Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 475/12 #1Usnesení ÚS ze dne 17.05.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/propadnutí majetku (konfiskace)
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodn... více
Věcný rejstříkDokazování
Restituce
Diskriminace
restituční nárok
osoba/oprávněná
konfiskace majetku
dohoda/o vydání věci
PoznámkaRozsudek ESLP ve věci Colloredo Mansfeldová proti ČR z 11. 1. 2018 č. 51896/12: vysloveno porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy; usnesení II. ÚS 475/12 bylo zrušeno usnesením Pl. ÚS 25/17 ze dne 23. 10. 2018;
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.475.12.1
Datum podání10.02.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 3 odst.2, § 6

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 475/12 ze dne 17. 5. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

POZOR - ROZHODNUTÍ BYLO ZRUŠENO USNESENÍM ZE DNE 23. ŘÍJNA 2018 SP. ZN. PL. ÚS 25/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti K. C. M., zastoupené JUDr. Pavlem Virágem, advokátem se sídlem Sudoměřská 6, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2709/2011-1569 ze dne 28. 11. 2011 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích č. j. 23 Co 396/2009-1501 ze dne 27. 1. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 2. 2012, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena její ústavní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. 4. 2009, č. j. 5 C 147/92-1337, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky a dalšího žalobce dipl. Ing. J. C.-M. (dále jen "druhý žalobce") proti žalovanému Národnímu památkovému ústavu (dále jen "žalovaný") o uložení povinnosti uzavřít s žalobci dohodu o vydání věcí specifikovaných v příloze rozsudku, která je nedílnou součástí výroku, a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Šlo v pořadí o třetí částečný rozsudek, jimiž bylo postupně rozhodováno o restitučních nárocích stěžovatelky a druhého žalobce na vydání v žalobě uvedených movitých věcí. V pořadí prvním částečným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. 7. 1999, č. j. 5 C 207/98-120, bylo rozhodnuto o vydání sbírky 68 obrazů. Toto rozhodnutí, poté co proběhlo odvolací i dovolací řízení, nabylo právní moci a věc nebyla napadena ústavní stížností. V pořadí druhým rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. 10. 2006, č. j. 5 C 147/92-1123, bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného uzavřít se stěžovatelkou a druhým žalobcem dohodu o vydání movitých věcí, které byly specifikovány ve výroku rozsudku. Toto rozhodnutí bylo změněno rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích ze dne 18. 10. 2007 č. j. 18 Co 148/2007-1227 tak, že žaloba byla zamítnuta. V této věci bylo podáno dovolání, které bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 5328/2008. Proti zamítavému rozhodnutí Nejvyššího soudu podala stěžovatelka i druhý žalobce ústavní stížnosti, které Ústavní soud usneseními ze dne 11. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 1211/09 a ze dne 3. 2. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1234/09 odmítl.

Proti v pořadí třetímu částečnému rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. 4. 2009 č. j. 5 C 147/92-1337 podala stěžovatelka a druhý žalobce odvolání. Nyní napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích ze dne 27. 1. 2011 č. j. 23 Co 396/2009-1501, bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Dovolání obou žalobců pak Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Rozhodujícím důvodem pro nepříznivé rozhodnutí bylo zjištění soudu, že majetek, který byl předmětem žaloby, na stát přešel ještě před rozhodným obdobím, jehož počátek je příslušným restitučním zákonem vymezen dnem 25. 2. 1948, a to nikoli z důvodu rasové persekuce dle § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

Stěžovatelka odkazuje stran věcné argumentace na obsah již podaných ústavních stížností vedených u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 1234/09 a sp. zn. II. ÚS 380/08 a žádá, aby všechny tři ústavní stížnosti byly posuzovány ve vzájemném konsenzu. Za nesprávný považuje závěr obecných soudů, že není oprávněnou osobou k vydání předmětných věci podle § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., když ke konfiskaci předmětného majetku Dr. J. C. M. v období Protektorátu Čechy a Morava nedošlo z důvodu rasové persekuce, nýbrž z důvodu národnostní persekuce, a dále závěr, že k odnětí předmětného majetku došlo před rozhodným obdobím, tedy před 25. 2. 1948. V podstatě namítá, že neexistuje jakýkoli titul, podle něhož by stát převzal předmětné věci již před počátkem rozhodného období ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., přičemž zpochybňuje význam listiny ze dne 30. 4. 1947, o niž soud opřel svůj závěr o tom, že se stát zmocnil předmětného majetku ještě před rozhodným obdobím. Dle jejího názoru bylo rozhodnutím Zemského národního výboru č. III NS-380-96-1946, ze dne 29. dubna 1947, doloženo, že konfiskace a národní správa majetku J. C. M. byla zrušena a jeho vlastnické právo k movitým věcem tak bylo po 25. únoru 1948 řádně obnoveno. Obecné soudy tedy pojem "převzetí věci státem bez právního důvodu před rozhodným obdobím" aplikovaly v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Stěžovatelka dále setrvává na širším výkladu pojmu "rasová persekuce" ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a svá tvrzení dokládá obsahem expertního posudku z oboru historie, z něhož vyplývá, že rasová persekuce se týkala nejen židovského obyvatelstva, ale také dalších negermánských etnik. Za nesprávný považuje definiční vymezení tohoto pojmu v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 107/04, s nímž rozsáhle polemizuje. Má za to, že i ohledně této sporné otázky si obecné soudy neopatřily dostatek relevantních skutkových podkladů, svědčících o tom, že původnímu vlastníku nebyl majetek konfiskován právě z důvodu rasové persekuce v restriktivním výkladu tohoto termínu, neboť ve vícero dokumentech, na něž stěžovatelka poukazuje, je zmíněno židovství rodiny a její sympatie k Židům.

Ústavní soud se v prvé řadě zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, jež je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Za neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud považuje rovněž takovou, v níž je předestřeno tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva či svobody, které již dříve Ústavní soud v obdobné ústavní stížnosti posoudil a shledal neodůvodněným. Tak tomu je i v projednávané věci, kdy stěžovatelka, obdobně jako v dalších ústavních stížnostech, vedených pod sp. zn. I. ÚS 1211/09 (kterou podal druhý žalobce) a sp. zn. IV. ÚS 1234/09 (kterou podala stěžovatelka), brojí proti rozhodnutím obecných soudů, jimiž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovanému Národnímu památkovému ústavu uzavřít s ní dohodu o vydání mobiliáře zámku v Opočně. Stěžovatelka argumentuje v podstatě stejným způsobem jako v těchto předchozích ústavních stížnostech, které Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněné. Jeho závěry lze proto plně aplikovat i na projednávaný případ, přičemž Ústavní soud neshledal důvod se od nich jakkoli odchylovat.

Nadto je třeba zdůraznit, že proti rozhodnutím obecných soudů, která jsou napadena projednávanou stížností, brojil i druhý žalobce Dipl. Ing. J. C. M., byť částečně s jinou argumentací. Ústavní soud jeho ústavní stížnost usnesením sp. zn. II. ÚS 485/12 ze dne 19. 4. 2012 odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Ve shora poukazovaných rozhodnutích Ústavní soud vyslovil svůj právní názor k základním otázkám, které řešily obecné soudy, tj. k výkladu ustanovení § 6 a § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a jejich aplikaci na projednávanou věc, přičemž se dostatečně vyjádřil i ke stěžovatelkou předestřeným důkazům, kterými měl být prokázán židovský původ jejího otce, a jejím dalším argumentům, o něž opírá důvodnost i nyní projednávané stížnosti. V těchto rozhodnutích také akceptoval závěr, že předmětný majetek nepřešel na stát v rozhodném období, ale již v období před 25. 2. 1948. Na těchto závěrech nemá Ústavní soud důvod cokoli měnit ani v nyní projednávané věci.

V rámci řízení vedeného pod sp. zn. II. ÚS 485/12 (v němž šlo o ústavní stížnost druhého žalobce proti stejným rozhodnutím) se Ústavní soud zabýval námitkami směřujícími do rozsahu dokazování a hodnocení důkazů, přičemž neshledal, že se obecné soudy dopustily zjevných omylů či vad, z nichž by bylo možné vyvozovat extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich vyplývajícími skutkovými a právními závěry. Stěžovatelka proto nyní nemůže uspět se svou námitkou, že si soudy neopatřily dostatek relevantních skutkových podkladů ohledně sporných otázek.

Ústavní soud znovu opakuje, že restituční zákon č. 87/1991 Sb. omezil v ustanovení § 3 odst. 2 možnost přezkoumávání převodů majetku, odehrávajících se mimo rozhodné období, toliko na nejextrémnější případy bezpráví, jestliže ke konfiskaci majetku "došlo z důvodu rasové perzekuce", a připomíná svůj již dříve vyslovený názor, že pojem rasová perzekuce je třeba pro účely restituční interpretovat tak, že zahrnuje pouze nejkřiklavější formy rasismu, páchané zejména formou holocaustu, nikoliv však jiné formy perzekuce z důvodů národnostních nebo politických. Ze stěžovatelkou poskytnutých listin se však nepodává, že by předmětné movité věci byly zabrány ve prospěch Německé říše jako tzv. židovský majetek nebo že by právní předchůdci stěžovatelky trpěli nacistickou perzekucí z rasových důvodů. Akty okupačních orgánů vůči právnímu předchůdci stěžovatelky nelze považovat za projev rasové perzekuce; důvody byly spíše majetnické a politické, případně výrazem snahy potřít vlastenectví, vymýtit odpor proti fašistické okupaci a rozbít sounáležitost představitelů českého národa - jeho politických elit i obyčejných občanů.

Pokud tedy Nejvyšší soud a soudy nižších stupňů shledaly, že ve věci není splněna podmínka přechodu vlastnictví na stát podle ustanovení § 6 zákona č. 87/1991 Sb., protože stát s majetkem nakládal již před začátkem rozhodného období, ani podmínka uvedená v § 3 odst. 2 citovaného zákona, pak nelze jejich závěry z ústavněprávního hlediska považovat za rozporné.

Byť Ústavní soud i v této věci vnímá důvody ke konfiskaci majetku předchůdce stěžovatelky nacistickou okupační mocí jako neospravedlnitelné, je nucen opakovaně poukázat na vůli zákonodárce, jasně vymezenou v restitučních zákonech, napravit pouze ty křivdy, ke kterým došlo v letech 1948 až 1989, tedy v době vymezené jako doba nesvobody zákonem č. 480/1991 Sb., o době nesvobody, nikoli křivdy jiné. Pouze v rámci restitučních předpisů a za účelem dosažení v nich vytyčeného cíle - zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem, lze zpochybnit správní akt pocházející z doby před rozhodným obdobím. Zákon č. 87/1991 Sb. v § 3 odst. 2 umožnil nápravu některých dalších majetkových křivd, vzniklých v důsledku platnosti nebo zvláštního použití některých právních předpisů nebo na základě jiných důvodů, avšak pouze některých a v časovém limitu již dříve stanoveném. Ostatní tvrzené křivdy, nastalé před rozhodným obdobím, mezi něž lze zařadit i křivdy spáchané na právním předchůdci stěžovatelky, nemohou být dnešními právními prostředky napravitelné.

Ústavní soud tedy neshledal, že by obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily stěžovatelkou tvrzené právo na spravedlivý proces a v jeho rámci právo na rovnost účastníků řízení. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru