Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 475/97Nález ÚS ze dne 09.06.1999Restituce - odmítnutí dědictví v tísni

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBrožová Iva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvlastnické právo/omezení
dědění/odmítnutí dědictví
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 88/14 SbNU 235
EcliECLI:CZ:US:1999:2.US.475.97
Datum podání17.12.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1950 Sb., § 524

87/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.h


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 475/97 ze dne 9. 6. 1999

N 88/14 SbNU 235

Restituce - odmítnutí dědictví v tísni

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti M.

G. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 1997, sp.

zn. 13 Co 377/97, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu

1 ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 13 C 140/92, a dále proti rozsudku

Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 7. 1998, sp. zn. 23

Cdo 191/98, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne

7. 11. 1996, sp. zn. 22 Co 391/96, za účasti A) Městského soudu

v Praze, zastoupeného předsedou senátu 13 Co, a B) Obvodního soudu

pro Prahu 1, zastoupeného předsedou senátu 13 C, a dále za účasti

I.Nejvyššího soudu ČR, zastoupeného předsedou senátu 23 Cdo,

a II.Městského soudu v Praze, zastoupeného předsedou senátu 22 Co,

jako účastníků řízení, a 1) Galerie hl. města Prahy, Mickiewiczova

3, Praha, 2) Národní galerie v Praze, Hradčanské nám. 15, Praha

1 a 3) Státní galerie Zlín, Dům umění Zlín, jako vedlejších

účastníků, se souhlasem účastníků a vedlejších účastníků bez

ústního jednání, takto:

I.Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 1997, sp. zn.

13 Co 377/97, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28.

4. 1997, sp. zn. 13 C 140/92, se zrušují.

II.Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 7. 1998, sp. zn.

23 Cdo 191/98, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 11.

1996, sp. zn. 22 Co 391/96, se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se svými ústavními stížnostmi domáhala

s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36, čl. 37 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a 95 Ústavy

ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod

(dále jen "Úmluva") zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými

byl zamítnut její návrh na uzavření dohody o vydání věcí, tj. 8

obrazů Galerie hl. města Prahy, 2 obrazů Národní galerie v Praze,

101 obrazů Státní galerie Zlín dle zák. č. 87/1991 Sb.

V odůvodnění uvedla, že nesouhlasí se závěrem soudů o tom, že

nebyl naplněný znak tísně ve smyslu § 6 odst. 1 písm. h) zák. č.

87/1991 Sb., protože k odmítnutí dědictví došlo ještě před úplným

zjištěním rozsahu aktiv a pasiv dědictví, což je důkazem toho, že

jednala pod tíhou skutečností omezujících její svobodnou vůli

natolik, že učinila právní úkon, který by za jiných okolností

neučinila, když na druhé straně bylo již známo, že s uměleckými

díly nebude moci volně disponovat. Nutnost prodat obrazy

eventuelně pouze státu a stav jejich protiprávního zadržování

legalizovaný státem rovněž dle stěžovatelky svědčí o naplnění

znaku tísně. V této souvislosti poukázala také na možnost

znovuobnovení trestního stíhání proti stěžovatelce, pokud by

s nimi volně disponovala, neboť dle jejího názoru trestní stíhání

proti zůstaviteli E. S. bylo zastaveno, protože s nimi

nemohl disponovat. Dále poukázala jako na neskutečné tvrzení soudu

o tom, že i tehdy platné právní předpisy poskytovaly ochranu

osobnímu a soukromému vlastnictví s tím, že pokud soudy zaujímají

toto stanovisko, jsou restituční zákony zbytečné, neboť vlastně

i tehdejší režim dostatečně jednotlivce ochraňoval. Dále uvedla,

že aktiva byla sice vyšší než pasiva, ale že hodnota aktiv,

představovaná hodnotou obrazů, byla problematická, zatímco hodnota

pasiv velice reálná. Poté popřela tvrzení, že by někdy uvedla, že

dědictví odmítla, protože nemohla zaplatit dědickou daň, s tím, že

jde o tvrzení, jí vložené do úst. Naopak se dovolávala finančních

problémů, spojených s povinností zaplatit z dědictví mimořádnou

dávku. Následně uvedla, že byla obětí nejprve nacistické

perzekuce, založené jak na zabavení veškerého majetku, tak na

pobytu v koncentračním táboře, který jí podlomil zdraví, a poté

opětovné židovské perzekuce po roce 1948, jak o tom svědčí proces

se Slánským, Tausigem. Dále zdůraznila, že aby mohla čas od času

odprodejem obrazů zlepšit svoji situaci, bylo napřed třeba

pokračovat ve sporu o jejich vydání se státem, nicméně při vědomí

nedostatku zákonné ochrany soukromého vlastnictví. Poté označila

za účelovou tu část odůvodnění rozhodnutí soudu, kde se

konstatuje, že neprokázala, že by nemohla s obrazy volně

disponovat, ačkoliv samotný zůstavitel E. S. v rámci

trestního řízení, jehož spis měly soudy k dispozici, uvedl, "...

ředitel H. odmítl vydání obrazů a já se bál eventuelních

nepříjemností, kdybych se postavil proti jeho vůli, který trval na

tom, abych obrazy národnímu podniku Svit odprodal. Již v roce

1948 žádal jsem architekta K., vedoucího studijního ústavu

v Gottwaldově, aby mi obrazy vydal. K. odmítl tento můj návrh

a nebyl ochoten mně je ani ukázat." A svědek K. v rámci téhož

trestního řízení vypověděl: "Vedení národního podniku Svit ... se

usneslo, že si obrazy ponecháme pro Galerii v Gottwaldově.

K tomuto rozhodnutí jsme dospěli po dohodě s Ministerstvem

školství a Ministerstvem financí, s tím, že budeme trvat na jejich

prodeji. Měli jsme za to, že se s obviněným časem dohodneme. Je

pravda, že jsme za tím účelem jednání protahovali, aby se obrazy

nedostaly zpět do rukou obviněného, a takto jsme chtěli obviněného

přimět k tomu, aby na prodej obrazů přistoupil. Je pravda, že

z uvedených důvodů nemohl obviněný obrazy odvézt, a že nemohl

s nimi volně disponovat." Následně stěžovatelka znovu rozvedla, že

soudy nevzaly v úvahu nedostatek ochrany soukromého vlastnictví

v době nesvobody, který zakládá stav tísně pro účely restitučních

předpisů, a zdůraznila, že ve skutečně právním státě se nikdo

majetku dobrovolně nezbavuje, s tím, že právě vědomí nedostatku

zákonné ochrany soukromého vlastnictví ve spojení s politickou

perzekucí v době nesvobody bylo stavem ve smyslu tísně a tato

i pohnutkou pro projev vůle jednající osoby tak, že jedná ke svému

neprospěchu. Poté poukázala na skutečnost, že v padesátých letech

byla u nás hodnocena pouze díla socialistického realismu a moderní

umění nebylo ceněno, což umožňovalo na minimum stlačit cenu

takových děl. Poté vymezila stav tísně jako stav, kdy vlastník

nemůže s věcí volně disponovat v důsledku represivní politiky

státu a konstatovala, že tato situace byla prokázána odepřením

vydat obrazy původnímu vlastníku za účelem donutit ho k prodeji za

iluzorní cenu galeriím v době pro něj nejnevýhodnější. Za svou

osobu pak dovodila tíseň jako důsledek negativních zkušeností

z jednání s původním vlastníkem včetně vědomí převažujících

postupů státu vůči určitým vrstvám obyvatel a konečně i z toho

plynoucí obavy o sebe a svou rodinu. Zcela na závěr s odkazem na

judikaturu Ústavního soudu konstatovala, že jde o jasný případ,

neboť na počátku je zde vlastník, kterému stát nechce sbírku

obrazů vydat, a který ji odkazuje neteři, aby majetek zachránila,

ta však boj vzdává ze strachu z budoucnosti a represí, které jistě

nastanou.

Městský soud v Praze, zastoupený předsedou senátu 13 Co, ve

svém vyjádření účastníka řízení odkázal na odůvodnění svého

rozhodnutí.

Obvodní soud pro Prahu 1, zastoupený předsedkyní senátu 13 C,

ve svém vyjádření účastníka řízení namítl, že stěžovatelka ve své

ústavní stížnosti jen vyvozuje z provedeného dokazování jiné

skutkové a právní závěry, a proto považuje ústavní stížnost za

nedůvodnou.

Nejvyšší soud, zastoupený předsedou senátu 23 Cdo, ve svém

vyjádření jako účastník řízení odkázal na odůvodnění svého

rozhodnutí s tím, že nemůže obstát konstatování, že ve skutečně

právním státě se nikdo majetku dobrovolně nezbavuje, neboť každý

jedinec má právo rozhodnout o svých záležitostech včetně práva

vzdát se majetku, pokud je to jeho vůle, či je to pro něho

prospěšné či užitečné, a to i v imateriálním smyslu. Dále poukázal

na tu část ústavní stížnosti, v níž sama stěžovatelka přiznává, že

její rozhodnutí bylo výsledkem úvahy, že byť dědictví není

předluženo, bude problematické realizování aktiv, zatímco uhradit

pasiva bude nezbytné a bezprostřední a konstatoval, že

i v současné době existují tzv. danajské dary a problematická

dědictví, kdy odvisí výlučně na úvaze obdarovaného či dědice, zda

je přijme či nikoliv a nejde přitom o jejich odmítnutí v tísni.

Městský soud v Praze, zastoupený předsedou senátu 22 Co, ve

svém vyjádření jako účastník řízení především uvedl, že námitka

stěžovatelky ohledně stavu tísně z důvodu, že k odmítnutí došlo

ještě před zjištěním aktiv a pasiv dědictví, nemá oporu

v odůvodnění jeho rozhodnutí. Pokud jde o údajné vložení do úst

stěžovatelce tvrzení, že odmítla dědictví, protože nemohla

zaplatit dědickou daň, městský soud odkázal jednak na znění

samotného návrhu stěžovatelky, v němž tato výslovně uvádí

"vzhledem k tehdejší situaci, velikosti dědických poplatků

a nemožnosti dispozice se svým majetkem" a dále na obsah její

výpovědi, učiněné před soudem, a zdůraznil, že nové - další

skutečnosti ohledně stavu tísně uvedla až v dovolacím řízení,

avšak že v tomto směru Nejvyšší soud uvedl, že skutkový základ

nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován a proto k novým

tvrzením nepřihlédl. Závěrem navrhl zamítnutí ústavní stížnosti

stěžovatelky.

Národní galerie v Praze jako vedlejší účastník řízení

odkázala na vyjádření Nejvyššího soudu s tím, že by pouze

opakovala důvody uvedené v rozsudku Městského soudu v Praze

a Nejvyššího soudu.

Státní galerie Zlín jako vedlejší účastník odkázala na

stanoviska a závěry ve věci již učiněné a dále uvedla, že se zcela

ztotožňuje s rozhodnutími obecných soudů.

Galerie hl. města Prahy ve svém vyjádření vedlejšího

účastníka řízení odmítla, že by rozsudky obecných soudů byla

porušena Listina základních práv a svobod.

Vzhledem ke stěžovatelkou tvrzenému porušení základních práv

a svobod, tak jak předpokládá ustanovení § 72 odst. 1 zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nezbylo Ústavnímu

soudu než se věcí zabývat. Ústavní soud o restitučním nároku

stěžovatelky na vydání obrazů dle zák. č. 87/1991 Sb.

z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 13

C 140/92, a spisu Lidového trestního soudu v Praze, sp. zn. 3

T 334/52, a spisu Státního notářství pro Prahu 4, sp. zn. 14

D 1226/58, zjistil, že proti Galerii hl. města Prahy a Národní

galerii v Praze bylo rozhodnuto zamítavým rozsudkem Obvodního

soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 4. 1997, čj. 13 C 140/92-106, který

byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze jako soudem druhého

stupně dne 5. 9. 1997, čj. 13 Co 377/97-120, v jeho odůvodnění se

konstatuje, že není dán restituční titul dle § 6 odst. 1 písm. h)

zák. č. 87/1991 Sb., tj. odmítnutí dědictví v tísni, neboť samotná

obava stěžovatelky, že nebude moci zaplatit dědickou daň, nemůže

být hodnocena jako úkon, učiněný v tísni, s tím, že nebyla

prokázána skutečnost, že by nemohla s obrazy volně disponovat,

když žalovaní měli zájem na odkoupení obrazů a navíc se ani

nemusela obávat povinnosti zaplatit dluhy zůstavitele, neboť

i podle tehdy platných předpisů § 514 odst. 1 zák. č. 141/1950 Sb.

dědic odpovídal za závazky zůstavitele jen do výše ceny nabytého

dědictví. Proti Státní galerii Zlín bylo poprvé rozhodnuto soudem

prvého stupně dne 28. 3. 1996, čj. 13 C 140/92-78, tak, že nároku

bylo vyhověno. Městský soud v Praze jako soud druhého stupně

rozsudkem ze dne 7. 11. 1996, čj. 22 Co 391/96-96, však změnil

rozsudek soudu prvého stupně a restituční nárok zamítl. Proti

tomuto rozhodnutí bylo podáno dovolání, které Nejvyšší soud ČR

zamítl rozsudkem ze dne 28. 7. 1998 pod sp. zn. 23 Cdo 191/98,

v podstatě s odůvodněním, že v daném případě nelze shledat

naplnění znaku tísně z důvodu nezakotvení představ žalobkyně, pod

jejichž vlivem dědictví odmítla v tehdy panujících vztazích,

daných objektivním právem, neboť při věcném osvobození od soudních

poplatků žalobkyni nemohla hrozit povinnost zaplatit dědickou daň

a její obava z nezbytnosti zaplatit tzv. milionářskou dávku dle

zák. č. 185/1947 Sb. za zůstavitele byla založena na nesprávné

presumpci, protože zůstavitel byl ve věci vedené u Lidového

trestního soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 334/52, obžaloby zproštěn.

Tvrzená nemožnost disponovat se spornými obrazy nemohla rovněž dle

Nejvyššího soudu pojmově vztah tísně založit, protože podle § 524

zák. č. 141/1950 Sb. se na dědice odmítnuvšího dědictví hledělo

jakoby smrti nedožil a navíc fyzická osoba i tehdy disponovala

zákonnými prostředky ochrany vlastnictví bez ohledu na to, zda věc

byla předmětem osobního nebo soukromého vlastnictví, jak o tom

svědčí § 105, 106 zák. č. 141/1950 Sb.

Ústavní soud konstatoval již v celé řadě svých rozhodnutí, že

pojem tísně je třeba vykázat v souvislosti s politickým nátlakem,

spojeným s obdobím let nesvobody (1948-1989), přičemž politický

nátlak nelze chápat jen jako jednorázový akt, ale jako dlouhodobý

proces, jehož výsledkem bylo to, že fyzická osoba učinila právní

úkon, který by v právním státě jinak neučinila.

V dané věci tedy půjde o to, zda odmítnutí dědictví

stěžovatelkou dne 2. 4. 1953, povolanou závětí ze dne 17. 9. 1952

k celému majetku zůstavitele, nesouvisí, a to mimo jakoukoliv

pochybnost, s politickým nátlakem v době nesvobody a zda bylo její

adekvátní reakcí v tom smyslu, že by odmítnutí dědictví učinila

bez ohledu na panující - existující poměry či nikoliv. Z tohoto

pohledu má Ústavní soud za to, že byla-li stěžovatelka zcela

nemajetná, což dokládá skutečnost, že její manžel jako odkazník

převzal z téhož dědictví po zůstaviteli šatstvo a prádlo (srov.

č.l. 23 dědického spisu Státního notářství pro Prahu 4, 14

D 1226/58), a nijak nezpochybněná okolnost, že žila i s dítětem

jenom z manželova platu foukače skla, a přitom stran milionářské

dávky ze spisu Lidového trestního soudu v Praze, sp. zn. 3

T 338/52, plyne, že ke dni úmrtí zůstavitele, tj. 4. 12. 1952,

byla záležitost trestního stíhání a tím milionářské dávky pro

stěžovatelku, odkázanou jen na informace od svého strýce, dosud

otevřená, neboť proti zprošťujícímu rozsudku bylo podáno ihned po

vyhlášení rozsudku za přítomnosti obviněného prokurátorem

odvolání, a navíc z téhož spisu plyne i stěžovatelkou namítaná

nemožnost věcmi volně disponovat, neboť z výpovědí svědka K.

na č.l. 23 se podává, že vedení národního podniku Svit se po

dohodě s Ministerstvem školství a financí rozhodlo obrazy si

ponechat a přimět tak zůstavitele k jejich prodeji a dokonce se

v ní i výslovně konstatuje, že skutečně zůstavitel nemohl s obrazy

volně disponovat, což odpovídá výpovědi samotného zůstavitele na

č.l. 22 uvedeného trestního spisu, neboť se v ní uvádí, že svědek

K. odmítl nejen jeho žádost o vydání obrazů, ale navíc že

tento nebyl ochoten mu je ani ukázat, potom nezbývá než uzavřít,

že stav tísně byl v případě odmítnutí dědictví stěžovatelkou dán.

Jinými slovy, protože ve skutečně právním státě by předmětné

dědictví nutně vedlo ke zlepšení sociální situace stěžovatelky,

a to i s přihlédnutím k dluhům, a přitom by bylo nemyslitelné, aby

si státní podnik po dohodě s ministerstvy, tedy se státní mocí

vynucoval převody movitých věcí na stát jejich zadržováním, má

Ústavní soud za to, že k odmítnutí dědictví došlo v tísni, mající

své příčiny v tehdy panujících poměrech.

S ohledem na shora uvedené má Ústavní soud za to, že napadená

rozhodnutí jsou rozhodnutí, která ve svém celku neodpovídají

naplnění práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 6

odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny a proto Ústavní soud dle

ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky a napadená

rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) cit. zákona

zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 9. 6. 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru