Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 478/01Usnesení ÚS ze dne 08.10.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
vlastnické právo/ochrana
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.478.01
Datum podání06.08.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 11

87/1991 Sb., § 6 odst.2

99/1963 Sb., § 239


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 478/01 ze dne 8. 10. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti 1. J. G., 2. L. B., a 3. H. V., všech zastoupených JUDr. J. D., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2001, čj. 28 Cdo 787/2001-119, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 6. 8. 2001 doručena ústavní stížnost stěžovatelek podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které stěžovatelky napadly usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2001, č. j. 28 Cdo 787/2001-119, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelek pro jeho nepřípustnost, neboť Nejvyšší soud neshledal, že dovoláním stěžovatelek napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu. Stěžovatelky mají za to, že napadeným rozhodnutím byl porušen čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1 a čl.11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, přičemž jejich argumentace se týkala výhradně nesouhlasu s právním názorem obecných soudů, pokud šlo o posouzení platnosti, resp. účinnosti mezinárodní dohody uzavřené mezi vládou ČSSR a vládou Kanady o vypořádání finančních otázek.

Z ústavní stížnosti a přiloženého napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelky se v řízení před obecnými soudy domáhaly vydání rozhodnutí o uložení povinnosti obci hlavnímu městu Praha a Městské části Praha 3 k uzavření dohody o vydání věci - nemovitostí podle § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"). Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 10. 2. 2000, čj. 20 C 128/95-81, žalobní návrh zamítl a Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 10. 2000, sp. zn. 15 Co 310/2000, odvolání stěžovatelek odmítl, přičemž nepřipustil proti tomuto rozsudku dovolání, neboť neshledal řešení zásadní otázky po právní stránce ve stěžovatelkami zdůrazňované nutnosti aplikace ustanovení § 10 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích na projednávanou právní věc.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a vyžádal si vyjádření Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 21. 2. 2002 uvedl, že nepokládá ústavní stížnost za důvodnou. V daném případě projednával dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a výrokem rozsudku odvolacího soudu nebylo připuštěno dovolání proti tomuto rozsudku. Bylo tedy třeba posoudit přípustnost dovolání proti tomuto rozsudku podle ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb). Při výkladu tohoto ustanovení vycházel dovolací soud z právních závěrů Ústavního soudu, obsažených v usnesení ze dne 23. 5. 1995, spis. zn. II. ÚS 181/95, uveřejněného pod č. 19 (usnesení) ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. S těmito závěry se dovolací soud plně ztotožnil. Rozsudek odvolacího soudu v daném případě tedy nebyl rozsudkem odchylujícím se od ustálené judikatury nebo přinášející judikaturu novou. Zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (v již citovaném znění) tu tedy nebyly dány. Dovolací soud rovněž v řízení vycházel z právních závěrů rozsudku uveřejněného pod č. 31/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, jak na to bylo v rozsudku dovolacího soudu poukázáno. Právní závěry, vyplývající z tohoto uveřejněného rozsudku, pokládá dovolací soud za nadále použitelné, aplikovatelné i na daný případ, zejména když v uveřejněné judikatuře není obsaženo jiné rozhodnutí či stanovisko s odlišnými právními závěry a ani v neuveřejněných rozhodnutích Nejvyššího soudu nebyl zatím zaujat právní závěr odchylující se od právního závěru, vyplývajícího z rozhodnutí uveřejněného pod č. 31/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se ztotožnil se závěry Nejvyššího soudu vyjádřenými jak v odvodnění napadeného rozhodnutí, tak i ve vyjádření k ústavní stížnosti, podle nichž - vzhledem k tomu, že nejsou naplněny podmínky přípustnosti dovolání - nezbylo než dovolání odmítnout. Argumentace Nejvyššího soudu obsažená v napadeném usnesení je plně v souladu s právní úpravou dovolání zakotvenou v § 239 odst. 2 občanského soudního řádu, v platném znění před novelou zákonem č. 30/2000 Sb., neboť dovolací soud není rozhodnutím odvolacího soudu o přípustnosti dovolání bez dalšího vázán. Odvolacím soudem nebylo vyhověno návrhu stěžovatelek na připuštění dovolání, neboť byl toho názoru, že ustanovení § 10 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích se netýká problematiky majetku, ohledně něhož bylo provedeno vypořádání mezivládní dohodou mezi dvěma státy. Jestliže nejsou splněny předpoklady uvedené v § 239 odst. 2 občanského soudního řádu, dovolací soud v těchto případech dovolání odmítne. Svůj postup Nejvyšší soud řádně odůvodnil, takže Ústavní soud neměl důvodu učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá (např. usnesení č. 19, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, str. 345, Praha, 1996, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. II. ÚS 759/2000), že v případech, kdy Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda uvedený soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, a zda bylo dodrženo právo dovolatele na projednání jeho návrhu stanoveným postupem. Ústavní soud naopak nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy, zda se ve věci jednalo o rozhodnutí zásadního významu po právní stránce. Za taková rozhodnutí je přitom nutno považovat zejména rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Jde tedy o dovolací důvod, který svým smyslem přesahuje individuální posuzovaný případ. Své závěry o nepřípustnosti dovolání pak v odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud řádně zdůvodnil, a to zejména na straně 4 a 5 napadeného rozhodnutí. Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Je věcí dovolacího soudu samotného, zda na základě vlastního uvážení dospěje k závěru, že rozhodnutí je po právní stránce zásadního významu a bude se zabývat meritem věci, nebo zda rozhodnutí nepovažuje za zásadně významné po právní stránce a dovolání odmítne. Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jak je tomu v tomto případě. Ústavní soud proto ústavní stížnost posoudil jako návrh, který je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že skutečnost, že Nejvyšší soud opřel své rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatelky neztotožňují, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti. Stěžovatelkám bylo umožněno, aby využily všech procesních možností, daných jim občanským soudním řádem k tomu, aby hájily svá tvrzená práva.

Jak je ze shora uvedeného zřejmé, napadeným usnesením Nejvyššího soudu nedošlo k porušení tvrzených základních práv a svobod stěžovatelek.

Ústavní soud proto ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2001, č. j. 28 Cdo 787/2001-119, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], neboť neshledal použití neústavního předpisu, ani porušení ústavnosti procesní nebo hmotně právní povahy.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. 10. 2002

Vojtěch Cepl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru