Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 5/21 #1Usnesení ÚS ze dne 16.02.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
MINISTERSTVO / MINISTR - pro místní rozvoj
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /p... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
dovolání/přípustnost
Stát
EcliECLI:CZ:US:2021:2.US.5.21.1
Datum podání04.01.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

183/2006 Sb.

82/1998 Sb., § 13

99/1963 Sb., § 237


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 5/21 ze dne 16. 2. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky BACORA a.s., sídlem Na Strži 65/1702, Praha 4 ? Nusle, zastoupené Mgr. Tomášem Kaplanem, advokátem, sídlem Opletalova 1525/39, Praha 1 ? Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2020 č. j. 30 Cdo 2061/2020-109, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj, sídlem Staroměstské náměstí 932/6, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Předchozí průběh řízení a vymezení věci

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 4. 1. 2021, stěžovatelka podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu. Podle tvrzení stěžovatelky bylo napadeným rozhodnutím porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny a dále právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem dle č. 36 odst. 3 Listiny.

2. Ústavní soud z odůvodnění napadené ústavní stížnosti a rozhodnutí zjistil, že stěžovatelka se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") domáhala po České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj (dále jen "žalovaná" nebo též "vedlejší účastnice řízení") zaplacení 3 194 829 Kč s přísl. z titulu náhrady škody nesprávným úředním postupem Úřadu městské části Praha 5 stavebního odboru, který spočíval ve vyznačení doložky právní moci na územním rozhodnutí ze dne 18. 10. 2011 č. j. OSU.Sm.p.4205/II-28459/2011-Hav-UR. Tuto částku stěžovatelka specifikovala jako sestávající z částky 2 994 829 Kč majetkové újmy za náklady, které stěžovatelka vynaložila na práce a služby týkající se bezprostředně územního a stavebního řízení a dále z částky 200 000 Kč za průtahy šest a půl roku ve správním řízení. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 22. 10. 2019 č. j. 27 C 23/2019-40 žalobu stěžovatelky zamítl (výrok I.) a současně stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 1 800 Kč (výrok II.).

3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 27. 2. 2020 č. j. 17 Co 15/2020-80 rozsudek obvodního soudu potvrdil, neboť odvolání neshledal důvodným, a stěžovatelce uložil zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 600 Kč. Zaprvé podle jeho závěru je nepochybné, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, který spočíval ve vyznačení doložky právní moci na územním rozhodnutí dnem 24. 11. 2011, přestože nebylo dosud pravomocné. Městský soud přisvědčil závěru obvodního soudu, že stěžovatelce se nepodařilo prokázat vznik škody v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem. Stěžovatelce bylo vydáno územní rozhodnutí, na němž byla vyznačena doložka právní moci dnem 24. 11. 2011 a ve lhůtě dvou let od právní moci územního rozhodnutí (§ 92 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb.) mohla požádat o vydání stavebního povolení, což učinila dne 21. 11. 2013. Stavební řízení bylo usnesením ze dne 7. 9. 2017 zastaveno pro nedoložení potřebných podkladů stěžovatelkou, potvrzeno odvolacím správním orgánem dne 6. 3. 2018, právní moc nabylo dne 12. 3. 2018.

4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky napadeným usnesením odmítl dle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu se stručným odůvodněním, že v části není přípustné dle § 237 občanského soudního řádu a § 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu (výrok o nákladech řízení) a v části trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat, a tyto nebyly v zákonné lhůtě odstraněny dle § 241b odst. 3 občanského soudního řádu a § 243b občanského soudního řádu. Stěžovatelka uplatnila nezpůsobilý dovolací důvod proti skutkovému závěru městského soudu o nedostatku příčinné souvislosti vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že usnesením Nejvyššího soudu byla porušena její ústavně zaručená práva, a to nesprávným úředním postupem, který spočíval ve vyznačení doložky právní moci na územním rozhodnutí dnem 24. 11. 2011, přestože nebylo dosud pravomocné (nedoručeno všem účastníkům řízení). Předmětné územní rozhodnutí nikdy nenabylo právní moci a nemohlo být podkladem pro vydání stavebního povolení, ale Nejvyšší soud nenapravil vady předchozího rozhodnutí, když nezrušil napadená rozhodnutí, přestože stěžovatelka řádně dovolání odůvodnila, a konstatoval, že uvedla otázku skutkovou, nikoli právní. Žalovanou částku stěžovatelka specifikovala jako škodu sestávající z částky 2 994 829 Kč majetkové újmy za náklady, které stěžovatelka vynaložila na práce a služby týkající se bezprostředně územního a stavebního řízení. Dále se domáhala náhrady imateriální újmy 200 000 Kč způsobené nepřiměřenou délkou správního řízení v délce zhruba 6,5 let, avšak obecné soudy jí takovou náhradu nepřiznaly a dokonce konstatovaly, že délka řízení nepřiměřená nebyla.

6. Stěžovatelka Ústavnímu soudu prezentuje svůj náhled na věc, který podkládá z jejího pohledu relevantní judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, kterou obecné soudy v projednávané věci náležitě nezohlednily.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, včetně povinného zastoupení advokátem dle § 29 až § 31 zákona o Ústavním. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody. Jestliže tedy obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatelky, zmíněné otázky posoudily odlišně od jejího přesvědčení, avšak svá právní posouzení přiléhavě a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení ze dne 4. 1. 2019 sp. zn. II. ÚS 4261/18; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

9. Zároveň Ústavní soud připomíná, že ve své rozhodovací praxi setrvale respektuje, že je primárně v pravomoci právě obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, jakož i případné poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zásah Ústavního soudu by přicházel v úvahu toliko tehdy, pokud by obecné soudy shora uvedená kritéria nerespektovaly nebo pokud by jejich závěry bylo možno označit za svévolné, nikoli řádně odůvodněné či iracionální.

10. Posouzení přípustnosti dovolání náleží do výlučné pravomoci Nejvyššího soudu. Ústavní soud pouze dbá o dodržení ústavním pořádkem vyžadovaných náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí, jakož i ostatních záruk spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález ze dne 30. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 1852/19 či nález ze dne 10. 10. 2017 sp. zn. III. ÚS 3733/15 (N 186/87 SbNU 55)]. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení Nejvyššího soudu neshledal. V odůvodnění usnesení Nejvyšší soud uvedl, že otázka příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem tvrzené škody, respektive nemajetkovou újmou, je otázkou skutkovou, nikoli právní; jde tedy o nezpůsobilý dovolací důvod. Stěžovatelka v dovolání neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu, proto nemohl Nejvyšší soud v dovolacím řízení pokračovat. Další předkládané dovolací důvody nebyly pro posouzení věci stěžovatelky zásadní, jejich odlišné vyřešení by se v poměrech stěžovatelky nemohlo nijak projevit, takže byly shledány nepřípustnými. Nejvyšší soud nepřípustnost dovolání srozumitelně odůvodnil; v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

11. Jak je patrné z již shora provedené rekapitulace námitek stěžovatelky, tvrzená protiústavnost napadeného rozhodnutí spočívá v tom, že stěžovatelce nebyla přiznána náhrada materiální i imateriální újmy za správní řízení (dle stěžovatelčina výkladu) trvající více než 6,5 let. Obecné soudy sice dospěly k závěru, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, který spočíval ve vyznačení doložky právní moci na územním rozhodnutí dnem 24. 11. 2011, stěžovatelce se ale nepodařilo prokázat vznik škody v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem.

12. Z obsahu rozhodnutí vyplynulo, že stěžovatelka dne 21. 11. 2013 podala žádost o stavební povolení na stavbu "BD DUM7 - Přístavba bytového domu k rodinnému domu Nad Palatou 4205/11, Praha 5" s tím, že se jedná o projekt přístavby bytového domu k rodinnému domu. Dne 1. 7. 2014 stavební úřad oznámil zahájení stavebního řízení o stavební povolení stavby s názvem "Bytový dům Palata" na pozemcích 4205/11 a 4205/19 v katastrálním území Smíchov při ulici Nad Palatou a Pod Stadiony v Praze 5. Stěžovatelka byla opakovaně vyzývána k doplnění podkladů, avšak bezvýsledně a z tohoto důvodu bylo usnesením ze dne 7. 9. 2017 č. j. OSI.Sm.p.4205/11-66975/2013-Pka-U řízení zastaveno. Odvolání stěžovatelky bylo rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy odboru stavebního úřadu ze dne 7. 2. 2018 zamítnuto a usnesení o zastavení ze dne 7. 9. 2017 bylo potvrzeno. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dnem 28. 2. 2018.

V této době přitom ještě bylo v platnosti územní rozhodnutí, které bylo zrušeno až rozhodnutím ze dne 6. 3. 2018 a nabylo právní moci dne 12. 3. 2018. Škoda v podobě vynaložených nákladů v souvislosti s územním a stavebním řízením stěžovatelce nevznikla, protože šlo o běžný postup stavebníka. Právní moc územního rozhodnutí trvala až do pravomocného zamítnutí žádosti o vydání stavebního povolení, ta naopak stěžovatelce umožňovala, aby pokračovala. Pokud pak byla žádost stěžovatelky o vydání stavebního povolení zamítnuta, protože nedodala potřebné podklady, jeví se dosavadní vynaložené náklady jako zbytečné, ale z pohledu zákona č. 82/1998 Sb. nikoli nesprávným úředním postupem. Následné zrušení územního rozhodnutí již nemělo vliv na již vydané stavební povolení. Stěžovatelka ani po výzvě soudu neprokázala vznik újmy, pouze vyčíslila výši odškodnění částkou 30 769 Kč ročně, aniž by uvedla, v čem konkrétně měla imateriální újma spočívat.

13. Ústavní soud přisvědčil závěrům obecných soudů, že zrušení územního rozhodnutí nemělo vliv na vydání stavebního povolení a bylo zapříčiněno chováním stěžovatelky, která nedoplnila podklady, přestože byla správním orgánem opakovaně vyzývána.

14. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že dobu projednání a rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), nelze vyjádřit numericky, neboť abstraktní hranice nepřiměřenosti doby řízení není obecně určitelná. Při ústavněprávním hodnocení průtahů v soudním řízení vychází Ústavní soud již z dřívější vlastní rozhodovací praxe a navazující judikatury Evropského soudu pro lidská práva; přiměřenost doby řízení posuzuje ve světle konkrétních okolností případu, obzvláště se zřetelem ke složitosti věci, chování stěžovatele a příslušných orgánů, přičemž je třeba vzít v úvahu i to, co je pro stěžovatele v sázce [srov. nález ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07 (N 122/46 SbNU 151)]. Důraz je kladen zejména na posouzení postupu příslušných orgánů veřejné moci, tj. zda měl státní orgán snahu rozhodnout ve věci v co nejkratším čase a bez průtahů a zda nedošlo k jinému pochybení z jeho strany [srov. nález ze dne 5. 10. 2011 sp. zn. I. ÚS 1531/11 (N 172/63 SbNU 19), bod 16].

15. Pokud stěžovatelka požadovala přiznání imateriální újmy 200 000 Kč za dobu 6,5 let správního řízení, jako za nepřiměřenou celkovou dobu, nemohly jí primárně soudy vyhovět z toho důvodu, že neuvedla, v čem konkrétně měla spočívat a jak se obrazila v životě stěžovatelky, toliko vyčíslila výši odškodnění částkou 30 769 Kč ročně. Při posuzování nároku vzaly obecné soudy v úvahu, že stěžovatelka ani nemohla být v nejistotě ohledně platnosti územního rozhodnutí. Po celou dobu byla v dobré víře v jeho právní moc a nemohla ani důvodně očekávat, že v tomto směru dojde k nějaké změně a ke zrušení územního rozhodnutí došlo až po zastavení řízení o vydání stavebního povolení.

16. Proti skutkovým zjištěním obecných soudů ani proti právnímu závěru, že v řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu (tj. nepřiměřené délce řízení), proto nemá Ústavní soud žádných ústavněprávních výhrad, když argumentaci judikaturou neshledal případnou.

17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. února 2021

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru