Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 508/20 #1Usnesení ÚS ze dne 27.02.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Karviná
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkrozsudek/pro uznání
Odstupné
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.508.20.1
Datum podání15.02.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

262/2006 Sb., § 351, § 353, § 109 odst.2, § 67 odst.1, § 271a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 508/20 ze dne 27. 2. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti POLCARBO spol. s r.o., sídlem Karola Sliwky 621/5, Fryštát, Karviná, zastoupeného Mgr. Janou Wranikovou, advokátkou se sídlem Občanská 1115/16, Slezská Ostrava, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019 č. j. 21 Cdo 3434/2019-73, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2019 č. j. 16 Co 1/2019-55 a proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 4. 9. 2018 č. j. 24 C 104/2018-26, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se vedlejší účastník podanou žalobou po stěžovatelce domáhal zaplacení doplatku odstupného ve výši 183.737,08 Kč, když mu bylo uhrazeno toliko 205.007 Kč, doplatku na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti v období od 8. 9. 2014 do 22. 9. 2015 ve výši 162.714,75 Kč, když mu bylo uhrazeno toliko 242.227 Kč, náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v období od 1. 12. 2016 do 28. 2. 2018 ve výši 309.032,39 Kč, tj. celkem 655.484,22 Kč. Okresní soud v Karviné vyzval stěžovatelku usnesením ze dne 29. 5. 2018 č. j. 24 C 104/2018-20, aby se ve stanovené lhůtě v souladu s § 114b o. s. ř. vyjádřila, zda nárok uznává. V opačném případě měla vylíčit rozhodné skutečnosti, na nichž staví svoji obranu. Součástí výzvy bylo poučení o tom, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě a ani nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, bude se mít za to, že nárok uznává a soud rozhodne ve věci rozsudkem pro uznání. Stěžovatelka se k žalobě ve stanovené lhůtě nevyjádřila a Okresní soud v Karviné rozhodl dne 4. 9. 2018 ve věci napadeným rozsudkem pro uznání č. j. 24 C 104/2018-26. Stěžovatelka napadla prvoinstanční rozhodnutí ve všech výrocích odvoláním, a to dle § 205b o. s. ř. z důvodu, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání.

3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2019 č. j. 16 Co 1/2019-55 byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok I) a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit žalobci (vedlejšímu účastníkovi) na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 23.425 Kč (výrok II). Stěžovatelka podala dovolání, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro nepřípustnost z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby právní otázka byla posouzena jinak.

4. Stěžovatelka se domnívá, že v její věci nemělo být vedlejšímu účastníkovi vyhověno rozsudkem pro uznání. Stěžovatelka nezpochybňuje závěr odvolacího soudu, že v případě rozsudku pro uznání slouží soudům po skutkové stránce jako východisko právě žalobní tvrzení. V této souvislostí stěžovatelka poukazuje na to, že i sám vedlejší účastník ve své žalobě uvedl, že průměrný výdělek počítá z dalších částek, které neměly charakter mzdy ve smyslu pracovněprávních předpisů a které bylo vedlejšímu účastníkovi vypláceno třetím subjektem, nikoliv stěžovatelem. V souvislosti s tím upozorňuje, že podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998 sp. zn. 2 Cdon 994/97 při zkoumání předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání se musí soud zabývat i tím, zda vydání rozsudku není vyloučeno povahou věci a rozporem s kogentním právními předpisy. Pokud by skutková tvrzení v rámci žaloby neposkytovala soudu dostatečný základ pro vlastní posouzení této právní otázky, pak by také nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání. Odvolací soud ve vztahu k námitce stěžovatelky o tom, že výpočet průměrného výdělku byl proveden v rozporu s kogentními předpisy, toliko odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2462/2009 ze dne 22. 7. 2009 a konstatoval, že rozpor s kogentními předpisy by mohl bránit vydání rozsudku pro uznání, např. pokud by žalobce žádal plnění, které podle zákona vůbec žádat nemůže, nebo plnění, které by přerušovalo zákonem pevně stanovenou (maximální) částku. Stanoví-li však zákon pouze obecná hlediska pro určení výše nároku, v daném případě pro výpočet průměrného výdělku, nelze vydání rozsudku pro uznání odepřít jen proto, že soud má za to, že výše žalobou uplatněného nároku je v rozporu s uvedenými hledisky. Podle stěžovatelky však odvolací soud zcela pominul, že v rámci citovaného usnesení Nejvyššího soudu byl řešen nárok na zaplacení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu dle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., pro který jsou skutečně stanovena toliko obecná hlediska pro určení jeho výše, nicméně v nyní projednávané věci se jedná o nárok, pro který zákonodárce nestanoví toliko obecná hlediska pro určení výše nároku, ale jasně definuje způsob stanovení průměrného výdělku (§ 351 ZPr, § 353 ZPr, § 109 odst. 2 ZPr), který je určující pro výpočet odstupného (§ 67 odst. 1 ZPr), náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (§ 271a ZPr), jakož i náhrady za ztrátu na výdělku po skončení dočasné pracovní neschopnosti (§ 271b odst. 1 ZPr). Závěry odvolacím soudem citovaného usnesení Nejvyššího soudu podle stěžovatelky nejsou na daný případ aplikovatelné.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.

8. Již z rekapitulace stěžovatelčiných námitek plyne, že se pohybují na úrovni podústavního práva, neboť namítá jen nesprávný výklad hmotněprávních a procesních předpisů obecnými soudy. Závěry, jež vedly obecné soudy k vydání rozsudku pro uznání, odpovídají zákonné úpravě, nejsou překvapivé a mají oporu v judikatuře Nejvyššího soudu. Stěžovatelka byla řádně poučena o tom, jaké důsledky může mít její nečinnost (nedostatek reakce) ve vztahu k soudem zaslané výzvě.

9. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky nemá ústavněprávní dimenzi, podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru