Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 504/04Nález ÚS ze dne 08.06.2005Ochrana dobré víry a vlastnické právo vzniklé proměnou práva osobního uživání pozemku

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkVlastnictví
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 118/37 SbNU 511
EcliECLI:CZ:US:2005:2.US.504.04
Datum podání17.08.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 199 odst.1, § 872

99/1963 Sb., § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 504/04 ze dne 8. 6. 2005

N 118/37 SbNU 511

Ochrana dobré víry a vlastnické právo vzniklé proměnou práva osobního uživání pozemku

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 8. června 2005 sp. zn. II. ÚS 504/04 ve věci ústavní stížnosti M. V. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 1. 2003 č. j. 22 Co 2821/2002-163 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 9. 2002 č. j. 7 C 308/2000-135, jimiž byla zamítnuta žaloba stěžovatele na negativní určení vlastnického práva vedlejší účastnice J. P.

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 1. 2003 č. j. 22 Co 2821/2002-163 a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 9. 2002 č. j. 7 C 308/2000-135 se zrušují.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. 8. 2004 aiv ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhuje zrušit v záhlaví uvedené rozsudky. Tvrdí, že soudy obou stupňů porušily jeho ústavní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 7 C 308/2000-135, z něhož zjistil následující:

Stěžovatel se žalobou podanou u Okresního soudu v Českých Budějovicích proti žalované J. P. (dále jen "vedlejší účastnice") domáhal určení, že je vlastníkem sporných pozemkových parcel (KN č. ... o výměře 51 m2 zastavěné plochy, objekt bydlení, a KN č. ..../.. o výměře 235 m2 ostatní plochy, jiné plochy, zapsaných na LV č. ... a .... pro obec K. Ú., k. ú. K. Ú. v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Českých Budějovicích), ohledně kterých je v katastru nemovitostí veden duplicitní zápis vlastnického práva, svědčící oběma stranám sporu. V průběhu řízení svůj návrh změnil tak, aby soud určil, že vlastnicí sporných nemovitostí není vedlejší účastnice. Tvrdil, že jeho rodiče jako právní předchůdci tyto nemovitosti (které právní předchůdci vedlejší účastnice převedli na stát) získali do osobního užívání rozhodnutím bývalého finančního odboru Okresního národního výboru v Českých Budějovicích ze dne 26. 1. 1971 a dohodou o zřízení práva osobního užívání pozemku ze dne 2. 2. 1971, která byla řádně registrována Státním notářstvím dne 25. 2. 1971. Stěžovatel se stal vlastníkem těchto pozemkových parcel na základě darovací smlouvy ze dne 11. 5. 1988, registrované státním notářstvím dne 25. 5. 1988, a na základě kupní smlouvy ze dne 14. 3. 1989, registrované státním notářstvím dne 17. 3. 1989. Předmětné pozemkové parcely zároveň vydržel v souladu s ustanovením § 130 a 134 občanského zákoníku, neboť je on a jeho právní předchůdci nepřetržitě užívali od roku 1971. O duplicitním zápisu vlastnictví k předmětným pozemkům byl vyrozuměn dopisem Katastrálního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 21. 2. 1997 č. j. 190 ZDŘ-103-1/97, jímž byl vyzván k odstranění tohoto stavu předložením dohody o uznání vlastnictví formou notářského zápisu nebo soudního smíru, příp. rozhodnutí soudu ve věci určení vlastnictví.

Okresní soud v Českých Budějovicích žalobu stěžovatele zamítl rozsudkem ze dne 19. 9. 2002 č. j. 7 C 308/2000-135. Své rozhodnutí odůvodnil zjištěním, že právní předchůdci vedlejší účastnice převedli dotčené parcely do vlastnictví státu prohlášením o bezúplatném převodu ze dne 29. 7. 1964, což je absolutně neplatný právní úkon vzhledem k nedostatečné určitosti a také proto, že nebyla dodržena platná právní úprava z roku 1964, podle které projev vůle darovat pozemkové parcely státu mohl být učiněn pouze písemně a na téže listině jako prohlášení státu o přijetí daru. V důsledku toho své vlastnictví k parcelám nepozbyli. Později uzavřená dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemků mezi státem a manželi V. ze dne 2. 2. 1971 je proto rovněž neplatná. Právo osobního užívání tudíž nemohlo platně vzniknout a následně nemohlo ani platně přejít na stěžovatele, který se po novele občanského zákoníku nemohl stát vlastníkem předmětných parcel. Soud dospěl k závěru, že stěžovatel ani jeho právní předchůdci nemohli uvedené nemovitosti ani vydržet, neboť jim nesvědčila dobrá víra o tom, že jim věc náleží jako vlastníkovi.

Krajský soud v Českých Budějovicích, jenž rozhodoval o odvolání stěžovatele, svým rozsudkem ze dne 30. 1. 2003 č. j. 22 Co 2821/2002 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, a to jak v části týkající se skutkových zjištění, tak pokud se jedná o právní posouzení věci. Uzavřel, že stěžovatel není vlastníkem uvedených nemovitostí, a není tedy ve věci aktivně legitimován.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné svým usnesením ze dne 10. 6. 2004 č. j. 22 Cdo 1968/2003-231.

Stěžovatel napadl rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Porušení základních práv zaručených čl. 11 odst. 1 Listiny spatřuje v tom, že soudy neposkytly tomuto právu náležitou ochranu a tím porušily i čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Došlo k tomu proto, že soudy nerespektovaly čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť neprovedly všechny jím navrhované důkazy. Konkrétně nevyhověly návrhu na provedení důkazu originálem listiny, na základě níž mělo dojít k darování předmětných nemovitostí státu. Stěžovatel namítá nesprávný výklad vztahu restitučních předpisů jako speciální úpravy k obecné úpravě v občanském zákoníku, který umožňuje, aby ten, kdo neuspěl podle restitučních předpisů, se téhož nároku domáhal podle obecných předpisů. Namítá také nesprávný výklad ustanovení zákona o vydržení vlastnického práva. Obecným soudům vytýká, že tuto otázku řešily toliko okrajově, bez provedení všech navrhovaných důkazů.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení Krajský soud v Českých Budějovicích a Okresní soud v Českých Budějovicích a vedlejší účastnice řízení J. P.

Krajský soud v Českých Budějovicích odkázal na své právní závěry plynoucí z odůvodnění napadeného rozsudku. Uvedl, že při posuzování přípustnosti nově navržených důkazů bylo postupováno v souladu s § 205a občanského soudního řádu. Při přezkumu rozsahu a hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně nebylo zjištěno žádné pochybení. Za zásadní označil závěr, že stěžovatel nemá aktivní legitimaci pro vedení řízení o určení vlastnictví, neboť mu vlastnické právo nesvědčí. Vyslovil přesvědčení, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo. Navrhl vydání nálezu, jímž se ústavní stížnost zamítá.

Okresní soud v Českých Budějovicích odkázal na své vyjádření k ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 415/03, v němž poukázal na to, že ve věci úplně zjistil skutkový stav a následně provedl právní hodnocení, které koresponduje mj. s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002 sp. zn. 22 Cdo 174/2002, jímž byl v obsahově totožné věci vázán.

Vedlejší účastnice v obsáhlém vyjádření zopakovala svou argumentaci uplatněnou před obecnými soudy, jež je v souladu s odůvodněním napadených rozsudků a která vychází ze závěrů, že darovací smlouva, podle níž měly sporné pozemky přejít na stát, je absolutně neplatná, a stát tedy s pozemky nemohl právně účinně disponovat. Zabývala se též vztahem mezi speciální úpravou obsaženou v restitučních předpisech a obecnou úpravou v občanském zákoníku. Odkázala na řadu judikátů Nejvyššího soudu a na rozhodnutí Ústavního soudu. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud nálezem rozhodl o zamítnutí ústavní stížnosti.

Obsahově i právně shodnou problematiku Ústavní soud řešil již dříve, a to ve věci ústavní stížnosti V. P. a M. P. proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 4. 2003 č. j. 19 Co 97/2003-198 a Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 11. 2002, č. j. 8 C 332/2000-165. Těmito rozsudky byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na určení, že žalovaná J. P. není vlastníkem sporných nemovitostí. Důvodem zamítavého výroku byla stejně jako v nyní projednávané věci skutečnost, že stát se nikdy nestal vlastníkem pozemku, který později přidělil stěžovatelům do trvalého užívání, neboť prohlášení právních předchůdců žalované o bezúplatném převodu pozemku na stát je absolutně neplatným právním úkonem. Stát tedy nemohl s pozemkem disponovat a platně k němu zřídit právo osobního užívání. Nálezem ze dne 23. 2. 2005 sp. zn. II. ÚS 114/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 32) Ústavní soud napadené rozsudky zrušil. Závěry učiněné v tomto nálezu lze plně aplikovat i na projednávaný případ. Ústavní soud nemá důvod se od nich odchylovat. V podrobnostech na ně odkazuje a shodně jako v uvedeném nálezu konstatuje následující:

Podle čl. 1 Ústavy je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Jedním ze základních pilířů právního státu je právní jistota. Pod tímto zorným úhlem musí být posuzovány spory o vlastnictví zejména tam, kde důvody k jeho zpochybnění se nenachází v současnosti, ale v událostech, které se staly před desítkami let.

V předmětné věci vlastník, který po řadu let nerušeně užíval předmět vlastnictví, je náhle konfrontován se situací, že jeho vlastnické právo je zpochybňováno na základě okolností, které nijak neovlivnil a jejichž obsah ani nemohl znát. Naopak ze všech okolností, které mu byly známy, si mohl udělat jediný možný závěr, že svá práva nabyl v souladu s platnými zákony.

Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 103/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 64) vyslovil názor, že právní mocí rozhodnutí bývalých národních výborů o přidělení pozemku do osobního užívání vzniklo fyzickým osobám právo, aby s nimi byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku, a státu vznikla povinnost takovou dohodu uzavřít. Skutečnost, že přidělený pozemek nebyl v tzv. socialistickém vlastnictví, neměla vliv na neúčinnost rozhodnutí - rozhodnutí bylo rozhodnutím orgánu státní správy, projevem státní moci, a nikoli projevem vůle státu jako vlastníka. Jestliže fyzické osobě svědčilo právo osobního užívání pozemku ke dni 31. 12. 1991, dnem 1. 1. 1992 se přeměnilo přímo ex lege na právo vlastnické. V tomto okamžiku došlo současně k zániku vlastnického práva původního vlastníka.

Ústavní soud nemá důvod cokoli měnit na tomto dříve již vysloveném názoru, a to ani s přihlédnutím k argumentaci, kterou uplatnil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2326/98, publikovaném v Soudních rozhledech č. 7, ročník 2000, pod č. 70. Zde Nejvyšší soud vyslovil názor, že rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání nemohlo nabýt právní moci, pokud nebylo doručeno též vlastníkovi pozemku, neboť ten byl takovým rozhodnutím dotčen, a proto podle ustanovení § 14 správního řádu musel být účastníkem řízení.

Takový názor není správný. Podle ustanovení § 199 odst. 1 občanského zákoníku v tehdy platném znění mohlo být právo osobního užívání zřízeno jen k pozemkům v socialistickém vlastnictví. Pokud příslušný správní orgán rozhodoval o přidělení pozemku do osobního užívání, vycházel z toho, že pozemek je v socialistickém vlastnictví, proto bývalý vlastník ani nemohl být účastníkem řízení. Jeho práva již nemohla být tímto aktem dotčena. Pokud dotčena byla, tak jedině úkonem, na základě kterého jeho vlastnické právo buď přešlo, anebo bylo převedeno na stát. Jestliže důvodem neplatnosti převodu na stát byl neplatný právní úkon, jako tomu mělo být v tomto posuzovaném případě, pak tehdejší právo poskytovalo možnost obrany a bylo možné se jí dovolat. Stejně tak i správní řízení poskytovalo možnosti nápravy nesprávných rozhodnutí; v té době dokonce po dobu pěti let od právní moci rozhodnutí. V tomto případě však žádná obrana uplatněna nebyla, a proto ani nic nevarovalo stěžovatele, resp. jeho právní předchůdce, že nabyté právo od státu je postiženo nějakou vadou. Jejich dobrá víra, že právo nabyli od státu v souladu se zákonem, musí být chráněna a nelze v zájmu právní jistoty připustit výklad absolutní neplatnosti právních úkonů, které napříč desetiletími vrací právní vztahy do dávné minulosti.

Stát po změně společenských poměrů v roce 1989, vědom si velkých křivd, které byly napáchány na majetných občanech, poskytl prostřednictvím široce pojatých restitučních předpisů možnost částečné nápravy těchto křivd. Pokud by vedlejší účastnice uspěla se svými restitučními nároky na předmětné pozemky a prokázala by, že je oprávněnou osobou a že majetek přešel na stát způsobem předpokládaným zákonem, stejně by pozemky nedostala do vlastnictví, ale pozemkový úřad by vydal rozhodnutí, kterým by jí pozemky vydány nebyly, avšak dával by jí právo požadovat na státu náhradu, a to buď ve formě jiných pozemků, nebo ve formě finanční náhrady.

Nelze připustit takový výklad obecných předpisů, který by vedl k rozšíření majetkových restitucí nad rámec nároků vyplývajících z restitučních předpisů. Takový závěr není v rozporu s dříve vysloveným názorem, že existence restitučních předpisů nebrání uplatňovat majetková práva podle předpisů obecných. Tento závěr totiž platí jen pro ty případy, kdy nebylo možné uplatnit nárok podle restitučních předpisů. V tomto případě však vedlejší účastnici nic nebránilo v tom, aby nárok na předmětný pozemek uplatnila podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Jako dcera původních vlastníků předmětného pozemku byla oprávněnou osobou podle ustanovení § 4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě. Pokud darovací smlouva, podle níž převedli rodiče vedlejší účastnice majetek na stát, byla neplatná, dopadalo na tuto situaci ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. Ústavnísoud se plně ztotožňuje se závěrem velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu, vyjádřeným v rozsudku ze dne 11. 9. 2003 sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, podle kterého oprávněná osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 bez právního důvodu a za podmínek uvedených v restitučních předpisech, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva, ani vlastnickou žalobou.

Na základě výše uvedených důvodů Ústavnísoud vyhověl ústavní stížnosti a napadená rozhodnutí soudů obou stupňů podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru