Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 476/04Usnesení ÚS ze dne 24.03.2005

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze na základě zákona
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Obchodní jméno
EcliECLI:CZ:US:2005:2.US.476.04
Datum podání04.08.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 4 odst.1, čl. 38 odst.1

513/1991 Sb., § 47

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 476/04 ze dne 24. 3. 2005

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

II.ÚS 476/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti obchodní společnosti BLASTRAK-MORAVA, spol. s r.o., IČ:60721634, se sídlem Absolonova 825/47, Brno, zastoupené JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem advokátní kanceláře Schlesinger a Martének, advokáti, v. o. s., se sídlem Slovákova 11, Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5. 2004, č. j. 29 Odo 455/2003-187, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 9. 2002, č. j. 4 Cmo 744/2000-152, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2000, č. j. 11 Cms 245/96-104, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, za účasti 1) Nejvyššího soudu ČR, 2) Vrchního soudu v Olomouci, a 3) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ISPC Oberflächentechnik GmbH, se sídlem Poll-Vingerstrasse 107, Kolín nad Rýnem, Spolková republika Německo, zastoupené JUDr. Růženou Trojánkovou, advokátkou advokátní kanceláře Linklaters, v. o. s., se sídlem Na Příkopě 19, Praha, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5. 2004, č. j. 29 Odo 455/2003-187, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 9. 2002, č. j. 4 Cmo 744/2000-152, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2000, č. j. 11 Cms 245/96-104. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 2 odst. 4, 90 a 95 Ústavy České republiky, a podle čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně navrhuje odklad vykonatelnosti rozhodnutí obecných soudů s tím, že tím nebude způsobena újma vedlejšímu účastníkovi a stěžovatel tak nebude muset svémocně odolávat protiprávnímu zásahu obecných soudů.

Stěžovatel rekapituluje řízení před obecnými soudy, v němž šlo o ochranu před nekalosoutěžním jednáním. Vytýká Nejvyššímu soudu ČR, že nepostihl, že okolnost, zda účastníci řízení před obecnými soudy byli a jsou v soutěžním vztahu, jakož i existence priority na straně vedlejšího účastníka řízení a příznačnosti označení Blastrac na českém trhu, jsou též otázkami právními. Stejně pominul i problém náležitého hodnocení důkazů ze strany nižších soudních instancí. Za otázku zásadního právního významu, kterou se Nejvyšší soud ČR nezabýval, označuje, zda ustanovení zákona jsou s ohledem na svou hypotézu na jednání stěžovatele aplikovatelná, resp. aplikovatelná spravedlivě, a zda je na straně vedlejšího účastníka řízení dán důvod právní ochrany. Nesouhlasí s názorem, že příznačnost slova Blastrac či Blastrak má význam jen z hlediska aplikace § 47 písm. b) zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. z."), neboť bez ní nelze zvažovat aplikaci § 46 a § 48 obch. z. Přitom označuje judikaturu v této věci za sporadickou a názory obou vrchních soudů za rozporné. Považuje za prokázané, že před vznikem stěžovatele vedlejší účastník řízení na českém trhu přítomen nebyl, a poukazuje na důvod svého označení. Povinnosti uložené obecnými soudy považuje za nezákonné, jejichž splněním by byl připraven o plody svého úsilí a domýšlí další postup vedlejšího účastníka řízení a dalších. V neposlední řadě dovozuje, že postupem Nejvyššího soudu byl odňat svému zákonnému soudci.

K ústavní stížnosti se vyjádřili všichni účastníci řízení.

Nejvyšší soud ČR je s odkazem na usnesení ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. III. ÚS 280/03, přesvědčen, že odmítnutí dovolání pro absenci otázky zásadního právního významu, nemohlo vést k denegatio iustitiae. Rovněž nesouhlasí s úvahou stěžovatele o jeho odnětí zákonnému soudci na základě změny spisové značky.

Vrchní soud v Olomouci nesouhlasí s argumentací ústavní stížnosti vůči jeho rozsudku, neboť přítomnost vedlejšího účastníka na trhu byla prokázána již soudem prvého stupně a se všemi odvolacími námitkami se tento soud vypořádal.

Krajský soud v Brně odkázal na rozhodnutí soudů a důkazní materiál ve spise. Dále uvádí, že stěžovatel dlouhodobým nerespektováním soudních rozhodnutí pohrdá justičním systémem, což se snaží obhájit svémocí, údajně na základě Listiny.

Vedlejší účastník řízení uvedl, že námitky obsažené v ústavní stížnosti jsou jen opakováním námitek před obecnými soudy.

Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 11 CmS 245/96, a z něj zjistil, že žalobou podanou 16. 5. 1996 se vedlejší účastník řízení (tehdy označený jako Wheelabrator-Berger Maschinenfabriken GmbH) domáhal změny obchodního jména stěžovatele, jako ochrany proti nekalé soutěži. Žaloba byla v průběhu řízení rozšířena jak co do vymezení skutku, tak co do vymezení žalobního petitu. Rozsudkem Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 27. 1. 2000, č. j. 11 CmS 245/96-104, bylo stěžovateli uloženo, aby do 30 dnů od doručení rozsudku změnil své obchodní jméno tak, aby neobsahovalo pojem "BLASTRAK" ani jiný pojem s tímto zaměnitelný, dále aby se v téže lhůtě zdržel označování svého zboží slovem "BLASTRAK" nebo slovem zaměnitelným a to jak na tomto zboží, tak i na obalech a všech souvisejících reklamních a jiných materiálech, a konečně bylo vedlejšímu účastníku řízení přiznáno právo na uveřejnění výroků tohoto rozsudku v období od 60 dnů od právní moci rozsudku na náklady stěžovatele ve formě placeného inzerátu v denících Hospodářské noviny a Právo a v týdeníku Prague Bussines Journal v rozsahu maximálně formátu A6. V odvolání proti rozsudku stěžovatel namítal, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování a rozsudek označil za nepřezkoumatelný. Podle něj nebylo prokázáno tvrzení vedlejšího účastníka řízení, že pro svůj podnik a výrobky používá označení BLASTRAK. V doplnění odvolání pak namítá absenci prokázání časové priority vedlejšího účastníka řízení, jakož i jeho oprávnění označovat svůj podnik a výrobky slovem BLASTRAC, a dokladoval to na provedených důkazech a na přihlášce ochranné známky BLASTRAC, podané obchodní společností The Wheelabrator Corporation dne 23. 4. 1996. Při jednání odvolacího soudu stěžovatel tvrdil, že označení BLASTRAK je odborné veřejnosti známo jako označení určité technologie, známé již od 60. let (20. století), a nemá český ekvivalent. Proto není možné, aby si tento termín uzurpoval pouze vedlejší účastník řízení. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 9. 2002, č. j. 4 Cmo 744/2000-152, byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně, pokud jím byla uložena povinnost změnit obchodní jméno stěžovatele tak, aby neobsahovalo pojem "BLASTRAK, a pokud byla uložena povinnost zdržet se označování svého zboží slovem "BLASTRAK", a dále ve výrocích III. a IV., ve zbývající části jej změnil tak, že žalobu zamítl. Zároveň nepřipustil dovolání. V dovolání stěžovatel namítal, že odvolací řízení bylo neúplné, neboť nebyl proveden jím navržený důkaz znaleckým posudkem, že rozsudek vychází ze zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a konečně namítal nesprávné právní posouzení věci. Nesouhlasil s oprávněností užívání názvu Blastrac vedlejším účastníkem řízení ani s tím, že by byla prokázána příznačnost tohoto neformálního označení. Vytkl obecným soudům neznalost problematiky a nesprávné hodnocení provedených důkazů. Všechny otázky, jimiž se odvolací soud měl zabývat, označil za otázky zásadního právního významu. Přitom je konkretizoval na otázku neunesení důkazního břemene u žalobce, otázku způsobu zjišťování příznačnosti neformálního označení, a otázku okruhu subjektu jímž svědčí příznačnost označení, neboť tyto otázky nebyly podle něj judikaturou řešeny. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5. 2004, č. j. 29 Odo 455/2003-187, bylo dovolání stěžovatele odmítnuto.

Z vyžádaného sdělení předsedy občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud zjistil, že věc měl u dovolacího soudu přidělenu jako soudce zpravodaj JUDr. Petr Gemmel, který byl v roce 2003 v senátu 32. V roce 2004, kdy bylo vydáno napadené usnesení, došlo ke změně v obsazení senátů a JUDr. Petr Gemmel se stal členem senátu 29 s tím, že věci mu přidělené měl vyřídit v senátu, v němž byl pro ten rok přidělen. To vyplývá i z připojených rozvrhů práce Nejvyššího soudu ČR pro roky 2003 a 2004.

Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou, že při rozhodování dovolacím soudem mohl být stěžovatel odňat svému zákonnému soudci. Přitom vyšel ze své konstantní judikatury v této věci ( např. sp. zn. III. ÚS 711/01, sp. zn. III. ÚS 232/95, sp. zn. III. ÚS 230/96, sp. zn. III. ÚS 200/98, či III. ÚS 293/98, sp. zn. III. ÚS 29/01, sp. zn. IV. ÚS 307/03, a další, vše in http://www.judikatura.cz/) a konstatuje, že námitka stěžovatele je zjevně neopodstatněná. Posuzovaná věc byla dovolacím soudem řešena v souladu s rozvrhem práce Nejvyššího soudu ČR pro rok 2004, který naprosto odpovídá ústavním zásadám.

Další námitky vůči rozhodnutí dovolacího soudu (a tím i vůči předchozím rozhodnutím obecných soudů) nemají ústavně právní charakter. Stěžovatel považuje rozhodnutí dovolacího soudu za rozporné se zákonem a polemizuje s hodnocením provedených důkazů, zjištěním skutkového stavu a právním posouzením, podobně jako to činil i v průběhu celého řízení, mimo jiné v opravných prostředcích.

Ústavní soud již ve svém rozhodnutí, sp. zn. II. ÚS 45/94 (in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Svazek č. 3. Nález č. 5), zdůraznil, že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí a to včetně jeho odůvodnění, ale jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních lidských práv a svobod, zaručených ústavním pořádkem. Proto ne každá nezákonnost zakládá též protiústavnost, resp. porušení základních práv a svobod, zaručených ústavním pořádkem a je také důvodem k poskytnutí ochrany před Ústavním soudem. Ve svém rozhodnutí, sp. zn. II. ÚS 294/95 (in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Svazek č. 5. Nález č. 63), dále uvedl, že pokud ústavní stížnost spočívá v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů, a to ve zcela shodném smyslu i rozsahu jako v jeho odvolání, pak takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy zjevně nepřísluší. Skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Konečně v rozhodnutí, sp. zn. I. ÚS 260/96 (in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Svazek č. 6. Usnesení č. 32), uvedl, že pokud navrhovatel napadá v ústavní stížnosti pouze právní názor obecných soudů (které se na výkladu zákonného ustanovení shodly), a v ničem jiném jejich pochybení nespatřuje ani postupu soudů nic nevytýká, je třeba ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Právo na soudní ochranu není porušeno tím, že soud vysloví svůj právní názor lišící se od názoru navrhovatele, na základě něho rozhodne a toto rozhodnutí řádně odůvodní.

Shora uvedená konstantní judikatura Ústavního soudu přiměřeně dopadá i na posuzovanou ústavní stížnost.

Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou odmítl, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Stěžovatelem podaný návrh na odložení vykonatelnosti rozhodnutí má akcesorickou povahu, tj. sdílí osud ústavní stížnosti. Pokud byla ústavní stížnost odmítnuta, jak uvedeno shora, je odmítnutím ústavní stížnosti odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. března 2005

JUDr. Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru