Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 491/01Usnesení ÚS ze dne 24.06.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2003:2.US.491.01
Datum podání13.08.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 491/01 ze dne 24. 6. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele P. B., zastoupeného advokátem JUDr. P. K., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2000, sp. zn. 50 Cm 148/98, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 5 Cmo 637/2000, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, a společnosti R., spol. s r.o., zastoupené advokátem Mgr. J. T. a P. K., zastoupeného opatrovníkem E. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 13. 8. 2001 aiv ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozsudky bývalého Krajského obchodního soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze. Tvrdí, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva dle čl. 90 a čl. 95 Ústavy a dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis bývalého Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. 50 Cm 148/98, z něhož zjistil následující:

Bývalý Krajský obchodní soud v Praze vydal dne 27. 2. 1998 pod čj. Sm 291/96-36, směnečný platební rozkaz, jímž uložil žalovaným 1) P. K. (dále jen "druhý vedlejší účastník") a 2) P. B. (dále jen "stěžovatel"), aby ve lhůtě do 3 dnů od jeho doručení buď společně a nerozdílně zaplatili žalobci společnosti R., spol. s r.o., (dále i "první vedlejší účastník") částku 700.000,- Kč s 6% úrokem ročně od 22. 3. 1996 do zaplacení, odměnu ve výši 2.333,- Kč a k rukám jeho právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 33.756,- Kč, nebo aby v téže lhůtě proti němu podali námitky. O námitkách stěžovatele rozhodl tentýž soud svým rozsudkem ze dne 8. 12. 1998, čj. 50 Cm 148/98-69, tak, že ponechal směnečný platební rozkaz vůči stěžovateli v platnosti. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze zrušil napadený rozsudek svým usnesením ze dne 3. 2. 2000, čj. 5 Cmo 341/99-99, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že pro dostatečné skutkové objasnění věci je potřeba vyslechnout svědka P. K. navrhovaného stěžovatelem.

Krajský obchodní soud po splnění pokynu odvolacího soudu znovu rozhodl rozsudkem ze dne 16. 5. 2000, čj. 50 Cm 148/98-113, tak, že směnečný platební rozkaz ponechal vůči stěžovateli v platnosti. Vzal za prokázané, že vedlejší účastník půjčil druhému vedlejšímu účastníkovi částku 1.000.000,- Kč. Půjčka byla zajištěna směnkou, kterou mimo druhého vedlejšího účastníka podepsal na rubu stěžovatel jako avalista výstavce směnky. Uvedl, že stěžovatel byl povinen prokázat svá tvrzení uvedená v námitkách, což však neučinil, neboť jeho výpověď byla vyvrácena výpovědí vedlejšího účastníka společností R. i dalšími provedenými důkazy.

Stěžovatel se proti rozsudku odvolal. Nesouhlasil se závěry soudu prvního stupně stran hodnocení svědecké výpovědi druhého vedlejšího účastníka. Vrchní soud v Praze napadený rozsudek potvrdil svým rozsudkem ze dne 17. 5. 2001, čj. 5 Cmo 637/2000-131. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně. Uvedl, že sporná zůstala pouze skutková okolnost, zda v okamžiku podpisu směnky stěžovatelem byla na směnce doložka "per aval". Konstatoval, že na samotné směnce se vizuálně tato písemná doložka nevymyká textu, a to ani písmem ani grafickou úpravou. Dle odvolacího soudu bylo potřebné přihlédnout i k okolnostem, za nichž byla směnka vystavena a podepisována. Vzhledem k těmto okolnostem pak vyloučil, že by stěžovatel vystupoval při podpisu směnky v roli pouhého svědka. Z uvedených důvodů posoudil hodnocení skutkových okolností soudem prvního stupně tak, že jde o logický a nejpravděpodobněji možný závěr, s nímž se ztotožnil.

Stěžovatel napadl rozhodnutí obou obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Odvolacímu soudu vytýká, že neměl dostatečně prokázáno, jak skutkově celá věc probíhala. Přesto dospěl k závěru, že stěžovatel nevystupoval v roli pouhého svědka. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k zásahu a k porušení jeho ústavně zaručených práv, a to zásady, že soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, a dále zásady, že je soudce při svém rozhodování vázán toliko zákonem. Tím, že soudy aplikovaly nesprávný právní názor, učinily také vážný zásah do jeho majetku, který jako vlastník drží a užívá.

Ústavní soud vyzval podle ustanovení § 32 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Městský soud v Praze a Vrchní soud v Olomouci, a vedlejší účastníky řízení společnost R., spol. s r.o., a P. K., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Městský soud v Praze poukázal ve svém vyjádření na argumentaci stěžovatele uplatněnou v ústavní stížnosti. Má za to, že v ní není uveden konkrétní způsob, jakým měl soud porušit uvedené ústavní zásady. Odkázal na obsah příslušného soudního spisu a na odůvodnění napadeného rozsudku, v němž se vypořádal se skutkovými i právními důvody svého rozhodnutí. Poukázal na to, že odvolací soud shledal rozsudek přezkoumatelným a potvrdil jej jako správný, když se ztotožnil s hodnocením sporného skutkového stavu. Stěžovatelovu výtku, že soud vybočil z vázanosti zákonem, považuje za nesrozumitelnou. Má za to, že majetková sféra stěžovatele byla dotčena v poměrech zákonem i Ústavou garantované vymahatelnosti důvodných majetkových nároků u soudu. Z těchto důvodů navrhl, aby byla ústavní stížnost jako nedůvodná zamítnuta.

Taktéž vedlejší účastník společnost R., spol. s r.o., se ve svém vyjádření s tvrzením stěžovatele neztotožnil. Uvedl, že v rámci nalézacího řízení byla stěžovateli dána možnost nejen navrhnout důkazy, ale vyjádřit se i ke všem skutečnostem rozhodným pro vynesení spravedlivého rozhodnutí. Podotkl, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno, které ho tížilo. Domnívá se, že soudy dostatečně a v podstatném rozsahu posoudily skutkové okolnosti případu, z nichž vyvodily věcně správné právní závěry. Dle jeho přesvědčení soudy neporušily právo stěžovatele na soudní ochranu ani právo vlastnické. Navrhl, aby byla ústavní stížnost zcela zamítnuta.

Ústavnímu soudu se nepodařilo doručit ústavní stížnost druhému vedlejšímu účastníkovi P. K. Dle záznamu pošty, uvedeného na vrácené poštovní zásilce, se jmenovaný odstěhoval. Ústavní soud proto požádal celostátní evidenci obyvatel a centrální evidenci vězňů o sdělení jeho současného pobytu. Ze zprávy Ministerstva vnitra ČR, odboru komunikačních a informačních služeb, bylo zjištěno, že druhý vedlejší účastník je nadále hlášen k trvalému pobytu na výše uvedené adrese. Ústavní soud mu tudíž ustanovil usnesením ze dne 15. 4. 2003, čj. II. ÚS 491/01-23, pro řízení před Ústavním soudem opatrovníka. Ten se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Ústavní stížnost zjevně není důvodná.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).

Ústavní soud je dle své ustálené judikatury vázán petitem ústavní stížnosti, nikoli však jejím odůvodněním. Není proto v rozporu s jeho posláním, přezkoumá-li napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci i z jiných hledisek než z oněch, jež obsahuje odůvodnění (srov. např. nález II. ÚS 305/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 20, str. 217 nebo nález I. ÚS 129/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 18, str. 243). Vzhledem k tomu, že stěžovatel napadá skutkové a právní závěry obecných soudů, zabýval se Ústavní soud důvodností ústavní stížnosti z hlediska dodržení principů spravedlivého procesu ve smyslu hlavy páté Listiny.

Stěžovatel zpochybňuje zejména hodnocení důkazů, v důsledku něhož dospěly soudy k nesprávným skutkovým zjištěním, a z nich vyvodily nesprávné právní závěry. Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) plyne zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky zakotvené v ustanovení § 132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "přehodnocovat" jejich hodnocení důkazů (srov. např. nález II. ÚS 404/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 16, str. 123 a násl.).

Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozsudků i z obsahu spisového materiálu, nalézací soud se podrobně zabýval spornou otázkou, zda stěžovatel v dané věci vystupoval jako ručitel či pouze jako svědek předání peněz a podpisu směnky prvním žalovaným. Soustředil své dokazování na okolnosti, za nichž došlo k podpisu směnky. Po jeho provedení vzal za prokázané, že stěžovatel v souvislosti s půjčkou poskytnutou prvnímu žalovanému podepsal směnku jako avalista za výstavce směnky. Vyšel z obsahu vystavené směnky, z výpovědi prvního vedlejšího účastníka a částečně z výpovědi druhého vedlejšího účastníka P. K. Výpověď stěžovatele posoudil jako nevěrohodnou pro její nelogičnost a rozpor s ostatními důkazy. Upozornil na to, že obranou proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu jsou námitky, které musí být odůvodněny a musí v nich být uvedeno vše, co žalovaný namítá. K námitkám později vzneseným soud nepřihlíží. Za situace, kdy výpověď stěžovatele byla vyvrácena výpovědí vedlejších účastníků i dalšími provedenými důkazy, stěžovatel svá tvrzení neprokázal a neunesl tudíž důkazní břemeno, které ho v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu stíhá. Odvolací soud vyšel z hodnocení skutkových zjištění učiněného soudem prvního stupně, s nímž se ztotožnil. Pouze podotkl, že vzhledem ke zjištěným rozporům je třeba vycházet i z okolností, za nichž byla směnka vystavena a podepisována. Učinil závěr, že v těchto souvislostech je stěžovatelem tvrzená role pouhého svědka nelogická nejen s ohledem na další provedené důkazy, ale i s ohledem na to, co lze za obdobné situace očekávat.

Ústavní soud nesdílí námitku stěžovatele, že obecné soudy nesprávně zjistily skutkový stav věci. Jejich skutkové závěry mají oporu v provedeném dokazování, nevybočují z mezí zákona, a jsou tudíž akceptovatelné i z ústavního hlediska. Právní závěry obecných soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, respektují elementární požadavky spravedlnosti a nejsou projevem nepřípustné libovůle. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Ty byly v posuzovaném případě dodrženy. Za dané situace považuje Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů za projev nezávislého rozhodování, do něhož není oprávněn zasahovat.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že postupem soudů bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaných práv dle článků 90 a 95 Ústavy. Uvedené články s ohledem na systematické zařazení v Ústavě v podstatě garantují základní principy činnosti soudní moci. Neobsahují tedy ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a stěžovatel se jich v rámci řízení o ústavní stížnosti nemůže účinně dovolat. Stěžovatel dále namítá, že soudy protiprávně zasáhly do jeho vlastnických práv zaručených článkem 11 Listiny. Porušení tohoto práva dovozuje z nesprávných skutkových a právních závěrů obecných soudů. Za situace, kdy ručitelský závazek stěžovatele je podepřen pravomocnými rozhodnutími obecných soudů, v nichž Ústavní soud neshledal nic protiústavního, je tvrzení stěžovatele o porušení článku 11 odst. 1 Listiny neopodstatněné.

Vzhledem ke všemu uvedenému Ústavnímusoudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. června 2003 Vojtěch Cepl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru