Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 502/2000Nález ÚS ze dne 22.01.2001Právo na ochranu zpráv podávaných telefonem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/ tajemství listovní a jiných záznamů a zpráv
základní práva a svobody/nedotknutelnost osoby
Věcný rejstříkdůkaz/nezákonný
důkaz/volné hodnocení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 11/21 SbNU 83
EcliECLI:CZ:US:2001:2.US.502.2000
Datum podání21.08.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 13

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 88, § 33, § 2 odst.5, § 2 odst.6

2/1993 Sb., čl. 13

283/1991 Sb., § 36


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 502/2000 ze dne 22. 1. 2001

N 11/21 SbNU 83

Právo na ochranu zpráv podávaných telefonem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti J.

H., za účasti účastníků řízení 1) Vrchního soudu v Praze, 2)

Krajského soudu v Praze a vedl. účastníků 1) Vrchního státního

zastupitelství v Praze, 2) D. K., t. č. věznice Plzeň-Bory, 3) M.

K., t. č. věznice Plzeň-Bory, proti usnesení Vrchního soudu

v Praze, sp. zn. 2 To 35/2000, ze dne 22. 6. 2000, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2000, sp. zn.

2 To 35/2000, se v části týkající se J. H. zrušuje.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá usnesení

Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. 2 To 35/2000,

jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu

v Praze ze dne 7. 2. 2000, sp. zn. 8 T 24/99. Vydáním tohoto

usnesení měla být zasažena jeho ústavní práva, obsažená v čl. 36

odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")

a současně čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.

Z obsahu spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 8 T 24/99,

Ústavní soud zjistil, že stěžovatel, spolu s dalšími dvěma

spoluobžalovanými, byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne

7.2. 2000, sp. zn. 8 T 24/99, uznán vinným trestným činem loupeže

dle § 234 odst. 1 a 3 trestního zákona, a to dílem dokonaným

a dílem ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) trestního

zákona k pokusu trestného činu podle § 8 odst. 1 trestního zákona.

Za spáchání uvedeného trestného činu mu byl uložen trest odnětí

svobody v trvání dvanácti let se zařazením do věznice s ostrahou.

Trestného činu se podle zjištění soudu dopustil spolu s dvěma

spoluobžalovanými dne 18. 6. 1997, kdy (společně ještě s dalšími

dosud neznámými osobami) na silnici č. I/38 mezi Kutnou Horou

a Kolínem přinutili zastavit nákladní vozidlo s návěsem, jeho

řidiče pod záminkou poruchy na jejich vozidle vylákali z kabiny.

Pod hrozbou použití střelné zbraně ho donutili nastoupit do jejich

vozidla a vypít tekutinu obsahující psychotropní látky. Následně

ho spoutali a odvezli na lesní cestu. Mezitím na neznámém místě

vyložili náklad třiceti palet cigaret zn. Petra v hodnotě

8,205.750 Kč. Porouchaný tahač, jakož i prázdný návěs odstavili.

Způsobili tak Tabáku, a. s., Kutná Hora, škodu ve výši 8.223.990

Kč a poškozením motoru vozidla LIAZ škodu ve výši 56.000 Kč

Egrettě, Kolínské dopravní, a. s. Dále přesně nezjištěného dne

před 8. říjnem 1997 stěžovatel spolu s dalším spoluobviněným

požádal pana V. H. o zapůjčení vozidla Dacia a toto vozidlo předal

dalším dvěma osobám k trestné činnosti. Tyto osoby v úmyslu

zmocnit se nákladu cigaretových výrobků společnosti Tabák, a. s.,

Kutná Hora, nutily řidiče nákladního vozidla pod hrozbou použití

střelné zbraně a po úderech do hlavy k přestoupení do tohoto

vozidla Dacia. To se jim pro aktivní odpor řidiče nepodařilo,

takže útočníci z místa činu uprchli. Stěžovatel i další

spoluobžalovaný přitom věděli, k čemu bude vozidlo Dacia použito.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání k Vrchního

soudu v Praze. Tento soud shledal pochybení pouze v právní

kvalifikaci druhého jednání stěžovatele, které mělo být

kvalifikováno jako pomoc k samostatnému trestnému činu loupeže,

spáchaného ve formě pokusu podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 234

odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákona. Pochybení krajského soudu

ve prospěch stěžovatele nebylo možno v důsledku odvolání podaného

pouze ze strany stěžovatele napravit.

V ústavní stížnosti navrhovatel napadá oba zmíněné rozsudky

v tom smyslu, že obecné soudy, jako orgány veřejné moci, porušily

jeho ústavně zaručená práva tak, jak jsou označena shora. Své

tvrzení zdůvodňuje tím, že obecné soudy při hodnocení důkazů

nepostupovaly podle § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, neboť

v rozporu s ostatními důkazy založily své rozhodnutí na výpovědi

svědka V. H., který je v dané věci skutečným pachatelem, jenž

celou akci zorganizoval a provedl. Současně ve stížnosti namítá,

že důkaz výpisy z účtů telefonů byl pořízen v rozporu s trestním

řádem - tyto výpisy byly získány ještě před sdělením obvinění a ze

spisu se ztratil dopis, ve kterém společnost Eurotel sděluje, že

nelze požadované výpisy zaslat, přičemž tento dopis byl nahrazen

uvedenými výpisy. Kromě toho nebylo prokázáno, že by

v inkriminované době byly tyto telefony provozovány právě

stěžovatelem, příp. ostatními odsouzenými. Konečně stěžovatel

uvádí, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť výslech

rozhodujícího svědka započal ještě před sdělením obvinění všem

obviněným a výslechy obviněných probíhaly současně s výslechem

svědka V. H., takže tehdejší obhájkyně stěžovatele neměla možnost

být přítomna celému výslechu tohoto svědka.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka řízení Vrchního

soudu v Praze, který uvedl, že dle jeho názoru nedošlo postupem

orgánů činných v trestním řízení k porušení základních práv

a svobod stěžovatele a že trestní řízení proběhlo v souladu se

zákonem. Současně uvedl, že stížnost obsahuje v podstatě námitky

uplatněné v odvolacím řízení, se kterými se soud vypořádal

v usnesení ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. 2 To 35/2000.

Dále bylo vyžádáno vyjádření Vrchního státního zastupitelství

v Praze jako vedlejšího účastníka řízení, které sdělilo, že

námitky v ústavní stížnosti jsou v podstatě opakováním obhajoby

před obecnými soudy, kterými se zabýval Vrchní soud v Praze

a které v souladu s jejich názorem tento soud neakceptoval. Vrchní

soud vycházel z nepochybně zjištěného skutkového stavu, opřeného

o procesně bezchybně provedené důkazy. Pokud jde o námitky

stěžovatele, týkající se osoby svědka V. H., Vrchní státní

zastupitelství v Praze uvedlo, že i vůči tomuto je vedeno Policií

ČR, Krajským úřadem vyšetřování v Praze, samostatné řízení, neboť

se prokazatelně podílel na spáchání trestného činu stěžovatele.

S ohledem na to, že nebyla postupem obecných soudů porušena práva

stěžovatele zaručená Ústavou ČR a Listinou, navrhuje ústavní

stížnost zamítnout.

Krajský soud v Praze na žádost Ústavního soudu o vyjádření

k ústavní stížnosti navrhl odmítnout tuto stížnost pro její

neopodstatněnost, neboť nedošlo k žádnému zásahu do ústavně

zaručených práv stěžovatele. Námitky uvedené v ústavní stížnosti

jsou shodné s těmi, se kterými se vypořádal v průběhu řízení.

Pouze námitka o ztrátě dopisu společnosti Eurotel, ve kterém tato

společnost měla sdělit, že výpisy z telefonního účtu již není

možné zaslat, a o jeho nahrazení těmito výpisy, je nová, avšak

nepodložená a tedy účelová.

Vedlejší účastník, M. K., se vyjádřil v tom smyslu, že se

ztotožňuje s podanou ústavní stížností. Další vedlejší účastník,

D. K., se vyjádřil prostřednictvím svého právního zástupce, který

uvedl, že se v zásadní právní argumentaci shoduje s tou, která je

uvedena v ústavní stížnosti. Současně zaslal kopii vlastní ústavní

stížnosti. Poukazuje se v ní na to, že soud při prokazování viny

vycházel z jednoho přímého a jednoho nepřímého důkazu, a to

z nedůvěryhodné a nezákonné výpovědi svědka V. H. a ze záznamů

volání několika mobilních telefonů, které poskytla společnost

Eurotel. Tyto záznamy nelze považovat za listinný důkaz, jak

uvádějí obecné soudy, ale za důkaz pořizovaný ve zvláštním režimu

podobně jako v případě odposlechu a záznamu telekomunikačního

provozu. Je tomu tak s ohledem na důvěrnou povahu získávaných

údajů, na něž se vztahuje ochrana podle čl. 13 Listiny. Policie ČR

proto měla v daném případě postupovat podle § 33 až 37 zákona

o Policii ČR, příp. podle § 88 trestního řádu, což neučinila.

Jedná se tedy o důkaz protizákonně získaný a tedy absolutně

nepoužitelný. Ve vztahu k výpovědi svědka V. H. se ve stížnosti

uvádí, že tento svědek byl v přípravném řízení vyslýchán pouze

jednou, ačkoli se jedná o výpověď zcela zásadní, když následně

před soudem byla jeho výpověď zmatená a v rozporu s jeho dřívější

výpovědí. Soud se důsledně nezabýval možností viny tohoto svědka,

jenž se snaží odvrátit podezření vůči své osobě. Obecné soudy

přitom měly zvážit jinou verzi událostí než jak uvedl tento

svědek, a to zvláště poté, co se obžalovaný M. K. přiznal. Dále se

poukazuje na to, že svědek V. K. byl předem seznámen se zásadními

fakty trestného činu dopisem od D. K. a před jeho výslechem

u soudu byl zastrašován policií. Na základě uvedených skutečností

mělo dojít vůči D. K. (tj. spoluodsouzenému) k neoprávněnému

zásahu do lidských práv a svobod dle čl. 10 odst. 3 a čl. 13

Listiny, čl. 8 Evropské úmluvy a čl. 17 Mezinárodního paktu

o občanských a politických právech. Uvedený postup měl také za

následek porušení čl. 36 odst. 1, čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 2

odst. 3 a čl. 90 Ústavy a čl. 6 Evropské úmluvy.

Podaná ústavní stížnost je důvodná.

Z obsahu spisů Krajského soudu v Praze, sp. zn. 8 T 24/99,

Ústavní soud zjistil, že:

1) společnost Eurotel PRAHA, spol. s r. o., v dopise ze dne

7. 1. 1998 zaslala Policii ČR, Správě Středočeského kraje Praha,

seznam hovorů, uskutečněných ve dnech 18. 6., 26. 8., 8. 10.

a 25. 10. 1997, mj. z telefonu s t.č. 0602xxxxxx, včetně číselných

kódů základových stanic, přes které byly hovory uskutečněny (č.l.

317a);

2) součástí spisu je seznam uskutečněných hovorů (č.l. 321),

který obsahuje identifikační číslo telefonu, telefonní číslo

volajícího (tj. 0602xxxxx), datum a čas počátku hovoru, délku

hovoru ve vteřinách, číslo základové stanice, kde hovor započal,

a číslo základové stanice, kde byl hovor ukončen;

3) uvedená společnost zaslala dopis ze dne 17. 4. 1998

Policii ČR, Krajskému úřadu vyšetřování Praha, ze kterého vyplývá,

že držitelem telefonu s t.č. 0602xxxxxx je stěžovatel (č.l.

309-309a);

4) jak vyplývá ze svědecké výpovědi Ing. H. K., zaměstnankyně

společnosti Eurotel PRAHA, učiněné u hlavního líčení (č.l. 748

a násl.), na jejího zaměstnavatele se obrátil zvláštní technický

útvar kriminální policie, který souhrnně zadává požadavky, přičemž

uvedená společnost oprávněnost těchto požadavků neověřuje; na

základě toho byly zpracovány seznamy hovorů; odpověď datovaná

lednem 1998 byla zaslána na žádost centrální složky policie na

adresu složky, která byla uvedena v žádosti, přičemž již v roce

1997 byly v dané věci poskytovány informace minimálně dvakrát.

Z takto provedených důkazů a z nich vyplynuvších skutkových

zjištění vyvodil Ústavní soud následující právní závěry:

Právo na ochranu tajemství zpráv podávaných telefonem,

plynoucí z čl. 13 Listiny, jako ústavně zaručené právo svou

povahou a významem spadá mezi základní lidská práva a svobody,

neboť spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými

základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jehož

individuální integritu jako zcela nezbytnou podmínku důstojné

existence jedince a rozvoje lidského života vůbec je nutno

respektovat a důsledně chránit; zcela právem proto spadá tato

ochrana pod ochranu ústavní, neboť - posuzováno jen z poněkud

jiného hlediska - jde o výraz úcty k právům a svobodám člověka

a občana (čl. 1 Ústavy ČR).

V daném případě společnost Eurotel pořídila výpis

z telefonního účtu stěžovatele, ve kterém bylo uvedeno mj. číslo

volané stanice, datum a čas počátku hovoru, dobu jeho trvání,

označení základové stanice, která zajišťovala hovor v okamžiku

spojení a označení základové stanice, která hovor zajišťovala

v momentu ukončení, přičemž tento výpis poskytla na základě blíže

nespecifikované žádosti orgánům policie bez souhlasu stěžovatele.

Dle názoru Ústavního soudu, který se tímto ztotožňuje s rozsudkem

Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 8. 1984 ve věci Malone

proti Spojenému království, je třeba považovat výše uvedené údaje,

a zvláště pak volaná čísla, za nedílnou součást komunikace

uskutečněné prostřednictvím telefonu. Soukromí každého člověka je

hodno zásadní (ústavní) ochrany nejen ve vztahu k vlastnímu obsahu

podávaných zpráv, ale i ve vztahu k výše uvedeným údajům. Lze tedy

konstatovat, že čl. 13 Listiny zakládá i ochranu tajemství

volaných čísel a dalších souvisejících údajů, jako je datum a čas

hovoru, doba jeho trvání, v případě volání mobilním telefonem

i označení základových stanic zajišťujících hovor.

Jestliže ústavní pořádek České republiky připouští průlom

této ochrany, děje se tak pouze a výlučně v zájmu ochrany

demokratické společnosti, případně v zájmu ústavně zaručených

základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost

daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy

a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustný

je tedy pouze zásah do základního práva nebo svobody člověka ze

strany státní moci, jestliže jde o zásah nezbytný ve výše uvedeném

smyslu. K tomu, aby nebyly překročeny meze nezbytnosti, musí

existovat systém adekvátních a dostatečných záruk, skládající se

z odpovídajících právních předpisů a účinné kontroly jejich

dodržování. Tyto právní předpisy musí být přesné ve svých

formulacích, aby daly občanům dostatečnou informaci o okolnostech

a podmínkách, za kterých jsou státní orgány oprávněny k zásahu do

soukromí; přesně musí být definovány i pravomoci udělené

příslušným orgánům a způsob jejich provádění tak, aby jednotlivcům

byla poskytnuta ochrana proti svévolnému zasahování (viz také

shora citovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva).

V případě, že tyto zásady nebudou ze strany státní moci

respektovány, jsou zásahy do uvedeného základního práva vyloučeny

a dojde-li k nim, stávají se protiústavními.

Současná právní úprava nezná institut poskytování či

pořizování evidence telekomunikačního provozu pro účely trestního

stíhání či plnění úkolů policie (či institut jinak nazvaný, ale

obsahově shodný). Neznamená to však, že by příslušné státní orgány

nebyly oprávněny za žádných okolností tuto evidenci pořizovat či

vyžadovat. S ohledem na to, že jsou stanovena pravidla pro

odposlech a záznam telekomunikačního provozu ze strany těchto

orgánů, která umožňují kromě dalších údajů pořídit především obsah

telefonické zprávy, je možné postupovat podle těchto pravidel

i při pořizování či získávání těchto "dalších" údajů, tj. při

evidování telekomunikačního provozu. Orgány činné v trestním

řízení, resp. policejní orgány před zahájením trestního stíhání,

jsou tedy v případě pořizování či získávání evidence

telekomunikačního provozu povinny postupovat přiměřeně podle § 88

trestního řádu, resp. podle § 36 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii

ČR, ve znění pozdějších předpisů, a to tak, že pojem "záznam" se

vztahuje také na údaje získané evidováním telekomunikačního

provozu ve vztahu ke konkrétní osobě nebo osobám. Touto ústavně

konformní interpretací citovaných ustanovení lze dosáhnout účinné

kontroly před neoprávněnými zásahy do daného základního práva ze

strany státních orgánů, když současně nebude vyloučena pro tyto

orgány možnost pořizovat nepochybně často nezbytný typ důkazů pro

plnění svých funkcí, a to případně do doby přijetí specifické

právní úpravy ohledně pořizování těchto údajů. K tomu je třeba

poznamenat, že dle názoru Ústavního soudu by pravidlům Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod mnohem lépe vyhověla

speciální zákonná úprava, která, jak bylo shora uvedeno, zatím

chybí.

Na základě výše uvedených závěrů Ústavního soudu lze

konstatovat, že předmětný důkaz byl pro účely trestního řízení

pořízen protiprávně, v důsledku čehož je zařazení takového důkazu

do spisu a jeho provádění nejen nezákonné, ale i ústavně zcela

nepřípustné. Obecné soudy tedy zásadním způsobem pochybily, když

připustily, že evidence telekomunikačního provozu byla do spisu

nejen zařazena, ale také jimi jako důkaz provedena a následně

v jejich rozhodnutích hodnocena.

Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu,

základním předpokladem řádného výkonu spravedlnosti dle čl. 36

Listiny v demokratickém právním státě, založeném na úctě k právům

a svobodám člověka a občana (čl. 1 Ústavy), je dodržování nejen

ústavních, ale i zákonných mezí pro pořizování a provádění důkazů.

Proto také postup kteréhokoli orgánu činného v trestním řízení,

vybočujícím z rámce procesních předpisů v tomto ohledu, je

v rozporu s ústavností státu a ve svých důsledcích znehodnocuje

i samotný účel trestního řízení.

Pro takto vyložené důvody Ústavnímu soudu nezbylo než

rozhodnout zrušujícím výrokem podle § 82 odst. 1a 3 písm. a)

zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Pokud jde o další námitku stěžovatele, ve které je poukázáno

na to, že obecné soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly podle

§ 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, nepřísluší Ústavnímu soudu se jí

v dané chvíli zabývat. Nezákonnost předmětného důkazu provedeného

v trestním řízení má sama o sobě za následek, že i proces

hodnocení důkazů jako celek trpí zásadní vadou; Ústavní soud však

není vrcholem soustavy obecných soudů a tak v zásadě není ani

oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti. K takovému

zásahu by však došlo, pokud by Ústavní soud po vyloučení určitého

důkazu sám provedl "přehodnocení" důkazů zbývajících a tak

v podstatě rozhodl i v otázce viny stěžovatele.

Třetí skupina námitek se týká omezení práv stěžovatele na

obhajobu. Z obsahu spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 8

T 24/99, Ústavní soud zjistil, že stěžovateli bylo sděleno

obvinění dne 21. 4. 1998 v 16,15 hod; ve stejný den bylo obvinění

sděleno ostatním podezřelým, a to nejpozději v 16.25 hod;

obhájkyně JUDr. T. převzala sdělení obvinění také dne 21. 4. 1998

v 18.30 hod (č.l. 4-5). Stěžovatel byl vyslýchán téhož dne

v 18.30 - 18.50 hod, přičemž do protokolu uvedl, že jako obhájce

si zvolil JUDr. T. (která výslechu přítomna nebyla) a že využívá

své právo ve věci nevypovídat (č.l. 217 - 218). Výslech svědka V.

H. započal uvedeného dne v 18.37 hod. a obhájkyně stěžovatele byla

přítomna výslechu tohoto svědka od samého počátku (č.l. 537

a násl.).

Tvrzení stěžovatele, pokud jde o nemožnost účasti obhájkyně

na výslechu svědka V. H. a započetí výslechu tohoto svědka před

sdělením obvinění všem podezřelým, nemají tedy oporu ve spisovém

materiálu. Pokud jde o zčásti souběžný výslech stěžovatele

a uvedeného svědka, tato samotná skutečnost nepředstavuje porušení

práva na obhajobu ve smyslu § 33 trestního řádu. Stěžovatel byl

řádně poučen o svých právech, a to vč. práva žádat, aby byl

vyslýchán za účasti svého obhájce, přičemž této možnosti nevyužil.

Nebylo také zjištěno, že by obhájkyně stěžovatele prohlásila, že

se tohoto vyšetřovacího úkonu chce zúčastnit, přičemž jí to bylo

ze strany orgánů činných v trestním řízení znemožněno. Na základě

těchto skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že v daném ohledu

nebyla porušena stěžovatelova základní práva nebo svobody,

zaručená ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl.

10 Ústavy.

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavníhosoudu se nelze odvolat.

V Brně dne 22. ledna 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru