Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 491/04Nález ÚS ze dne 06.01.2005Podmínky trestnosti, příprava k trestného činu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
základní ... více
Věcný rejstříkTrestný čin
Svědek
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 4/36 SbNU 27
EcliECLI:CZ:US:2005:2.US.491.04
Datum vyhlášení09.03.2005
Datum podání10.08.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 39, čl. 8 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 7 odst.1, čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 7 odst.1

141/1961 Sb., § 55


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 491/04 ze dne 6. 1. 2005

N 4/36 SbNU 27

Podmínky trestnosti, příprava k trestného činu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké - ze dne 6. ledna 2005 sp. zn. II. ÚS 491/04 ve věci ústavní stížnosti T. Z. proti usnesení Nejvyššího soudu z 20. 5. 2004 sp. zn. 6 Tdo 458/2004, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci z 22. 12. 2003 sp. zn. 5 To 130/2003 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 26. 9. 2003 sp. zn. 50 T 3/2003, jimiž byl stěžovatel uznám vinným ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou.

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 5. 2004 sp. zn. 6 Tdo 458/2004, rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 12. 2003 sp. zn. 5 To 130/2003 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2003 sp. zn. 50 T 3/2003 se zrušují.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2004 sp. zn. 6 Tdo 458/2004, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 12. 2003 sp. zn. 5 To 130/2003 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2003 sp. zn. 50 T 3/2003. Přitom tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že příslušník Police České republiky, který jak vůči stěžovateli, tak v celém trestním řízení, vystupoval s utajením skutečné identity pod smyšleným jménem M. Z., postupoval při předstírání zájmu o koupi bankovek EUR, USD, a cestovních dokladů tak, že překročil rámec, vymezený opatřeními státního zástupce podle § 158c odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. ř."). Dále stěžovatel namítá, že to byla právě aktivita M. Z., která zásadním způsobem ovlivnila vývoj skutkového děje, neboť tento policista sám aktivně vyhledával stěžovatele, navrhoval schůzky a stanovil množství peněz, které mu měl stěžovatel prodat. Z toho dovozuje, že tento policista ve smyslu nálezů Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 597/99 a sp. zn. II. ÚS 710/01 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 18, nález č. 97, str. 345; svazek 30, nález č. 100, str. 437] nepřípustným způsobem rozhodl jak o samé trestnosti podstatné části vytýkaného jednání, tak o jeho právní kvalifikaci. Stěžovatel má i pochybnosti o důvodnosti utajení totožnosti svědka M. Z., neboť postup podle § 55 odst. 2 tr. ř. nebyl orgány činnými v trestním řízení nikdy konkrétně odůvodněn. Ve spojení se skutečností, že trestní stíhání proti stěžovateli nebylo zahájeno ihned po neuskutečnění druhého předstíraného převodu peněz, spatřuje obcházení zákona a porušení práva stěžovatele na obhajobu.

Stěžovatel současně požádal podle § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, o přednostní projednání ústavní stížnosti, neboť v současné době vykonává trest odnětí svobody uložený napadenými rozsudky, čímž je závažnost zásahu do základních práv ještě více prohlubována.

Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 50 T 3/2003 zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.

Dne 13. 6. 2002 byly podle § 158 odst. 3 tr. ř. zahájeny úkony trestního řízení ve věci podezření z distribuce padělaných bankovek v nominální hodnotě 50 a 100 EUR na území celé České republiky a jejich transferu do dalších evropských zemí, jichž se měly dopouštět skupiny občanů zemí bývalé Jugoslávie, organizované osobami jménem P., B. a T. V rámci tohoto řízení byl opatřením státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 22. 7. 2002 povolen nákup po jednom kusu bankovek v nominálních hodnotách 50 EUR a 100 USD v období od 24. 7. 2002 do 28. 7. 2002 s největší pravděpodobností v hotelu Voroněž v Brně od stěžovatele, popřípadě od jiné osoby vyslané stěžovatelem. Tento převod uskutečnil 24. 7. 2002 se stěžovatelem policista vystupující za použití § 55 odst. 2 tr. ř. pod jménem M. Z. Opatřením státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 21. 8. 2002 byl povolen nákup bankovek v hodnotě 200 000 USD za částku 2 600 000 Kč dne 23. 8. 2002 od stěžovatele, s největší pravděpodobností v obci Příbor. Konečně opatřením státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 21. 11. 2002 byl povolen nákup cestovních dokladů a bankovek v měně EUR a USD v doposud neupřesněné výši v období od 22. 11. 2002 do 8. 12. 2002 od stěžovatele, popřípadě od jiné osoby vyslané stěžovatelem.

Usnesením policejního orgánu ze dne 10. 12. 2002 bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), a pro přípravu trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 7 odst. 1 ve spojení s 140 odst. 1 a odst. 3 písm. b) tr. z. Trestné činnosti se měl dopustit jednak tím, že 24. 7. 2002 prodal M. Z. padělané bankovky v hodnotě 100 USD a 50 EUR, a dále v době od 21. 8. 2002 do 28. 8. 2002 sliboval M. Z. obstarání a prodej padělaných bankovek v nominální hodnotě 200 000 USD a utvrzoval M. Z. v tom, že bankovky má. K jejich prodeji mělo dojít avšak nedošlo.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 4. 2003 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 tr. z., tedy pro prodej padělaných bankovek 100 USD a 50 EUR dne 24. 7. 2002, a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let a šesti měsíců, a dále peněžitý trest ve výměře 50 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Soud dospěl k závěru, že nebylo přesvědčivě prokázáno, že by stěžovatel zákonem předpokládaným způsobem skutečně připravoval trestný čin podle § 140 odst. 2 a odst. 3 písm. b) tr. z. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 6. 2003 byl k odvolání státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně zrušen.

Po doplnění dokazování byl stěžovatel rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2003 č. j. 50 T 3/2003-408 uznán vinným ve smyslu obžaloby a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let se zařazením do věznice s ostrahou. Proti rozsudku se ihned odvolal stěžovatel a následně do výroku o trestu i státní zástupce. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 12. 2003 č. j. 5 To 130/2003-461 byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu zrušen a stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou a odvolání stěžovatele bylo zamítnuto. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2004 č. j. 6 Tdo 458/2004-509.

Ústavní soud vyzval všechny účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.

Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého usnesení, v němž je nejen reagováno na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 597/99 (viz výše), ale také odkázáno na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Protože převážná část námitek je směřována do oblasti skutkových zjištění, odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 22/04 a sp. zn. IV. ÚS 73/03 (nepublikovaná usnesení), která se zabývají jak charakterem dovolání, tak dovolacích námitek.

Vrchní soud v Olomouci považuje námitky vztahující se zejména k vystupování policisty "M. Z." za neopodstatněné, neboť se jimi při projednávání odvolacích námitek zabýval a vypořádal.

Krajský soud v Ostravě plně odkázal na závěry svého rozhodnutí.

Vrchní státní zastupitelství v Olomouci nevyužilo oprávnění vyjádřit se k ústavní stížnosti.

Nejvyšší státní zastupitelství a Krajské státní zastupitelství v Ostravě se postavení vedlejších účastníků řízení vzdala.

Žádost o projednání věci mimo pořadí neshledal Ústavní soud opodstatněnou. Stěžovatel byl v rámci trestního řízení završeného nyní napadanými rozhodnutími omezen na svobodě již od 10. 12. 2002. Podstatnou část tohoto omezení do současné doby tedy tvoří vazba, která na stěžovatele byla uvalena a jejíž nesoulad se základními právy a svobodami stěžovatel v době jejího uvalení nenamítal. Přitom samotná skutečnost, že je stěžovatel ve výkonu trestu odnětí svobody, zásadně není důvodem pro přednostní projednání věci.

Ústavní soud v minulosti dovodil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody [nález sp. zn. I. ÚS 68/93, Sbírka rozhodnutí, svazek 1, nález č. 17, str. 123). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou tedy samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Na straně druhé již Ústavní soud dovodil, že v řízení o ústavních stížnostech lze co do ústavněprávní relevance pochybení v procesu dokazování, resp. zjišťování skutkového stavu vyčlenit případy důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případy důkazů opomenutých a konečně případy svévolného hodnocení provedených důkazů (usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03, Sbírka rozhodnutí, svazek 32, usn. č. 1, str. 451). O posledně uvedenou situaci se v daném případě jedná a ústavní stížnost je proto opodstatněná.

Ústavní stížnost míří do té části odsuzujících rozhodnutí, kterými byl stěžovatel uznán vinným z přípravy trestného činu padělání a pozměňování peněz podle 140 odst. 2 a odst. 3 písm. b) tr. z., kterého se měl dopustit tím, že v období od 21. 8. 2002 do 28. 8. 2002 sliboval M. Z. obstarání a prodej padělaných bankovek v nominální hodnotě 200 000 USD a utvrzoval M. Z v tom, že bankovky má.

Příprava k trestnému činu je zákonem definována tak, že pro společnost nebezpečné jednání, které záleží v organizování zvlášť závažného trestného činu, v opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému trestnému činu anebo v jiném úmyslném vytváření podmínek pro jeho spáchání, je přípravou k trestnému činu, jestliže nedošlo k pokusu ani dokonání trestného činu. Teorie dovodila (Šámal, P.- Púry, F. - Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář. 3. vydání. Praha, C. H. Beck 1998. str. 59), že úmyslné vytváření podmínek pro spáchání trestného činu je obecným vymezením přípravy, přičemž další formy (organizování trestného činu, opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, spolčení, srocení, návod, pomoc) jsou zákonem uvedeny příkladmo. Může se tedy jednat i o jakékoliv jiné vytváření podmínek pro spáchání trestného činu. Příprava přitom v souladu se zásadou cogitationis poenam nemo partitur nemůže spočívat pouze v myšlence nebo projevu úmyslu spáchat trestný čin. Proto je nutné, aby vedle myšlenky či projevu úmyslu spáchat trestný čin bylo bez pochybností prokázáno i další konkrétní jednání, kterým jsou vytvářeny podmínky pro spáchání konkrétního trestného činu. Bez tohoto právně významného jednání se nemůže jednat o přípravu trestného činu ve smyslu zákona. Jde přitom i o to, že bez náležité specifikace povahy jednání, v němž je spatřována příprava, nelze s určitostí zjistit, k jakému trestnému činu má směřovat.

V posuzovaném případě bylo tedy nutné pečlivě zkoumat, zda závazek dodání padělaných bankovek v nominální hodnotě 200 000 USD byl stěžovatel schopen splnit a jakým způsobem. Podle názoru soudu prvního stupně je reálnost učiněné nabídky umocňována prodejem 2 vzorků těchto padělků kvalitního vyhotovení a zjištěním, že se stěžovatel měl zabývat i dalšími protiprávními aktivitami spočívajícími v padělání a pozměňování cestovních dokladů či jiných veřejných listin. Závěr o schopnosti stěžovatele obstarat padělané bankovky nebyl zvrácen ani konstatováním, že se nepodařilo objektivně prokázat existenci dalších padělaných bankovek (nad rámec dvou skutečně prodaných). Odvolací soud i dovolací soud se v tomto směru se závěry soudu prvního stupně naprosto ztotožnily.

Závěry obecnýchsoudů se přitom v tomto ohledu opírají jednak o záznamy odposlouchávaných zájmových hovorů mezi stěžovatelem na straně jedné a R. K. a L. P. na straně druhé, a dále o výslechy posledně jmenovaných svědků. Hodnocení uvedených důkazů ze strany obecných soudů přitom prošlo překvapivým vývojem. Soud prvního stupně dovodil, že z těchto důkazů nebyly zjištěny naprosto nezpochybnitelné poznatky o tom, že stěžovatel byl ve spojení a jednal s dalšími subjekty o padělaných bankovkách a o jejich případném zhotovení či zajišťování. Přitom ale dovodil, že z obsahu záznamu hovoru mezi stěžovatelem a L. P. je hovořeno právě o výrobě padělaných bankovek, což však tento svědek popřel s nepřesvědčivým tvrzením, že se hovory týkaly výroby vizitek, jež měl pro stěžovatele vyrábět. Nepřesvědčivost výpovědi přitom měla vyplývat zejména z toho, že se hovor týkal výroby tiskovin v barevných odstínech nápadně shodných s odstíny barev platných bankovek. Odvolací soud pak dovodil, že záznamem odposlechů zájmových hovorů bylo zcela vyvráceno, že by svědci R. K. a L. P. zhotovovali pro stěžovatele vizitky (v neobvyklých odstínech a v neobvyklém počtu např. osmnácti kusů), což jednoznačně svědčí o možnostech a schopnostech obžalovaného padělané bankovky přinejmenším ve slibovaném množství obstarat.

Ústavnísoud má však za to, že možnost a schopnost stěžovatele obstarat padělané bankovky ve slibovaném množství zůstala i po provedeném dokazování v hypotetické rovině a ne v rovině potřebné jistoty opírající se o uzavřený okruh přímých a nepřímých důkazů. Pokud výpověď L. P. byla shledána nepřesvědčivou, nebylo možné na tomto základě jednoznačně postavit závěr, že tímto svědkem měly být pro stěžovatele zhotovovány či opatřovány právě padělané bankovky, nota bene v množství, které stěžovatel slíbil svědkovi M. Z. Není totiž vyloučeno, že namísto obecnými soudy dovozené výroby padělaných bankovek či svědkem L. P. tvrzené výroby vizitek mohly být vyráběny například padělané cestovní doklady (jejichž prodej stěžovatelem byl rovněž soudem prvního stupně naznačován a jejichž barevné odstíny mohou být obdobné právě padělaným bankovkám) či cokoliv jiného. Další dokazování nebylo v tomto směru před jednoznačným závěrem o vině stěžovatele prováděno ani veřejnou žalobou navrhováno, což se vzhledem k závažnosti trestného činu, o který se v posuzovaném případě jednalo, jeví být Ústavnímu soudu nepřijatelné. V každém případě závěry obecných soudů zjevně postrádají reálný a nezpochybnitelný základ v provedeném dokazování, a proto je třeba je považovat za svévolné.

Jde tedy o porušení čl. 8 odst. 2 Listiny, ze kterého vyplývá, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, a čl. 39 Listiny společně s čl. 7 odst. 1 Úmluvy, podle kterých jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a nikdo nesmí být odsouzen za jednání, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo trestným činem. Pokud zákon stanoví meze, od kdy je možné určité jednání kvalifikovat jako přípravu trestného činu, nelze je překračovat. Pouhý úmysl spáchat trestný čin, byť veřejně vyslovený, není jeho přípravou, pokud za takto vysloveným úmyslem nenásledují kroky natolik konkrétní, aby z nich bylo možné identifikovat, že se jedná o přípravu k určitému trestnému činu. Obecnésoud porušily dále čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy zakotvující princip spravedlnosti procesu tím, že zcela svévolně vyložily provedené důkazy, když jim daly jiný smysl, než jaký z nich ve skutečnosti vyplýval.

S ohledem na tyto důvody, které vedly ke zrušení napadených rozhodnutí se Ústavnísoud již nezabýval dalšími námitkami, které ústavní stížnost obsahovala. Podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. byla tedy v souladu s ústavní stížností zrušena rozhodnutí, uvedená ve výroku. V souladu s § 44 odst. 1 zákona bylo upuštěno od ústního jednání, neboť s tím všichni účastníci souhlasili, a nebylo možné od něj očekávat další objasnění věci.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru