Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 483/04Usnesení ÚS ze dne 19.11.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
odmítnuto pro nedodržení lhůty - § 43/1/b)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
důkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.483.04
Datum podání09.08.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11

99/1963 Sb., § 238, § 239, § 237, § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 483/04 ze dne 19. 11. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Ing. P. H., zastoupeného JUDr. T. A. S., proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 30 Cdo 2678/2003, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 27 Co 165/2001, a rozsudku Okresního soudu pro Prahu-východ ze dne 19. 11. 1997, sp. zn. 12 C 125/96, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem, podaným k poštovní přepravě dne 6. 8. 2004, se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu pro Prahu-východ. Domnívá se, že tyto orgány veřejné moci vydáním uvedených rozhodnutí porušily jeho ústavně zaručená práva.

Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti a přiložených dokumentů zjistil následující:

Rozsudkem ze dne 19. 11. 1997, sp. zn. 12 C 125/96, zamítl Okresní soud Praha-východ žalobu stěžovatele (a dalších žalobců: Ing. K. H., V. H., K. H., V. H.) proti žalované M. A. o určení, že v rozsudku specifikovaní žalobci jsou oprávněnými dědici zemědělského majetku (zemědělské usedlosti v Líbeznicích) na základě závěti ze dne 3. 12. 1957 pořízené zůstavitelem K. H., zesnulým dne 5. 8. 1966, dále o určení, že dohoda dědiců schválená rozhodnutím Státního notářství Praha-východ, čj. D 1524/66-49, ze dne 28. 3. 1968, jakož i uvedené rozhodnutí, jsou neplatná, dále o určení, že žalovaná není dědičkou zemědělského majetku po uvedeném zůstaviteli, který byl předmětem závěti pořízené dne 3. 12. 1957, a dále o určení, že nabídka bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví československého státu, učiněná žalovanou dne 19. 6. 1968, a rozhodnutí o jeho přijetí ze dne 26. 11. 1968, čj. Fin/RP/976-dar, jsou neplatná. Soud zamítl rovněž návrh, jímž se žalobci domáhali, aby soud vydal mezitímní rozsudek, kterým by určil, že darovací smlouvy z 15. a 16. 9. 1957, jimiž byl v rozsudku specifikovaný nemovitý majetek v k.ú. Líbeznice darován žalobcům, jsou platné, dále, aby určil, že vlastnictví k těmto nemovitostem přešlo uvedenými smlouvami na žalobce. Soud dále rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobců (po úmrtí žalobce K. H. na jeho místo nastoupili dědicové ing. L. H., M. H. a nezletilý M. H.) proti rozhodnutí soudu prvého stupně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 27 Co 15/2001, 27 Co 165/2001-128 (ve znění opravných usnesení ze dne 24. 7. 2003 a 15. 10. 2003), připustil částečné zpětvzetí žaloby (učiněné žalobci Ing. K. H. a V. H.) na určení, že darovací smlouva z 16. 9. 1957 je platná, rozsudek soudu prvého stupně v rozsahu částečného zpětvzetí zrušil a řízení zastavil. V dalším napadený rozsudek soudu prvého stupně odvolací soud potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Při potvrzení rozsudku v části zamítající žalobu odvolací soud vyšel ze závěru, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Návrh žalobců Ing. K. H. a V. H., aby pro případ, že napadený rozsudek bude potvrzen, odvolací soud připustil dovolání v otázce, "že nedostatek souhlasu ONV podle zákona č. 65/51 Sb., a nedostatek registrace státním notářstvím podle zákona č. 27/57 Sb., o poplatkové registraci, nemá za následek neplatnost smlouvy, ale má za následek pouze neúčinnost smlouvy", odvolací soud zamítl.

Stěžovatel a žalobci Ing. K. H. a V. H. napadli uvedené rozhodnutí dovoláním. Stěžovatel přípustnost dovolání dovodil z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) občanského soudního řádu, ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Odvolací soud podle jeho závěru rozhodl v rozporu se zjištěným skutkovým stavem a věc nesprávně právně posoudil. Obdobné námitky uplatnili i výše uvedení dovolatelé. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 4. 5. 2004, čj. 30 Cdo 2678/2003-195, dovolání odmítl jako nepřípustné a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění soud uvedl, že projednal dovolání s ohledem na ustanovení bodu 17, hlavy I., části dvanácté zák. č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, podle dosavadních předpisů (dále též "novela"), tj. podle zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."), ve znění před novelou zák. č. 30/2000 Sb. Uvedl, že rozsudek odvolacího soudu má ve výroku napadeném dovoláními povahu potvrzujícího rozsudku. Dovolání je proti němu přípustné, pouze jde-li o případ existence vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., či za podmínek stanovených v § 238 odst. 1 písm. b) nebo § 239 o.s.ř. Existenci vad uvedených v § 237 odst. 1 o.s.ř. dovolací soud ze spisu nezjistil a dovolatelé je ani netvrdili. Podmínky přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozsudku, uvedené v § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., nejsou dány, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozsudkem tohoto soudu v projednávané věci. Stran dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není přípustné ani podle § 239 o.s.ř., neboť odvolací soud přípustnost dovolání ve výroku svého rozhodnutí nevyslovil a stěžovatel návrh na vyslovení přípustnosti nepodal. (Ohledně dovolání druhých dvou dovolatelů soud uvedl, že pokud podali návrh na připuštění dovolání stran konkrétní právní otázky, který odvolací soud zamítl, je dovolání v jejich případě přípustné pouze pro tuto otázku. Vzhledem k tomu, že tento vytvořený procesní prostor nevyužili, nýbrž podali dovolání pro jinou právní otázku, ani jejich dovolání není ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. přípustné.)

Všechna shora uvedená rozhodnutí napadá stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Rekapituluje dosavadní průběh řízení a podrobně popisuje skutkový stav věci. Tvrdí, že soudy jej nezhodnotily po právní stránce správně. Nejvyšší soud ČR měl podle názoru stěžovatele rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Dále uvádí argumenty, týkající se přímo merita věci. Domnívá se, že výsledky rozhodování soudů jsou neústavní.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

Ústavní soud se nejprve zabýval ústavní stížností v části, jíž napadá rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dospěl k závěru, že v této části není důvodná. Především je nutné předeslat, že stěžovatel pouze polemizuje se závěry dovolacího soudu stran přípustnosti dovolání, když tvrdí, že Nejvyšší soud měl napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušit. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že dovolací soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud konstatuje, že výše uvedený závěr dovolacího soudu, dle něhož není dovolání v projednávané věci přípustné, nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.

Jak již dovolací soud konstatoval, v projednávané věci se přípustnost dovolání dle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. ve znění před novelou ze spisu nepodávala a stěžovatelé (ani druzí dva odvolatelé) ji ani netvrdili. Dovolání nemohlo být přípustné ani podle § 238 odst. 1 písm. a) ve znění před novelou, neboť ten dopadá pouze na případy, kdy byl rozsudkem odvolacího soudu změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, ani podle § 238 odst. 1 písm. b), ve znění před novelou, neboť ten dopadá pouze na případy, kdy byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O tento případ v projednávané věci taktéž nejde, jak již uvedl dovolací soud ve svém usnesení. Přípustnost dovolání ovšem nelze vyvodit ani z § 239 o.s.ř., ve znění před novelou. Podle § 239 odst. 1 o.s.ř., ve znění před novelou, je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Vzhledem k tomu, že tak odvolací soud ve výroku neučinil, dovolání dle tohoto ustanovení nebylo přípustné. Nebylo konečně přípustné ani dle § 239 odst. 2 o.s.ř., ve znění před novelou. Aplikace uvedeného ustanovení by připadala v úvahu pouze, pokud by odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, a pokud by současně dovolací soud dospěl k závěru, že je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Uvedené ustanovení nelze použít zejména proto, že stěžovatel návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, který by byl učiněn nejpozději před vyhlášením napadeného rozsudku odvolacího soudu, vůbec nepodal. (Uvedené ustanovení dovolací soud neaplikoval ani při posouzení přípustnosti dovolání podaného dvěma dalšími dovolateli, neboť ti, ačkoli si návrhem na připuštění dovolání ohledně určité právní otázky procesní prostor pro podání dovolání vytvořili, následně dovolání podali ohledně otázek, pro něž přípustnost dovolání nebyla stran jejich postupu dána.) Námitka stěžovatele, dle níž dovolací soud (neoprávněně) jejich dovolání neprojednal, je tedy dle názoru Ústavního soudu nedůvodná.

Zbývající část ústavní stížnosti, jíž je napaden rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 27 Co 165/2001, spolu s rozsudkem Okresního soudu pro Prahu-východ ze dne 19. 11. 1997, sp. zn. 12 C 125/96, považuje Ústavní soud za návrh podaný po lhůtě k tomu určené. Dle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1). Odstavec 4 ustanovení § 72 zákona o Ústavním soudu, podle něhož lze v případě, kdy byl mimořádný opravný prostředek orgánem odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, na posuzovanou problematiku nedopadá. V daném případě stěžovatel podal dovolání, směřující proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, za situace, kdy procesní návrh na připuštění dovolání adresovaný odvolacímu soudu neučinil. Nepřípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., ve znění před novelou, tak vyplývala v tomto směru ze zákona a Nejvyšší soud tento závěr v odůvodnění svého rozhodnutí (na str. 5) jasně uvedl. Dovolací soud se proto nemohl zabývat zhodnocením problematiky přípustnosti mimořádného opravného prostředku z pohledu důvodů závisejících na jeho uvážení, neboť k takovým úvahám mu stěžovatel vlastním procesním postupem nevytvořil prostor. Za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje, je tedy v posuzovaném případě nutno považovat napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 27 Co 15/2001, 27 Co 165/2001-128, který byl stěžovateli doručen dne 18. 6. 2001 (stěžovatel v dovolání uvádí, že mu byl doručen dne 4. 6. 2001), zatímco ústavní stížnost podal stěžovatel k přepravě až dne 6. 8. 2004, tedy po lhůtě k tomu určené.

Na základě uvedených skutečností Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání, a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru