Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 495/03Usnesení ÚS ze dne 11.10.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro nedodržení lhůty - § 43/1/b)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Ochrana osobnosti
lustrace
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.495.03
Datum podání23.10.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

451/1991 Sb., § 2 odst.1 písm.c, § 2 odst.2

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 495/03 ze dne 11. 10. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti S., a.s., zastoupené JUDr. F. N., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 1 Co 275/2001, ze dne 25. 7. 2002, a rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 37 C 10/2001-43, ze dne 13. 7. 2001, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. J. F., zastoupeného JUDr. Z. H., jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

S., a.s., jako navrhovatel se svou podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

Při posuzování splnění formálních náležitostí návrhu ověřoval nejprve Ústavní soud z připojeného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 37 C 10/2001, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Tímto posledním opravným prostředkem bylo v posuzovaném případě usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 7. 2003, sp. zn. 30 Cdo 753/2003, a právní moci toto rozhodnutí nabylo dne 22. 8. 2003, kdy bylo toto rozhodnutí doručeno oběma právním zástupcům účastníků (č.l. 86). Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění platném do 31. 3. 2004, bylo možno podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů, kdy tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. V daném případě lhůta započala dne 22. 8. 2003 a posledním dnem lhůty k podání ústavní stížnosti byl den 20. 10. 2003. Jestliže tedy ústavní stížnost byla, jak je patrno z razítka poštovního úřadu v Praze 1, předána k poštovní přepravě teprve dne 21. 10. 2003, stalo se tak po uplynutí zákonné 60denní lhůty pro její podání. a proto musela být ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Z výše uvedeného je zřejmé, že ústavní stížnost nelze věcně projednat. I za této situace nicméně Ústavní soud k podané ústavní stížnosti konstatuje, že rozsudkem Městského soudu v Praze, č.j. 37 C 10/2001-43, ze dne 13. 7. 2001, bylo stěžovateli uloženo uveřejnit v jím vydávaném Hospodářském a podnikatelském týdeníku Profit omluvu za zveřejnění nepravdivé informace, že tehdejší ministr zemědělství ČR Ing. J. F. byl ideovým spolupracovníkem StB, zaplatit Ing. F. částku 100.000,- Kč jako morální satisfakci a nahradit mu náklady řízení, a to s ohledem na neoprávněný zásah do jeho práva na ochranu osobnosti uvedením nepravdivého údaje o něm, že byl ideovým spolupracovníkem SNB v článku ve shora uvedeném týdeníku dne 11. 12. 2000. K odvolání stěžovatele pak Vrchní soud v Praze rozsudkem, sp. zn. 1 Co 275/2001, ze dne 25. 7. 2002, rozsudek soudu I. stupně potvrdil s odůvodněním, že převzal a vyšel ze skutkových zjištění Městského soudu v Praze, která považuje za dostačující a správná, a sdílí závěr prvoinstančního soudu, že stěžovatel neprokázal pravdivost difamujícího tvrzení o Ing. F.

K napadeným rozsudkům stěžovatel uvádí, že oba soudy správně konstatují, že z lustračních osvědčení Ing. F. vyplývá, že tento nebyl ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Lustrační zákon"), ideovým spolupracovníkem Státní bezpečnosti. Pokud se pak ve zmíněném článku uveřejněném v týdeníku Profit dne 11. 12. 2000 a věnovaném kariéře Ing. F. objevila v souvislosti s ním věta "ideový spolupracovník StB (?) - 1989", pak touto větou rozhodně není podle stěžovatelova názoru tvrzeno, že Ing. F. byl ideovým spolupracovníkem StB ve smyslu § 2 odst. 1 písm. b) Lustračního zákona, nýbrž je toliko upozorňováno na pravděpodobnou jeho spolupráci s StB a jen v tomto smyslu je nutno zmíněnou větu chápat. Stěžovatel v tomto směru argumentuje obsahem svazků Ministerstva vnitra, z nichž podle stěžovatelova názoru vyplývá, že Ing. F. skutečně se Státní bezpečností spolupracoval, byl si vědom, že jde o spolupráci utajenou a podepsal závazek mlčenlivosti. V tomto ohledu lze podle stěžovatelova názoru shledat napadené tvrzení pravdivým a proto dovození právní odpovědnosti za údajný zásah do osobnostních práv Ing. F. stěžovatel považuje za nesprávný a navrhuje, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 37 C 10/2001, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Vrchního soudu v Praze.

Ve svém vyjádření Vrchní soud v Praze odkazuje na svůj rozsudek ze dne 25. 7. 2002 v dané věci, v němž jsou uvedeny důvody jeho rozhodnutí. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky uplatněné v odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí, s nimiž se Vrchní soud v odůvodnění svého rozsudku vypořádal a dospěl k závěru, že nejsou důvodné. Pro posouzení věci je podle vyjádření Vrchního soudu v Praze rozhodující obsah osvědčení vydaného podle ustanovení § 9 odst. 1 Lustračního zákona, v němž se nachází výraz obsahu dochovaných archivních materiálů týkajících se Ing. F. a nikoliv, jak tyto archivní materiály hodnotí stěžovatel. Z uvedeného důvodu považuje Vrchní soud v Praze ústavní stížnost za nedůvodnou.

K ústavní stížnosti se obsáhle vyjádřil rovněž vedlejší účastník Ing. F. Ústavní stížnost považuje za zjevně neopodstatněnou, neboť obecné soudy obsah svazku Ministerstva vnitra s krycím názvem "Baron" řádně zhodnotily a správně dospěly k závěru, že z něho nelze dovodit, že by byl "ideovým spolupracovníkem StB". Svazek "Baron" je pouze důkazem o činnosti StB a nikoliv jeho činnosti. Vedlejší účastník pouze poskytl na předvolání státnímu orgánu vysvětlení podle zákona o SNB a podepsal závazek mlčenlivosti o tom, že byl StB vyslýchán. Prohlašuje, že nikdy nebyl spolupracovníkem StB a odmítá logiku argumentace stěžovatele, že měl být ideovým spolupracovníkem StB, ale nikoliv ve smyslu Lustračního zákona. Poukazuje na evidentní snahu stěžovatele, při zjevné nepravdivosti jím uveřejněné difamující informace, zaměřit dokazování k něčemu zcela jinému, a to že Ing. F. alespoň vědomě spolupracoval s StB, čímž má mít označení za ideového spolupracovníka "reálný základ", i když není pravdivé. S ohledem na uvedené důvody vedlejší účastník navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě opakuje námitky, které vznesl již proti rozhodnutí soudu I. stupně ve svém odvolání ze dne 19. 9. 2001 (č.l. 52-57) a následně pak v dovolání ze dne 3. 12. 2002 (č.l. 79-80), které bylo Nejvyšším soudem ČR odmítnuto pro nepřípustnost. Podstatou těchto námitek je nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazní situace a z ní učiněných právních závěrů. Ústavní soud v této souvislosti zjišťuje, že odvolací soud se zmíněnými námitkami stěžovatele zabýval, ale nepřisvědčil jim a ztotožnil se s právními názory soudu I. stupně. Pokud pak stěžovatel namítá v souvislosti s postupem obecných soudů dotčení čl. 36 a čl. 38 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, nespecifikuje v čem toto porušení zmíněných ustanovení Listiny a Ústavy spatřuje a ústavní stížnost se tak jeví především jako vyjádření nesouhlasu stěžovatele s obsahem napadených rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud k těmto stěžovatelovým námitkám zdůrazňuje, že jeho úkolem není posuzovat celkovou správnost či zákonnost napadených rozhodnutí, ale zvážit, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Ústavní soud z připojeného spisového materiálu předně shledává, že v posuzované věci bylo prvoinstančním soudem provedeno dokazování, z něhož vyplynulo, že podle osvědčení vydaného ministerstvem vnitra dne 25. 3. 1992 pod č.j. 1 D-14761/1-LU-91 byl Ing. F. evidován jako osoba uvedená v ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) Lustračního zákona s dovětkem, že tato skutečnost neosvědčuje vědomou spolupráci se Státní bezpečností podle § 2 odst. 2 uvedeného zákona. Nález nezávislé komise při FMV ze dne 21. 5. 1992, č.j. NK-446/S-92, pak rovněž shledal, že Ing. F. nebyl vědomým spolupracovníkem StB. Ke zmíněné kategorii "vědomých spolupracovníků StB" [ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) a § 2 odst. 2 Lustračního zákona] Ústavní soud poznamenává, že tato byla na základě nálezu Ústavního soudu ČSFR (sp. zn. Pl. ÚS 1/921) z Lustračního zákona s účinností od 15. 12. 1992 vypuštěna s odůvodněním, že osvědčení o této kategorii má pouze podmíněný charakter a neosvědčuje vědomou spolupráci, ale vyjadřuje pouze záměr orgánů StB takto podchycené osoby pro vědomou spolupráci získat, kdy zápisy v této kategorii byly prováděny nejen bez vědomí zapsaných osob, ale často i s úmyslem pracovníků StB předstírat svoji služební horlivost a aktivitu (viz Sbírka usnesení a nálezů ÚS ČSFR, ročník 1992, s. 74). Podle pozdějšího osvědčení vydaného Ministerstvem vnitra dne 11. 10. 1993 pod č.j. 1 D-14761/1-LU-91 pak Ing. F. nebyl evidován jako osoba uvedená v ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) nebo b) Lustračního zákona, tedy mimo jiné ani jako ideový spolupracovník StB [ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) Lustračního zákona], jak zveřejnil stěžovatel v předmětném článku v časopisu Profit.

Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku podrobně rozvedl obsah provedených důkazů a tyto důkazy poté ve smyslu § 132 o.s.ř. zhodnotil. Jeho skutkové a právní závěry, které učinil v otázce, zda došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv vedlejšího účastníka, vycházejí z obsahu provedených důkazů. Na toto jeho odůvodnění pak v plném rozsahu odkázal odvolací soud. Ústavní soud v této souvislosti opakovaně připomíná zásadu volného hodnocení důkazů, kdy jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky zakotvené v ustanovení § 132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy. V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal postup obecných soudů při hodnocení důkazů jako postup překračující meze ústavnosti, a to ani ve vztahu k tvrzení stěžovatele, že podle důkazů, které byly před oběma soudy provedeny, Ing. F. s StB jednoznačně spolupracoval, což obecné soudy nesprávně zhodnotily a následně pak dovodily neoprávněný zásah do osobnostních práv Ing. F. Závěry plynoucí ze zhodnocení provedeného dokazování, učiněné oběma obecnými soudy v posuzované věci, je třeba považovat za výsledek, který je výrazem nezávislého soudního rozhodování a v poměru k napadeným rozhodnutím Ústavní soud nenalezl nic, co by jim bylo možno z ústavněprávního pohledu vytýkat a vyžadovalo proto jeho zásahu.

Po shledání uvedených skutečností Ústavnímu soudu za shora uvedeného stavu, kdy ústavní stížnost byla podána po stanovené lhůtě, nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2004

JUDr. Michaela Židlická

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru