Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 479/2000Usnesení ÚS ze dne 12.06.2001

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, ... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
důkazní břemeno
EcliECLI:CZ:US:2001:2.US.479.2000
Datum podání10.08.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 37 odst.3, čl. 36 odst.1, čl. 38

87/1991 Sb., čl.

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 479/2000 ze dne 12. 6. 2001

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti H. B., zastoupené JUDr. J. V., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2000, sp. zn. 21 Co 134/2000, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 11. 1999, sp. zn. 16 C 186/95, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka ústavní stížností ze dne 9. 8. 2000 napadla shora označené rozsudky s tím, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2000, sp. zn. 21 Co 134/2000, byl potvrzen jako věcně správný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 11. 1999, sp. zn. 16 C 186/95, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na uložení povinnosti uzavřít podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, dohodu o vydání nemovitostí specifikovaných ve výroku tohoto rozsudku. Stěžovatelka namítala, že obecné soudy neučinily na základě tvrzení stěžovatelky příslušná skutková zjištění, ač se tato možnost nabízela a dále že neprovedly dokazování ve věci, ač o to stěžovatelka žádala. Podle názoru stěžovatelky tak obecné soudy porušily její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Postupem soudů pak bylo stěžovatelce dle jejího názoru zabráněno v realizaci jejích procesních práv, zejména tím, že v rozporu se zákonem byla omezena v plnění důkazní povinnosti. Tím došlo k porušení čl. 37 odst. 3 Listiny.

Stěžovatelka proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2000, sp. zn. 21 Co 134/2000, podala s ústavní stížností i dovolání, které bylo unesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1891/2000, odmítnuto pro jeho nepřípustnost.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si vyžádal vyjádření účastníků řízení, vyjádření vedlejšího účastníka řízení a spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 16 C 186/95.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 2. 5. 2001 zcela odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 26. 4. 2000, sp. zn. 21 Co 134/2000, a uvedl, že tvrzení stěžovatelky o porušení jejích práv zaručených v čl. 37 odst. 3 Listiny nemají žádné věcné opodstatnění.

Obvodní soud pro Prahu 4 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 25. 4. 2001 uvedl, že stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze opakuje své námitky, které uplatnila v rámci podaných opravných prostředků a dle jeho názoru k porušení práv stěžovatelky zaručených Ústavou ČR ani Listinou nedošlo.

Vedlejší účastník řízení B. S ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 14. 5. 2001 navrhl odmítnutí ústavní stížnosti a uvedl, že stěžovatelka v ústavní stížnosti zcela jednoznačně přehlíží tu skutečnost, že její žaloba nebyla zamítnuta proto, že by se nepodařilo prokázat, jakým způsobem přešly nemovitosti na čs. stát, ale proto, že se jí nepodařilo prokázat další nezbytný znak nutný k úspěšnosti žaloby, totiž jakékoliv zvýhodnění vedlejšího účastníka řízení v souvislosti s koupí předmětných nemovitostí.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozsudků zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelkou, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících obecných soudů, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci věcí posouzení obecnými soudy, na jejichž argumenty, uváděné v odůvodnění napadených rozhodnutí, Ústavní soud odkazuje.

Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry a hodnocením důkazů v rozsudcích obecných soudů. Ústavní soud již vícekrát judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudu podle článku 82 Ústavy vyplývá, mimo jiné, zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada, vyjádřená v ustanovení § 132 občanského soudního řádu respektována, a tak tomu podle názoru Ústavního soudu v předmětné věci bylo, není Ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit", a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením případně neztotožňoval. Tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny nebylo v posuzované věci Ústavním soudem shledáno.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje i na čl. 37 odst. 3 Listiny, podle kterého jsou si všichni účastníci v řízení rovni. Zásada rovnosti účastníků neznamená, že by byl soud povinen vyhovět všem návrhům účastníků, případně dbát na to, aby důkazy provedené z jejich podnětu byly v určitém (úměrném) poměru. Stěžovatelka kromě pouhých tvrzení nepředložila žádný důkaz, kterým by vyvracela to, k čemu ve svých rozsudcích došly obecné soudy. Není úkolem Ústavního soudu napravovat situaci, kdy stěžovatelka v řízení neunesla důkazní břemeno.

Je tedy zřejmé, že napadenými rozsudky nedošlo k zásahu do namítaných základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.

Za tohoto stavu věci Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. 6. 2001

JUDr. Antonín Procházka

předseda II. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru