Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 514/04Usnesení ÚS ze dne 27.09.2005

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2005:2.US.514.04
Datum podání23.08.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 514/04 ze dne 27. 9. 2005

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

II.ÚS 514/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Š. R., právně zastoupené Mgr. Václavem Erbanem, advokátem se sídlem Sokolská 21, Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 2002, sp. zn. 21 C 54/99, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 42 Co 584/2002 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 29 Cdo 701/2003,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou řádně a včas stěžovatelka brojí proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů a navrhuje jejich zrušení.

Žalobce - Statutární město Ostrava, Městský obvod Mariánské Hory - se žalobou domáhal, aby žalovaná D. R. byla povinna vyklidit byt v Ostravě - Mariánských Horách, ul. Fráni Šrámka 7. V žalobě žalobce uvedl, že otec žalované E. P., nájemce předmětného bytu, zemřel dne 16. 9. 1998, žil v bytě sám a žalovaná odmítá předmětný byt vyklidit přesto, že nesplňuje podmínky pro přechod nájmu podle § 706 odst. 1 věty první občanského zákoníku. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 3. 2000, sp. zn. 21 C 54/99, žalobě vyhověl a zavázal žalovanou k vyklizení předmětného bytu. K odvolání žalované odvolací soud usnesením ze dne 4. 7. 2000, sp. zn. 8 Co 681/2000, rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Podáním ze dne 27. 9. 2000 navrhl žalobce, aby do řízení přistoupila jako další účastnice řízení na straně žalované její dcera Š. R. (stěžovatelka), která v bytě bydlí, ačkoli na ni nájem nepřešel. Usnesením soudu bylo připuštěno, aby do řízení na straně žalované vstoupila.

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě byla výrokem č. I. zamítnuta žaloba na vyklizení bytu v Ostravě - Mariánských Horách, ul. Fráni Šrámka 7 proti 1. žalované, matce stěžovatelky. Výrokem č. III. byla 2. žalované, stěžovatelce, uložena povinnost tentýž byt vyklidit do 15 dnů od právní moci rozhodnutí. Proti rozsudku podala 2. žalovaná odvolání, v němž se domáhala zamítnutí žaloby. Žalobce v odvolání požadoval změny rozsudku tak, aby ve vztahu k 1. žalované bylo řízení zastaveno pro ztrátu pasivní legitimace. Krajský soud rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I. a III. potvrdil jako věcně správný, změnil jej pouze ve výrocích II. a IV., týkajících se nákladů řízení. Stěžovatelka podala dovolání k Nejvyššímu soudu, jehož přípustnost opírala o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Uvedla, že napadený rozsudek má zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítala, že řízení o vyklizení bytu je tzv. návrhové řízení, které může být zahájeno pouze na základě řádného návrhu, který však proti její osobě podán nebyl. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo sice formálně podáno dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., avšak ve skutečnosti v něm dovolatelka uplatnila pouze zmatečnostní žalobu ve smyslu § 229 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Proto posoudil dovolání jako nepřípustné a usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 26 Cdo 701/2003, jej odmítl. Usnesení bylo právnímu zástupci stěžovatelky doručeno dne 21. 6. 2004.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnila již v odvolacím i dovolacím řízení. Především tvrdí, že žalobce do doby, než soud vydal rozhodnutí, nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti ve smyslu § 118 písm. a) o. s. ř. a již z toho důvodu měla být žaloba proti ní zamítnuta. Dále stěžovatelka pouze v obecné rovině uvádí, že rozhodnutí soudů všech stupňů jsou nesprávná, neboť mezi právním závěrem a vykonanými důkazy je extrémní nesoulad. Soudy vyhodnotily důkazy tak, že prý prokazují, že v době smrti nájemce s nájemcem nežila ve společné domácnosti, a z tohoto důvodu na ni nepřešlo právo nájmu bytu. Podle jejího názoru však uvedené tvrzení nevyplývá z žádného z provedených důkazů.

Stěžovatelka je přesvědčena, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jejího základního práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Nejvyšší soud zopakoval, že vada podle § 229 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá a je významná pouze z hlediska žaloby pro zmatečnost. Ve vztahu k námitce, že závěr týkající se přechodu nájmu bytu je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, Nejvyšší soud uvedl, že v dovolání taková námitka uplatněna nebyla. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvedl, že se odvolací soud nedopustil takového procesního pochybení, které by ve svém důsledku znamenalo stěžovatelkou namítané porušení práva na soudní ochranu. Pokud se stěžovatelka domnívá, že se odvolací soudy dopustily procesních pochybení uvedených v ústavní stížnosti, mohla rozhodnutí napadnout žalobou pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 o. s. ř. Okresní soud v Ostravě pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.

Po zhodnocení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K námitkám stěžovatelky týkajícím se provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvozování právních závěrů je třeba uvést, jak již bylo Ústavním soudem mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR i Listinou základních práv a svobod. Z ústavního principu nezávislosti obecných soudů vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných předpisy obecného práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv nebo svobod. Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují pravidla ustanovení § 132 OSŘ, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.

Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před soudy všech stupňů a dospěl k závěru, že nebyla porušena žádná základní práva stěžovatelky. Soud I. stupně provedl celou řadu důkazů, na základě jejich volného hodnocení dospěl k závěrům, které řádně odůvodnil. Odvolací soud se v odůvodnění rozsudku ztotožnil se skutkovými i právními závěry obvodního soudu a své rozhodnutí rovněž náležitě odůvodnil. Nejvyšší soud odůvodnil nepřípustnost podaného dovolání s tím, že odvolací soud postupoval zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, a nejednalo se tudíž o řešení otázky, která by měla po právní stránce zásadní význam.

Pokud se týká opakované námitky stěžovatelky, že obecné soudy rozhodly v její věci bez řádně podané žaloby, je třeba zopakovat argumentaci dovolacího soudu ohledně možnosti podat žalobu pro zmatečnost. Podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. d)) může žalobou pro zmatečnost účastník napadnout kromě jiného pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže nebyl podán návrh na zahájení řízení, ačkoliv podle zákona ho bylo třeba. Z obsahu ústavní stížnosti však nevyplývá, že by žaloba pro zmatečnost byla stěžovatelkou podána. Lze tedy uzavřít, že ve vztahu k této námitce je ústavní stížnost nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně práva, které jí zákon poskytuje.

Po zhodnocení všech shora uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v daném případě nedošlo, a proto podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2005

Jiří Nykodým

předseda senátu

Vrátit originály příloh

Po vrácení dodejek založit

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru