Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 492/15 #1Usnesení ÚS ze dne 10.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 8
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
odmítnuto pro neodstraněné vady
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
procesní otázky řízení před Ústavním soudem... více
Věcný rejstříkprocesní postup
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.492.15.1
Datum podání16.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

6/2002 Sb., § 174a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 492/15 ze dne 10. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) T. R., zastoupeného Mgr. Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem se sídlem Wenzigova 1004, Praha, 2) H. R., 3) nezl. T. R., a 4) nezl. B. R., směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 11. 2014, č. j. P 35/2012-4154, a proti usnesení téhož soudu ze dne 18. 12. 2014, č. j. P 35/2012-4570, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 8 jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 16. 2. 2015 byla Ústavnímu soudu elektronicky doručena ústavní stížnost, v níž se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaných usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8, vydaných v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů nezl. dětí T. a B. R., tedy stěžovatelů 3) a 4), jejichž otcem je právě stěžovatel 1), neboť mají za to, že jimi došlo k porušení jejich základních práv, zaručených v čl. 7, čl. 10, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

2. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, nejprve zkoumá, zda byly splněny všechny podmínky řízení, stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to ve vztahu ke všem výše uvedeným stěžovatelům.

3. Vzhledem ke skutečnosti, že podání stěžovatelů nemělo veškeré náležitosti, vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vykazovalo celou řadu formálních (stěžovatelé nebyli zastoupeni advokátem ve smyslu ustanovení § 30 a § 31 zákona o Ústavním soudu) i obsahových vad (podle ustanovení § 34 zákona o Ústavním soudu musí být z návrhu patrno, kdo jej činí, které věci se týká a co sleduje, musí být podepsán a datován, dále musí obsahovat pravdivé vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se stěžovatel dovolává a musí z něj být patrno, čeho se domáhá), byli stěžovatelé 1) a 2) přípisem ze dne 18. 2. 2015 Ústavním soudem vyzváni k jejich odstranění, a to ve lhůtě 20 dnů ode dne doručení této výzvy s výslovným poučením, že neodstraní-li vady v této lhůtě, bude jejich návrh odmítnut. Jak soud z poštovní dodejky zjistil, byla citovaná výzva stěžovateli 1) doručena (na základě fikce doručení) dne 3. 3. 2015, stěžovatelce 2) pak byla doručena dne 23. 2. 2015.

4. Na tuto výzvu Ústavního soudu reagoval pouze stěžovatel 1) podáním, doručeným Ústavnímu soudu elektronicky dne 24. 3. 2015, jehož přílohu tvořil originál plné moci ze dne 16. 2. 2015, dokládající zastoupení (výslovně pouze) stěžovatele 1) pro řízení před Ústavním soudem advokátem Mgr. Ing. Daliborem Rakoušem.

5. Jelikož stěžovatelka 2) na uvedenou výzvu nijak nereagovala, přičemž Ústavní soud ani k dnešnímu dni neevidoval žádné další podání této stěžovatelky, je třeba konstatovat, že stěžovatelka 2) vady svého návrhu ani v dodatečně stanovené lhůtě neodstranila, a za této situace Ústavnímu soudu nezbylo než postupovat podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a na jeho základě soudcem zpravodajem (mimo ústní jednání) návrh stěžovatelky 2) odmítnout z důvodu neodstranění vady jejího návrhu, spočívající v absenci povinného zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem, a to ani ve lhůtě k tomu dodatečně určené. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit skutečnost, že stěžovatel 1) i další svá podání k Ústavnímu soudu podával jménem, ve prospěch či za účelem ochrany práv a zájmů stěžovatelky 2). Právní úprava řízení o ústavní stížnosti v zákoně o Ústavním soudu [(§ 72 odst. 1 písm. a)] totiž zřetelně vylučuje, aby byla ústavní stížnost podána jménem či ve prospěch jiné osoby (tzv. actio popularis).

6. Uvedené obdobně platí i ve vztahu ke stěžovatelům 3) a 4), tj. nezletilých dětí T. a B., neboť stěžovatel 1) svá podání k Ústavnímu soudu shodně podával jménem, ve prospěch či za účelem ochrany práv a zájmů stěžovatelů 3) a 4), u nichž Ústavní soud rovněž zkoumal, zda jsou osobami oprávněnými k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, dle něhož je k podání ústavní stížnosti oprávněna fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.

7. V řízení o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem, vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 8, byli účastníky řízení stěžovatel 1), matka nezletilých J. R. a nezletilé děti T. a B., tj. stěžovatelé 3) a 4), kterým byl ovšem ve smyslu ustanovení § 892 odst. 3 občanského zákoníku ustanoven kolizní opatrovník, a to Městská část Praha 8, neboť zákonný zástupce nezletilých nemůže jednat za zastoupené v případě, že jeho zájmy jsou podle citovaného ustanovení občanského zákoníku v rozporu se zájmy zastoupených. Po ustanovení kolizního opatrovníka nezletilým pro střet zájmů tak již jejich rodič nadále nevykonává jejich zákonné zastoupení, neboť kolizní opatrovník se stává svým ustanovením zákonným zástupcem nezletilého, jenž sám v řízení pro nedostatek procesní způsobilosti jednat nemůže (srov. tomu např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4562/2008 či sp. zn. 21 Cdo 429/2014, dostupná na www.nsoud.cz).

8. Vzhledem ke skutečnosti, že v nyní projednávaném případě se možnost kolize zájmů mezi stěžovatelem 1) a nezletilými stěžovateli 3) a 4) jeví jako pravděpodobná, neboť ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím obecných soudů, kterými bylo zatímně rozhodnuto právě o úpravě styku stěžovatele 1) s nezletilými stěžovateli 3) a 4), přičemž, jak již bylo výše konstatováno, právní úprava řízení o ústavní stížnosti v zákoně o Ústavním soudu [§ 72 odst. 1 písm. a)] vylučuje, aby byla ústavní stížnost podána jménem či ve prospěch jiné osoby (tzv. actio popularis), byť se jedná o nezletilé děti stěžovatele 1), je tímto dle Ústavního soudu naplněn předpoklad pro odmítnutí návrhu stěžovatelů 3) a 4) podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrhu podaného někým zjevně neoprávněným [shodným způsobem Ústavní soud postupoval kupříkladu v řízeních, ústících do vydání usnesení ze dne 3. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 77/04, usnesení ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 2634/11, anebo nálezu ze dne 27. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 3046/14, vydaného ve věci, která se rovněž týkala stěžovatelů 1), 3 a 4); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti, a to z důvodu nenaplnění podmínek řízení, které by ji činily meritorně projednatelnou, Ústavní soud považoval za nadbytečné činit procesní úkony k ustanovení opatrovníka nezletilým stěžovatelům 3) a 4) pro řízení o nyní projednávané ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením § 29 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").

9. Jak již bylo výše naznačeno, stěžovatel 1), již řádně pro řízení před Ústavním soudem zastoupený advokátem, následně Ústavnímu soudu postupně elektronicky zasílal celou řadu různých podání (opatřených značným množstvím příloh), téměř vždy označených jako "doplnění ústavní stížnosti", která ovšem byla velmi často buď obsahově zcela identická, anebo se vztahovala k jiným řízením, vedeným stěžovatelem jak před Ústavním soudem (kupříkladu k řízení sp. zn. I. ÚS 3046/14), tak i před obecnými soudy. I přes uvedené nesrovnalosti a po prostudování obsahu všech relevantních podání (zejména pak podání ze dne 13. 4. 2015) Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel 1) jimi v podstatě odstranil výše vytýkané obsahové vady svého podání (ústavní stížnosti), a proto mohl přistoupit k posouzení, zda jsou dány podmínky jejího projednání, přičemž však dospěl k závěru, že nikoliv.

10. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky tvoří procesní prostředek k ochraně ústavním pořádkem zaručených subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, jež měla být porušena pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl účastníkem, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributu ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.

11. Z obsahu ústavní stížnosti (a všech relevantních podání jí doplňujících) vyplývá, že stěžovatel 1) se jí z důvodu namítaného porušení svých základních práv domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8, jimiž obvodní soud rozhodoval o návrzích stěžovatele 1) a matky nezletilých stěžovatelů 3) a 4) na vydání předběžných opatření, kterými byl v dané fázi řízení zatímně upraven styk stěžovatele 1) s nezletilými stěžovateli 3) a 4). Proti rozhodnutí o předběžném opatření ve smyslu § 102 o. s. ř. je ovšem ze zákona (§ 202 o. s. ř. a contrario) přípustný řádný opravný prostředek, a to odvolání, o čemž byl stěžovatel 1) v obou případech obvodním soudem řádně poučen. Jak ostatně sám stěžovatel 1) uvádí, odvolání proti oběma výše uvedeným usnesením obvodního soudu podal, když v něm vznesl "zásadní procesní výhrady, kterými se ovšem soud odvolací vůbec nemohl vypořádat, protože prvoinstanční OS pro Prahu 8 moje odvolání vůbec neodeslal a tváří se, že jsem žádné odvolání nepodal." Z tvrzení stěžovatele 1) tak zřetelně vyplývá, že odvolací soud o jím podaném odvolání dosud nerozhodl. Pokud by tedy Ústavní soud již nyní, ještě před tím než o věci rozhodne odvolací soud, přistoupil k meritornímu projednání ústavní stížnosti a tam vznesených námitek, které jsou svým charakterem uplatnitelné právě v odvolacím řízení, neboť stěžovatel 1) jimi v rovině podústavního práva zpochybňuje především procesní postup obvodního soudu (zejména průběh dokazování či absence řádného odůvodnění), nepřípustně by tím zasáhl do rozhodovací pravomoci obecných soudů. Za této situace je tak Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatel 1) nedostál požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv (resp. nevyčkal rozhodnutí o podaném odvolání) a ústavní stížnost podal předčasně.

12. Přípustnost nyní projednávané ústavní stížnosti nezakládá ani stěžovatelem 1) uváděná tvrzení, že odvolání proti předmětným rozhodnutím obvodního soudu podal, nicméně postupem obvodního soudu, který dle stěžovatele 1) jeho "odvolání vůbec neodeslal a tváří se, že jsem žádné odvolání nepodal," a kterým se "s největší pravděpodobností dopustil několika trestných činů", bylo jeho projednání odvolacím soudem znemožněno. Dle stěžovatele 1) se tak jedná o "protiústavní zásah OS pro Prahu 8, kterým porušil zejména jeho právo na přístup k soudu, právo na rodinný život a právo na spravedlivý proces." I v tomto případě je ovšem Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatel 1) nedostál požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, když před jejím podáním nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv, dle jeho tvrzení porušených "protiústavním zásahem OS pro Prahu 8."

13. Jak již bylo výše uvedeno, ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky tvoří procesní prostředek k ochraně ústavním pořádkem zaručených subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, jež měla být porušena pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl účastníkem, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci. Pojem "jiného zásahu orgánu veřejné moci" do ústavně zaručených základních práv a svobod je přitom nutno chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok orgánu veřejné moci vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde dotčenému jednotlivci právní řád poskytuje procesní prostředky, prostřednictvím nichž se může proti takovému zásahu bránit [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243)]. Jinými slovy, i v případě, kdy stěžovatel svou ústavní stížností brojí proti takovému zásahu orgánu veřejné moci, musí dostát výše zmíněnému požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

14. Aniž by Ústavní soud jakkoliv předjímal jeho důvodnost a opodstatněnost, v nyní projednávaném případě stěžovatele 1) lze za takový procesní prostředek považovat postup podle právní úpravy obsažené v zákoně č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně podle jeho ustanovení § 174a, prostřednictvím něhož se lze dožadovat určení lhůty pro provedení procesního úkonu. Právě využití institutu "návrhu na určení lhůty" podle § 174a zákona o soudech a soudcích Ústavní soud považuje ve své judikatuře (po 1. 7. 2004, kdy nabyla účinnosti novela, která tento institut do zákona o soudech a soudcích zavedla) za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti (ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud jí stěžovatel brojí proti nečinnosti či průtahům v řízení před obecnými soudy (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 506/04, sp. zn. III. ÚS 246/06 či sp. zn. II. ÚS 2401/13). Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel 1) ani netvrdí, že by předmětný procesní prostředek, efektivně způsobilý k ochraně jeho práv, před obecnými soudy uplatnil, Ústavní soud konstatuje, že i v tomto případě nedostál požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, když před jejím podáním nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv.

15. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud soudcem zpravodajem (mimo ústní jednání) ústavní stížnost odmítl zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, zčásti z důvodu neodstranění vady návrhu podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný osobami zjevně neoprávněnými.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. června 2015

Vojtěch Šimíček v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru