Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 509/04Usnesení ÚS ze dne 02.12.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
Věcný rejstříkTrest
Ne bis in idem
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.509.04
Datum podání19.08.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 60

2/1993 Sb., čl. 40 odst.5


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 509/04 ze dne 2. 12. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma, o ústavní stížnosti A. P, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Brno, zastoupeného Mgr. M. V., směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 5 To 220/2004, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 3 T 94/2001, za účasti 1) Krajského soudu v Brně, a 2) Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 5 To 220/2004, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 3 T 94/2001, a tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 a 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z připojeného spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 3 T 94/2001, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.

Trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2001, č. j. 3 T 94/2001-16, byl stěžovatel uznán vinným z trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) zákona č. 140/1960 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), a za to mu byl uložen trest 10 měsíců odnětí svobody, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roků, a zároveň byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2000, č. j. 3 T 270/2000-26 (jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu). Trestného činu se dopustil tím, že v přesně nezjištěném dni v měsíci říjnu 1999 několik hodin řídil po městě Brně osobní motorové vozidlo, přestože mu byl uložen trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 9. 11. 1998, sp. zn. 7 T 154/98, mimo jiné trest zákazu činnosti, spočívající v řízení motorových vozidel na dobu 18ti měsíců (do 15. 7. 2000), a to na základě toho, že řídil motorové vozidlo v době, kdy se na něj vztahoval zákaz činnosti spočívající rovněž v zákazu řízení motorových vozidel od 23. 4. 1998 do 22. 4. 2000, uložený mu rozhodnutím Dopravního inspektorátu Městského ředitelství Policie ČR v Brně, č. j. MRBM 640/DI-PŘ-98 ze dne 23. 4. 1998. Tento trestní příkaz nabyl právní moci dne 20. 11. 2001.

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2003, sp. zn. 5 T 182/2002, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. z., a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 3 roků, který byl odložen na zkušební dobu pěti let, a zároveň byl nad stěžovatelem vysloven dohled. Trestného činu se dopustil tím, že dne 2. 4. 2002 v kanceláři vinárny v Brně slovně i fyzicky napadl zaměstnance vinárny R. K., a přinutil jej k vydání částky 3 212 Kč. Při úvahách o druhu a výši trestu soud bral v úvahu i to, že je stěžovatel osobou stíhanou v minulosti třikrát pro přestupek a pětkrát soudně trestanou, která projednávaný trestný čin spáchala ve zkušební době podmíněného odsouzení.

Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2004, č. j. 3 T 94/2001-37, bylo rozhodnuto o tom, že stěžovatel vykoná trest uložený mu shora uvedeným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2001, č. j. 3 T 94/2001-16, a o jeho zařazení do věznice s dozorem. Usnesení bylo odůvodněno tím, že se stěžovatel ve zkušební době dopustil trestné činnosti, za niž byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2003, sp. zn. 5 T 182/2002, a to pro trestný čin loupeže. Vzhledem k tomu, že trestním příkazem byl uložen trest souhrnný, a to i za trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. z., kterého se dopustil napadením stánkového prodejce, jedná se v posledním případě o zesilující typ recidivy. Přitom stěžovatel neuhradil náklady předchozích řízení a je vyloučen i postup podle § 60 odst. 1 písm. a) až c) tr. z., neboť nad stěžovatelem je v současné době již vykonáván dohled a nově stanovená zkušební doba by se musela krýt se zkušební dobou, uloženou rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 5 T 182/2002. Proti tomuto usnesení si stěžovatel na místě podal stížnost, která byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2004, č. j. 5 To 220/2004-47, zamítnuta. Stížností napadené rozhodnutí shledal zcela správným.

Stěžovatel má zato, že uvedeným postupem byl pro spáchání trestného činu potrestán jednak rozsudkem Městského soudu v Brně, sp. zn. 5 T 182/2002, a dále i při rozhodování o tom, zda trest uložený trestním příkazem Městského soudu v Brně, sp. zn. 3 T 94/2001, vykoná. Napadená rozhodnutí rovněž považuje za nepřiměřeně tvrdá s ohledem na jeho současný osobní a pracovní život, který přiléhavě popsal Městský soud v Brně v rozsudku sp. zn. 5 T 182/2002.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení.

Krajský soud v Brně zcela odkázal na své usnesení. Městský soud v Brně odporoval názoru, že je porušována zásada ne bis in idem, pokud je rozhodováno o osvědčení odsouzeného ve zkušební době a je brán ohled na jiné odsouzení téhož odsouzeného ve zkušební době. Podle jeho názoru, pokud by soud ve věci sp. zn. 5 T 182/2002 výrazněji zhodnotil předchozí odsouzení, nezbylo by mu, než uložit nepodmíněný trest odnětí svobody. V dalším odkázal na odůvodnění svého usnesení.

Krajské státní zastupitelství v Brně i Městské státní zastupitelství v Brně se postavení vedlejších účastníků řízení vzdala.

Ústavní soud v minulosti dovodil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody ( nález sp. zn. I. ÚS 68/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Svazek č. 1. Nález č. 17).

Stěžovatelova námitka, že byla v jeho případě porušena zásada ne bis in idem re, je zjevně neopodstatněná. Při akceptaci argumentace stěžovatele by totiž bylo nutné konstatovat, že každý, komu byl podmíněně odložen trest odnětí svobody na zkušební dobu, by musel být za každých okolností považován za osvědčeného. Nebylo by totiž možné přihlížet k rozsudkům, kterými by byl odsouzený ve zkušební době uznáván vinným pro další trestnou činnost, a jiné okolnosti by nemohly být dostatečně relevantní pro závěr, že se odsouzený ve zkušební době neosvědčil. Tím by naprosto ztratil význam tento druh trestu, který však Ústavní soud shledává v právním řádu žádoucím a ústavně souladným. Jeho podstata tkví v presumpci, že se odsouzený žádné další trestné činnosti nedopustí, povede řádný život, a nebude nutné, aby na odsouzeném byl dříve uložený trest odnětí svobody vykonán. Vážení okolností, zda s ohledem na další odsouzení má být dříve uložený trest vykonán či nikoliv, nemůže proto zasahovat do zásady ne bis in idem re.

V posuzovaném případě obecné soudy při hodnocení, zda se stěžovatel ve zkušební době osvědčil, vzaly do úvahy vedle podmínek soudní zachovalosti i otázku přístupu stěžovatele k dalším povinnostem, které mu v důsledku jeho odsouzení vznikly. Proto se soudy obou stupňů zabývaly případem stěžovatele komplexněji a mohly ústavně konformním způsobem dojít k jinému závěru, než při rozhodnutí ve věci sp. zn. 5 T 182/2002. Soudy obou stupňů se totiž zabývaly i otázkou, jak stěžovatel přistoupil ke své povinnosti platit náklady předchozích tří řízení, přičemž bylo zjištěno, že tyto náklady nebyly zaplaceny. Stěžovatel nevedl řádný život ve zkušební době nejen proto, že se dopustil další trestné činnosti, ale také proto, že neplnil své závazky a neučinil žádné opatření k jejich splnění.

Ústavní soud neshledal v posuzovaném případě žádný zásah do základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. prosince 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru