Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 476/09 #1Nález ÚS ze dne 02.04.2009K nerespektování rozhodnutí Ústavního soudu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Hulín
Dotčený orgánSOUD - OS Kroměříž
SOUDNÍ EXEKUTOR - Homola Jaroslav
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/závaznost rozhodnutí Ústavního soudu
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odů... více
Věcný rejstříkvýkon rozhodnutí/náklady řízení
advokát/odměna
exekutor
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 81/53 SbNU 23
EcliECLI:CZ:US:2009:2.US.476.09.1
Datum vyhlášení21.04.2009
Datum podání03.03.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 89 odst.2, čl. 2 odst.3

2/1993 Sb., čl. 2 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 88 odst.2, § 88 odst.3

330/2001 Sb., § 11 odst.2

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek
Nerespektuje-li obecný soud při svém dalším rozhodování právní názor Ústavního soudu, vyslovený v jeho předchozích nálezech a stejně tak, pokud ve svém rozhodnutí nevyloží, čím se případně projednávaná věc odlišuje od věci dříve rozhodnuté Ústavním soudem, dopouští se ústavně zakázané libovůle, přičemž zatěžuje své řízení průtahy a porušuje tak účastníkovo právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny v jeho časové dimenzi.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele města Hulína zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 2. dubna 2009 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 16. 1. 2009 č. j. 12 Nc 3103/2007-85.

Narativní část

Usnesením Okresního soudu v Kroměříži byla proti stěžovateli nařízena exekuce na jeho majetek. Exekutor vydal dva příkazy k úhradě nákladů exekuce. Proti oběma příkazům podal stěžovatel námitky. Usnesením okresního soudu ze dne 3. 9. 2007 napadený příkaz č. 1 soud jako věcně správný potvrdil. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí ústavní stížnost, té Ústavní soud vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil. Okresní soud následně svým usnesením ze dne 16. 1. 2009 znovu potvrdil příkaz č. 1, stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí opět ústavní stížnost (vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 475/09). Okresní soud následně ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 16. 1. 2009 potvrdil i příkaz k úhradě nákladů exekuce č. 2. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel nyní posuzovanou ústavní stížnost.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud konstatoval, že právní názor Ústavního soudu uvedený v odůvodnění nálezu není pouhou interpretací určitého zákonného ustanovení, nýbrž konkretizuje či interpretuje ústavní pořádek České republiky, a zejména základní práva v něm obsažená. Nerespektuje-li obecný soud při svém dalším rozhodování takto konkretizované základní právo, dopouští se jeho opakovaného porušení. Stejně tak, pokud obecný soud ve svém rozhodnutí nevyloží, čím se případně projednávaná věc odlišuje od věci dříve rozhodnuté Ústavním soudem, zatěžuje své řízení průtahy a porušuje účastníkovo právo na spravedlivý proces v časové dimenzi, neboť doba o kterou se prodlužuje soudní řízení v důsledku projednání nezbytné ústavní stížnosti, kasačního zásahu Ústavního soudu, jakož i nového projednání věci obecnými soudy, je dobou označitelnou za zbytečné průtahy v soudním řízení přičitatelné na vrub obecného soudu, resp. konkrétního soudce tohoto soudu.

Obecný soud výslovně odmítl respektovat právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2701/07, když uvedl, že není oprávněn jakýmkoliv způsobem upravovat odměnu exekutora v souladu s principy uvedenými v nálezu Ústavního soudu, neboť spatřuje analogii v odměně advokátů, kteří si účtují odměnu podle advokátního tarifu a tato odměna rovněž neodráží složitost jednotlivých případů, v nichž vystupují jako právní zástupci. Obecný soud tak jen polemizoval s konkretizací základních práv, učiněnou nálezem čtvrtého senátu Ústavního soudu. Z jeho rozhodnutí bylo patrno, že neshledal ale ani nehledal odlišnost projednávaného případu od případu již posouzeného Ústavním soudem, která by mu umožnila odlišné posouzení věci. Tímto postupem se dopustil ústavně zakázané libovůle, s důsledkem v podobě porušení práva na spravedlivý proces.

Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí obecného soudu zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Eliška Wagnerová. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 476/09 ze dne 2. 4. 2009

N 81/53 SbNU 23

K nerespektování rozhodnutí Ústavního soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 2. dubna 2009 sp. zn. II. ÚS 476/09 ve věci ústavní stížnosti města Hulína, IČ: 00287229, se sídlem nám. Míru 162, 768 24 Hulín, proti usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 16. 1. 2009 č. j. 12 Nc 3103/2007-85, kterým byl potvrzen příkaz k úhradě nákladů exekuce, za účasti Okresního soudu v Kroměříži jako účastníka řízení a Mgr. J. H., soudního exekutora, jako vedlejšího účastníka řízení.

Výrok

I. Postupem porušujícím čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod bylo usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 16. 1. 2009 č. j. 12 Nc 3103/2007-85 porušeno základní právo stěžovatele garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 16. 1. 2009 č. j. 12 Nc 3103/2007-85 se proto ruší.

Odůvodnění:

I.

1. Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Okresního soudu v Kroměříži s tvrzením, že toto rozhodnutí odporuje principům obsaženým v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a bylo jím porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatel v úvodu své ústavní stížnosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2701/07 (N 52/48 SbNU 599; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz), kterým bylo zrušeno usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 3. 9. 2007 č. j. 12 Nc 3103/2007-73. Dle názoru stěžovatele se jedná o zcela totožnou věc, přičemž napadeným rozhodnutím okresní soud opětovně nerespektoval závěry Ústavního soudu vyjádřené ve výše uvedeném rozhodnutí.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti předkládá zcela totožnou argumentaci jako v řízení vedeném Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 2701/07. Namítané porušení svých základních práv spatřuje v tom, že okresní soud zcela nepochopitelně preferoval formalistické pojetí zákona, neboť se zaměřil pouze na posuzování náležitostí příkazu uvedených v § 88 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "e. ř.") a přitom opomenul hodnotit, do jaké míry se exekutor podílel na vymožení plnění. V této souvislosti odkázal na vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, (dále jen "exekuční tarif") a názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.). Stěžovatel byl od počátku ochoten zcela dobrovolně bez součinnosti exekutora oprávněné plnit a za tím účelem se s ní také sešel. V projednávaném případu považoval vliv exekutora na vymožené plnění za nulový. Stěžovatel si k úhradě dluhu vzhledem ke stavu obecního rozpočtu musel vzít úvěr. Dle ustanovení § 85 písm. j) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, je pouze zastupitelstvu svěřeno rozhodování o uzavření smlouvy o přijetí úvěru. Stěžovatel argumentoval povinným postupem při svolávání zastupitelstva, zejména nutností vypracování pořadu jednání, vyvěšení informace o místě, době a navrženém programu připravovaného zasedání. V případě, kdy se obec rozhodne vzít si úvěr, je povinna vyhlásit výběrové řízení dle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, které je také vázáno lhůtami pro podání nabídek či uplatnění opravných prostředků. Dle stěžovatele došlo k úplnému zaplacení dlužné částky, aniž by exekutor k vymožení jakkoli přispěl. To, že exekutor nepřispěl k vymožení žádné částky, dovodil stěžovatel i z toho, že jako způsob vymáhání pohledávky zvolil prodej nemovitostí, přestože závazek byl uhrazen z avizované úvěrové smlouvy. Dle názoru stěžovatele tak Okresní soud v Kroměříži nedbal právních názorů vyjádřených zejm. v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2701/07.

4. Na základě výše uvedeného navrhl stěžovatel, aby Ústavní soud v záhlaví citované rozhodnutí okresního soudu zrušil.

5. Ústavní soud vyzval účastníka řízení, aby se vyjádřil k ústavní stížnosti. Okresní soud v Kroměříži, prostřednictvím příslušné předsedkyně senátu JUDr. Vladimíry Sedlaříkové, plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

6. Ústavní soud dále vyzval vedlejšího účastníka, aby se vyjádřil k ústavní stížnosti. Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že napadenými rozhodnutími dle jeho názoru nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. Dle názoru vedlejšího účastníka je ústavní stížností napadené rozhodnutí zcela v souladu s požadavky vyjádřenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2701/07, je řádně odůvodněno a vedlejší účastník se s tímto odůvodněním plně ztotožňuje. Vedlejší účastník uvádí, že se především plně ztotožňuje s názorem okresního soudu, který v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že "... mu nepřísluší jakýmkoliv způsobem upravovat odměnu exekutora v souladu s principy uvedenými v nálezu Ústavního soudu, neboť spatřuje analogii v odměně advokátů, kteří si účtují odměnu podle advokátního tarifu a tato odměna rovněž neodráží složitost jednotlivých případů, v nichž vystupují jako právní zástupci." (viz str. 2 napadeného rozhodnutí). Vedlejší účastník dále podrobně zrekapituloval celý průběh exekuce a předložil zcela totožnou argumentaci jako v řízení vedeném Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 2701/07. Cílem stěžovatele je dle jeho názoru pouze získat majetkovou výhodu, a to tím, že soudnímu exekutorovi nebude částečně nebo zcela přiznána jeho odměna. Vedlejší účastník od počátku vyvíjel poměrně rozsáhlou exekuční činnost směřující k vydobytí pohledávky. I když v rámci součinnosti měl dostatek údajů k obstavení účtů stěžovatele, nezvolil tuto formu, aby neochromil činnost stěžovatele, a raději zvolil formu exekuce prodejem nemovitostí. Stěžovatel věděl o existenci svého dluhu již od roku 2003 a rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen dne 14. 9. 2006. Až důsledným postupem správkyně konkursní podstaty (oprávněné) a soudního exekutora byl stěžovatel donucen obstarat si finanční prostředky a dluh uhradit. Stěžovatel začal jednat až po nařízení exekuce. Také vyslovil nesouhlas s tvrzením stěžovatele, že závazek byl splněn zcela dobrovolně bez součinnosti exekutora, neboť k plnění došlo po vydání usnesení o nařízení exekuce a pověření soudního exekutora, po doručení výzvy soudního exekutora ke splnění povinnosti a marném uplynutí lhůty stanovené v této výzvě, po vydání exekučních příkazů k provedení exekuce prodejem nemovitostí, které byly povinnému doručeny dne 23. 1. 2007 a po osobním jednání povinného s exekutorem v sídle povinného. Snahou stěžovatele je řízení prodlužovat, což se projevuje i v podávání všech dostupných procesních prostředků. Z těchto důvodů pak navrhl, aby Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele jako neodůvodněnou.

7. Podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno. Ústavní soud v intencích názoru vysloveného v nálezu sp. zn. I. ÚS 642/03 ze dne 17. 6. 2004 (N 79/33 SbNU 259) nežádal o tento souhlas vedlejšího účastníka, neboť v tomto řízení o ústavní stížnosti nejde o ochranu jeho práv a zájmů.

II.

8. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatele rovněž vyžádal spis Okresního soudu v Kroměříži sp. zn. 12 Nc 3103/2007 a exekutorský spis soudního exekutora Mgr. J. H. sp. zn. 030 EX 30/07, z nichž zjistil následující, pro řízení o ústavní stížnosti rozhodující skutečnosti.

9. Ze spisu vyplynulo, že výrokem I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2005 č. j. 1 Cm 17/2004-71 bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalobci 21 300 000 Kč s 20% úrokem z prodlení od 1. 3. 2003 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Tento výrok byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 9. 2006 č. j. 5 Cmo 456/2005-106, který nabyl právní moci 19. 12. 2006. Na základě tohoto exekučního titulu byla usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 10. 1. 2007 č. j. 12 Nc 3103/2007-5 proti stěžovateli (v řízení před obecnými soudy povinný) nařízena exekuce na jeho majetek k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 21 300 000 Kč s 20% úrokem z prodlení z částky 21 300 000 Kč od 1. 3. 2003 do zaplacení a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny.

10. Vedlejší účastník vydal dne 23. 2. 2007 příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 030 EX 30/07-71, kterým bylo stěžovateli uloženo, aby mu uhradil náklady exekuce vzniklé dosud v exekučním řízení, které se ke dni vydání tohoto rozhodnutí skládaly z odměny exekutora ve výši 1 250 000 Kč, náhrady za hotové výdaje, za ztrátu času a za doručení písemností ve výši 3 500 Kč a daně z přidané hodnoty ve výši 238 165 Kč. Dne 28. 2. 2007 vydal vedlejší účastník další příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 030 EX 30/07-73. Tímto rozhodnutím bylo stěžovateli uloženo, aby uhradil další náklady exekuce vzniklé po vydání výše uvedeného rozhodnutí, a to odměnu exekutora ve výši 2 730 500 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 518 795 Kč.

11. Proti oběma příkazům k úhradě nákladů exekuce podal stěžovatel v zákonem stanovené lhůtě námitky. V obou případech shledal vedlejší účastník námitky jako nedůvodné a postoupil je podle § 88 odst. 3 e. ř. věcně a místně příslušnému soudu, tedy Okresnímu soudu v Kroměříži.

12. Usnesením okresního soudu ze dne 3. 9. 2007 č. j. 12 Nc 3103/2007-73 bylo rozhodnuto o námitkách stěžovatele proti příkazu exekutora o úhradě nákladů exekuce č. j. 030 EX 30/07-71 tak, že napadené rozhodnutí soud jako věcně správné potvrdil (soud ho však nesprávně ve výroku označil jako "další" příkaz, ten však byl vydán až dne 28. 2. 2007). Soud v odůvodnění uvedl, že rozhodnutí exekutora splňuje veškeré náležitosti uvedené v § 88 odst. 2 e. ř. a je řádně odůvodněno. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dne 18. 10. 2007 ústavní stížnost. Ústavní soud svým nálezem ze dne 10. 3. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2701/07 ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl Ústavní soud, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno stěžovatelovo právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny, tedy právo na spravedlivý proces, když okresní soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil. Ústavní soud dále uvedl, že okresní soud zásadně pochybil, když nereflektoval judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. Pl. ÚS 8/06) a aplikoval protiústavní (zrušenou) právní normu, čímž porušil čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 89 odst. 2 Ústavy, což ve svém důsledku vedlo také k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Čtvrtý senát Ústavního soudu ve svém rozhodnutí vymezil požadavky kladené výše uvedeným plenárním nálezem na rozhodování soudu o odměně exekutora a náležitosti odůvodnění takového rozhodnutí (k bližšímu odůvodnění viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2701/07).

13. Okresní soud v Kroměříži následně dne 16. 1. 2009 vydal usnesení č. j. 12 Nc 3103/07-83, kterým byl potvrzen příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 030 EX 30/07-71 (proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dne 3. 3. 2009 ústavní stížnost, vedenou Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 475/09), a usnesení č. j. 12 Nc 3103/2007-85, kterým byl potvrzen další příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 030 EX 30/07-73. V úvodu odůvodnění těchto rozhodnutí rekapituluje okresní soud námitky stěžovatele a průběh exekučního řízení, následně "přepočítává" exekutorem vyúčtovanou odměnu a uvádí, že je vypočítána správně, přičemž pro určení odměny exekutora vycházel okresní soud z § 5 odst. 1 exekučního tarifu, tedy z výše exekutorem vymoženého plnění. Okresní soud dále uvádí, že má za to, že mu nepřísluší jakýmkoliv způsobem upravovat odměnu exekutora v souladu s principy uvedenými v nálezu Ústavního soudu (sic!), neboť spatřuje analogii v odměně advokátů, kteří si účtují odměnu podle advokátního tarifu [vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], a tato odměna rovněž neodráží složitost jednotlivých případů, v nichž vystupují jako právní zástupci. K námitce stěžovatele, že výše odměny exekutora je v rozporu s dobrými mravy, uvedl okresní soud, že: "[z]ánik existujícího občanskoprávního vztahu, ze kterého vyplývají jednotlivá práva a povinnosti, pro rozpor s dobrými mravy může stanovit výslovně jen sám zákon. Jeho zánik nemůže stanovit soud na základě ust. § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku se vztahuje jen na jednotlivá práva o povinnosti, která vyplývají z již existujícího (základního) právního vztahu, aniž by jeho aplikací došlo k zániku základního právního vztahu.". Závěrem pak okresní soud konstatuje, že neshledal pochybení v rozhodnutí soudního exekutora, a proto rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.

III.

14. Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Úkolem Ústavního soudu je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv kontrola "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.

15. Ústavní soud opakovaně formuloval požadavky vyplývající pro obecné soudy z příkazu obsaženého v čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky. Tak v nálezu IV. ÚS 389/05 ze dne 18. 8. 2005 (N 162/38 SbNU 291) uvedl: "Jestliže obecný soud nerespektoval ve Sbírce zákonů vyhlášený a vykonatelný nález Ústavního soudu, který takový postup označil za porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy, porušil vedle tohoto článku Úmluvy i čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle kterého: "Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby."". Nebo v nálezu sp. zn. III. ÚS 561/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 54/36 SbNU 575) k výkladu předmětného ústavního ustanovení uvedl: "Současně, pokud nereflektovaly (soudy) ústavněprávní výklad dané problematiky vyložený v obecně přístupných nálezech Ústavního soudu, porušily tím, vycházeje ze smyslu a účelu efektivního a smysluplného koncentrovaného (specializovaného) ústavního soudnictví, majícího nezanedbatelnou funkci při sjednocování rozhodovací praxe v oblasti ústavně zaručených kautel (samotný Ústavní soud může překonat vlastní právní názor vyslovený v nálezu pouze procedurou realizovanou v důsledku postupu ve smyslu § 23 zákona č. 182/1993 Sb.), maximu plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy, dle níž vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby (sp. zn. III. ÚS 252/04, Sbírka rozhodnutí, svazek 36, nález č. 16). Nerespektování právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu ze strany orgánu veřejné moci nadto zakládá porušení principu rovnosti, jakož i dotčení v právní jistotě občanů (sp. zn. II. ÚS 76/95, I. ÚS 70/96, III. ÚS 127/96, III. ÚS 187/98, III. ÚS 206/98, III. ÚS 648/2000 - Sbírka rozhodnutí, svazek 4, nález č. 47; svazek 7, nález č. 29; svazek 5, nález č. 68; svazek 12, nález č. 112; svazek 11, nález č. 80; svazek 22, nález č. 60 - a další).". Nerespektování názoru Ústavního soudu vysloveného v jeho předchozích nálezech má vždy za následek i porušení práva na fair proces v jeho časové dimenzi, neboť doba, o kterou se prodlužuje soudní řízení v důsledku projednání nezbytné ústavní stížnosti, kasačního zásahu Ústavního soudu, jakož i nového projednání věci obecnými soudy, je dobou označitelnou za zbytečné průtahy v soudním řízení přičitatelné na vrub obecného soudu, resp. konkrétního soudce tohoto soudu.

16. Zákaz libovůle či svévole je vyjádřen v čl. 2 odst. 2 Listiny a v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky. Ustavní soud se v mnoha rozhodnutích vyjádřil k obsahu svévole či libovůle a k jejím následkům. V nálezu sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235) např. uvedl: "Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě.". V nálezu sp. zn. II. ÚS 1009/08 ze dne 8. 1. 2009 (N 6/52 SbNU 57) se mj. uvádí: "Ze spojení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny vyplývá, že státní moc je nutno uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon, a to za současného šetření podstaty a smyslu základních práv a svobod. Pokud se tomu tak neděje, představuje jednání či akt státní moci svévoli. Jak Ústavní soud opakovaně zdůraznil, nikoliv každé porušení norem jednoduchého práva při jejich aplikaci či interpretaci způsobuje zároveň i porušení základního práva jednotlivce. Avšak porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (vykonávané např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, může být způsobilé zasáhnout do základního práva a svobody jednotlivce (srov. např. sp. zn. III. ÚS 346/01, N 30/25 SbNU 237).".

17. Porušení principu zákazu libovůle promítající se do porušení práva na spravedlivý proces může nastat v důsledku absence či nedostatečnosti odůvodnění rozhodnutí obecného soudu. Principu práva na spravedlivý proces totiž odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Nejsou-li zřejmé důvody rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování [obdobně viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 183/03 ze dne 14. 9. 2005 (N 175/38 SbNU 399), I. ÚS 74/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 175/43 SbNU 17), I. ÚS 2568/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 20/48 SbNU 213)]. Ve věci sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) pak Ústavní soud vyslovil názor, že: "(...) je zcela nezbytné, aby rozhodnutí obecných soudů nejen odpovídala zákonu v meritu věci a byla vydávána za plného respektu k procesním normám, ale aby také odůvodnění vydaných rozhodnutí ve vztahu k zmíněnému účelu odpovídalo kritériím daným ustanovením § 157 odst. 2 in fine, odst. 3 občanského soudního řádu, neboť jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) rozhodnutí a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem, odůvodněná rozhodnutí naplňují - jako neoddělitelná součást "stanoveného postupu" - ústavní kritéria plynoucí z Listiny (čl. 38 odst. 1). Obdobně jako ve skutkové oblasti, i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace nastávají obdobné následky vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je ovšem v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale též i se zásadami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), jak jim Ústavní soud rozumí.".

IV.

18. Ústavní soud především konstatuje, že se v nyní projednávané věci blíže nezabýval (na rozdíl od čtvrtého senátu v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 2701/07) námitkami stěžovatele týkajícími se specifického postavení obcí a z toho plynoucí nemožnosti zaplatit vymáhanou pohledávku dříve, což je dle stěžovatele okolnost, která musí být zohledněna při určení odměny exekutora. Stěžovatelova argumentace se pohybuje v rovině jednoduchého práva a pro její zhodnocení odkazuje Ústavní soud na odůvodnění zmíněného nálezu čtvrtého senátu.

19. Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 mimo jiné uvedl: "Ústavní soud uzavírá, že ústavně konformní úprava odměn exekutora by neměla vycházet z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce. Do přijetí takové právní úpravy bude na obecných soudech, aby při rozhodování o odměně exekutora interpretovaly "výši exekutorem vymoženého plnění" v souladu s naznačenými principy.".

20. Uvedený plenární nález značně revidoval dosavadní výklad ustanovení § 11 odst. 2 exekučního tarifu, na jehož základě byl námitkami napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce vydán. K možnostem postupu obecnéhosoudu do vydání nové podzákonné (či zákonné) právní úpravy se vyjádřila již i odborná literatura [Kasíková, M. a kol.: Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář, Praha, C. H. Beck, 2007, str. 303-305, 451]. V souladu se shora uvedeným nálezem Ústavního soudu se bude muset soud zabývat exekuční činností soudního exekutora v projednávaném případu a stanovit, zda a v jakém rozsahu exekutorovi náhradu nákladů exekuce přizná. Přitom se bude řídit principy vyloženými v judikatuře Ústavního soudu.

21. Ústavnísoud s údivem konstatuje, že napadené rozhodnutí bylo vydáno po více než roce a půl (sic!) po uplynutí zákonem stanovené 15denní lhůty (§ 88 odst. 3 e. ř.), a dospívá k závěru, že obecný soud při své rozhodovací činnosti závažně pochybil, když nerespektoval konkrétní právní závěry vyjádřené v odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2701/07 (bod 15). Právní názor Ústavního soudu uvedený v odůvodnění nálezu není pouhou interpretací určitého zákonného ustanovení, nýbrž konkretizuje či interpretuje ústavní pořádek České republiky, a zejména základní práva v něm obsažená. Nerespektuje-li obecný soud při svém dalším rozhodování takto konkretizované základní právo, samozřejmě že je znovu porušuje. Stejně tak, pokud obecný soud ve svém rozhodnutí nevyloží, čím se případně projednávaná věc odlišuje od věci dříve rozhodnuté Ústavním soudem, zatěžuje své řízení průtahy a porušuje účastníkovo právo na spravedlivý proces v časové dimenzi (bod 15).

22. Okresnísoud v Kroměříži výslovně odmítl respektovat právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2701/07, když uvedl že "mu nepřísluší jakýmkoliv způsobem upravovat odměnu exekutora v souladu s principy uvedenými v nálezu Ústavního soudu, neboť spatřuje analogii v odměně advokátů, kteří si účtují odměnu podle advokátního tarifu a tato odměna rovněž neodráží složitost jednotlivých případů, v nichž vystupují jako právní zástupci.". Z jeho vyjádření je patrno, že jen nepřípustně polemizoval s konkretizací základních práv, učiněnou nálezem čtvrtého senátu Ústavního soudu. Jinými slovy, je z jeho rozhodnutí patrno, že neshledal (a zjevně ani nehledal) odlišnost projednávaného případu od případu již posouzeného Ústavním soudem, která by mu umožnila odlišné posouzení věci. Tímto postupem se dopustil ústavně zakázané libovůle, s důsledkem v podobě porušení práva na spravedlivý proces (body 16 a 17).

23. Z výše uvedených důvodů, jakož i odkazem na důvody uvedené v rozhodnutí Ústavníhosoudu sp. zn. IV. ÚS 2701/07, proto Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a svrchu uvedené rozhodnutí Okresního soudu v Kroměříži dle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru