Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 492/20 #1Usnesení ÚS ze dne 04.05.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSTÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NS
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KS Hradec Králové
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OS Semily
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Hradec Králové
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Semily
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
odůvodnění
kupní smlouva
nemovitost
Rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2021:2.US.492.20.1
Datum podání13.02.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 39, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 125

40/2009 Sb., § 12 odst.2, § 209


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 492/20 ze dne 4. 5. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky E. T., zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2019 č. j. 3 Tdo 1086/2019-682, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. prosince 2018 č. j. 12 To 269/2018-640 a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 6. srpna 2018 č. j. 2 T 171/2014-612, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Semilech, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. 2. 2020, stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví specifikovaných usnesení Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Semilech (dále jen "okresní soud") z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatelka byla rozsudkem okresního soudu ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. 2 T 171/2014 shledána vinnou ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, jenž měl spočívat v tom, že uzavřela s manželi K. dne 21. 12. 2013 kupní smlouvu týkající se pozemků parcelních čísel X1, X2 a X3 v katastrálním území B. za cenu ve výši 490 000 Kč, ačkoli již dne 28. 9. 1995 uzavřela jinou kupní smlouvu o prodeji parcel X1 a X2 v uvedeném katastrálním území s manželi B., a to za částku 132 200 Kč. Tím způsobila manželům K. škodu ve shora uvedené výši zaplacené kupní ceny. Za toto jednání byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let a šesti měsíců. Poškození D. K. a J. K. byli odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. E. B. nebyl jako poškozený k hlavnímu líčení připuštěn, jelikož mu podle soudu žádná škoda nevznikla. Odvolání stěžovatelky krajský soud usnesením ze dne 11. 3. 2015 č. j. 12 To 51/2015-487 jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 29. 10. 2015 č. j. 3 Tdo 1042/2015-18 odmítl dovolání stěžovatelky, přičemž však věc posoudil odlišně, ačkoli rozhodnutí nižších soudů nezrušil. Zaujal názor, že jednáním stěžovatelky byli sice v omyl uvedeni manželé K. (jelikož jim nesdělila, že i jiné osoby si na nemovitost mohou činit nárok), ale poškozeni byli dřívější kupující manželé B. K tomu předeslal, že podvedený a poškozený nemusejí být nutně jednou osobou. Manželé K. poškozeni nebyli, jelikož se stali vlastníky předmětných pozemků, zapsanými v katastru nemovitostí. Manželům B. ale podle Nejvyššího soudu vznikl jak nárok na vydání bezdůvodného obohacení (kupní ceny ve výši 132 200 Kč), tak na náhradu škody, odvozený ze zmenšení majetku původních kupujících, odpovídající tržní ceně nemovitostí.

3. Nálezem Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 645/16 (N 224/87 SbNU 565) byla poté právě uvedená rozhodnutí obecných soudů zrušena, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Ve věci nebylo podle Ústavního soudu postaveno zcela najisto, zda a koho stěžovatelka podvedla, ani jakou škodu, komu a přesně v jaké výši způsobila. V rozhodnutích obecných soudů chybělo pečlivé zdůvodnění toho, zda se stěžovatelka skutečně dopustila trestné činnosti, kladené jí za vinu ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a to včetně její korekce, obsažené však pouze v odůvodnění odmítavého usnesení Nejvyššího soudu. Původní poškození, označení tak soudem prvního stupně a odvolacím soudem, byli se svými nároky odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních, zatímco poškozený, který nebyl vůbec připuštěn k hlavnímu líčení s tím, že mu žádná škoda prý nevznikla, byl v dovolacím řízení shledán oprávněným k vydání bezdůvodného obohacení a k náhradě škody. Závěry soudů proto nebylo možné považovat za ucelené a kompletní. Ústavní soud uvedl, že v dalším řízení bude muset soud prvního stupně po případném doplnění dokazování věc znovu posoudit a zohlednit všechny související skutkové okolnosti. Stěžovatelka musí být jednoznačně informována, z jakého jednání je obviňována, aby mohla v tomto směru vystavět svoji obhajobu.

4. Po zrušení výše uvedených rozhodnutí Ústavním soudem okresní soud z důvodu neúčelnosti podle § 172 odst. 2 písm. a) trestního řádu trestní stíhání stěžovatelky zastavil. Stěžovatelka však využila svého práva a prohlásila, že na projednání věci trvá.

5. Následně byla stěžovatelka nyní napadeným rozsudkem okresního soudu opět shledána vinnou ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, kterého se dopustila - stručně řečeno - tím, že dne 21. 12. 2013 uzavřela s manželi K. kupní smlouvu týkající se pozemků parcelních čísel X1, X2 a X3 v katastrálním území B. za cenu ve výši 490 000 Kč, ačkoli již dne 28. 9. 1995 uzavřela jinou kupní smlouvu o prodeji parcel X1 a X2 v uvedeném katastrálním území s manželi B., a to za částku 132 200 Kč. Kupní smlouvu s manželi K. uzavřela bez vědomí manželů B. přesto, že smlouva s manželi B. byla stále platná a ti tak měli nárok na získání vlastnického práva k nemovitostem. Stěžovatelka využila skutečnosti, že ani ona, ani manželé B. nepodali na základě smlouvy ze dne 28. 9. 1995 návrh na vklad vlastnického práva manželů B. k uvedeným nemovitostem do katastru nemovitostí. Do katastru nemovitostí bylo naopak vloženo vlastnické právo manželů K., čímž nárok manželů B. na vlastnické právo k dotčeným nemovitostem, který jim vyplýval z kupní smlouvy, zanikl. V důsledku jednání stěžovatelky tak manželům B. vznikla škoda odpovídající nejméně výši zaplacené kupní ceny, tedy 132 200 Kč. Poškozený E. B. byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení občanskoprávní. Stěžovatelce nebyl uložen trest v souladu s § 227 trestního řádu.

6. Odvolání stěžovatelky bylo napadeným usnesením krajského soudu zamítnuto. Krajský soud uvedl, že byla vyvrácena obhajoba stěžovatelky, že sice uzavřela kupní smlouvu ohledně týchž nemovitostí, avšak v obou případech jako jejich vlastník, neboť v případě manželů B. došlo k odstoupení od smlouvy a ona peníze poškozenému B. vrátila. Okresní soud správně vyšel zejména ze svědecké výpovědi poškozeného B., který vyloučil, že by si se stěžovatelkou ústně domluvili možnost odstoupení od smlouvy, k žádnému odstoupení nedošlo. Poškozený současně vysvětlil, že se nestaral o vklad smlouvy do katastru nemovitostí kvůli starostem v podnikání a spoléhal na sliby stěžovatelky, že "to dá do pořádku". Je pravdou, že poškozený B. k věci přistupoval liknavě, nicméně řádně uzavřená kupní smlouva byla platná a pro obě strany závazná. Okresní soud správně poukázal na to, že verze stěžovatelky nebyla nijak prokázána, stěžovatelka se odvolávala na ústní dohodu a nepředložila ani doklad, že by skutečně poškozenému B. kupní cenu po tvrzeném odstoupení od smlouvy vrátila. Poškozený také od roku 1996 do roku 2012 hradil daň z nemovitosti za uvedené pozemky. Takto by bezpochyby nejednal, pokud by došlo k odstoupení od smlouvy a byla by mu kupní cena stěžovatelkou vrácena. Závazek stěžovatelky převést na poškozené nemovitosti uvedené ve smlouvě ze září 1995 trval i v době, kdy stěžovatelka uzavírala smlouvu s manželi K., což okresní soud vysvětlil s odkazem na občanskoprávní judikaturu Nejvyššího soudu. Okresní soud správně vyvrátil i eventualitu, že by stěžovatelka jednala v právním omylu spočívajícím v tom, že by se mylně domnívala, že její závazek vůči manželům B. zanikl z důvodu nepodání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Stěžovatelka kupní cenu B. nevrátila ani poté, co jí byla zaplacena kupní cena manželi K. To, že tak neučinila, svědčí o jejím úmyslu obohatit se na úkor manželů B. Krajský soud doplnil, že je zde příčinná souvislost mezi omylem manželů K., kteří uvěřili nepravdivé informaci obsažené v kupní smlouvě, že stěžovatelce není známo, že by si jakákoli třetí osoba činila nárok na vlastnictví předmětných pozemků, a majetkovými dispozicemi učiněnými v omylu. Dále je dána také příčinná souvislost mezi majetkovými dispozicemi učiněnými v omylu a škodou na cizím majetku (poškozených B.h) ve výši nejméně 132 200 Kč a obohacením stěžovatelky. U trestného činu podvodu nemusí být osoba uvedená v omyl a osoba poškozená totožná. V této věci byli v omyl uvedeni K. a škoda byla způsobena B. Stěžovatelka nehodlala zaplacenou kupní cenu B. vrátit, neučinila tak ani po podání trestního oznámení. Nedostatečná bdělost poškozených poněkud snižuje společenskou škodlivost jednání stěžovatelky, ale ne natolik, aby nešlo o trestný čin.

7. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Shrnul obecná východiska pro uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a uvedl, že část dovolání stěžovatelky se opírá o zpochybňování hodnocení provedených důkazů obecnými soudy a jako taková nenaplňuje uplatněný dovolací důvod. Za odpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu bylo možné považovat poukaz stěžovatelky na absenci příčinné souvislosti mezi sdělením nepravdivých údajů a vznikem škody, respektive to, že nebyla zachována totožnost skutku popsaného v obžalobě. Oběma námitkami se zevrubně věnovaly nalézací soud i odvolací soud, na jejichž odůvodnění Nejvyšší soud odkázal a doplnil, že trestný čin podvodu podle § 209 trestního zákoníku předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby a jí učiněnou majetkovou dispozicí, a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu, na podvodu mohou být zainteresovány celkem čtyři osoby (pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená), přičemž není vyloučena, aby osoba uvedená v omyl byla odlišná od osoby poškozené. V nyní posuzované věci nesprávná představa manželů K. vyvolaná stěžovatelkou, že nemovitosti nejsou zatíženy žádnými právními nároky třetích osob, byla jednou z podstatných okolností, které vedly k uzavření kupní smlouvy ze dne 21. 12. 2013, čímž nastala nemožnost plnění ze smlouvy z roku 1995 a z toho vyplývající nemožnost uspokojení nároku poškozených B. na získání vlastnického práva. Stěžovatelka se současně obohatila a na straně B. vznikla škoda. Jednoznačný příčinný vztah mezi omylem K., převodem nemovitostí, obohacením stěžovatelky a způsobení škody B. zde existuje. Z hlediska gradace příčinné souvislosti je omyl manželů K. vyvolaný stěžovatelkou pro způsobení následku podstatnou příčinou. Nelze totiž pochybovat o tom, že v případě znalosti skutečného stavu věci by manželé K. smlouvu o převodu nemovitostí se stěžovatelkou neuzavřeli, což vyplývá z jejich svědecké výpovědi i ze skutečnosti, že odstoupili od smlouvy ihned poté, co se o uzavření předchozí smlouvy s B. dozvěděli. K totožnosti skutku Nejvyšší soud uvedl, že ta byla zachována, a to již z toho důvodu, že nepochybně existuje shoda mezi jednáním stěžovatelky popsaným v obžalobě a ve výroku odsuzujícího rozsudku. Shodu lze nalézt i v jednáním způsobeném následku, jímž je v případě trestného činu podvodu změna na cizím majetku. Jak v žalobním návrhu, tak v odsuzujícím rozsudku byly uvedeny stejné rozhodné skutkové okolnosti týkající se obou kupních smluv. Rozdíl spočívá pouze v přiřazení rozdílného právního významu jednotlivým okolnostem, kdy v důsledku odlišného právního posouzení byla za poškozeného označena jiná osoba. V řízení byla také vyvrácena námitka stěžovatelky, že šlo jen o jakési nedorozumění z roku 1995 a měla být tudíž uplatněna zásada subsidiarity trestní represe. Nejvyšší soud taktéž nepřisvědčil námitce, že podmínkou pro dovození stěžovatelčiny odpovědnosti by bylo prokázání jejího počátečního podvodného úmyslu přítomného již v okamžiku uzavření kupní smlouvy z roku 1995. Nyní posuzované jednání však časově spadá do roku 2013 a neuzavření původní smlouvy v podvodném úmyslu nemá na posouzení věci žádný vliv.

II.

Argumentace stěžovatelky

8. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že v řízení před obecnými soudy nebyl jednoznačně a s nejvyšším možným stupněm jistoty prokázán její úmysl kohokoli podvést a dále, že v řízení nebyla prokázána příčinná souvislost mezi učiněnou majetkovou dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele na straně druhé.

9. K námitce absence subjektivní stránky trestného činu stěžovatelka rozvedla, že po dobu 18 let prokazatelně realizovala své vlastnické právo k nemovitostem, když jednala s úřady jako vlastník, byla vedena jako výlučný vlastník předmětných pozemků ve veřejném seznamu, starala se fakticky i právně o předmětné pozemky a hradila daň z nemovitosti, aniž by ji údajně poškozený prokazatelně kontaktoval ohledně svých domnělých práv obligačního charakteru. Stěžovatelka měla za to, že si skutečně třetí osoba nárok na pozemky nečiní, kupní smlouvu z roku 1995 měla za zaniklou. Návrh na zahájení řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí měl být podle kupní smlouvy z roku 1995 podán do 15. 2. 1996, podán však nebyl, přičemž poškozený B. sám uvedl, že se tak nestalo v důsledku jeho nečinnosti. Návrh na vklad nepodal ani v následujících 18 letech a stěžovatelka dále zhodnocovala pozemky. To činila z přesvědčení, že je vlastníkem pozemků a nárok B. zanikl. Poškozený sice v řízení tvrdil, že stěžovatelku telefonicky opakovaně kontaktoval, ale tato tvrzení nebyla prokázána.

10. Námitku neexistence příčinné souvislosti stěžovatelka vysvětlila tak, že postrádá příčinnou souvislost mezi učiněnou majetkovou dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele na straně druhé. Manželé K. za uhrazenou kupní cenu nabyli vlastnické právo k předmětným pozemkům, tedy obdrželi za jimi učiněnou majetkovou dispozici adekvátní plnění. Ve vztahu k údajně poškozeným B. stěžovatelka namítá, že i pokud by jim snad měla hypoteticky vzniknout škoda, pak by nevznikla prioritně v důsledku jednání stěžovatelky, nýbrž v důsledku jejich vlastního počínání, neboť nedodrželi nezbytnou elementární míru opatrnosti při ochraně svých domnělých soukromoprávních práv. Za určující příčinu vzniků škody lze bezpochyby pokládat nepodání návrhu na vklad do veřejného seznamu údajně poškozeným ve smluvním termínu či v přiměřené lhůtě poté.

11. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka také uvedla, že ve věci nebyla nesprávně aplikována zásada subsidiarity trestní represe. Z pohledu této zásady je nepřípustné, aby trestní represe uplatněná proti jednomu z účastníků soukromoprávního vztahu nahrazovala nezbytnou elementární míru opatrnosti druhého účastníka při ochraně jeho soukromých práv a nahrazovala instituty jiných právních odvětví, které jsou určeny k ochraně těchto práv. Posuzovaná věc má soukromoprávní základ, a kdyby stěžovatelka tušila, že si údajně poškozený činí nárok na předmětné pozemky, učinila by občanskoprávní kroky k tomu, aby bylo v dané věci jasno pro všechny její účastníky. Poškozený ji však 18 let nekontaktoval a nijak se nezasadil o realizaci svých práv.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Vlastní posouzení

13. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

14. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.

15. Po přezkoumání napadených rozhodnutí shledal Ústavní soud, že veškeré stěžovatelkou uplatněné námitky již byly uplatněny v předchozím řízení před obecnými soudy a byly pečlivě a uspokojivě vypořádány. Pokud jde o námitku absence subjektivní stránky trestného činu, stěžovatelka pomíjí, že v řízení bylo prokázáno (přičemž tato skutková zjištění obecných soudů nijak nevykazují pochybení "extrémního rozporu", která by ospravedlňovala zásah Ústavního soudu), že poškození B. se opakovaně domáhali svých majetkových práv ještě i krátce před uzavřením smlouvy s K. v roce 2013, dokonce stěžovatelku kontaktovali v roce 2012 stran exekuce, kterou byly nemovitosti zatíženy, jak si poškození všimli. Stěžovatelka je přitom vždy ubezpečila, že "dá všechno do pořádku". Ve skutečnosti však naopak v roce 2013 prodala nemovitosti třetím osobám. Je sice pravdou, že tyto skutkové závěry učinily obecné soudy na základě výpovědi poškozeného a jeho syna, ale jednak obecné soudy uspokojivě vysvětlily, proč přisvědčily právě výpovědi těchto osob namísto výpovědi stěžovatelky, a dále jsou tyto výpovědi podpořeny tím, že poškozený hradil na dotčené nemovitosti daň z nemovitosti. Za takové situace nelze o absenci úmyslu u stěžovatelky uvažovat, tento byl řádně prokázán.

16. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti opakuje již mnohokrát přednesenou a vyvrácenou argumentaci stran absence příčinné souvislosti. V tomto ohledu Ústavní soud plně odkazuje na obsáhlé vysvětlení existence příčinné souvislosti uvedené v napadeném usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud se s tímto vysvětlením plně ztotožnil a shledal, že není pochyb o tom, že příčinná souvislost v této věci dána je.

17. Konečně i námitka vztahující se k zásadě subsidiarity trestní represe byla adresována obecnými soudy a Ústavní soud opět poukazuje na vysvětlení poskytnuté stěžovatelce v napadených rozhodnutích. Stěžovatelka primárně odkazuje na neaktivitu a liknavost poškozeného, která měla odůvodnit užití § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Jak ovšem správně uvedl Nejvyšší soud, ve vztahu k zásadě vigilantibus iura scripta sunt je třeba odlišovat případy, kdy náprava určitého protiprávního stavu je snadno dosažitelná civilními prostředky ochrany práv a oprávněných zájmů jednotlivců v oblasti soukromoprávních vztahů, avšak namísto individuální aktivity jednotlivce nastupuje náprava prostřednictvím trestní represe, od případů, kdy pachatel vědomě zneužije nedostatečnou aktivitu a bdělost poškozených v soukromoprávních vztazích, a v zájmu z ní neoprávněně profitovat se dopustí trestné činnosti. U stěžovatelky jde o druhou z popsaných situací. Proto skutečnost, že poškození nebyli dostatečně bdělí ke svým právům, čímž umožnili stěžovatelce trestný čin spáchat, není z hlediska případného snížení společenské škodlivosti okolností dostatečně významnou.

18. Ústavní soud zhodnotil, že obecné soudy rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny, ani jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.

19. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. května 2021

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru