Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 507/14 #1Usnesení ÚS ze dne 10.06.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Děčín
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
výpověď
Pracovní poměr
EcliECLI:CZ:US:2014:2.US.507.14.1
Datum podání10.02.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

128/2000 Sb., § 102 odst.2

262/2006 Sb., § 52 písm.c


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 507/14 ze dne 10. 6. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Oldřicha Bajera, zastoupeného JUDr. Oldřichem Voženílkem, advokátem se sídlem U Jiskry 114/1, Rumburk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2013 č. j. 21 Cdo 277/2013-308, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. dubna 2012 č. j. 9 Co 141/2012-280 a proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 13. prosince 2011 č. j. 19 C 11/2010-257, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Ústí nad Labem a 3) Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. února 2014, a která byla doplněna podáními Ústavnímu soudu doručenými dne 12. února 2014 a dne 19. března 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 26 odst. 1 a odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. dubna 2012 č. j. 9 Co 141/2012-280 byl ve výroku o věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 13. prosince 2011 č. j. 19 C 11/2010-257, jímž byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalobci (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") dopisem žalovaného ze dne 3. prosince 2009; dále byl uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem změněn rozsudek Okresního soudu v Děčíně ve výroku o nákladech řízení tak, že žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 37.476,- Kč (výrok pod bodem I.). Žalobci byla dále uložena povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.293,- Kč (výrok pod bodem II.). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. listopadu 2013 č. j. 21 Cdo 277/2013-308 jako zjevně bezdůvodné odmítl a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady dovolacího řízení.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že Rada města Rumburk svým usnesením č. 1774/2009 ze dne 18. listopadu 2009 stanovila podle ust. § 102 odst. 2 písm. j) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (dále jen "zákon o obcích") celkový počet zaměstnanců města v městském úřadu (což znamenalo zvýšení jejich počtu proti dosavadnímu stavu) a podle ust. § 102 odst. 2 písm. o) zákona o obcích (ve skutečnosti v rozporu s ním i s ust. § 102 odst. 2 písm. f) zákona o obcích) rozhodla zrušit stávající organizační řád městského úřadu a s účinností od 1. února 2010 vydat nový organizační řád městského úřadu, kterým přejmenovala některé odbory městského úřadu (při zachování jejich počtu) a kterým naprosto mimo svoji pravomoc "rozmisťovala" konkrétní počty úředníků po jednotlivých odborech a odděleních městského úřadu. Tento nový organizační řád pak měl být tím rozhodnutím zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o jiných organizačních změnách, které předpokládá ust. § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. prosince 2009 (dále jen "zákoník práce") a které mělo založit, podle stěžovatele zjevně smyšlenou, nadbytečnost stěžovatele. Stěžovatel je toho názoru, že organizační řád není dokumentem schopným přivodit nadbytečnost jakéhokoli úředníka obecního úřadu. Organizační řád má upravovat principy činnosti a řízení městského úřadu, dělbu práce mezi jeho složkami a jejich vzájemné vztahy. Představuje základní vnitřní předpis upravující vnitřní organizaci obecního úřadu. Organizační řád podle stěžovatele není a nesmí být nástrojem k obcházení pravomocí tajemníka ani k realizaci nezákonné personální politiky obecní rady, které je vyhrazeno pouze stanovení celkového počtu zaměstnanců obce v obecním úřadu.

Stěžovatel uvádí, že napadená rozhodnutí jsou založena na extrémně nesprávné a svévolné aplikaci zákoníku práce, zákona o obcích, zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, i zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, a na svévolném hodnocení rozhodujících důkazů provedeném bez akceptovatelného racionálního logického základu, a to vše svou povahou i svým rozsahem tak, že to stěžovatel považuje za extrémní exces mající ústavněprávní relevanci.

Napadenými rozhodnutími tak podle stěžovatele byla porušena jeho základní práva vyplývající z čl. 1 odst. 1 Ústavy, z čl. 26 odst. 1 a odst. 2 věty první a z čl. 36 odst. 1 Listiny a vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, kdy tato porušení stěžovatel spatřuje v tom, že obecné soudy extrémně vadně hodnotily skutkový stav věci a z takto učiněných zjištění vyvodily vadné právní závěry.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel zde uplatňuje stejné námitky, které uplatnil již v předchozím řízení - ve svém odvolání a následně dovolání, čímž staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance, která mu zjevně nepřísluší.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy) není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupný na http://nalus.usoud.cz/).

V souzené věci Krajský soud v Ústí nad Labem v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že soud prvního stupně dospěl na základě dokazování, doplněného ve smyslu pokynů odvolacího soudu obsažených v usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. ledna 2011 č. j. 9 Co 678/2010-82 a při respektování závazného právního názoru odvolacího soudu vyjádřeného v tomto usnesení, ke správným skutkovým závěrům a zjištěný skutkový stav správně právně posoudil, přičemž se dostatečně vypořádal s námitkami žalobce vznesenými v průběhu řízení. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal rovněž s námitkami žalobce posléze uplatněnými v ústavní stížnosti. Odvolací soud nepřisvědčil názoru žalobce, že usnesení Rady města Rumburk ze dne 18. listopadu 2009 není rozhodnutím příslušného orgánu zaměstnavatele předpokládaným ust. § 52 písm. c) zákoníku práce.

Se závěry odvolacího soudu se ztotožnil i Nejvyšší soud, který konstatoval, že odvolací soud správně vyložil ust. § 52 písm. c) zákoníku práce, a že skutkové zjištění odvolacího soudu, že schválením nového organizačního řádu Městského úřadu Rumburk usnesením rady města ze dne 18. listopadu 2009 došlo s účinností ke dni 31. ledna 2010 ke zrušení odboru organizačního a vnitřních věcí městského úřadu a tím i pracovního místa vedoucího tohoto odboru zastávaného žalobcem, který se v důsledku tohoto rozhodnutí žalovaného o organizační změně stal pro žalovaného nadbytečným a kterému dal proto žalovaný výpověď z pracovního poměru, má podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. S námitkami žalobce, že usnesení č. 1774/2009 ze dne 18. listopadu 2009 není rozhodnutím o organizační změně ve smyslu ust. § 52 písm. c) zákoníku práce, a že "organizační řád není dokumentem schopným přivodit nadbytečnost jakéhokoli úředníka obecního úřadu", se dovolací soud neztotožnil.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení práva na soudní ochranu či práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a za dané situace nemohlo dojít ani k porušení práva na svobodnou volbu povolání ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny či jiných ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. června 2014

Jiří Zemánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru