Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 497/21 #1Usnesení ÚS ze dne 13.04.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
MINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
škoda/odpovědnost za škodu
Stát
občanské soudní řízení
soud
Rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2021:2.US.497.21.1
Datum podání22.02.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb.

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 93


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 497/21 ze dne 13. 4. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace NEVA - TRADE s. r. o., sídlem Husova 537, Kardašova Řečice, zastoupené Mgr. Janem Vytiskou, advokátem, sídlem Velehradská 88/1, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2020 č. j. 30 Cdo 358/2020-171, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2019 č. j. 20 Co 245/2019-151 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. dubna 2019 č.j. 42 C 106/2018-135, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud").

2. Z ústavní stížnosti, soudních rozhodnutí a dalších přiložených dokumentů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k podstatě ústavní stížnosti.

3. Stěžovatelka se domáhala na vedlejší účastnici zaplacení částky 14 271 454,50 Kč jako náhrady škody. Škoda jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu v nalézacím řízení vedeném Krajským soudem v Českých Budějovicích, v němž Fond národního majetku České republiky, do jehož práv následně vstoupila vedlejší účastnice, požadoval po stěžovatelce zaplacení doplatku kupní ceny ze smlouvy o prodeji podniku. V průběhu nalézacího řízení byl na majetek stěžovatelky prohlášen konkurs. V konkurzním řízení vedlejší účastnice přihlásila pohledávku na doplatek kupní ceny a v rámci rozvrhu konkursní podstaty byla tato pohledávka s příslušenstvím v celkové výši 14 271 454,50 Kč uspokojena. Nalézací řízení proto bylo zastaveno pro zpětvzetí žaloby vedlejší účastnicí.

4. Obvodní soud zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala na vedlejší účastnici zaplacení náhrady škody ve výši 14 271 454,50 Kč a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění uvedl, že v nalézacím řízení došlo k průtahům, tedy k nesprávnému úřednímu postupu. Neztotožnil se však se stěžovatelkou v názoru, že by jí byla škoda způsobena v rámci konkurzního řízení, do kterého věřitel přihlásil svou pohledávku z dosud neskončeného nalézacího řízení. V průběhu konkursu vedl konkursní správce incidenční spor, přičemž měl k dispozici pouze takové podklady, jaké mu v rámci konkursního řízení stěžovatelka poskytla. Obvodní soud dále konstatoval, že jestliže stěžovatelka nebyla v incidenčním řízení úspěšná a pohledávka byla pravomocně přiznána, nelze než konstatovat, že pohledávka byla uplatněna po právu. Podle obvodního soudu není incidenční řízení svým charakterem podřadným řízením, které je navázáno na řízení konkursní, ale standardním řízením se všemi jeho specifiky. Obvodní soud považoval za velmi pravděpodobné, že i v původním řízení, pokud by pokračovalo bez průtahů, by stěžovatelka nebyla úspěšná. Proto podle něj stěžovatelka neprokázala vznik škody.

5. Po odvolání stěžovatelky městský soud potvrdil rozsudek obvodního soudu. Plně se ztotožnil se závěry obvodního soudu, že stěžovatelce nevznikla škoda v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem soudu, spočívajícím v neodůvodněné nečinnosti. Podle městského soudu založila stěžovatelka svůj nárok na spekulativní a nepodložené domněnce o možném výsledku předchozího nalézacího řízení. Odhlížela přitom od výsledku incidenčního sporu, jímž byla postavena najisto existence této, následně v konkursním řízení uspokojené, pohledávky a jehož přezkum městskému soudu v řízení o náhradě škody nepřísluší.

6. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelkou v dovolání uváděná otázka spojená se vztahem mezi škodnou událostí a vznikem škody je otázkou skutkovou, a nikoli právní. Podle Nejvyššího soudu nejsou závěry městského soudu o nedostatku příčinné souvislosti výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů. Tím podle Nejvyššího soudu stěžovatelka uplatnila nezpůsobilý dovolací důvod. Nejvyšší soud dále uvedl, že další stěžovatelkou položená otázka o vztahu mezi nalézacím řízením a incidenčním sporem, která podle jejího názoru nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, není otázkou, na jejímž řešení rozhodnutí městského soudu záviselo. Podle jeho názoru městský soud neposuzoval vztah mezi nalézacím řízením a incidenčním sporem, ale zabýval se otázkou, co bylo příčinou úhrady částky, kterou stěžovatelka považovala za škodu.

II. Argumentace stěžovatelky

7. Stěžovatelka tvrdí, že pravomocným usnesením Nejvyššího soudu, rozsudkem městského soudu a rozsudkem obvodního soudu v řízení, jehož byla účastnicí, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Konkrétně uvádí, že bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), požadavek rovnosti účastníků řízení stanovený čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a právo na veřejnost, rychlost a bezprostřednost soudního řízení garantované čl. 38 odst. 2 Listiny.

8. Podle stěžovatelky k zásahu do základních práv a svobod došlo tím, že obecné soudy nesprávně rozhodly o otázce povahy nalézacího řízení a incidenčního řízení, a o otázce vzniku škody a příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou a nesprávným úředním postupem. Stěžovatelka je přesvědčena, že úvahy obecných soudů o povaze incidenčního řízení jsou nesprávné, protože stěžovatelka neměla možnost incidenční řízení ovlivnit, neboť za ni vystupoval správce konkurzní podstaty. Ten podle ní nese všechna práva a povinnosti, avšak není schopen je správně využít a má jiné zájmy než úpadce.

9. Podle stěžovatelky byl průběh incidenčního řízení ovlivněn tím, že na jedné ze stran vystupoval správce konkurzní podstaty, a také délkou trvání předchozího nalézacího řízení, která ztížila dokazování. Stěžovatelka považuje za nepochybné, že pokud by soud, před kterým bylo vedeno nalézací řízení, rozhodl bez průtahů a zamítl žalobu proti stěžovatelce, nemohla by být pohledávka zjištěna v rámci incidenčního sporu. Proto považuje průtahy v soudním (nalézacím) řízení za jednu z příčin vzniku škody.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky kladenými § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (viz čl. 83 Ústavy), který je postaven mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto není další kontrolní nebo dozorovou instancí v systému obecných soudů. V případech, kdy podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí, nemá pravomoc svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho přezkum je limitován ústavností pravomocných rozhodnutí, jakož i řízení, která je předchází. Vázán touto svou pravomocí posoudil i předloženou ústavní stížnost.

12. Ústavní stížnost směřuje především k povaze incidenčního řízení. Ústavní soud nepovažuje incidenční řízení za jakési méně významné řízení, v jehož rámci by o sporech bylo rozhodováno libovolně, či bez ohledu na věcnou a právní správnost soudem vyslovených závěrů [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 449/04 ze dne 16. 12. 2004 (N 193/35 SbNU 541); všecna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v internetové databázi Nalus: viz http://nalus.usoud.cz]. I v těchto případech jsou dodržována obecná pravidla provázející jak dokazování, tak právní hodnocení. To, že v incidenčním sporu nevystupovala stěžovatelka, ale správce konkurzní podstaty neznamená, že by neměly být dodrženy všechny standardy kladené na férové řízení chránící práva a oprávněné zájmy všech účastníků či dotčených osob. Správce konkurzní podstaty skutečně není zástupcem úpadce [v tomto případě stěžovatelky; viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 36/01 ze dne 25. 6. 2002 (N 80/26 SbNU 317; 403/2002 Sb.)], to však neznamená, že by neuplatňoval procesní práva podle svého nejlepšího vědomí. Tomu odpovídá i skutečnost, že za své jednání je odpovědný (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 668/19 ze dne 21. 5. 2019).

13. Jak však plyne z ústavní stížností napadených rozhodnutí, vztah incidenčního řízení a nalézacího řízení, případně postavení správce konkurzní podstaty nebyly tím, na čem by rozhodnutí obecných soudů záviselo. Jak konstatoval již obvodní soud, v řízení nebylo zjištěno, že by stěžovatelce vznikla škoda. Rovněž uvedl, že i pokud by škoda vznikla, nelze zjistit mezi průtahy v nalézacím řízení a následným vznikem škody příčinnou souvislost. Na tomto závěru setrval jak městský soud, tak Nejvyšší soud. V daném případě se tedy jedná o otázku spadající do oblasti práva podústavního, k jehož výkladu není Ústavní soud povolán. V rozhodnutí obecných soudů není patrné, že by se kterýkoli z nich dopustil excesu a podústavní právo vykládal či aplikoval způsobem, který by postrádal zcela smysl a byl tak zcela mimo racionální rámec. Hodnocení podaná obecnými soudy nenesou znaky svévole či zcela nesprávného hodnocení provedených důkazů. Rovněž právní hodnocení je provedeno tak, že zůstává zcela v limitech racionálnosti a ucelenosti. Hodnocení, které obecné soudy provedly ve věci vzniku škody, tedy v tom smyslu, že stěžovatelce škoda nevznikla, není takové povahy, která by umožnila Ústavnímu soudu zasáhnout, protože se pohybuje v mezích, které na soudní rozhodování klade ústavní pořádek. Nejsou tak splněny podmínky, za nichž by Ústavní soud mohl realizovat svou pravomoc.

14. Ústavní soud proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. dubna 2021

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru