Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 48/11 #1Nález ÚS ze dne 24.05.2011Ústavněprávní požadavky vztahující se k nákladům řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
základní ústavní principy/demokratický právní st... více
Věcný rejstříkžaloba/na určení
Náklady řízení
spoluvlastnictví/podílové
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 99/61 SbNU 513
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.48.11.1
Datum vyhlášení01.06.2011
Datum podání06.01.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 142

99/1963 Sb., § 150, § 142 odst.1, § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud obecný soud odepře procesně úspěšným stěžovatelům právo na náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 150 občanského soudního řádu, aniž by uvedl relevantní důvody pro aplikaci tohoto ustanovení nebo uvede neakceptovatelné důvody, je jeho postup v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelů A. D. B., B. D. A., P. Ch. D., J. R. D. a P. H. D. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 24. 5. 2011 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy výrok rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2010 čj. 64 Co 125/2010-196, dle nějž se žalobcům nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů, pro rozpor s čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny.

Narativní část

Stěžovatelé se domáhali zrušení výroku rozsudku, kterým jim nebyly přiznány náklady řízení ve věci jejich žaloby projednávané před soudy všech stupňů, přestože měli ve věci plný úspěch. Stěžovatelé se jako podíloví spoluvlastníci nemovitostí vzhledem k duplicitnímu zápisu v katastru nemovitostí jako žalobci domáhali určení vlastnického práva. Obvodní soud návrhu vyhověl, poté však byla žaloba soudy obou stupňů opakovaně zamítnuta. Nejvyšší soud zrušil všechna rozhodnutí, kterými byla žaloba zamítnuta. Následně městský soud potvrdil vyhovující výrok obvodního soudu a zároveň rozhodl o nákladech řízení tak, že náhradu nákladů řízení stěžovatelům nepřiznal s poukazem na ustanovení § 150 o. s. ř., aniž by své rozhodnutí odůvodnil. Stěžovatelé namítali, že s ohledem na jejich plný úspěch ve věci měl soud rozhodnout o nákladech řízení dle § 142 odst. 1 o.s.ř.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud již ve své předchozí judikatuře uvedl, že otázka náhrady nákladů řízení může nabýt za určitých okolností ústavněprávní dimenzi. Takovou situaci Ústavní soud shledal v projednávané věci.

Rozhodování o náhradě nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, přičemž toto rozhodnutí má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení. Ustanovení § 150 o. s. ř sice umožňuje soudu ve výjimečných případech zcela nebo zčásti nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení, nezakládá však zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout (viz nález sp. zn. I. ÚS 305/03).

V projednávané věci měli procesně úspěšní stěžovatelé nárok na náhradu vzniklých nákladů na základě zásady úspěchu ve věci. Městský soud jim však náklady řízení za použití § 150 o.s.ř. odepřel z důvodu, že žalovanému nelze přičítat podíl na duplicitním zápisu do katastru nemovitostí. Podle Ústavního soudu tento důvod skutkovou podstatu ustanovení § 150 o.s.ř. nenaplňuje, extrémně vybočuje z jeho účelu a není přijatelný z hlediska ochrany ústavnosti.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud napadenou část výroku rozsudku městského soudu o nákladech řízení zrušil pro rozpor s čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Dagmar Lastovecká. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 48/11 ze dne 24. 5. 2011

N 99/61 SbNU 513

Ústavněprávní požadavky vztahující se k nákladům řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 24. května 2011 sp. zn. II. ÚS 48/11 ve věci ústavní stížnosti A. D. B., B. D. A, P. Ch. D., J. R. D. a P.-H. D. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2010 č. j. 64 Co 125/2010-196 ve výroku o nákladech řízení.

Výrok

I. Výrok rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2010 č. j. 64 Co 125/2010-196, dle něhož se žalobcům nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o žalobě před soudy všech stupňů, se ruší.

II. Uvedeným výrokem byla porušena ustanovení čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým jim nebyly přiznány náklady řízení ve věci jejich žaloby projednávané před soudy všech stupňů, přestože měli ve věci plný úspěch.

Stěžovatelé jsou na základě pravomocného rozhodnutí Okresního soudu Praha-východ ze dne 8. 12. 2005 č. j. D 282/95-220 ke dni 31. 10. 1960 každý jednou pětinou podílovými spoluvlastníky nemovitostí v k. ú. Smíchov. Hlavní město Praha odvozovalo své vlastnické právo k nemovitostem ze zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že v katastru nemovitostí existoval ke shora uvedeným nemovitostem duplicitní zápis, stěžovatelé se jako žalobci domáhali určení vlastnického práva. Poté, kdy Obvodní soud pro Prahu 5 návrhu vyhověl, ve věci bylo soudy obou stupňů několikráte rozhodováno. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 1. 2010 č. j. 28 Cdo 5093/2008-180 zrušil všechna rozhodnutí, kterými byla jejich žaloba zamítnuta. Dle právního názoru Nejvyššího soudu platí, že konstituované kontinuální vlastnictví navrhovatelů je silnější vlastnický titul než nabývací titul hlavního města Prahy. Městský soud v Praze posléze ústavní stížností napadeným rozhodnutím potvrdil vyhovující výrok Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 6. 2007 č. j. 10 C 223/2006-88 a zároveň rozhodl o nákladech řízení tak, že náhradu nákladů řízení stěžovatelům nepřiznal.

Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že s ohledem na jejich plný úspěch ve věci měl soud rozhodnout o nákladech řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř. Městský soud však rozhodl odlišně s poukazem na § 150 o. s. ř., a to aniž by své rozhodnutí, resp. použití § 150 o. s. ř. řádně odůvodnil. Výrok městského soudu není celkově souladný s průběhem řízení a úvaha vedoucí k použití výjimečného ustanovení § 150 o. s. ř neměla skutkový ani právní základ. Ustanovení § 150 o. s. ř. by přitom mělo být použito jen v případech hodných zvláštního zřetele, a i tehdy pouze výjimečně. Výjimečnost použití tohoto ustanovení dle názoru stěžovatelů předpokládá, že soud pečlivě, náležitě a přesvědčivě odůvodní, v čem spatřuje případ hodný zvláštního zřetele, s přihlédnutím k okolnostem konkrétního projednávaného případu, a to jak u účastníka, v jehož prospěch má být tohoto ustanovení použito, tak i na straně účastníka, kterému byl jinak mu náležící nárok odepřen.

Stěžovatelé mají za to, že na straně hlavního města Prahy nejsou žádné důvody zřetele hodné pro použití výjimečného ustanovení § 150 o. s. ř. Jedná se o jeden z nejbohatších regionů, který má i dostatek finančních prostředků na zaplacení advokátní kanceláře pro zastupování u soudů, přestože nesporně zaměstnává mnoho právníků. Zaplacením nákladů řízení dle výsledku sporu tudíž k žádné nežádoucí tvrdosti z hlediska majetkového, výdělečného či osobního u hlavního města Prahy tak, jak presumuje zákon při řádném použití § 150 o. s. ř., nemůže dojít, a je proto schopno nést náklady řízení. Stěžovatelé naopak po dobu mnoha let nesli náklady soudních řízení. Ohledně jejich vlastních majetkových poměrů dodávají, že jsou všichni v důchodovém věku a jejich příjmy jsou průměrné.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 a přezkoumal, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. S ohledem na zjištěné skutečnosti dospěl k závěru, že právě k výše uvedenému porušení principů obsažených v Listině, opravňujícímu zásah Ústavního soudu, došlo.

Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Poté, co si Ústavní soud vyžádal souhlasy účastníků, rozhodoval ve věci bez nařízení ústního jednání.

Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti zejména uvedl, že žalované hlavní město Praha zaujímalo v průběhu řízení stanoviska v souladu s převažující judikaturou vyšších soudů v otázkách uplatňování restitučních nároků mimo restituční předpisy, nelze mu proto přičítat jakýkoli podíl na vzniku sporu, a proto považoval za spravedlivé, aby procesně úspěšným stěžovatelům právo na náhradu nákladů řízení odepřel.

Vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti zejména uvedl, že Městský soud v Praze důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. neshledal v majetkových rozdílech mezi procesními stranami, nýbrž v okolnostech souvisejících s předprocesním stadiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu a s okolnostmi uplatnění nároku. Zdůraznil, že hlavní město Praha a městské části jsou povinny chránit majetek hlavního města Prahy před neoprávněnými zásahy a včas uplatňovat právo na náhradu škody a právo na vydání bezdůvodného obohacení. Vzhledem k okolnostem případu považuje aplikaci § 150 o. s. ř. v napadeném rozsudku namístě.

Ústavní soud z připojeného spisu ověřil, že stěžovatelé se domáhali určení vlastnického práva k nemovitostem, přičemž svůj nárok odůvodňovali usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 8. 12. 2005 č. j. D 282/95-220 (vydaným v rámci obnovy původního dědického řízení povolené proto, že postup tehdejšího státního notářství nebyl v souladu se zákonnými předpisy, neboť v jeho důsledku byla oběma pozůstalým synům odňata možnost jednat před státním notářstvím). Žalovaný (hlavní město Praha) odvozoval své vlastnické právo ze zákona č. 172//1991 Sb., přičemž zápis vlastnického práva byl proveden na základě souhlasného prohlášení o nabytí do vlastnictví ze dne 14. 4. 2002, kterým předmětné nemovitosti přešly k 24. 5. 1991 z Bytového podniku v Praze, s. p. v likvidaci, do vlastnictví hlavního města Prahy.

Poté, co bylo ve věci několikrát rozhodováno jak o návrhu stěžovatelů, tak o protinávrhu žalovaného, byl ústavní stížností napadeným rozhodnutím městského soudu potvrzen původní výrok soudu prvního stupně ze dne 25. 6. 2007, přičemž městský soud byl vázán závazným právním názorem Nejvyššího soudu, dle něhož v případě řešení sporu mezi duplicitně zapsanými vlastníky je nutné vycházet z povahy nabývacího titulu, který svědčí těmto vlastníkům. Jako logické přitom Nejvyšší soud shledal, že dědický titul představuje ono "lepší právo" k předmětným nemovitostem, než jaké vyplývá pro žalovaného ze zákona č. 172/1991 Sb. Navíc nabývací titul státu a z něj odvozená obecní restituce ztratily v důsledku nyní konstituovaného kontinuálního vlastnictví k nemovitostem ex tunc svou právní platnost.

Městský soud při rozhodování o nákladech řízení uvedl, že považuje za spravedlivé, aby za použití § 150 o. s. ř. odepřel procesně úspěšným stěžovatelům právo na náhradu nákladů všech řízení. Při posuzování okolností případu považoval za významné, že uplatněním nároku stěžovateli v dědickém řízení, které je svou povahou řízením nesporným a vyústilo ve dvojí zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí, byl založen důvod pro nový spor o určení vlastnictví, zatímco žalovanému nelze přičítat podíl, pakliže k zápisu jeho vlastnického práva v katastru nemovitostí došlo v souladu s § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. Žádné jiné důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. městský soud v odůvodnění rozhodnutí neuvedl.

Ústavní soud ve své předchozí judikatuře uvedl, že ústavněprávní dimenzi může nabýt i otázka náhrady nákladů řízení, a to zejména v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovou situaci Ústavní soud v projednávané shledal.

Rozhodování o náhradě nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, přičemž rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení. Aplikované ustanovení § 150 o. s. ř sice umožňuje soudu ve výjimečných případech zcela nebo zčásti nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení, a to ve prospěch odstranění nepřiměřené tvrdosti či dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Ustanovení § 150 o. s. ř. však nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení § 150 o. s. ř proto nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení [nález sp. zn. I. ÚS 305/03 ze dne 12. 7. 2005 (N 136/38 SbNU 3)].

Jakkoliv je diskreční oprávnění věcí obecného soudu, neznamená to tedy, že by pod okolnosti hodné zvláštního zřetele bylo možno podřadit důvody, jež skutkovou podstatu citovaného zákonného ustanovení zjevně nenaplňují, extrémně vybočují z jeho účelu a zcela postrádají i smysl logický (srov. nález sp. zn. I. ÚS 305/03, dostupný též na http://nalus.usoud.cz), jako je tomu v projednávané věci.

Z výše uvedeného je zřejmé, že na základě zásady úspěchu ve věci by stěžovatelé měli mít na náhradu jim vzniklých nákladů nárok. Ústavní soud musí přisvědčit námitce stěžovatele, že shora uvedený důvod, o nějž odvolací soud opřel své rozhodnutí o nepřiznání nákladů řízení, se jeví nejen jako nedostatečný a neodůvodňující postup dle ustanovení § 150 o. s. ř., ale i extrémně vybočující z principů, jimiž je ovládáno občanské soudní řízení, a popírající pravidla spravedlivého procesu.

Stěžovatelé jsou totiž prostřednictvím aplikace daného ustanovení "trestáni" za to, že v řádnémsoudním řízení hájili své práva a posléze byli úspěšní. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že soudy všech stupňů shledaly, že vzhledem k duplicitě zápisu vlastnického práva mají stěžovatelé naléhavý právní zájem na určovací žalobě. Okolnost, že vlastnické právo stěžovatelů bylo do katastru nemovitostí zapsáno na základě výsledku nesporného (dědického) řízení, byť projednaného v rámci obnovy řízení, není pro předmětný spor relevantní. Skutečnost, že se stěžovatelé nejdříve domáhali, resp. byli nuceni domáhat, dodatečného projednání dědictví po svých prarodičích, přičemž svého práva se domohli až po řadě let, nemůže být důvodem pro odepření náhrady nákladů řízení plně úspěšným stěžovatelům v následně vedeném sporu. Oba účastníci řízení ve sporu, v podstatě řešícím konkurenci jejich vlastnického práva, musí mít zachována rovná práva, a to i při rozhodování o nákladech řízení. Oběma účastníkům řízení bylo od počátku řízení známo, na základě jakého titulu odvozují svá vlastnická práva, přičemž oba účastníci musí akceptovat riziko neúspěchu ve sporu včetně možnosti uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení.

Ústavnísoud dodává, že městský soud nejenže aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. založil na neakceptovatelném důvodu, ale při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, také zcela pominul povinnost zvažovat majetkové, sociální, osobní a další poměry všech účastníků řízení.

Ze shora uvedených skutečností se rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nejeví jako zřejmé a logické ukončení celéhosoudního řízení a výrok o nákladech řízení, který není celkově souladný s průběhem řízení, nelze než ve smyslu citované judikatury Ústavního soudu hodnotit jako svévolné rozhodnutí, vyžadující kasační zásah Ústavního soudu. Důvod uvedený v napadeném rozhodnutí městského soudu skutkovou podstatu ustanovení § 150 o. s. ř. nenaplňuje, extrémně vybočuje z jeho účelu a z hlediska ochrany ústavnosti dle názoru Ústavního soudu není přijatelný. Napadeným výrokem rozhodnutí odvolacího soudu tak došlo k zásahu do práva stěžovatelů, garantovaného čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny.

Ze všech uvedených důvodů Ústavnísoud po provedeném řízení napadenou část výroku rozsudku Městského soudu v Praze o nákladech řízení zrušil dle § 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru