Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 497/01Usnesení ÚS ze dne 18.02.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
EcliECLI:CZ:US:2003:2.US.497.01
Datum podání14.08.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 11

229/1991 Sb., čl.

92/1991 Sb., čl.


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 497/01 ze dne 18. 2. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelů A) V. Š., B) M. Š., C) J. Š., D) V. Š. a E) V. Š., zastoupených advokátkou JUDr. O. P., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2001, čj. 18 Co 2/2001-179, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, ze dne 11. 1. 2000, sp. zn. 16 C 3/96, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se návrhem ze dne 6. 8. 2001, doručeným Ústavnímu soudu dne 14. 8. 2001, domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv a svobod, zvláště do jejich práva vlastnit majetek a práva na ochranu majetku a že byla porušena ustanovení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Z přiložených listin Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 1. 2000, čj. 16 C 3/96, byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, dle níž jsou vlastníky v rozhodnutí specifikovaných nemovitostí a dle níž nejsou zavázáni ze zástavní smlouvy a ze smlouvy o předkupním právu, jak jsou označeny v specifikovaném listu vlastnictví, a žaloba, na základě níž měly být dle tohoto rozhodnutí zapsány na nový list vlastnictví pro kat. území H. u Katastrálního úřadu P. v rozhodnutí specifikované údaje. Dále rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 3. 2001, čj. 18 Co 2/2001-179, nepřipustil změnu žaloby a rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi stěžovateli a žalovanou Městskou částí Praha 4 a firmou T., s.r.o. potvrdil. Ve výrocích o nákladech řízení mezi stěžovateli a žalovanými Obcí hl. m. Praha, podnikem P., s.p. a společností P., s.r.o., rozhodnutí soudu I. stupně změnil tak, že stěžovatelé jsou povinni společně a nerozlučně zaplatit žalované Obci hl. m. Praha částku 3.225,- Kč, podniku P., s.p. v likvidaci, částku 4.300,- Kč a společnosti P., s.r.o., částku 4.300,- Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám v rozhodnutí specifikovaných osob. Odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení a vyslovil, že proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání k posouzení otázky, zda v případě, že stěžovatelé uplatňují nárok na vydání věci podle restitučních předpisů, se mohou současně domáhat určení vlastnictví k téže věci podle předpisů obecných.

Z ústavní stížnosti samé, stejně jako z přípisu Obvodního soudu pro Prahu 4 vyplývá, že stěžovatelé podali souběžně s ústavní stížností v projednávané věci též dovolání. Dne 17. 2. 2003 bylo ověřeno, že dovolání je u Nejvyššího soudu vedeno pod sp. zn. 22 Cdo 2097/2001 a že Nejvyšší soud v projednávané věci doposud nerozhodl.

Ústavní stížnost není přípustná.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§ 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.

Ze sdělení Ústavního soudu, publikovaného pod č. 32/2003 Sb., plyne, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Také lhůta k podání ústavní stížnosti má být počítána od doručení tohoto rozhodnutí. Jinými slovy, Ústavní soud v uvedeném sdělení vyjádřil názor, že rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, je, v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání, až rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, bez ohledu na způsob vyřízení.

S ohledem na výše uvedené, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh není přípustný. Posledním opravným prostředkem v projednávané věci totiž je dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, resp. rozhodnutí o něm. Projednávaná ústavní stížnost však směřuje proti rozhodnutím Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jež rozhodnutími o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, v projednávaném případě nejsou. V opačném případě, pokud by Ústavní soud v dané fázi ústavní stížnost věcně projednal, rozhodnutí o posledním opravném prostředku, tedy rozhodnutí o dovolání, by jeho rozhodnutím zůstalo nedotčeno, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty.

Shora uvedené sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb. bylo rozesláno 3. února 2003. Projednávaná ústavní stížnost byla odevzdána k poštovní přepravě před tímto datem. Ústavní soud proto musel posoudit použitelnost svého sdělení v daném případě s ohledem na princip předvídatelnosti. Stěžovatelé podali současně s ústavní stížností i dovolání v dobré víře, s ohledem na dosavadní rozhodovací praxi Ústavního soudu, a nemohli následný vývoj názorů tohoto soudu vyjádřený ve sdělení č. 32/2003 Sb. předvídat. Ústavní soud přesto dospěl k závěru, že v daném případě lze pravidla svého rozhodování obsažená ve sdělení č. 32/2003 Sb. použít, a to vzhledem k tomu, že ústavní práva stěžovatelů nejsou tímto postupem nijak dotčena. Nejvyšší soud o jejich dovolání dosud nerozhodl, a stěžovatelé proto budou případně moci v budoucnu napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale i rozhodnutí obecných soudů mu předcházející.

Ústavní soud se ovšem zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení § 75 odst. 2 písm. zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§75 odst. 2 písm. a)] nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 § 75 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma [§75 odst. 2 písm. b)]. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil.

S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavnísoud nucen projednávaný návrh podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2003JUDr. Jiří Malenovský

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru