Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 492/97Nález ÚS ze dne 09.12.1998Právní režim restituovaných budov a pozemků jimi zastavěných

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkžaloba/na určení
vlastnické právo/přechod/převod
pozemek
Restituce
vlastnické právo/ochrana
konfiskace majetku
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 151/12 SbNU 389
EcliECLI:CZ:US:1998:2.US.492.97
Datum podání30.12.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 11 odst.1, § 6, § 8 odst.1

40/1964 Sb., § 872 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 492/97 ze dne 9. 12. 1998

N 151/12 SbNU 389

Právní režim restituovaných budov a pozemků jimi zastavěných

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudců ve

věci ústavní stížnosti navrhovatele M. S., zastoupeného JUDr.

Z. M., za účasti účastníka řízení Krajského soudu v Hradci Králové

a vedl. účastníků 1) Ing. V. Š., 2) Ing. D. Š., 3) Okresního soudu

v Jičíně, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne

14. 10. 1997, č. j. 19 Co 222/97-380,

takto:

I. Ústavní stížnost směřující proti rozsudku Krajského soudu

v Hradci Králové ze dne 14. 10. 1997, č. j. 19 Co 222/97-380, ve

spojení s rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 14. 2. 1997,

č. j. 4 C 199/91-349, proti výroku, označeném I., se zamítá.

II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14.10.

1997, č. j. 19 Co 222/97-380, ve spojení s rozsudkem Okresního

soudu v Jičíně ze dne 14. 2. 1997, č. j. 4 C 199/91-349, ve

výroku, označeném II., se zrušuje.

Odůvodnění.

Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti uvádí, že

rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 14. 2. 1997, č.

j . 4 C 199/91-349, bylo jednak určeno, že vlastnické právo

k nemovitostem - stavbám, náležející k usedlosti čp. 2 v Bílsku,

zapsané na LV č. 163 pro obec Kopidlno, k. ú. Bílsko, okres Jičín,

přechází z vedl. účastníků na stěžovatele a dále byla tímto

rozsudkem zamítnuta žaloba stěžovatele ohledně přechodu

vlastnického práva ke stavební p. č. 39/1 a p. č. 199/2 - zahrada,

zapsané na stejném výpise z LV č. 163 z vedl. účastníků na

stěžovatele.

Zamítavý výrok ohledně přechodu vlastnického práva k pozemkům

odůvodnil soud prvého stupně tím, že stěžovatel v řízení

neprokázal, že vedl. účastníci (dříve žalovaní) byli při zřízení

práva osobního užívání pozemků p. č. 39/1 a 199/2 k. ú. Bílsko

protiprávně zvýhodněni ve smyslu § 8 odst.1 zák. č. 229/1991 Sb.,

ve znění pozdějších předpisů.

Navrhovatel ve své ústavní stížnosti především namítá, že oba

obecné soudy sice správně zjistily všechna skutková zjištění

projednávané věci, vyvodily z nich však nesprávné právní závěry.

Ve vztahu k vedl. účastníkům stěžovatel zejména poukazuje na

skutečnost, že v pravomocně skončeném řízení bylo prokázáno, že

první vedl. účastník byl předsedou JZD v Bílsku, od kterého si

v r. 1978 předmětné nemovitosti koupil. Po odchodu z funkce

předsedy JZD zastával v družstvu funkci hlavního agronoma, krátkou

dobu působil jako předseda MNV v Bílsku, byl jako i vedl.

účastnice č. 2 členem KSČ. Právě z této pozice významného

funkcionáře obce získal koupí v r. 1978, resp. v r. 1984 dům č. p.

2 v Bílsku a další přilehlé nemovitosti k této zemědělské

usedlosti náležející, a to za cenu téměř o 50 % nižší, než

odpovídala ceně nemovitostí podle tehdy platných cenových

předpisů. Tuto skutečnost ostatně prokázal i znalecký posudek VÚT

v Brně - Ústavu soudního inženýrství.

Při koupi staveb vedl. účastníky bylo podle názoru

stěžovatele postupováno protiprávním způsobem, když při oceňování

nemovitostí nebyly některé stavby v kupní smlouvě uvedené oceněny

a jiné byly vadně zatříděny do zcela jiných kategorií, než

odpovídalo platným předpisům.

Ke zvýhodnění vedl. účastníků před realizací prodeje došlo

rovněž postupem prodávajícího-JZD 9. květen v Bílsku, který

nákladem přes 100 000 Kčs provedl před odprodejem rekonstrukci

obytného domu, i když převáděné nemovitosti byly vedl. účastníkům

prodány za kupní cenu 83 000 Kčs.

Stěžovatel se domnívá, že protiprávní zvýhodnění existovalo

i v případě zřizování práva osobního užívání k předmětných

pozemkům vedl. účastníkům, neboť nebýt jejich významných

hospodářských a politických funkcí v obci, nebyly by jim tyto

pozemky předány do osobního užívání v takovém rozsahu, jak se tomu

stalo právě v jejich případě. Z výše uvedeného navrhovatel

dovozuje, že právní závěry obecných soudů jsou v rozporu se

smyslem a účelem ustanovení § 8 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. a ve

své podstatě znamenají i porušení čl. 11 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod. Z tohoto důvodu navrhuje, aby Ústavní

soud nálezem zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci

Králové, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Jičíně.

Ve smyslu ustanovení § 42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb. zaslal

Ústavní soud stížnost k vyjádření účastníkům řízení. K podané

ústavní stížnosti se jako účastník řízení vyjádřil Krajský soud

v Hradci Králové, který uvedl, že obsah ústavní stížnosti

koresponduje s důvody odvolání stěžovatele do rozsudku Okresního

soudu v Jičíně. Odvolací soud zároveň upozornil, že při vyhotovení

rozsudku krajského soudu došlo na straně 3 v prvém odstavci

k písařské chybě v označení rozhodnutí, na jehož právní závěry je

odkazováno. Správně se jedná o stanovisko občanskoprávního kolegia

Nejvyššího soudu ČR uveřejněné pod č. 16/1996, sešit čtvrtý Sbírky

soudních rozhodnutí a stanovisek. V ostatním pak odkazuje krajský

soud na odůvodnění rozsudků obou soudů a navrhuje, aby Ústavní

soud nálezem stížnost zamítl.

V případě nařízeného jednání omlouvá účastník řízení svoji

neúčast z důvodu velkého pracovního zatížení.

Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne

14. 10. 1997, č. j. 19 Co 222/97-380, se zjišťuje, že ve věci

stěžovatele (dříve žalobce) proti vedl. účastníkům (dříve

žalovaným) o určení, že vlastnické právo k nemovitostem -stavbám,

tvořícím dřívější zemědělskou usedlost čp. 2 v Bílsku dle zák. č.

195/1993 Sb. přechází na stěžovatele tak, jak bylo v rozsudku

okresního soudu stanoveno a dále rozsudek Okresního soudu

v Jičíně, pokud se týká zamítnutí žaloby stěžovatele na určení, že

vlastnické právo přechází rovněž k dotčeným pozemkům, byl

zamítnut.

Krajský soud konstatoval, že soud prvého stupně v prvém

případě vyhověl žalobě stěžovatele, neboť dovodil, že v době

uzavření kupní smlouvy existovaly podmínky ve smyslu ustanovení

§ 8 odst. 1 věta prvá zák. č. 229/1991 Sb., ve znění zák. č.

195/1993 Sb., avšak v případě druhého nároku okresní soud dospěl

k závěru opačnému, t. j. že předmětné pozemky získané do osobního

užívání nebyly vedl. účastníky nabyty v rozporu s právními

předpisy.

Odvolací soud ve svém rozsudku souhlasí jak se skutkovými

závěry prvostupňového soudu, tak i s jeho závěry právními, pokud

tento soud zdůraznil, že vedl. účastníci získali předmětné pozemky

do osobního užívání a podle ustanovení § 871 odst. 1 o. z. do

vlastnictví. Na právních důsledcích ustanovení § 11 odst. 1 písm.

a) zák. č. 229/1991 Sb. nic nezměnilo ustanovení § 872 odst. 1 o.

z. o tom, že právo osobního užívání pozemku vzniklé podle

dřívějších předpisů a trvající ke dni 1. 1. 1992 se týmž dnem mění

ve vlastnictví fyzické osoby. Krajský soud závěrem zdůraznil, že

takto do vlastnictví nabyté pozemky nebyly získány způsobem,

předpokládaným v ustanovení zák. č. 229/1991 Sb. ( t. j. zejména

koupí od státu nebo právnických osob, na něž přešly v důsledku

těch úkonů, skutečností a okolností uvedených v ustanovení § 6

zák. č. 229/1991 Sb.).

Z tohoto důvodu se podle názoru krajského soudu ohledně

pozemků shora uvedených nelze s úspěchem domáhat vydání

nemovitostí ve smyslu ustanovení § 6 cit. zákona. Výjimkou jsou

pozemky, které byly získány do osobního užívání za okolností

uvedených v ustanovení § 8 zák. č. 229/1991 Sb., tedy v rozporu

s tehdy platnými předpisy, případně za cenu nižší než odpovídala

tehdy platným cenovým předpisům. K porušení cenových předpisů

a rozporu s platnými právními předpisy, ke kterému by došlo v době

uzavření dohody ke zřízení práva osobního užívání pozemků ve

prospěch vedl. účastníka, podle názoru obecných soudů nedošlo,

neboť důkaz o opačném tvrzení nebyl podán ani v odvolacím řízení.

Ústavní soud si po zjištění, že není důvodu k odmítnutí

ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyžádal spis Okresního

soudu ve Svitavách, sp. zn. 4 C 199/91, ze kterého zjistil

následující skutečnosti.

Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně, sp. zn. 2 T 96/51, byl

otec stěžovatele a původní vlastník nemovitosti odsouzen k trestu

odnětí svobody a propadnutí veškerého jmění, které představovalo

zemědělskou usedlost č. p. 2, včetně veškerých pozemků v obci

Bílsko. Důvodem k vydání shora uvedeného rozsudku bylo údajné

spáchání trestného činu sabotáže, pobuřování proti republice

a šíření poplašné zprávy. Za shora uvedené trestné činy byl p. J.

S. odsouzen k šesti letům nepodmíněně.

Usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 26. 4. 1990, sp

zák. č. 119/1990 Sb.

Stěžovatel požádal dopisem ze dne 7. 6. 1991 vedl. účastníka

č. 1 k vydání veškerých nemovitostí, které tvořily zemědělskou

usedlost č. p. 2 v Bílsku a jež dříve vlastnicky náležely J. S.

Vzhledem k tomu, že k dohodě o vydání nemovitostí nedošlo, obrátil

se stěžovatel se žalobou k Okresnímu soudu v Jičíně. Tento soud

usnesením ze dne 6. 9. 1991, č. j. 4 C 199/91-8, nejprve řízení

o podaném návrhu zastavil s tím, že po právní moci rozhodnutí věc

postoupí k dalšímu řízení okresnímu pozemkovému úřadu v Jičíně

z důvodu příslušnosti v řízení o podaném návrhu.

Na základě odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové

usnesením ze dne 31. 10. 1991, č. j. Co 528/91-13, napadené

usnesení zrušil a Okresnímu soudu v Jičíně uložil, aby v řízení

dále pokračoval.

Z potvrzení Státního notářství pro Prahu 8 ze dne 12. 10.

1990, sp. zn. 8 D 945/90, založené na č. listu 18 spisu se

zjišťuje, že rozhodnutím Státního notářství pro Prahu 8 ze dne

10. 9. 1990, sp. zn. 8 D 945/90, nabyly dědictví po zemřelém J. S.

obě pozůstalé děti, a to M. S. a dcera J. D.

Na č. listu 35 se nachází kupní smlouva uzavřená formou

notářského zápisu ze dne 18. 1. 1978, sp. zn. N 48/78, mezi JZD

9. květen se sídlem v Bystřici jako prodávajícím a vedl.

účastníky. Kupní smlouva byla registrována Státním notářstvím

v Jičíně dne 27. 1. 1978 pod č. j. Reg RI 56/78. Touto smlouvou

byly převedeny do bezpodílového spoluvlastnictví vedl. účastníků

nemovitosti - dům čp. 2, zapsané na LV č. 18 pro obec Údrnice v k.

ú . Bílsko za 77 429 Kčs.

Stavební p. č. 39/1, na níž předmětný domek, který byl

předmětem prodeje stojí, byla v době prodeje ve vlastnictví čs.

státu - správě MNV v Údrnicích. Státní notářství v Jičíně dne 27.

1. 1978 pod č. Reg. RII 42/78 registrovalo dohodu o zřízení

osobního práva užívání k pozemkům p. č. 39/1 o výměřě 1 172 m2

a p. č. 199/2 o výměře 669 m2 v k. ú. Bílsko za finanční náhradu

ve výši 7 364 Kčs. Smlovou o dočasném užívání, uzavřenou MNV

v Údrnicích, byly vedl. účastníkům převedeny do užívání další

pozemky p. č. 39/2 o výměře 91 m2 a p. č. 39/3 o výměře 1218 m2,

za účelem chovu hospodářského zvířectva a zřízení zahrádky.

Kupní smlouvou ze dne 24. 4. 1985 prodalo JZD 9. květen

v Bystřici vedl. účastníkům další stavby, stojící na pozemcích p.

č. 39/2 a p. č. 39/3, které tvořily součást dřívější zemědělské

usedlosti.

Ze spisu Okresního soudu v Jičíně se zjišťuje, že vedl.

účastník č. 1 pracoval po svém příchodu do družstva jako jeho

předseda, vedl. účastnice č. 2 jako agronomka. Později pracoval

v tomto družstvu prvý vedl. účastník jako hlavní agronom

a v letech 1981-1982 zastával funkci předsedy MNV.

O návrhu stěžovatele rozhodoval okresní soud již rozsudkem ze

dne 19. 6. 1992, č. j. 4 C 199/91-76, kdy tento soud dospěl

k závěru, že předmětné nemovitosti nebyly získány vedl. účastníky

ve smyslu podmínek ustanovení § 8 zák. č. 229/1991 Sb. a proto

žalobu stěžovatele v plném rozsahu zamítl.

Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 5.

1993, č. j. 10 Co 352/92-98, byl rozsudek soudu prvého stupně

zrušen a celá věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Krajský soud ve zrušujícím usnesení doporučil vypracování

znaleckého posudku, kterým by byla zjištěna cena nemovitostí

v době jejich převodu na vedl. účastníky.

Okresní soud v Jičíně doplnil dokazování opisem výměru

Finančního odboru rady ONV v Jičíně ze dne 10. 12. 1955,

založeného na č. listu 104-105, ze kterého se podává, že veškeré

konfiskované pozemky, dříve vlastnicky náležející J.S. o celkové

výměře 22 ha 33 a 37 m2 zůstávají ve vlastnictví čsl. státu, když

správa těchto pozemků byla předána ONV v Jičíně a do trvalého

užívání JZD v Bílsku.

Z rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 10. 2. 1995, č. j.

4 C 199/91-198, Ústavní soud zjistil, že vedl. účastníci jsou

podle částečného výpisu z LV č. 163 vlastníky mimo jiné pozemků

staveb. p. č. 39/1, p. č. 199/2 - zahrady v k. ú. Bílsko.

Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně bylo vyhověno žalobě

stěžovatele, pokud se týká přechodu vlastnického práva

k nemovitostem, tvořící zemědělskou usedlost č. p. 2, t. j.

stavbám zapsaným na LV č. 163 pro obec Kopidlno kat. ú. Bílsko.

Pokud se týkalo části žalobního návrhu, kterým se stěžovatel

domáhal přechodu vlastnického práva k pozemkům, t. j. staveb.

p. č. 39/1 a p. č. 199/2 - zahradě, byla tato žaloba okresním

soudem zamítnuta.

Pravomocným rozhodnutím finančního odboru ONV Jičín z 21.

10. 1977, zn. Fin. 3 os.už. 3717, byly staveb. p. č. 39/1

a zahrada p. č. 199/2 na základě oddělovacího geometrického plánu

č. kat. 761 - 169 - 504 - 75 ze dne 3. 7. 1975 přiděleny do

osobního užívání vedl. účastníkům za finanční úhradu 7 364 Kčs.

Dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemků uzavřená mezi MNV

v Údrnicích a vedl. účastníky byla registrována Státním notářstvím

v Jičíně dne 27. 1. 1978 pod č. reg. R II 42/77.

Okresní soud rovněž zjistil, že J. S. dopisem ze dne 2. 4.

1969, adresovaným ONV- zemědělskému odboru oznámil, že tímto dnem

započne s užíváním zemědělského majetku usedlosti čp. 2 v Bílsku.

Prvostupňový soud dovodil, že stěžovatel je osobou oprávněnou

ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 písm. c) zák. č. 195/1993 Sb.

Okresní soud dále konstatoval, že vedl. účastníci mají ve svém

vlastnictví stavby požadované stěžovatelem, z pozemků se nachází

ve vlastnictví vedl. účastníků pouze staveb. p. č. 39/1 a p. č.

199/2 - zahrada.

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 2.

1996, č. j. 17 Co 438/95-267, byl po podaném odvolání potvrzen

výrok soudu I. stupně v zamítavé části rozhodnutí, ohledně staveb.

p. č. 39/2 a 39/3 v k. ú. Bílsko. V ostatních výrocích ve věci

samé byl napadený rozsudek soudu I. stupně zrušen a v tomto

rozsahu byla věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Usnesením okresního soudu ze dne 14. 2. 1996, č. j. 4

C 199/91-270, byl pověřen vypracováním revizního znaleckého

posudku k předmětným nemovitostem - stavbám Ústav soudního

inženýrství v Brně při VÚT Brno.

Okresní soud v Jičíně v právní věci stěžovatele rozhodoval

znovu rozsudkem ze dne 14. 2. 1997, č. j. 4 C 199/91-349, tak, že

pod bodem I. výroku vyslovil, že vlastnické právo k nemovitostem

- stavbám, zapsaným na LV č. 163 obec Kopidlno, k. ú. Bílsko

přechází na stěžovatele podle zák. č. 195/1993 Sb., pod bodem II

výroku téhož rozsudku zamítl stěžovatelův návrh, aby na něj bylo

převedeno rovněž vlastnické právo ke staveb. p. č. 39/1 a p. č.

199/2 - zahrada, zapsaných na témže výpisu z LV, dosud ve

vlastnictví vedl. účastníků.

Po podaném odvolání účastníků řízení rozhodoval ve druhém

stupni Krajský soud v Hradci Králové, který rozsudkem ze dne 14.

10. 1997, č. j. 19 Co 222/97-380, potvrdil rozhodnutí

prvoinstančního soudu. Napadený rozsudek odvolacího soudu nabyl

právní moci dne 3. 11. 1997. V odůvodnění odvolání soud zdůraznil,

že v případě pozemků dospěl k závěru shodnému s okresním soudem,

t. j. že je vedl. účastníci získali do osobního užívání a později

podle ustanovení § 871 odst.1 o. z. do vlastnictví v souladu

s právními předpisy bez jakéhokoli protiprávního zvýhodnění.

Nejedná se tedy o způsob nabytí vlastnictí ve smyslu ustanovení

§ 8 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. a z tohoto důvodu nebylo možno

žalobě stěžovatele vyhovět.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání.

Usnesením ze dne 25. 3. 1998, č. j. 26 Cdo 187/98-394, Nejvyšší

soud ČR podané dovolání odmítl, když uvedl, že je neshledal ve

smyslu ustanovení § 238 odst.1 písm. b) o. s. ř. přípustným

a nezabýval se proto věcnou problematikou sporu.

Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že není vrcholným

orgánem soustavy obecných soudů v ČR a nemůže si tedy na sebe

atrahovat právo přezkumného dohledu nad rozhodovací činností

těchto soudů. Tato nepřípustnost "přezkumu" pravomocně skončené

právní věci však neplatí v případě, že Ústavní soud v řízení

o podané ústavní stížnosti dospěje k závěru, že v průběhu řízení

byly porušeny cautely dané Listinou základních práv a svobod,

jakož i předpisů procesních, které jsou všechny obecné soudy ve

své činnosti povinny respektovat.

V projednávané právní věci oba obecné soudy dospěly po

dlouhém a opakujícím se řízení k závěru, že v případě návrhu

stěžovatele na určení, že vlastnické právo k nemovitostem, tvořící

dřívější zemědělskou usedlost č. p. 2 v Bílsku, přechází z vedl.

účastníků na stěžovatele, lze vyhovět jen částečně, a to pouze

v případě předmětných staveb. Pokud se týkalo pozemků konstatovaly

obecné soudy, že návrhu nebylo možno vyhovět, neboť nebyly

naplněny podmínky ustanovení § 8 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb., t.

j. nebylo zjištěno protiprávní zvýhodnění ani nabytí za cenu nižší

než odpovídalo tehdy platným právním předpisům či porušení

právních předpisů v případě zřizování práva osobního, resp.

společného užívání pozemků staveb. p. č. 39/1 a p. č. 199/2

v k. ú. Bílsko ve prospěch vedl. účastníků.

Z obsáhle provedeného dokazování vyplývá, že otec

stěžovatele, označený v trestním rozsudku jako "venkovský

zbohatlík", byl odsouzen na základě udání a pro neplnění povinných

dodávek k 6 letům nepodmíněně a k zabavení veškerého majetku. Jeho

rodina ze strachu před represemi odešla ještě před konfiskací

usedlosti ke svým příbuzným. Veškeré nemovitosti byly svěřeny do

správy místního JZD, kde stavby chátraly a sloužily pouze pro

krátkodobé ubytování členů družstva. Původnímu majiteli však ani

v r. 1969 nebylo umožněno obhospodařovat konfiskovanou půdu.

Vydané rozhodnutí o zabrání více než 22 ha zemědělské půdy je tedy

prokazatelným aktem politické perzekuce a likvidace tehdy

nepohodlné vrstvy středních a velkých zemědělců.

V průběhu řízení bylo rovněž prokázáno, že JZD 9. květen

provedlo rozsáhlou rekonstrukci obytné části usedlosti č. p. 2

v hodnotě více než 100 000 Kčs teprve v souvislosti s rozhodnutím

vedení družstva odprodat ji vedl. účastníkům, neboť tito

představovali "perspektivní nomenklaturní kádry" a podle vyjádření

JZD i vedl.účastníků samotných odprodej usedlosti představoval

možnost jejich stabilizace.

Výsledkem tohoto úsilí pak byla realizace prodeje nemovitostí

(staveb) za kupní cenu, která ve smyslu provedených znaleckých

posudků nerespektovala jak vlastní předmět ocenění, tak ani

příslušné tehdy platné cenové předpisy.

Zatímco v případě naplnění podmínek ustanovení § 8 odst. 1

zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve vztahu

k restituovaným stavbám byly tyto podmínky prokazovány velmi

důkladně (viz připojené znalecké posudky znalců V. D., K. O.

a Katedry soudního inženýrství), v případě dotčených pozemků bylo

soudy pouze konstatováno, že cena zřízeného práva osobního užívání

odpovídá ceně dle tehdy platných právních předpisů, t. j. 4 Kčs za

1 m2 pozemků a při jejich převodu nebyly zjištěny podmínky § 8

odst. 1 zákona o půdě.

Podle názoru Ústavního soudu (v souladu s judikaturou

Nejvyššího soudu ČR, viz rozsudek sp. zn. 2 Cdon 854/96 ze dne

27. 11. 1996) je sice pozemek zastavěný stavbou a splňující

podmínky § 8 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb., samostatnou věcí a jako

o takové je o ní nutno samostatně rozhodovat, je však třeba vždy

přihlédnout k tomu, že původní zemědělská usedlost tvořila

s pozemky zastavěnými nejen obytnou budovou, ale i dalšími

stavbami, sloužícími zemědělské výrobě, jeden funkčně

neoddělitelný celek. Tuto skutečnost ostatně nepopírala ani tehdy

platná judikatura, která např. v rozhodnutí uveřejněném pod č.

R 35/73 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uvádí, co tvoří

zemědělskou usedlost ve vztahu k výkladu ustanovení § 128 odst.

2 o. z.

K této pevné vazbě staveb na pozemky jimi zastavěnými,

případně sloužícími k provozu jak obytných, tak i hospodářských

budov přihlédl zákonodárce, pokud přímo v ustanovení § 1 odst. 1

písm. b) zák. č. 229/1991 Sb. deklaroval, že zákon o půdě se

vztahuje na zemědělskou a lesní půdu, obytné budovy, hospodářské

budovy a jiné stavby, patřící a sloužící původní zemědělské

usedlosti, a to včetně pozemků těmito stavbami zastavěnými.

Pokud tedy, a to je nepochybné, ze znění citovaného

ustanovení zákona o půdě, bylo úmyslem zákonodárce při naplnění

podmínek ustanovení § 8 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. spojit právní

režim restituovaných budov s pozemky jimi zastavěnými, pak není

možné rozhodovat o přechodu vlastnictví k těmto nemovitostem

v mezích oběma soudy vysloveného restriktivního výkladu, a to tím

spíše, že tento výklad by v budoucnu zapříčinil vznik dalších,

zcela zbytečných sporů, plynoucích z různého vlastnictví budov

a pozemků a s tím spojených užívacích vztahů.

V daném případě je navíc zřejmé, že vedl. účastníkům bylo

zřízeno právo společného užívání pozemků k celé staveb. p. č.

39/1 o výměře 1 176 m2, která nejen překračuje nejvyšší přípustnou

výměru, uvedenou v ustanovení § 200 odst.1 o. z. (ve znění platném

do 31. 12. 1991), ale dohoda o zřízení práva osobního užívání

pozemků ani neobsahovala příslušné odůvodnění překročení této

maximální výměry ve smyslu ustanovení § 200 odst.2 o. z. Bylo věcí

tehdejšího Státního notářství v Jičíně (ve smyslu Stanoviska

Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 2. 1967 a 12. 12. 1974, sp. zn. Cpj

36/74,) požádat příslušný odbor ONV, který pozemek vedl.

účastníkům do společného užívání přiděloval, o náležité zdůvodnění

tohoto postupu, který v případě bezdůvodného překročení nejvyšší

přípustné výměry 800 m2 (§ 200 odst.2 o. z.) by znamenal dle tehdy

platného právního předpisu obcházení smyslu a účelu zřizování

práva osobního užívání pozemku.

Důslednější postup obecných soudů v přístupu k přezkoumávání

možného naplnění podmínek ustanovení § 8 odst.1 zák. č. 229/1991

Sb. byl na místě i z toho důvodu, že z listinných dokladů

v průběhu řízení předložených soudy konstatovaly, že vedl.

účastníkům byly ke zřízení zahrady a chovu domácího zvířectva

přenechány další dva pozemky a to do "dočasného užívání na dobu

neurčitou".

V daném případě je navíc nutné konstatovat, že ke konfiskaci

zemědělské usedlosti došlo v důsledku nepochybné politické

perzekuce původního vlastníka. Možnosti k nápravě majetkových

křivd způsobených politicky motivovanými rozsudky v 50 letech jsou

dány v zák. č. 229/1991 Sb. jen částečně, neboť nelze beze zbytku

odstranit veškeré křivdy, způsobené jak na majetku, tak i na

ostatních právech dotčených subjektů.

Z těchto důvodů považuje Ústavní soud stížnost napadající

rozsudek odvolacího soudu v části výroku, kterým byla zamítnuta

žaloba na vyslovení převodu vlastnictví k dotčených pozemkům

z vedl. účastníků na stěžovatele za důvodnou.

Další část ústavní stížnosti však Ústavní soud zamítl, neboť

se domnívá, že bylo vyhověno žalobnímu návrhu stěžovatele a oba

soudy při rozhodování vycházely zcela ze znění příslušných

ustanovení zák. č. 229/1991 Sb. a procesních předpisů, takže

nebyla porušena jak ústavnost, tak i chráněné zájmy a práva

účastníků řízení. Ústavní soud rozhodl o zrušení části napadeného

rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ve spojení s rozsudkem

Okresního soudu v Jičíně, neboť zamítavý výrok představuje

porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy (§ 82 odst. 1, odst. 3 písm.a)

zákona č. 182/1993 Sb.).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 9. prosince 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru