Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 5/96Usnesení ÚS ze dne 09.01.1997

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBrožová Iva
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /rehabilitace
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1997:2.US.5.96
Datum podání04.01.1996

přidejte vlastní popisek

II.ÚS 5/96 ze dne 9. 1. 1997

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

II. ÚS 5/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci stěžovatele M.K., zastoupeného JUDr. V.P., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 8. 6. 1994, sp. zn. 4 C 324/92, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 7. 1995, sp. zn. 19 Co 811/94, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a státu - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, t akt o :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ve svém včas podaném návrhu, majícím všechny předepsané náležitosti zák. č. 182/1993 Sb., domáhal zrušení shora uvedených rozsudků, kterými byl zamítnut jeho návrh na zaplacení 2.900.000,- Kč z titulu zásahu do práva na ochranu osobnosti jednak zrušeným trestním rozsudkem a dále pozdním výmazem z rejstříku trestů. Napadenými rozsudky mělo dojít k porušení č1. 3, č1. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), č1. 10 Ústavy ČR a č1. 6 odst. 1 Konvence Rady Evropy, .o ochraně lidských práv a svobod (správně Mezinárodní úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva"). Navrhovatel považuje tato rozhodnutí za

1

II. ÚS 5/96

diskriminující, neboť částky přiznané osobám rehabilitovaným dle zák. č. 119/1990 Sb., jsou vyšší a navíc tyto osoby se rehabilitovaných trestných činů skutečně dopustily, zatímco on trestný čin, za který byl odsouzen, ani nespáchal, a proto byl odsuzující rozsudek Nejvyšším soudem také zrušen. Další znevýhodnění spatřuje v tom, že za základ jemu poskytnutého odškodnění byla vzata mzda, kterou pobíral v zaměstnání, které byl nucen vykonávat v důsledku politické perzekuce jako signatář Ch., umocněné skutečností, že i oba rodiče byli signatáři Ch. Dále namítal, že napadená rozhodnutí jsou nespravedlivá, protože posoudila jeho návrh jako nedůvodný v celém rozsahu a navíc s odůvodněním, že neprokázal příčinnou souvislost mezi politickou perzekucí a újmou a stejně tak i mezi neprovedením výmazu z rejstříku trestů a občanskou diskriminací, což je závěr, který dle jeho názoru nemá oporu ve skutkovém stavu ani v provedeném dokazování. Dále namítal zaujatost soudu a porušení práva na zákonného soudce, které spatřoval v tom, že věc byla delegována k Okresnímu soudu ve Vyškově, i když žaloba byla podána obecně příslušnému soudu - Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Pokud jde o podrobnosti, stěžovatel uvedl, že se prostřednictvím žaloby u obecného soudu domáhal dle § 13 OZ odškodnění za politickou perzekuci jeho osoby, způsobenou totalitním režimem, neboť rozsudkem Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 6 Tz 52/90, ze dne 4. 9. 1990, byl zproštěn v celém rozsahu obžaloby z trestných činů dle ustanovení § 155 odst. 1 písm. a) a § 156 odst. 1, 2 trestního zákona. Za nezákonné odsouzení byl odškodněn dle zák. č. 58/1969 Sb., pouze částkou 1.269,- Kč za 1 měsíc vězení, přičemž odškodnění bylo vypočteno podle průměrného měsíčního výdělku, kterého dosahoval jako skladník, neboť jiné zaměstnání nemohl kvůli svému politickému profilu vykonávat, a to přesto, že je velmi umělecky nadaný, obratným fotografem a současně i talentovaný sportovní střelec, přičemž nemohl ani jednu z těchto svých zálib vykonávat a rovněž tak nemohl rozvíjet svůj talent tím, že by se přihlásil na odbornou školu. Dále namítal neoprávněnost odůvodněni zamítavých rozhodnutí ohledně nemajetkové újmy z důvodu včasného nevymazání

2

II. ÚS 5/96

jeho zrušeného trestu z trestního rejstříku, pokud bylo argumentováno soudy záznamem pro přečin dle § 3 zák. č. 150/1959 Sb., a to vzhledem k nesrovnatelnosti společenské závažnosti trestného činu a přečinu.

Krajský soud jako účastník řízení ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že ve skutečnosti, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno, nelze spatřovat diskriminaci ani porušení dalších jeho ústavních práv. K vytýkanému porušení práva na zákonného soudce krajský soud uvedl, že věc byla postoupena Okresnímu soudu v Prostějově na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 7. 1991 ve spojení s pravomocným rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 1991, jimiž bylo rozhodnuto o místní nepříslušnosti, přičemž to byl právě navrhovatel, který dne 31. 1. 1992 písemně požádal o delegaci k jinému soudu téhož stupně, a tak se stalo, že byla věc delegována Okresnímu soudu ve Vyškově. Proti projednání věci tímto soudem navrhovatel nic nenamítal a delegaci jinému soudu nenavrhoval.

Ministerstvo spravedlnosti ČR jako vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedlo, že zprošťující rozhodnutí v trestním řízení založilo navrhovateli nárok na odškodnění dle zák. č. 58/1969 Sb., a to dle § 6 s tím, že výše průměrného výdělku byla zjištěna dle příslušných občanskoprávních a pracovněprávních předpisů, přičemž pokud navrhovatel namítá, že v důsledku politické perzekuce nemohl dosáhnout lepších výdělků a že byl takto diskriminován oproti osobám rehabilitovaným dle zák. č. 119/1990 Sb., vedlejší účastník zdůraznil, že nárok na náhradu škody podle § 23 zák. č. 119/1990 Sb., je založen na pravomocném rozhodnutí příslušného orgánu o účasti poškozeného na soudní rehabilitaci. Takové rozhodnutí ohledně navrhovatele však nebylo vydáno, stejně tak, jako nebyly prokázány skutečnosti, podle kterých by bylo možno navrhovatele posuzovat jako osobu rehabilitovanou. Ohledně náhrady za škodu způsobenou pozdním výmazem zrušeného trestu z rejstříku trest poukázal vedlejší účastník na to, že nebyla

3

II. ÚS 5/96

prokázána příčinná souvislost mezi újmou a pozdním výrazem z rejstříku trestů.

Navrhovatel ve svém přípisu ze dne 9. 4. 1996 zaujal k vyjádření krajského soudu stanovisko, v němž zdůraznil, že k rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 o místní nepříslušnosti nedal žádný podnět, takže k porušení práva, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, došlo právě tímto rozhodnutím o místní nepříslušnosti. Dále uvedl, že jeho námitka podjatosti delegováním věci Okresnímu soudu ve Vyškově byla vyřešena pouze z 50%, neboť v odvolacím řízení se věcí zabýval Krajský soud v Brně, který v době totality diskriminující rozhodnutí prostějovského soudu potvrzoval. Ohledně příčinné souvislosti mezi nemajetkovou újmou a perzekucí bývalého režimu danou jeho odsouzením odkázal na vyslechnuté svědky, notoricky známou skutečnost, že byl signatářem Ch., listinný důkaz o tom, proč došlo k jeho zatčení a uvěznění, a konečně i na zák. č. 198/1993 Sb., a Úmluvu Rady Evropy o ochraně lidských práv a základních svobod (správně Mezinárodní úmluva o ochraně lidských práv a svobod, dále jen '"Úmluva"') . Dále zaujal stěžovatel stanovisko i k vyjádření ČR Ministerstva spravedlnosti, v němž zdůraznil, že se zejména dovolává čl. 3 Listiny, v němž je upraven zákaz diskriminace. Z hlediska skutkového zdůraznil, že politickou perzekuci prokázal, neboť prokázal, že byl signatářem Ch., a je obecně známou, tedy dokazování nepodléhající skutečností perzekuce signatářů Ch. V této souvislosti odkázal též na zák. č. 198/1993 Sb., a okolnost, že i rodiče byli signatáři Ch., a že byl veden v seznamu nepohodlných osob. Dále uvedl shodně jako ve své ústavní stížnosti, že byl odsouzen za čin, kterého se nedopustil, a proto byl také zproštěn rozsudkem Nejvyššího soudu, ačkoliv, pokud by tento čin skutečně spáchal, docílil by nyní rehabilitace dle zák. č. 119/1990 Sb., která je finančně výhodnější s tím, že se snažil toto zvýhodnění vyrovnat předmětnou žalobou dle § 13 OZ. Dále znovu namítal, že má za prokázanou příčinnou souvislost mezi újmou a pozdním výmazem z rejstříku trestů, neboť z hlediska

4

II. ÚS 5/96

ústavního je velmi důležitý moment občanské bezúhonnosti, a dovodil splnění všech předpokladů odpovědnosti, totiž neoprávněný zásah státu spočívající v neprovedení výmazu z trestního rejstříku závažného trestného činu a poškození navrhovatele v takových právech, kde se vyžaduje čistý trestní rejstřík.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, že není ani vrcholem soustavy obecných soudů a nemá přezkumných pravomocí. To však jen za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy stanovenými v hlavě páté Listiny a že napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Protože stěžovatel v dané věci takové porušení základních práv a svobod namítal, nezbylo ústavnímu soudu než se věcí zabývat. Z obsahu připojeného soudního spisu Okresního soudu ve Vyškově, sp. zn. 4 C 324/92, Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel domáhal žalobou proti Čs. státu v zastoupení Ministerstva spravedlnosti ČR zaplacení částky 2.900.000,- Kč z titulu práva na ochranu osobnosti, jak výslovně kromě označení, v žalobě zdůraznil u jednání, které proběhlo 6. 5. 1993 před Okresním soudem ve Vyškově, s odůvodněním, že on i jeho rodiče byli jako signatáři Ch., nejen politicky pronásledováni a společensky znemožňováni, ale také nezákonně odsouzeni, čímž došlo k jeho postižení v oblasti rodinné (rozvod s učitelkou mateřské školy), vzdělání (nemožnost ucházet se o studium), pracovní (omezené možnosti pracovního uplatnění), zájmové (nemožnost věnovat se sportovní střelbě), společenské (ukončení činnosti v občanské komisi). Dále ústavní soud z připojeného spisu okresního soudu zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 10. 5. 1977, čj. 4 T 69/77-72, uznán vinným ze spáchání přečinu proti pracovní kázni podle § 8 písm. c) zák. č. 150/1969 Sb., a trestných činů útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), § 156 odst. 1 písm. a) trestního zákona a § 156 odst. 2 trestního

5

II. ÚS 5/96

zákona a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců nepodmíněně s uložením ochranného dohledu na dobu 1 roku. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 1977, čj. 10 To 160/77-82, byla pak odvolání prokurátora i obžalovaného zamítnuta. Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 13. 9. 1977, čj. 2 T 79/76-99, byl dále navrhovatel uznán vinným ze spáchání přečinu proti majetku v osobním a socialistickém vlastnictví podle § 3 odst. 1 písm. a) a písm. b) zák. č. 150/1969 Sb. Podle § 155 odst. 1 trestního zákona, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 10. 5. 1977, sp. zn. 4 T 69/77, byl pak odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 1. 10. 1977, když se po jeho vyhlášení prokurátor i obviněný vzdali práva odvolání. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 9. 1990, sp. zn. 6 Tz 52/90, bylo rozhodnuto, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 1977, sp. zn. 10 To 160/77, byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 tr. řádu a § 256 tr. řádu a v řízení, jež mu předcházelo v ustanovení § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák., § 156 odst. 2 tr. zák. a v § 156 odst. 1 písm. a) tr. zák. v neprospěch obviněného, tj. stěžovatele. Toto usnesení bylo zrušeno a taktéž rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 10. 5. 1977, sp. zn. 4 T 69/77, byl zrušen ve výroku o vině v části, v níž byl obviněný uznán vinným trestnými činy podle § 155 odst. 1 tr. zák., § 156 odst. 1 písm. a) tr. zák. a § 156 odst. 2 tr. zák. a ve výroku o ochranném dohledu. Současně byla zrušena všechna rozhodnutí v rámci vysloveného porušení zákona na zrušená rozhodnutí obsahově navazující. Obviněný byl pak zproštěn obžaloby pro trestné činy podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák. a pro § 156 odst. 1 písm. a) tr. zák. a pro § 156 odst. 2 tr. zák. Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 21. 3. 1991, čj. 2 T 28/91-114, byl dále stěžovateli podle § 3 odst. 1 zák. č. 150/1969 Sb., uložen trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců nepodmíněně. Rozsudek nabyl právní moci dne 5. 4. 1991. V důsledku zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 9.

1990, sp. zn. 6 Tz 52/1990, byl také stěžovatel odškodněn dle

6

II. ÚS 5/96

zák. č. 58/1969 Sb., a to za 11 měsíců vazby a výkonu trestu v celkové částce 13.959,- Kčs na ušlém výdělku. Dále ústavní soud z připojeného spisu zjistil, že zaplacení žalované částky se stěžovatel domáhal nejen z titulu zrušeného nezákonného trestního rozhodnutí, jak uvedl v návrhu na zahájení řízení, ale také z titulu pozdního výmazu zrušeného trestu v rejstříku trestů, jak výslovně uvedl u jednání, které proběhlo 6. 5. 1993 před Okresním soudem ve Vyškově (srov. č.l. 34 spisu). Dále ústavní soud z uvedeného spisu zjistil, že obecné soudy návrh stěžovatele zamítly v podstatě s odůvodněním, že rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 9. 1990, sp. zn. 6 Tz 52/90, byl navrhovatel sice zproštěn obžaloby pro trestné činy podle § 155 odst. 1 písm. a) a § 156 odst. 2 písm. a) tr. zák., kde trestní stíhání mohlo mít politický podtext, avšak že nebyl zproštěn obžaloby pro přečin proti pracovní kázni podle § 8 písm. c) a pro přečin podle § 3 odst. 1 písm. a) a písm. b) zák. č. 150/1969 Sb., tj. pro přečin proti majetku v osobním a socialistickém vlastnictví, který konkrétně směřoval proti majetku v osobním vlastnictví jeho známých, kde trestní stíhání nemohlo mít politický podtext, jestliže tedy byl stěžovatel trestán i pro jiné, než zrušené činy, skutečnost, že na něj bylo pohlíženo jako na osobu trestanou, nemohla dle krajského soudu způsobit tvrzenou újmu.

Dále krajský soud dovodil, že navrhovatel neprokázal, že by mu v souvislosti s odsouzením, které bylo následně pro nezákonnost zrušeno, vznikla újma na osobnostních právech. Stejně tak dle krajského soudu navrhovatel neprokázal, že by mu vznikla újma v souvislosti s tím, že mu byl nesprávně proveden výmaz trestu z rejstříku trestů. V další části odůvodnění krajský soud dal navrhovateli za pravdu v tom, že komunistický režim se obecně známým způsobem, který není třeba ve smyslu § 121 o.s.ř. dokazovat, projevoval vůči svým odpůrcům, avšak že navrhovatel jako účastník řízení musí příčinnou souvislost mezi tehdejší represivní činností a konkrétní újmou na jeho osobnostních právech dokázat.

V návaznosti na obsah vyžádaného a připojeného spisu 7

II. ÚS 5/96

Okresního soudu ve Vyškově, sp. zn. 4 C 324/92, pak ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, neboť napadeným rozsudkem byl zamítnut tzv. satisfakční návrh neboli žaloba na ochranu osobnosti dle § 13 OZ, v níž stěžovatel tvrdil, že k zásahu do práva na ochranu osobnosti došlo z důvodu zrušeného trestního rozsudku, a dále z důvodu pozdního výmazu z rejstříku trestů. Předpokladem úspěšného uplatňování práva na ochranu osobnosti dle § 13 OZ je neoprávněný zásah. O takový neoprávněný zásah se ale pojmově nejedná nejenom tam, kde dotčený subjekt k zásahu svolil, nebo tam, kde zásah povoluje sám zákon (tzv. zákonné licence), nebo také tam, kde k zásahu došlo v rámci plnění zákonem uložených povinností, ale také tam, kde jde o výkon oprávnění státního orgánu, jak je tomu v daném případě, neboť k zásahu došlo při výkonu práv orgánů činných v trestním řízení, resp. při výkonu rozhodovací pravomoci soudu a dále při výkonu oprávnění rejstříku trestů dle zák. č. 269/1994 Sb., dříve dle v1. nař. 54/1970 Sb. Jinými slovy, protože výkon pravomocí státních orgánů v trestním řízení nelze pojmově kvalifikovat jako neoprávněný zásah ve smyslu § 13 OZ, byť by konkrétní rozhodnutí státního orgánu bylo jako nezákonné později zrušeno nebo došlo-li kdy k porušení zákona jeho nečinností, nelze návrh dle § 13 OZ v řízení před obecnými soudy a následně pak ani ústavní stížnost shledat za důvodnou. Navíc, jak již bylo předesláno, stěžovatel zvolil jako prostředek ochrany osobnosti žalobu satisfakční dle § 13 odst. 2 OZ, která byla jako prostředek ochrany práva osobnosti naplňující požadavek zadostiučinění formou peněžitého plnění zavedena teprve zák. č. 87/1990 Sb., který nabyl účinnosti dne 29. 3. 1990, zatímco k nezákonnému odsouzení navrhovatele došlo zcela nepochybně před účinností tohoto zákona. Protože podle zásady nepravé zpětné působnosti, z níž vychází úprava obsažená v OZ, se vznik právního vztahu včetně nároků z nich plynoucích posuzuje podle dosavadních předpisů, které institut satisfakční žaloby formou peněžitého plnění neznaly, nemohl návrh stěžovatele na peněžní plnění dle § 13 OZ z titulu zrušeného trestního rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 10. 5. 1977, sp. zn.

8

II. ÚS 5/96

4 T 69/77, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 1977, obstát ani z tohoto pohledu. Vzhledem k vyjádření vedlejšího účastníka ČR -Ministerstva spravedlnosti, ve kterém odkazoval na již poskytnutá plnění dle zák. č. 58/1969 Sb., a dílem i vzhledem k námitce stěžovatele ohledně výpočtu průměrného výdělku pro účely odškodnění dle zák. č. 58/1969 Sb. Ústavní soud znovu uvádí, že se v dané věci jedná o návrh uplatněný dle § 13 OZ, v němž jsou upraveny prostředky občanskoprávní ochrany pro případ neoprávněného zásahu do práva na ochranu osobnosti u fyzické osoby, vznikla-li nemajetková újma. Vedle tohoto zvláštního občanskoprávního prostředku ochrany osobnosti však existuje i obecný prostředek občanskoprávní ochrany osobnosti, a to pro případ vzniku majetkové újmy - škody dle § 16 OZ, kam spadají právě návrhy dle zák. č. 58/1969 Sb., v němž je obsažena zvláštní úprava odpovědnosti oproti obecné dle § 420 OZ. Jestliže tedy navrhovatel výslovně u jednání, které proběhlo 6. 5. 1993, slovy "zdůrazňuji, že nežalujeme náhradu škody" vyloučil tento obecný občanskoprávní prostředek ochrany osobnosti dle § 16 OZ, nebylo lze přihlížet ani k jeho námitkám ohledně výpočtu průměrného výdělku pro účely tohoto odškodnění, protože nebyl předmětem řízení, které předcházelo ústavní stížností napadenému rozhodnutí.

Na druhé straně je třeba dodat, i když to v dané věci zůstává bez praktického významu, že za předpokladu splnění podmínky neoprávněného zásahu ve smyslu § 13 OZ k úspěšnému uplatnění práva na ochranu osobnosti postačuje, aby zásah byl způsobilý narušit nebo ohrozit práva chráněná čl. 11 OZ. Není tedy třeba vyvolání konkrétních následků v tom smyslu, že by bylo lze návrhu nevyhovět s odůvodněním, že nebyla prokázána nějaká újma na jeho osobnostních právech, když dle úpravy obsažené v § 13 ve spojení s § 11 OZ stačí, že je tu neoprávněný zásah objektivně způsobilý újmu na právech chráněných v ustanovení § 11 OZ způsobit.

Ohledně stěžovatelem namítaného porušeni práva na zákonného

II. ÚS 5/96

soudce, které je upraveno v č1. 38 odst. 1 Listiny, Ústavní soud uvádí, že k porušení tohoto práva nedošlo, jestliže jeho příčinou má být skutečnost, že Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 22. 7. 1991, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 1991 rozhodl o místní příslušnosti, aniž k tomu dal navrhovatel podnět, protože dle § 105 o.s.ř. je otázka příslušnosti jednou z podmínek řízení, kterou soudu přísluší zkoumat předtím, než začne jednat ve věci samé, jak tomu také v daném případě bylo. Stejně tak nedošlo ani k porušení práva na nezávislý soud dle č1. 36 odst. 1 Listiny, rozhodoval-li jako odvolací soud Krajský soud v Brně, který se podílel na rozhodovací činnosti ve věci stěžovatele taktéž do listopadu 1989, neboť bylo právě věcí stěžovatele, aby stejně tak, jako požádal o delegaci z důvodu vhodnosti, pokud jde o soud prvého stupně, učinil totéž, pokud jde i o krajský soud, jakožto soud odvolací. Zcela na závěr Ústavní soud znovu konstatuje, a to vzhledem k námitkám týkajícím se úpravy obsažené v zák. č. 119/1990 Sb., kterou stěžovatel považuje za zvýhodňující, že v řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo, se nejednalo o nárok dle zák. č. 119/1990 Sb., a že Ústavnímu soudu nepřísluší zkoumání rozporu zákonů, tj. norem stejné právní síly, když jak vyplývá z čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy, je oprávněn rozhodovat o zrušení zákonů nebo jiných jeho jednotlivých ustanovení, jen jsou-li v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

JUDr. Iva Brožová

V Brně dne 9. 1. 1997soudce zpravodaj

10

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru