Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 504/03Nález ÚS ze dne 06.04.2004Průtahy v soudním řízení - Okresní soud v Břeclavi

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
STĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu... více
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 50/33 SbNU 25
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.504.03
Datum vyhlášení20.04.2004
Datum podání30.10.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 3 odst.2, čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 504/03 ze dne 6. 4. 2004

N 50/33 SbNU 25

Průtahy v soudním řízení - Okresní soud v Břeclavi

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 6. dubna 2004 sp. zn. II. ÚS 504/03 ve věci ústavní stížnosti S...Y, spol. s r. o., a F. a S. V. proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - průtahům v řízení vedeném u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 5 C 1438/93.

Ústavní soud České republiky ukládá Okresnímu soudu v Břeclavi, aby nepokračoval v průtazích v řízení vedeném pod spisovou značkou 5 C 1438/93.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se svým návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 30.10. 2003, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 13 Úmluvy o mezinárodním přístupu k soudům domáhají, aby Ústavní soud uložil Okresnímu soudu v Břeclavi dále nepokračovat v průtazích ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 5 C 1438/93, a aby v této věci neprodleně jednal.

V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že jsou vlastníky pozemků, na kterých byla v padesátých letech postavena Zemědělským družstvem V. budova vinného sklepa. Stěžovatelé měli nevypořádané nároky na poskytnutí náhrad ze zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a na vydání majetkového podílu podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, vůči Zemědělskému družstvu V. Splňovali tak podmínky § 22 odst. 7 zákona č. 229/1991 Sb., podle kterého je-li na pozemku vlastníka stavba ve vlastnictví jiné právnické osoby, která zajišťuje zemědělskou výrobu, nebo stavba ve vlastnictví státu, a má-li vlastník pozemku nevypořádané nároky na poskytnutí náhrad dle tohoto zákona ve výši nejméně 50 % ceny stavby vůči vlastníkovi stavby, může na návrh vlastníka pozemku rozhodnout soud o převodu stavby vlastníkovi pozemku. Zemědělské družstvo V. však na výzvu stěžovatelů k vydání nemovitosti nereagovalo a budovu vinného sklepa prodalo kupní smlouvou ze dne 4. 10. 1993 společnosti S...A, spol. s r. o. Uvedený postup považují stěžovatelé za obcházení účelu § 22 odst. 7 zákona č. 229/1991 Sb. a kupní smlouvu považují za neplatnou, neboť v rozporu s ustanovením obchodního zákoníku neobsahuje podpis druhého člena představenstva, přičemž tento nedostatek nemohl být zhojen ani dodatečným připojením podpisu.

Dne 18. 10. 1993 proto byla stěžovateli podána proti dvěma žalovaným, Zemědělskému družstvu V. a společnosti S...A, spol. s r. o., žaloba, jíž se domáhali výroku o neplatnosti kupní smlouvy a převodu stavby vlastníkovi pozemku. Žaloba byla rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 5 C 1438/93 ze dne 30. 4. 1997 zamítnuta, neboť žalobci neprokázali naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy a nevypořádané nároky na poskytnutí náhrad podle zákona č. 229/1991 Sb. a zákona č. 42/1992 Sb. neměli vůči současnému vlastníku stavby. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. 9. 2001 sp. zn. 14 Co 644/97 zrušil napadený rozsudek a věc vrátil k dalšímu řízení. Dne 14. 2. 2003 Okresní soud v Břeclavi vyzval stěžovatele k opravě a doplnění žaloby. Výzvě stěžovatelé vyhověli dne 11. 3. 2003. Od této doby nedošlo ze strany soudu k jakémukoliv úkonu směřujícímu k vyřízení věci.

Stěžovatelé namítají, že řízení o žalobě, která má v podstatě banální charakter, nebylo za dobu 10 let od jejího podání nejen skončeno, ale nebylo ani ještě jednáno o meritu věci. Dle stěžovatelů jejich případ demonstruje nevyhovující stav českého soudnictví, totiž snahu soudů ukončovat řízení z formálních důvodů, nerozhodovat meritorně, lpět na normativní interpretaci znění zákonů i právních úkonů účastníků řízení bez ohledu na skutečný stav věci, ba dokonce v některých případech rozhodovat proti němu. Porušení práva na spravedlivý proces je v tomto řízení obzvlášť zřetelné. Od podání žaloby do skončení řízení před soudem prvého stupně uběhly 4 roky, v jejichž průběhu došlo pouze ke třem jednáním před soudem. Odvolací řízení pak trvalo další 4 roky, přičemž se konalo jen jednání, při kterém bylo vydáno zrušující rozhodnutí. Žádost o úpravu žalobního petitu přišla rok a půl po vrácení věci odvolacím soudem soudu prvoinstančnímu.

Původnímu rozhodnutí Okresního soudu v Břeclavi stěžovatelé vytýkají protiřečící si argumentaci jeho zamítavého rozhodnutí. Dále namítají, že z důvodů jednoznačně prokazatelných průtahů řízení a nesprávného rozhodování soudu dochází k zásahu do jejich vlastnického práva. Stěžovatelé nevlastní vinný sklep a nemohou tak úrodu vinné révy zpracovávat do konečného produktu a musí své výpěstky nuceně prodávat, a to v řadě případů právě žalovanému nebo tomu, komu byl sklep neoprávněně prodán. Nemohou tak řádně vykonávat své vlastnické právo k předmětným vinicím. Pokud se na vinicích stěžovatelů nachází stavby třetích osob, dochází k omezení vlastnického práva stěžovatelů, kteří si zde nemohou postavit vlastní sklep. Na Zemědělské družstvo V., v likvidaci, byl navíc prohlášen konkurs, který však byl usnesením Krajského soudu v Brně zrušen, protože majetek v konkursní podstatě nepostačoval ani k úhradě nákladů konkursu. Nárok stěžovatelů vůči družstvu ve výši 1 878 418 Kč je tedy v podstatě nedobytnou pohledávkou, pokud nebude alespoň částečně kompenzována převodem vinného sklepa. Stěžovatelé dále poukazují na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, prokazující oprávněnost jejich restitučního nároku.

Okresní soud v Břeclavi ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že co do časových údajů uvedených v ústavní stížnosti nemá žádných připomínek. Je však třeba vzít v úvahu, že ve věci byl také podán návrh na předběžné opatření, o kterém rozhodoval i odvolací soud. Dále soud poukázal na to, že věc postupně vyřizuje již pátý soudce. Okolnost, že k rozhodnutí u soudu prvního stupně došlo až po 4 letech od podání žaloby, je zapříčiněna nedostatkem personálního obsazení soudu a výší nápadu nových žalob, který v letech 1993 - 2003 činil cca 1400 -1900 věcí ročně, přičemž na soudě působilo v těchto letech 4 - 7 soudců. Hodnotit námitku, že se věcí nezabýval meritorně, soudu nepřísluší. Věc rozhodoval zákonný a nezávislý soudce, jehož rozhodnutí přísluší hodnotit odvolacímu nebo dovolacímu soudu.

Ústavní soud nejdříve konstatuje, že podanou ústavní stížnost považuje za přípustnou, a to přesto, že z podání vyplývá, že stěžovatelé před jejím podáním nevyužili možnosti podat stížnost na průtahy v řízení podle zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud by podání takového procesního prostředku bylo zjevně neefektivní, nelze na jeho podání trvat [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 240/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 5, str. 298]. Shodné právní názory na tuto problematiku vyplývají i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva [ve věci Hartman proti ČR (2003), kdy tento soud mj. uvedl, že v České republice neexistuje účinný právní prostředek nápravy umožňující konkrétní osobě stěžovat si na nepřiměřenou délku řízení]. Ústavní soud proto nepovažuje stížnost na průtahy v řízení podle platného znění zákona č. 6/2002 Sb. za poslední opravný prostředek podle § 75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), který nutně musí být vyčerpán před podáním ústavní stížnosti.

Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, proto bylo podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu od ústního jednání upuštěno. Účastníci řízení nevznesli ve stanovené lhůtě proti uvedenému postupu námitky.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu Okresního soudu v Břeclavi a přezkoumal, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.

Podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny pak má každý právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, tedy v přiměřené lhůtě. Obdobně podle čl. 6 odst.1 Úmluvy platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu, konformní s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva [např. Kemmache proti Francii (1991), Philis proti Řecku (1997), Pélissier a Sassi proti Francii (1999), Punzelt proti České republice (2000), Bořánková proti České republice (2003)], vyplývá, že při posuzování "přiměřenosti doby řízení" je třeba vycházet z okolností konkrétního případu, zejména složitosti dané záležitosti, chování účastníků řízení, zejména pak stěžovatele (např. srov. sp. zn. II. ÚS 445/98, Sbírka rozhodnutí, svazek 14, str. 117 a násl.).

Ústavní soud zvažoval, zda se s ohledem na okolnosti případu ze strany soudu jedná o průtahy odůvodněné, či nikoliv.

Za tímto účelem Ústavní soud ověřil údaje uvedené v ústavní stížnosti týkající se průběhu řízení o žalobě stěžovatelů.

Ze spisu vyplývá, že o žalobě stěžovatelů ve výše specifikované věci, doručené Okresnímu soudu v Břeclavi dne 20. 10. 1993, bylo jednáno dne 13. 4. 1994, 16. 4. 1996 a 22. 4. 1997. Rozsudek byl vynesen dne 30. 4. 1997. Usnesením ze dne 27. 6. 1997 bylo rozhodnuto o nákladech řízení a dne 10. 11. 1997 bylo vydáno opravné usnesení. Během řízení u soudu prvního stupně byla vydána usnesení o ustanovení znalce a o jeho odměně (dne 19. 4. 1996 a dne 25. 1. 1996). Dne 29. 8. 1994 bylo usnesením nařízeno předběžné opatření, kterým byl vysloven zákaz nakládat s předmětnou nemovitostí. Rozhodnutím krajského soudu bylo dne 13. 1. 1995 zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně, který pak řízení o předběžném opatření z důvodu zpětvzetí návrhu na jeho vydání usnesením ze dne 16. 4. 1996 zastavil. O odvolání stěžovatelů bylo rozhodnuto Krajským soudem v Brně dne 13. 9. 2001 sp. zn. 14 Co 644/97 tak, že rozsudek soudu prvního stupně se zrušuje, řízení o určení neplatnosti smlouvy ze dne 4. 10. 1993 se zastavuje a ve věci ohledně převodu vlastnictví sklepa a nákladů řízení se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dne 14. 2. 2003 vydal Okresní soud v Břeclavi usnesení, kterým vyzval stěžovatele k opravě a doplnění jejich žaloby. Ve spise je dále založen přípis stěžovatelů ze dne 11. 3. 2003, kterým bylo výzvě soudu vyhověno. Rovněž je ve spise založen přípis právnímu zástupci žalovaných, kterým byl vyzván ke sdělení, zda souhlasí se zpětvzetím návrhu, a jeho odpověď.

Ústavní soud je přesvědčen, že za situace, kdy v předmětné věci od podání návrhu dne 20. 10. 1993 doposud, tedy po dobu 10 let, nebylo rozhodnuto, v řízení zcela jednoznačně dochází k neopodstatněným průtahům. Z výše uvedených okolností je zřejmé, že ačkoliv ve věci nebylo prováděno rozsáhlé dokazování, řízení u soudů obou stupňů trvá nepřiměřeně dlouhou dobu. Krajský soud v Brně dokonce o odvolání rozhodl až po více než 4 letech, přičemž jediným úkonem tohoto soudu bylo pouze rozhodnutí, kterým se rozhodnutí soudu prvního stupně ruší a věc se vrací k dalšímu řízení. Okresnímu soudu v Břeclavi lze rovněž vytknout, že po vrácení věci zaslal stěžovatelům výzvu k odstranění vad žaloby až po 17 měsících. Dle názoru Ústavního soudu celkové množství a náročnost procesních úkonů učiněných v této věci soudy dobu 10 let rozhodně nevyžadovala. V projednávaném případě se navíc jednalo o spor týkající se vypořádání restitučních nároků, stěžovatelé poukazovali i na možnost prodeje předmětného sklepa další osobě, a soudům byla známa okolnost, že na 1. žalovaného - Zemědělské družstvo V. byl prohlášen konkurs, později zrušený, neboť majetek v konkursní podstatě nepostačoval ani k úhradě nákladů konkursu.

Z obsahu spisu je rovněž zřejmé, že účastníci řízení se na průtazích jednání nepodíleli, neboť ve stanovených lhůtách reagovali na výzvy soudu a k jednání soudu se řádně dostavovali. Během řízení u odvolacího soudu a po vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení ani neměli objektivní možnost průtahy řízení způsobit.

Ústavní soud bere v úvahu, že délka dosavadního řízení byla ovlivněna i častou výměnou soudců, kteří se věcí postupně zabývali, a přetížeností okresního soudu, nicméně sama tato okolnost, zvláště s přihlédnutím k celkové době, po kterou je věc řešena, a ke skutečnosti, že účastníci řízení svým jednáním průtahy řízení nijak nezavinili, není způsobilá nepřiměřenost délky řízení obhájit.

Dle ustálené judikatury Ústavníhosoudu je totiž povinností státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví zakotvené v Listině a Úmluvě byly respektovány. Případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené době (srov. sp. zn. IV. ÚS 55/94, Sbírka rozhodnutí, svazek 2, str. 39; sp. zn. IV. ÚS 466/97, Sbírka rozhodnutí, svazek 10, nález č. 38). Ústavně zaručené základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené době patří k těm právům, která zásadním způsobem spolupodmiňují společností vnímaný stupeň právní jistoty, a jeho dodržování je jednou ze záruk posilování důvěry občanů v právo a justici. Obsah právního řádu musí být stejně závazný pro občany i pro stát, a to nejen ve své abstraktní podobě, ale především konkrétně, při výkonu soudní moci. I z tohoto hlediska jsou posuzovány stížnosti podané na průtahy řízení u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku.

Pokud jde o další námitky stěžovatelů, ve kterých poukazují na nesprávné právní závěry obsažené v rozsudku Okresníhosoudu v Břeclavi pod sp. zn. 5 C 1438/93 ze dne 30. 4. 1997, Ústavní soud uvádí, že v dané fázi řízení není oprávněn se k nim z titulu svého postavení jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není součástí obecných soudů, jakkoliv vyjadřovat (ostatně uvedený rozsudek byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2001 č. j. 14 Co 644/97 zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení). Totéž platí o argumentaci ohledně opodstatněnosti žalobního návrhu a tvrzeného porušení vlastnického práva stěžovatelů. Ústavnímu soudu nepřísluší v řízení, které není pravomocně skončeno, předjímat právní závěry a nepřípustně tak zasahovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů.

V dané věci se Ústavnísoud proto zabýval pouze tím, zda postupem obecných soudů posuzovaným z hlediska délky řízení došlo k porušení základního práva stěžovatelů na vyřízení věci bez zbytečných průtahů, přičemž takové porušení, jak je shora objasněno, shledal.

Ústavnímusoudu tak nezbylo, než ústavní stížnosti pro porušení čl. 90 Ústavy, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst.1 Úmluvy podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhovět. Podle § 82 odst. 3 písm. b) citovaného zákona proto uložil Okresnímu soudu v Břeclavi, aby nepokračoval v průtazích ve věci, vedené u něj pod spisovou značkou 5 C 1438/93.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru