Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 485/98Nález ÚS ze dne 30.11.1999Povaha poznámek pod čarou v právním předpise

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Stříbro
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
daň/osvobození
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 173/16 SbNU 259
EcliECLI:CZ:US:1999:2.US.485.98
Datum vyhlášení21.12.1999
Datum podání19.11.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1, čl. 87 odst.1

2/1993 Sb., čl. 4 odst.2, čl. 11 odst.1, čl. 11 odst.5, čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

357/1992 Sb., § 20 odst.6 písm.g

72/1994 Sb., § 24


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 485/98 ze dne 30. 11. 1999

N 173/16 SbNU 259

Povaha poznámek pod čarou v právním předpise

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci ústavní

stížnosti města Stříbra se sídlem ve Stříbře, proti rozsudku

Krajského soudu v Plzni, č.j. 37 Ca 44/98-24, ze dne 15. 6. 1998,

ve spojení s rozhodnutím Finačního ředitelství Plzeň, č.j.

12152/140/97, ze dne 30. 1. 1998 a platebním výměrem Finančního

úřadu ve Stříbře, č. 970000508, ze dne 13. 11. 1997, vydanému pod

č.j. 18277/97/162971, za účasti Krajského soudu v Plzni jako

účastníka řízení a Finančního ředitelství Plzeň jako vedlejšího

účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni č.j. 37 Ca 44/98-24, ze dne

15. 6. 1998, rozhodnutí Finačního ředitelství Plzeň, č.j.

12152/140/97, ze dne 30. 1. 1998 a platební výměr Finančního úřadu

Stříbro, č. 970000508, ze dne 13. 11. 1997, vydaný pod č.j.

18277/97/162971, se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatel napadl včas podanou ústavní stížností rozsudek

Krajského soudu v Plzni, č.j. 37 Ca 44/98-24, ze dne 15. 6. 1998,

kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finačního

ředitelství Plzeň, č.j. 12152/140/97, ze dne 30. 1. 1998, kterým

bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti platebnímu výměru

Finančního úřadu ve Stříbře, č. 970000508, ze dne 13. 11. 1997,

vydanému pod č.j. 18277/97/162971.

Skutková a právní stránka případu spočívá v následujících

okolnostech. Uvedeným platebním výměrem byla stěžovateli vyměřena

daň z převodu nemovitostí ve výši 18.170,- Kč za převod bytové

jednotky č. 269/6 v domě čp. 269 ve Stříbře. Tento převod se

uskutečnil za dohodnutou kupní cenu 49.470,- Kč. Na tomto základě

byla stěžovateli vyměřena Finančním úřadem ve Stříbře na základě

znaleckého posudku z částky 181.685,- Kč daň z převodu

nemovitostí. Stěžovatel však namítá, že tato daň vůbec vyměřena

být neměla, neboť podle § 20 odst. 6 písm. g) zákona ČNR č.

357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu

nemovitostí, ve znění zákona č. 72/1994 Sb., jsou převody bytů,

garáží a ateliérů podle zvláštních předpisů od této daně

osvobozeny.

Všechny tři orgány veřejné moci však vyšly z jiného právního

názoru, podle kterého jsou osvobozeny od takové daně pouze převody

bytů, garáží a ateliérů podle zvláštních předpisů, kterými je

třeba rozumět podle vysvětlivky 12a) ustanovení § 24 odst. 1 až

4 zákona č. 72/1994 Sb. Z toho dovodily, že osvobození se vztahuje

pouze na převody bytů, garáží a ateliérů v budovách ve vlastnictví

nebo spoluvlastnictví bytového družstva. Stěžovatel je však

přesvědčen, že "vysvětlivky pod čarou" nemají a nemohou mít

normativní charakter a nejsou součástí právního předpisu, což

dokládá i odkazem na judikaturu Ústavního soudu (nález č.

131/1994 Sb.). Vycházel proto při rozhodování o stanovení kupní

ceny z toho, že převod bytu bude od daně osvobozen a učinil tak za

nižší cenu, než je cena tržní nebo odhadnutá. Jinak by kromě

požadované ceny též určil, že daň uhradí kupující. Odlišnou

interpretací tak byl poškozen na svých právech. Současně se

domnívá, že neobstojí ani odkaz na Legislativní pravidla vlády,

která jsou interní instrukcí. Ale i ta uvádějí, že odkazuje-li se

na jiné právní předpisy, užije se buď jejich obecné pojmenování

nebo termínu "zvláštní předpisy". V daném případě však v poznámce

není zvláštní předpis, nýbrž konkrétní norma tohoto předpisu.

Protože v citovaném § 20 odst. 6 písm. g) je odkaz na zvláštní

předpis, je nutno za něj považovat zákon č. 72/1974 Sb., nikoli

jen jeho § 24 odst. 1 až 4.

Taková aplikace tohoto ustanovení je proto podle názoru

stěžovatele v rozporu s čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR a s čl. 4 odst.

1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina"). Z tohoto důvodu navrhl zrušit rozsudek Krajského soudu

v Plzni, aniž zaujal stanovisko k rozhodnutím orgánů finanční

správy.

Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní

stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel byl

oprávněn k jejímu podání, byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny

prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní

stížnost proto byla shledána přípustnou.

Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyjádření

účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Za Krajský soud v Plzni

se vyjádřil předseda senátu JUDr. Zdeněk Pivoňka, který uvedl, že

si je vědom problematičnosti otázky a rozporů ve stanoviscích

teorie a praxe. Odkázal v plném rozsahu na odůvodnění rozsudku

a navíc uvedl jako argument ve prospěch svého stanoviska, že

rovněž zákonodárce provádí novelizaci poznámek pod čarou a stejně

tak se poznámek pod čarou drží některé soudy při svém rozhodování.

Na tomto základě navrhl, aby byla stížnost zamítnuta. Současně

vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání, stejně jako

stěžovatel a vedlejší účastník. Za Finanční ředitelství v Plzni se

vyjádřil Ing. B. K., který v podstatě zopakoval hlavní

argumenty odůvodnění svého původního rozhodnutí. Poukázal na bod

41 Legislativních pravidel vlády. Podle nich se podle vedlejšího

účastníka jedná o závazný odkaz upravující jen zde konkrétně

stanovený případ, a nikoli o vysvětlivku, která má pouze usnadnit

aplikační praxi a případy zde uvedené jsou jen demonstrativní.

Jestliže stěžovatel poukazuje na nález č. 131/1994 Sb., nevztahuje

se na daný případ, neboť v něm jde o charakter vysvětlivky, nikoli

o podstatu odkazu v právním předpise; o charakteru vysvětlivky

finanční ředitelství spor nevede. Na tomto základě navrhl

odmítnutí stížnosti.

Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její

opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom

v řízení před Ústavním soudem nutno rozumět to, že rozhodnutí,

které je stížností napadeno, porušilo základní práva a svobody

stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených

listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud

k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru opodstatněná. Vedly

jej k tomu následující důvody.

Podle § 20 odst. 6 písm. g) zákona č. 357/1992 Sb., o dani

dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění

zákona č. 72/1994 Sb., jsou převody bytů, garáží a ateliérů podle

zvláštních předpisů od daně osvobozeny. Podle shodného stanoviska

všech tří orgánů veřejné moci je třeba zvláštním předpisem rozumět

ustanovení § 24 odst. 1 až 4 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se

upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé

vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé

zákony (zákon o vlastnictví bytů). V rozvinuté podobě to vyjádřil

Krajský soud v Plzni, když s odkazem na judikaturu obecných soudů

uvedl, že mezi právním předpisem a právní normou není vždy stejný

vztah, neboť text právního předpisu (např. preambule) nemusí mít

vždy normativní povahu. To platí i pro poznámky pod čarou. Ty

nikdy neobsahují novou úpravu, nýbrž odkazují aplikující subjekt

na již existující právní předpis, který související nebo

navazující pravidla chování již dříve upravil. Současně však

Krajský soud v Plzni ve svém rozsudku došel k závěru, že stejně

jako musí při výkladu předpisu postupovat podle postulátů

obsažených v preambuli, musí přihlédnout i k poznámkám pod čarou.

Ty jsou nepochybně součástí zákona, k jehož textu je zákonodárce

připojil v interpretačním záměru a nelze od nich při výkladu

abstrahovat. Jejich posláním není pouze usnadnit orientaci

v právním řádu, neboť někdy neodkazují na určitý právní předpis,

nýbrž na úpravu zcela konkrétního pravidla chování. I v řešené

věci je proto podle jeho názoru třeba bezezbytku z poznámky č.

12a pod čarou vycházet. Zákonodárce v ní totiž upřesnil okruh

převodů či přechodů nemovitostí osvobozených od daně z převodu

nemovitostí pouze na případy uvedené v § 24 odst. 1 až 4 zákona

o vlastnictví k bytům. V daném případě tak jde jen o případy

převodu bytů v budovách ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví

družstev, na jejichž výstavbu byla poskytnuta finanční, úvěrová

a jiná pomoc podle zvláštních předpisů. Má se jednat o převod do

vlastnictví členů těchto družstev - fyzických osob, jejichž

nájemní vztah k bytu, garáži a ateliéru vznikl po splacení

členského podílu družstvu těmito členy nebo jejich právními

předchůdci. Jde přitom o osvobození věcné, nikoli osobní, nedošlo

tedy ke zvýhodnění členů družstev oproti jiným subjektům.

Ústavní soud s touto argumentací v podstatě souhlasí,

v projednávané věci ovšem není řešena případná otázka

diskriminace, nýbrž otázky povahy poznámek pod čarou. Ústavní soud

se ve své ustálené judikatuře řídí důsledně pravidlem, že to, co

je uvedeno v poznámce pod čarou nemá závaznou povahu a není to

pravidlem chování subjektů uvedených "nahoře nad čarou" ve

vlastním textu právního předpisu. Text poznámky pod čarou proto

nemůže odůvodnit rozšiřující výklad § 20 odst. 6 písm. g) cit.

zákona ve prospěch státu a restriktivní výklad v neprospěch

stěžovatele v případě zcela jednoznačně formulovaných pojmů jako

v projednávané věci. Zákonodárce v § 20 odst. 6 písm. g) cit.

zákona odkázal na zvláštní právní předpis, nikoli však na poznámku

pod čarou a konkrétní ustanovení v ní. Tuto skutečnost odůvodnění

rozsudku krajského soudu nerespektuje. Muselo by být výslovně

stanoveno, že uvedená poznámka je součástí právního předpisu, tak

jak je tomu v případě příloh zákonů. To se ale nestalo a konečně

legislativní pravidla takový postup pravidelně zakazují.

Ústavní soud již několikrát zdůraznil, že musí suplovat roli

sjednocující instance správního soudnictví (nález ve Sbírce nálezů

a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 9, č. 115). Proto i v tomto

případě musí rozhodnutí Ústavního soudu plnit nejen roli ochrany

ústavně zaručených základních práv nebo svobod, nýbrž

i sjednocování judikatury správních soudů, které se při výkladu

§ 20 odst. 6 písm. g) zákona o dani dědické, dani darovací a dani

z převodu nemovitostí rozcházejí.

Poznámky pod čarou či vysvětlivky nejsou normativní, přesněji

závaznou součástí pravidla chování (např. nálezy ve Sbírce nálezů

a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 1, č. 25, sv. 4, č. 83, sv. 6,

č. 105-109). Proto stejně jako jiné části právního předpisu,

jejichž posláním je zlepšit přehlednost předpisu a orientaci

v právním řádu (nadpis právního předpisu, označení částí, hlav,

dílů, oddílů, paragrafů), jsou i poznámky pod čarou pouhou

legislativní pomůckou, která nemůže být závazným pravidlem pro

výklad právního předpisu a stanovení pravidel chování. Pokud

právní předpis nehodlá stanovit takové pravidlo přímo, musí

odkázat na jiný předpis nebo jinou formu vyjádření pravidel

chování (obyčej, smlouva, morální pravidla, cizí právní předpis

atd.). Ústavní soud by proto ani nemohl takovou poznámku zrušit,

i kdyby měla jednoznačně neústavní obsah, neboť není "ustanovením"

ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. a) a b) Ústavy ČR. Úmysl

zákonodárce upravit osvobození od daně z nemovitostí jen na

určitou skupinu případů proto nebyl vyjádřen způsobem, který

odpovídá požadavkům na určitost a jasnost právních předpisů

v podmínkách právního státu (čl. 1 Ústavy ČR). Toto pochybení

proto musí jít k tíži zákonodárce, který jej může napravit jedině

tím, že konkrétní osvobozený druh převodu nemovitosti (zde bytu)

uvede přímo v textu příslušného ustanovení [zde § 20 odst. 6 písm.

g) zákona o dani dědické, dani darovací a dani z převodu

nemovitostí] nebo na něj odkáže přímo v samotném textu právního

předpisu jednoznačným způsobem, tak jak to učinil v jiných

ustanoveních [např. § 20 odst. 6 písm. h)] téhož zákona. To, že

osvobození převodu pouze určitého druhu bytů by mohlo být věcně

odůvodněné, je irelevantní s ohledem na jednoznačnou formulaci

aplikovaného ustanovení, neboť v něm pojem "byty v budovách

bytových družstev" obsažen není.

Ze všech výše uvedených důvodů rozhodl Ústavní soud tak, jak

je ve výroku uvedeno. Nemohl se ovšem zcela ztotožnit s ústavní

argumentací stěžovatele. Ustanovení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR sama

o sobě subjektivní veřejné ústavně zaručené základní právo

stěžovatele neobsahují, neboť jde především o institucionální

záruku soudní pravomoci v oblasti práva soukromého a práva

trestního a dělby moci, nezávislosti soudů a soudců.

Ústavní soud tak dospěl k názoru, že postupem soudu bylo

porušeno základní právo stěžovatelů zakotvené v čl. 36 odst. 1

a 2 Listiny, které zaručuje každému domáhat se stanoveným způsobem

svých práv u nezávislého a nestranného soudu, v daném případě

ochrany před nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné správy. Tuto

ochranu před nezákonným zásahem orgánu veřejné správy Krajský soud

v Plzni stěžovateli neposkytl, ačkoli bylo zasaženo do ústavně

zaručených práv stěžovatele, která vyplývají z čl. 1 Ústavy ČR

a čl. 4 odst. 2 a čl. 11 odst. 5 Listiny. Krajský soud v Plzni tak

nedostál požadavku uvedenému v čl. 36 odst. 2 Listiny, když § 20

odst. 6 písm. g/ zákona o dani dědické, dani darovací a dani

z převodu nemovitostí, ve znění zákona č. 72/1994 Sb., vyložil

v pochybnostech ve prospěch nikoli nositele základních práv

a svobod, nýbrž ve prospěch státu, čímž porušil základní zásadu

vztahu státu a jednotlivce zakotvenou v čl. 1 Listiny. Zákonodárce

nedostál své povinnosti podle čl. 1 Ústavy ČR formulovat pravidla

chování v právních předpisech jasným a jednoznačným způsobem

a orgány výkonné moci svým postupem porušily základní práva

stěžovatele. Protože krajský soud chtěl toto pochybení orgánů

výkonné moci napravit svým neústavním výkladem daňového předpisu,

byla soudním rozhodnutím současně odepřena ochrana vlastnickému

právu stěžovatele podle čl. 11 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst.

5 a tím též porušena ústavní zásada pro omezení základních práv ve

smyslu čl. 4 odst. 2 Listiny. Ke zdanění převodu předmětného bytu

tak nedošlo na základě zákona, neboť zákon tento převod od zdanění

osvobozuje, jak to plyne z jeho adekvátního či doslovného výkladu.

Ústavní soud při této příležitost je nucen opětovně

konstatovat, že česká praxe používání poznámek pod čarou je ve

světě zcela ojedinělá (viz Filip J.: Poznámky pod čarou jako

problém legislativy a judikatury. Právní zpravodaj - Časopis pro

právo a podnikání, říjen 1999, s. 7-8), a navíc často v rozporu

s požadavky na formulaci právních předpisů v podmínkách právního

státu. Vzniknou-li proto v důsledku použití této svérázné

legislativní techniky výkladové problémy, je nutno je řešit tak,

že rozhodující je vlastní pravidlo chování, nikoli to, co je

stanoveno v poznámce pod čarou. Soudní moci je v právním státě

zakázáno napravovat pochybení zákonodárce při formulaci právních

předpisů cestou výkladu, kterým změní jinak ústavně konformní, ale

z hlediska státní moci nevýhodný jednoznačný text právního

předpisu.

Protože v projednávané věci trpí nejen rozhodnutí napadené

ústavní stížností, nýbrž i obě rozhodnutí orgánů finanční správy,

stejnou vadou, bylo z důvodu procesní ekonomie rozhodnuto

o zrušení jak rozsudku Krajského soudu v Plzni, č.j. 37 Ca

44/98-24, ze dne 15. 6. 1998, tak rozhodnutí Finačního ředitelství

Plzeň, č.j. 12152/140/97, ze dne 30. 1. 1998 a platebního výměru

Finančního úřadu ve Stříbře, č. 970000508, ze dne 13. 11. 1997,

vydaného pod č.j. 18277/97/162971 [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a)

zákona č. 182/1993 Sb.].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 30. 11. 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru