Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 506/01Usnesení ÚS ze dne 09.04.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstříkdaň/výpočet
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.506.01
Datum podání17.08.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 11 odst.5

337/1992 Sb., § 31, § 46


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 506/01 ze dne 9. 4. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele J. D., zastoupeného advokátem JUDr. J. H., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2001, čj. 28 Ca 366/99-39, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele na přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 14. 9. 1999, čj. FŘ-3510/1/99. Domnívá se, že jím byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti stěžovatel blíže popisuje postup finančních orgánů v daňovém řízení, v němž mu byla stanovena daň podle pomůcek, ačkoli nebyly podle jeho přesvědčení pro tento postup splněny podmínky, neboť daň bylo možno stanovit dokazováním. Stěžovatel je si vědom toho, že při daňové kontrole byly v jeho účetnictví nalezeny nesprávnosti, ty však odstranil opravnými účetními doklady. Správce daně nicméně konstatoval neprůkaznost, neúplnost a nesprávnost účetnictví a postupoval podle ustanovení § 46 odst. 3 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"). Podle názoru stěžovatele je zcela neověřitelné, jak správce daně toto ustanovení dodržuje. Daňový subjekt nemůže do pomůcek nahlížet, je odkázán "na milost" správci daně a odvolací správní orgán a obdobně i správní soud jsou oprávněny přezkoumávat pouze dodržení zákonných podmínek pro použití tohoto způsobu vyměření daně, nikoli pomůcky jako takové, a výši daně, která byla jejich použitím stanovena. Možnost stanovit v daném případě daň podle pomůcek správní soud posoudil nesprávně. Stěžovatel proto žádá, aby Ústavní soud ústavní stížností napadený rozsudek zrušil.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 366/99, a spisový materiál Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu k projednávané věci, z nichž zjistil následující:

Finanční úřad pro Prahu 5 dodatečným platebním výměrem ze dne 8. 12. 1998, čj. 283482/98/005513/5112, vyměřil stěžovateli daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1993 ve výši 37.088,- Kč za použití pomůcek. Daňovými kontrolami zjistil, že stěžovatel nevedl řádně mzdové listy zaměstnanců, nezpracovával výplatní listiny, vyplácel svým zaměstnancům v hotovosti vyšší mzdy, než vykazoval ve svém účetnictví, a daň z příjmů ze závislé činnosti srážel a odváděl pouze z mezd zaúčtovaných, čímž ji krátil. Stěžovatel byl opakovaně vyzván k předložení dokladů specifikovaných ve výzvách a byl poučen, že nevyhoví-li výzvám ve stanoveném termínu, je správce daně oprávněn zjistit základ daně podle pomůcek.

Odvolání stěžovatele Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu rozhodnutím ze dne 14. 9. 1999, čj. FŘ- 3510/1/99, zamítlo. V odůvodnění rozhodnutí mimo jiné uvedlo, že stěžovatel předložil v řízení jako důkazní prostředek své účetnictví. Na základě nálezu z kontroly daně z příjmů ze závislé činnosti a správy sociálního zabezpečení bylo shledáno, že je neúplné a že nezobrazuje věrně skutečnosti, jež jsou jeho předmětem. Stěžovatel neprokázal předloženými doklady úplné, průkazné a správné proúčtování svých závazků vůči zaměstnancům a vůči institucím sociálního zabezpečení a zdravotního pojištění. Správce daně proto stanovil daň z příjmu fyzických osob za rok 1993 v souladu s § 31 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.

V žalobě podané podle hlavy druhé části páté o.s.ř. stěžovatel uvedl, že v projednávané věci nebyly splněny podmínky pro stanovení daně z příjmů fyzických osob podle pomůcek, neboť tuto daň bylo možno stanovit dokazováním. Poukázal na to, že mu na základě daňové kontroly byla doměřena daň ze závislé činnosti z mezd zaměstnanců, aniž by správce daně zohlednil, že zvýšené mzdové náklady musely nutně v témže zdaňovacím období snížit základ daně z příjmů fyzických osob. Vznesl výhrady k postupu správce daně s tím, že řízení trpělo vadami. Městský soud v Praze po vyjádření žalovaného správního orgánu a po nařízeném ústním jednání přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo, a poté rozsudkem napadeným ústavní stížností žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku správní soud nepodpořil názor stěžovatele, že finanční orgány měly dostatek důkazů ke stanovení správné daňové povinnosti. Předložené účetnictví bylo prokazatelně zpochybněno a důkazy o příjmech a výdajích, jakož i o tom, z jakých zdrojů byl vyplácen zaměstnancům větší objem peněžních prostředků, než který pro tyto účely byl veden v účetních dokladech, nebyly ani přes výzvu správce daně uspokojivě doloženy. Výzva správce daně k předložení dokladů, že všechny výdaje byly účtovány v pokladně, byla podle správního soudu na místě. Výdaje na mzdové prostředky zaměstnanců mohly být totiž daňově uznatelným nákladem jen v případě, kdyby poplatník prokázal výši, v níž mu tento náklad skutečně vznikl. Stěžovatel však nedoložil příjmovou stránku těchto skutečných výdajů na pokladně. Účetnictví bylo důvodně posouzeno jako nevěrohodné a neúplné, a správce daně tak neměl průkazný dokladový materiál, z něhož by bylo možno ověřit správnost v daňovém přiznání uvedeného údaje o hospodářském výsledku, ze kterého se při zjištění základu daně vychází. Správní soud se vyjádřil i ke stěžovatelovým námitkám k postupu správce daně při daňové kontrole, které označil za irelevantní.

Podle ustanovení § 32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Městský soud v Praze, a vedlejšího účastníka řízení, Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření označil ústavní stížnost za bezdůvodnou a navrhl ji odmítnout. Tvrzení stěžovatele, dle něhož bylo možno stanovit daň dokazováním, je nesprávné. Na základě výplatních sáčků, které byly jediným důkazem vedle účetnictví stěžovatele, bylo možno provést doúčtování pouze nákladů stěžovatele, nikoli jeho příjmů, které ani přes výzvy finančních orgánů neprokázal.

Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu ve svém vyjádření také navrhlo projednávanou ústavní stížnost odmítnout jako neopodstatněnou. Popsalo průběh řízení i jeho výsledky a uvedlo, že finanční orgány postupovaly v souladu s právními předpisy. Stěžovatel nebyl na svých právech zkrácen.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry správních orgánů a správního soudu v souvislosti s aplikací ustanovení § 31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků. Stěžovatel využil svého oprávnění domáhat se ochrany svých práv, jeho námitky a argumenty správní orgány i správní soud odpovídajícím způsobem přezkoumaly a svoje závěry v napadených rozhodnutích podrobně odůvodnily. Z předloženého spisového materiálu, který Ústavní soud přezkoumal, vyplývá, že se správní soud v přezkumném řízení v mezích důvodů uplatněných v žalobě všemi relevantními souvislostmi patřičně zabýval, vypořádal se s žalobními námitkami a vyvodil závěry, jimž z ústavně právního hlediska nelze nic vytknout.

Ústavní soud tak neshledal, že by napadeným rozhodnutím, jímž byla v souladu s ustanoveními o.s.ř. posouzena zákonnost rozhodnutí o doměření daně z příjmu, došlo k porušení namítaných článků Listiny a Ústavy. V prostém uložení daňové povinnosti, coby výsledku rozhodnutí pro stěžovatele nepříznivého, nelze spatřovat porušení práva chráněného článkem 36 Listiny základních práv a svobod. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, či, že by zaručovalo jednotlivci přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám o skutečných hmotněprávních poměrech. Je ji jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Dle názoru Ústavního soudu byly výklad a aplikace příslušných ustanovení zákona provedeny v mezích zákona, ústavně konformním způsobem a soud byl po provedeném řízení na základě zjištěného skutkového stavu oprávněn vydat rozhodnutí, které je nutno považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování.

Ústavní soud nedospěl ani k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení dalších práv, tvrzených stěžovatelem. Pokud se jedná o namítané porušení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 5 Listiny, podle názoru Ústavního soudu nebylo toto právo napadeným rozhodnutím zasaženo. V celém řízení, nejen v soudním, ale i správním, bylo zkoumáno, vyjádřeno obecně, zda jsou splněny podmínky pro dodatečné vyměření daně či nikoli. Za situace, kdy bylo zjištěno a konstatováno, že příslušná daň (hmotná stránka) i způsob jejího vyměření, resp. doměření (procesní stránka), mají zákonný podklad, postrádá úvaha o protiústavnosti jejího uložení opodstatnění. V daných souvislostech se pak jeví zjevně neopodstatněným i tvrzení stěžovatele o porušení čl. 2 odst. 2 Listiny.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímusoudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. dubna 2002JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru