Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 482/12 #1Usnesení ÚS ze dne 31.01.2013

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 5
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
Věcný rejstříkškoda/náhrada
újma
satisfakce/zadostiučinění
trestní stíhání
EcliECLI:CZ:US:2013:2.US.482.12.1
Datum podání10.02.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 31a odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 482/12 ze dne 31. 1. 2013

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké (soudkyně zpravodajka) a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti Ing. Jaroslava Váchy, právně zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Karolíny Světlé 14, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 39 Co 230/2011-140 ze dne 26. 10. 2011 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č.j. 28 C 301/2007-122 ze dne 13. 12. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě dle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.

Jak vyplývá z napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu, žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 uplatnil stěžovatel nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy, způsobené mu nedůvodným, tj. nezákonným trestním stíháním, a to v částce 30.442,- Kč s příslušenstvím (jakožto nákladů obhajoby) a v částce 100.000,- Kč, v průběhu řízení omezené na 60.000,- Kč s příslušenstvím (jakožto náhrady vzniklé nemajetkové újmy). Ohledně náhrady škody 30.442,- Kč vzal stěžovatel žalobu zpět poté, kdy mu náhrada škody byla vedlejším účastníkem (žalovanou Českou republikou - Ministerstvem spravedlnosti) v průběhu řízení mimosoudně uhrazena.

Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 bylo stěžovateli přiznáno zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 10.000,- Kč s příslušenstvím (výrokem I.) a co do zbývající částky 50.000,- Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta (výrokem II). Městský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku II. o věci samé a v nákladovém výroku potvrdil.

Stěžovatel je přesvědčen, že soudem přiznané zadostiučinění za nemajetkovou újmu za devět měsíců trvající trestní stíhání, které bylo od počátku nedůvodné, není adekvátní s ohledem na charakter a intenzitu způsobené nemajetkové újmy. V době trestního stíhání vykonával stěžovatel velitelskou funkci u vojenského útvaru, musel vysvětlovat trestní stíhání nadřízeným, podléhali mu podřízení vojáci, kteří někdy skrytě, jindy veřejně hovořili o trestním stíhání, které před vojenskou posádkou nezůstalo utajeno. Zásadním způsobem utrpěla nejen jeho občanská čest a důstojnost, ale především autorita, bez které je výkon velitelské funkce v armádě obtížný. Jedním z následků nedůvodně vedeného trestního řízení vůči stěžovateli bylo, že informace o jeho trestním stíhání se stala součástí spisu v řízení u Národního bezpečnostního úřadu o bezpečnostní prověrce.

Vyjádření účastníků řízení pouze odkázala na odůvodnění napadených rozsudků a nepřinesla ve věci žádné nové informace.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Institut zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů je koncipován jako účinný prostředek, kterým zákonodárce vytvořil prostor pro následnou kompenzaci negativních důsledků porušení základního práva účastníka řízení způsobených průtahy soudního a správního řízení, nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím. Složitost vymezeného předmětu kompenzace se promítá i do způsobu určení, v jaké výši bude poskytnuta. Citované ustanovení v tomto směru nedává k dispozici žádný jednoduchý vzorec, resp. žádnou exaktní metodu, nýbrž vymezuje určitá kritéria, jež musí být při úvaze příslušných orgánů o výši zadostiučinění zohledněna.

V nálezu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 Ústavní soud vymezil tři kroky, z nichž rozhodování o přiznání zadostiučinění z povahy věci sestává. Prvním je zodpovězení otázky, zda bylo vydáno nezákonné rozhodnutí nebo zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Bylo-li tomu tak, je třeba posoudit, zda v jeho důsledku vznikla určité osobě nemateriální újma. Jsou-li splněny uvedené předpoklady, musí být nakonec rozhodnuto o formě zadostiučinění a její výši v případě, že se za nejadekvátnější formu zadostiučinění jeví přiznání finanční náhrady nemajetkové újmy. Kritéria pro její určení zakotvuje ustanovení § 31a odst. 2 a 3 zák. č. 82/1998 Sb. Jejich posouzení je primárně otázkou aplikace "podústavního" práva, k němuž je povolán v první řadě příslušný správní úřad, jenž při uplatnění nároku na zadostiučinění jedná za stát, a následně obecné soudy při rozhodování o žalobě proti státu, nebyl-li žadatel spokojen s přiznanou částkou.

Rozhodnutí však musí dostát ústavněprávním požadavkům. Zejména musí nezbytně akcentovat požadavek ochrany základních práv účastníků řízení, přičemž výklad všech základních práv musí být prováděn v hranicích vymezených lidskou důstojností, kterou je zapotřebí respektovat a, je-li třeba, i chránit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1191/08 ze dne 14. 4. 2009 (N 85/53 SbNU 79) či sp. zn. I. ÚS 823/11 ze dne 6. 3. 2012]. Stejně tak je nezbytné, aby rozhodnutí soudu o přiznání zadostiučinění v určité výši bylo s ohledem na požadavek vyloučení svévole přezkoumatelné, a tedy aby v něm byla dostatečným způsobem vyložena kritéria, jakými se při jejím určení soud řídil [k významu odůvodnění rozhodnutí obecných soudů se Ústavní soud vyjádřil kupř. v nálezech sp. zn. III. ÚS 176/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 89/6 SbNU 151), sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213) či sp. zn. III. ÚS 346/09 ze dne 3. 9. 2009 (N 194/54 SbNU 393)]. Za relevantní kritérium přezkumu, na jehož základě může Ústavní soud zasáhnout do hodnocení obecných soudů, lze nakonec považovat i to, zda zadostiučinění přiznané v určité výši je vzhledem ke konkrétním okolnostem případu vůbec způsobilé plnit svou kompenzační funkci. Jinými slovy, zda příslušné závěry o její výši nelze považovat za "extrémní" v tom smyslu, že se zcela vymykají smyslu a účelu dané právní úpravy (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1320/10 ze dne 9. 12. 2010).

Jak již bylo výše uvedeno, stěžovatel svou ústavní stížností brojí proti konkrétním právním závěrům obecných soudů ohledně výše poskytnutého zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání. Stěžovatel je přesvědčen, že uvedená částka měla být vyšší, aby lépe odpovídala závažnosti způsobené nemateriální újmy.

Dle odůvodnění napadeného rozsudku soud I. stupně dospěl k závěru, že co do základu je žaloba důvodná, neboť trestní stíhání vedené proti stěžovateli nebylo důvodné, poněvadž byl v plném rozsahu zproštěn obžaloby a současně tímto řízením mu byla způsobena újma. Pokud jde o výši navrhovaného zadostiučinění, soud má za to, že v řízení nebylo prokázáno, že by vedením trestního řízení byla stěžovateli způsobena taková újma, jakou tvrdil. Tvrzení stěžovatele, že vedení trestního řízení proti němu mělo vliv na jeho profesní kariéru a postup, který byl prakticky zastaven, nebylo v průběhu řízení prokázáno žádnými důkazy. K tvrzení o zásahu do práv stěžovatele i tím, že byl nucen informovat o zahájení a vedení trestního řízení svého nadřízeného a tato skutečnost se objevila ve svodce zpracovávané vojenskou policií, soud uvedl, že o výsledku trestního řízení, tj. o zproštění obžaloby v plném rozsahu byli nadřízení a kolegové stěžovatele informováni zcela identickým způsobem. Podle soudu rovněž tvrzení stěžovatele, že trestní stíhání mělo za následek nevydání osvědčení Národního bezpečnostního úřadu, bylo v průběhu řízení vyvráceno provedeným dokazováním, neboť z odůvodnění rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu ohledně rozkladu podaného žalobcem zcela jednoznačně vyplynulo, že k této skutečnosti nebylo přihlíženo a důvodem pro nevydání osvědčení bylo zjištěné bezpečnostní riziko. Soud však vzal v tomto konkrétním případě v úvahu, že v případě žalobce jako osoby, u které je v důsledku jeho pracovního zařazení a postavení ve společnosti automaticky zvýšená potřeba co možná nejvyšší morální bezúhonnosti, je samotný fakt, že je proti němu vedeno trestní stíhání pro trestný čin, navíc pro trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele a porušení povinnosti při správě cizího majetku, důvodem pro závěr o porušení jeho práv. Závěry soudu I. stupně plně převzal i soud odvolací.

Ústavní soud má za to, že obecné soudy postupovaly v mezích zákona a svůj právní názor dostatečně a přiměřeným způsobem odůvodnily. Jejich právní závěry nelze označit jako extrémně nesouladné s vykonanými skutkovými zjištěními a z ústavně právního hlediska obstojí.

Na základě shora uvedeného nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2013

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru