Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 483/02Usnesení ÚS ze dne 16.03.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze na základ... více
Věcný rejstříkDůkaz
procesní postup
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.483.02
Datum podání12.07.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

99/1963 Sb., § 19, § 174, § 103, § 132, § 205a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 483/02 ze dne 16. 3. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele ing. P. K., zastoupeného advokátem JUDr. M. K., o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2002, sp. zn. 5 Cmo 438/2001, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 5. 2001, sp. zn. 22 Cm 2274/98, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, a to s odkazem na údajné porušení čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 22 Cm 2274/98, z něhož zjistil následující:

Stěžovatel se svou žalobou domáhal proti žalované Investiční společnosti podnikatelů, a.s., (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnice, dále též "vedlejší účastnice") zaplacení částky 18.810,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 21 % a náhrady nákladů, a to z titulu smlouvy o zprostředkování prodeje.

Krajský soud v Plzni vydal v této věci dne 8. 2. 1999, pod čj. 22 Cm 2274/98-28, platební rozkaz, jímž vedlejší účastnici uložil zaplatit stěžovateli částku 18.810,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 21 % ode dne 1. 7. 1996 do zaplacení a náklady řízení ve výši 756,- Kč. Proti tomuto platebnímu rozkazu podala vedlejší účastnice odpor.

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 5. 2001, čj. 22 Cm 2274/98-52, bylo řízení pro částku 6.049,- Kč zastaveno, neboť stěžovatel vzal v této části svůj návrh zpět. V části, týkající se částky 12.761,- s úrokem z prodlení ve výši 21 % z částky 18.810,- Kč od 1. 7. 1996 do 29. 12. 1999 a z částky 12.761,- Kč od 30. 12. 1999 do zaplacení, krajský soud žalobu zamítl. Rozhodl dále o náhradě nákladů řízení a vrácení soudního poplatku. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že smlouva o zprostředkování prodeje podílových listů Podnikatelského tržního podílového fondu, IČO 60163666, již uzavřel stěžovatel a Podnikatelský tržní podílový fond, jako zprostředkovatel, zastoupený vedlejší účastnicí, byla uzavřena podle ustanovení § 33 odst. 2 zák. č. 591/1992 Sb., o cenných papírech (dále jen "zákon o cenných papírech"). Vedlejší účastnice (tj. žalovaná) jednala jen jako zástupce zprostředkovatele, nebyla tedy ve věci pasivně legitimována. Soud ovšem dodal, že i pokud by byla účastníkem uvedené zprostředkovatelské smlouvy, nesvědčila by jí povinnost poskytnout stěžovateli požadované plnění, tj. kupní cenu podílových listů. Závazek zprostředkovatele podle ustanovení § 33 odst. 1 zákona o cenných papírech spočívá ve vyvíjení činnosti, směřující k tomu, aby měl zájemce možnost prodat nebo koupit cenný papír. Neručí tedy za splnění závazku třetích osob.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 4. 2002, čj. 5 Cmo 438/2001-74, rozsudek soudu I. stupně v napadeném rozsahu (v zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o náhradě škody) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Neshledal však správným názor soudu prvního stupně stran nedostatku pasivní legitimace vedlejší účastnice. Podílový investiční fond není právnickou osobou, a není tedy způsobilý být účastníkem řízení. Pasivně legitimovanou byla vedlejší účastnice jako právní subjekt, který tento fond zřídil a učinil veřejný příslib a který je i účastníkem smlouvy o zprostředkování uzavřené se stěžovatelem. Vrchní soud nicméně zohlednil, že soud prvého stupně se návrhem zabýval i meritorně a neshledal existenci závazku k plnění v požadované výši, s čímž se ztotožnil. Veřejný příslib ani smlouva o zprostředkování nezakládají závazek vedlejší účastnice k žádnému finančnímu plnění, ale pouze závazek k vyvíjení činnosti, jež směřuje k vytvoření příležitosti, aby zájemce mohl prodat podílové listy za cenu dohodnutou ve smlouvě.

Stěžovatel podal proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů projednávanou ústavní stížnost. Uvedl, že již rozhodnutí soudu prvního stupně představuje závažné porušení ustanovení § 19 a § 174 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o.s.ř."). Podle jeho názoru nabyl platební rozkaz vydaný v projednávané věci účinků pravomocného rozsudku a o věci tak nemělo být s ohledem na ustanovení § 159 odst. 3 o.s.ř. znovu rozhodováno. Z odporu proti platebnímu rozkazu totiž není zřejmé, kdo jej podal, a vedlejší účastnice (tj. žalovaná) nesplňovala podmínku procesní způsobilosti. Tato vada nebyla odstraněna ani po následné výzvě soudu. Právní účinky nemohlo mít ani podání, označené jako "odůvodnění odporu", podepsané advokátem JUDr. Z. Podle výpisu z obchodního rejstříku vedlejší účastnice jednal za společnost kterýkoli člen představenstva samostatně. "Odůvodnění odporu" však bylo podáno dvěma osobami současně, které též udělily plnou moc zmíněnému advokátovi. I příslušná plná moc je tedy absolutně neplatná.

Další okruh námitek stěžovatele se vztahuje k důkaznímu řízení. Soud údajně zcela bezdůvodně neprovedl jím navržený důkaz (listina "Vyúčtování závěrečné výplaty podílových listů Podnikatelského tržního OPF" ze dne 15. 2. 2000) a porušil tak závažným způsobem ustanovení § 153 odst. 1 o.s.ř. a také § 157 odst. 2 o.s.ř., neboť v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl, proč tak učinil. Soud prvního stupně taktéž nepostupoval podle § 118 o.s.ř. a vypustil přednes žalované strany. V průběhu ústního jednání proto nebyly projednány zásadní vady podaného odporu ani jeho důvody. Soud neprovedl ani důkazy revizní zprávou o hospodaření vedlejší účastnice, jak stěžovatel navrhoval. Ve svém rozhodnutí odůvodnil tento postup odůvodnil nedostatkem pasivní legitimace na straně vedlejší účastnice. Podle názoru stěžovatele měl ovšem soud v takovém případě postupovat podle ustanovení § 103 a § 104 o.s.ř. a řízení zastavit.

Stěžovatel vytkl rovněž soudu prvního stupně, že zjistil nedostatečně skutkový stav věci, zejména v souvislosti s aplikací zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též "obch.z."), ve znění pozdějších předpisů (konkrétně § 642 a § 649 odst. 1 obch.z.); a zákona o cenných papírech (§ 33 odst. 2). Rozhodnutím na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu porušil ustanovení § 153 odst. 1 o.s.ř. Soud prvního stupně údajně porušil i ustanovení § 135 o.s.ř., když ve svém rozhodnutí nevycházel z rozhodnutí Komise pro cenné papíry ze dne 26. 7. 2000, čj. 212/8108/R/2000, což též přispělo k nesprávnému zjištění skutkového stavu.

Vady řízení podle stěžovatele nenapravil ani Vrchní soud v Praze jako soud odvolací. Ten vyšel ze zjištění, která učinil soud prvního stupně na základě provedeného dokazování, a neprovedl stěžovatelem navržené důkazy, ani nezkoumal alternativní právní důvody, uvedené stěžovatelem v odvolacím návrhu.

Stěžovateli nebyl v důsledku nezákonného postupu obecných soudů vydán majetek, který mu byl již dříve přisouzen pravomocným rozhodnutím soudu prvního stupně. Tím byl porušen čl. 11 Listiny. K porušení čl. 4 odst. 4 mohlo též dojít tím, že mu byla v důsledku nezákonně nařízeného soudního jednání uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 2.600,- Kč na soudních výlohách.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Krajský soud v Plzni a Vrchní soud v Praze, a vedlejší účastnici řízení, Investiční společnost podnikatelů, a.s. v likvidaci, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Krajský soud v Praze ve svém vyjádření pouze odkázal na obsah spisu, který současně postoupil. Vrchní soud v Praze také odkázal na obsah předmětného spisu, pokud jde o průběh řízení před soudem prvního stupně. K námitkám stěžovatele ohledně nových důkazů a návrhu na změnu návrhu poukázal na skutečnost, že se s nimi vypořádal ve svém rozhodnutí. Jeho právní závěry jsou součástí odůvodnění rozsudku.

Vedlejší účastnici se výzvu k vyjádření nepodařilo doručit na adresu uvedenou v napadených rozhodnutích a ve výpisu z obchodního rejstříku. Pošta zásilku navrátila s tím, že se adresát bez udání adresy odstěhoval. Ústavní soud následně postupoval podle ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením § 47 odst. 4 o.s.ř. Doručil výzvu ing. P. T., o němž je mu z výpisu z obchodního rejstříku známo, že je likvidátorem vedlejší účastnice. Zásilka byla řádně doručena, vedlejší účastnice se však k ústavní stížnosti nevyjádřila.

Jádrem projednávané ústavní stížnosti je řada námitek, dle nichž došlo v průběhu procesu před obecnými soudy k mnoha pochybením, resp. k porušením předpisů jednoduchého práva, v jejichž důsledku se stěžovatel cítí dotčen i na svých ústavně zaručených právech. Má totiž za to, že každé jednotlivé porušení je současně zásahem do jeho ústavně zaručených základních lidských práv a svobod.

Ústavní soud především zjistil, že námitky, směřující proti postupu soudu prvního stupně, stěžovatel v podstatě vůbec neuplatnil v řízení před odvolacím soudem. Jeho odvolání obsahuje pouze výhrady vůči hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně a nesouhlas s jeho právním hodnocením věci, zejména v tom, že žalovanou společnost neshledal ve věci pasivně legitimovanou.

Ústavní soud trvale judikuje (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 19, č. 111, 2001), že k základním zásadám, jež ovládají řízení o ústavních stížnostech, se řadí zásada subsidiarity. Ve shodě s ní je podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti předchozí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu. Je úkolem všech orgánů veřejné moci. Ústavní soud představuje v daném ohledu ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž zasáhne v případě, kdy selžou ostatní. Zásada subsidiarity odráží ovšem i imperativ minimalizovat zásahy Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána.

Podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není přitom splněna pouhým uplatněním příslušného procesního prostředku ze strany stěžovatele, nýbrž i jeho adekvátní argumentací. Při uplatnění takového prostředku je nezbytné namítnout porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo namítnout porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo, resp. svoboda promítá. Pokud tak stěžovatel neučiní, nebyly z hlediska důvodu obsaženého v ústavní stížnosti vyčerpány všechny možnosti právní ochrany, a nebyla tudíž ani splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje.

V projednávané věci k tomu zjevně došlo. Stěžovatel nevyužil všech právních prostředků k ochraně svých práv, neboť námitky obsažené v ústavní stížnosti neuplatnil již v řízení před odvolacím soudem. Skutečnost, že svá práva dostatečně, včas a právně adekvátním způsobem nezajistil, nelze vykládat k tíži soudu či z vlastního opomenutí dokonce vyvozovat porušení svých základních práv chráněných čl. 36 Listiny. Námitkami proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které stěžovatel uplatnil až v ústavní stížnosti, aniž by umožnil jejich předchozí přezkoumání odvolacím soudem, se Ústavní soud s ohledem na princip subsidiarity jím poskytované ochrany nemohl zabývat. Dostal by se tak totiž do pozice odvolacího soudu, jež mu jako ochránci ústavnosti nepřísluší.

Výše učiněnému závěru se vymyká námitka stěžovatele proti závěru soudu prvního stupně stran nedostatku pasivní legitimace na straně žalované. Z obsahu rozhodnutí odvolacího soudu se nicméně podává, že se odvolací soud uvedenou námitkou nejen zabýval, ale dal stěžovateli i za pravdu. Svůj závěr, na jehož základě rozhodnutí soudu prvního stupně nakonec potvrdil, ale opřel o jiné, výše uvedené, důvody. Uvedená námitka stěžovatele tak postrádá ústavně právní relevanci. Na závěru o nedostatku pasivní legitimace totiž nebylo rozhodnutí soudu založeno.

Ústavní soud se s ohledem na shora uvedené zaměřil pouze na ověření toho, zda k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo eventuálně v řízení před odvolacím soudem. Podle stěžovatele tento soud pochybil tím, že vycházel ze zjištění učiněných soudem prvního stupně, aniž provedl jím navržené důkazy. S touto námitkou se však odvolací soud ve svém rozhodnutí vypořádal. Odkázal na ustanovení § 205a o.s.ř. a konstatoval, že další doplnění dokazování není možné, s tím, že o této skutečnosti byl stěžovatel řádně poučen soudem prvního stupně. Z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem dne 15. 4. 2002 plyne, že o mezích, v nichž lze v odvolacím řízení uvádět nové skutečnosti a důkazy, byli účastníci poučeni opětovně i v této fázi řízení.

Podle ustanovení § 205a odst. 1 o.s.ř. jsou skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně (vyjma věcí uvedených v ustanovení § 120 odst. 2 o.s.ř., což však není projednávaný případ) u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže a) se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu; b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně; d) odvolatel nebyl řádně poučen podle § 119a odst. 1; e) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně. Žádnou z citovaných skutečností ovšem stěžovatel netvrdil ani v odvolacím řízení, ani nyní v řízení před Ústavním soudem. Závěr soudu, k němuž v souvislosti s aplikací ustanovení § 205a o.s.ř. odvolací soud dospěl, tedy nevybočuje z mezí ústavnosti a nezasahuje do některého z ústavně zaručených práv stěžovatele.

Další pochybení odvolacího soudu spatřuje stěžovatel v tom, že uvedený soud nezkoumal "alternativní právní důvody", uvedené stěžovatelem v odvolacím návrhu ze dne 7. 7. 2001 (možné obohacení ve smyslu ustanovení § 451 a násl. zák. č. 40/1964 Sb.). Z uvedené písemnosti takový argument stěžovatele ovšem nevyplývá. Stěžovatel jej neuplatnil ani při jednání před odvolacím soudem, takže postrádá ústavněprávní relevanci.

Ústavní soud proto nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení. Čl. 36 Listiny obsahuje ustanovení, které garantuje právo na soudní ochranu, přirozeně je však nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvod k vyhovění ústavní stížnosti. Okolnosti projednávaného případu nenasvědčují ani tomu, že by v řízení byl dotčen princip rovnosti účastníků řízení. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Toto své právo však, jak výše dokumentováno, stěžovatel v rozporu se zásadou "každý nechť si střeží svá práva" náležitě nerealizoval, když pochybení, jež nyní soudu prvního stupně vytýká, nevytkl u soudu odvolacího. Za daného stavu tak jeho neúspěch v soudním sporu nemůže být považován za porušení práva na spravedlivý proces a potažmo ani čl. 96 Ústavy. Taktéž namítaná porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR neobstojí, neboť ty jsou pouhou institucionální zárukou práva na soudní ochranu, zakotveného v hlavě páté Listiny.

Pokud jde o porušení práva vlastnit majetek, zaručeného v článku 11 Listiny, připomíná Ústavní soud svou ustálenou judikaturu, podle níž je tímto článkem zaručena ochrana vlastnického práva již existujícího, a nikoli pouze nároku tvrzeného, o němž má být v soudním řízení teprve rozhodnuto. Stejný závěr lze vztáhnout i na projednávaný případ. Ve sporu před obecnými soudy byla řešena otázka oprávněnosti nároku tvrzeného stěžovatelem, tj. plnění ze smlouvy o zprostředkování. Je zjevné, že se nejednalo o již existující vlastnické právo. Tvrzení o porušení článku 11 Listiny tak je zjevně nedůvodné. Za titul nabytí vlastnického práva totiž nelze považovat platební rozkaz, který nenabyl právní moci.

Pokud se stěžovatel dále dovolává i čl. 2 odst. 2 a čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že principy obsažené v těchto ustanoveních dotvářejí všechna základní práva a svobody, jsou východiskem pro jejich interpretaci a lze je napadnout jen ve spojení s určitým konkrétním právem nebo svobodou. Těmito konkrétními právy jsou podle stěžovatele právo na vlastnictví a právo na spravedlivé řízení, tedy práva, jejichž porušení ale Ústavní soud nezjistil.

Ústavnísoud tak nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. Ze shora uvedených důvodů mu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. března 2004JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru