše uvedeného, s přihlédnutím k nevěrohodnosti obou obviněných, kteří v průběhu trestního řízení neustále obměňovali svá tvrzení ve snaze přizpůsobit je zjištěným důkazům, obecné soudy dospěly k jednoznačnému závěru, že k předmětné dopravní nehodě nedošlo, tato byla obviněnými pouze fingovaná. Následné oznámení pojistné události bylo v rozporu s pojistnými podmínkami a požadavek na poskytnutí pojistného plnění z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, osobního automobilu stěžovatele, byl nezákonný. Námitka stěžovatele, že se soudy měly zabývat otázkou skutečné výše škody způsobené nehodovým dějem, se ve světle řečeného jeví jako nedůvodná.

Ústavní soud dále nesdílí přesvědčení stěžovatele stran údajně selektivního hodnocení znaleckého posudku Ing. K. Dovolává-li se stěžovatel jednotlivých vyjádření znalce, jedná se z části o závěry obecného charakteru, které znalec během řízení blíže konkretizoval, a jednak tyto závěry byly stěžovatelem vytrženy z kontextu znaleckého posudku i výpovědí znalce učiněných před nalézacím i odvolacím soudem. Při posuzování trestní odpovědnosti pachatele je třeba vycházet z obsahu všech skutkových zjištění a jejich vzájemných souvislostí, tyto požadavky obecné soudy v posuzované věci bezezbytku naplnily.

Ústavní soud závěrem konstatuje, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

Z těchto důvodů Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. února 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru