Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 473/97Nález ÚS ze dne 08.09.1999Zachování účinků podaného návrhu při zastavení občanského soudního řízení a postoupení věci správnímu orgánu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříklhůta/hmotněprávní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 119/15 SbNU 147
EcliECLI:CZ:US:1999:2.US.473.97
Datum vyhlášení08.09.1999
Datum podání16.12.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 104 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 473/97 ze dne 8. 9. 1999

N 119/15 SbNU 147

Zachování účinků podaného návrhu při zastavení občanského soudního řízení a postoupení věci správnímu orgánu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci ústavní

stížnosti J. A. a M. A., zastoupených JUDr. K. C., advokátkou,

proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.

9. 1997, čj. 10 Ca 281/97-19, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí

Okresního úřadu v Táboře, pozemkového úřadu, ze dne 2. 7. 1997,

čj. PÚPr/2442/97-Ri, za účasti Krajského soudu v Českých

Budějovicích jako účastníka řízení a Okresního úřadu v Táboře,

pozemkového úřadu, jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní

jednání, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 9.

1997, čj. 10 Ca 281/97-19, a rozhodnutí Okresního úřadu v Táboře,

pozemkového úřadu, ze dne 2. 7. 1997, čj. PÚPr/2442/97-Ri, se

zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatelé napadli ústavní stížností podanou k poštovní

přepravě dne 16. 12. 1997 rozsudek Krajského soudu v Českých

Budějovicích ze dne 9. 9. 1997, čj. 10 Ca 281/97-19, kterým bylo

potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Táboře, pozemkového úřadu,

ze dne 2. 7. 1997, čj. PÚPr/2442/97-Ri, kterým pozemkový úřad

rozhodl podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě

vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") tak, že stěžovatelé

nejsou vlastníky blíže specifikovaných pozemků, které se nacházejí

v k.ú. V. a že jim zároveň nevzniká nárok na náhradu ve smyslu

zákona o půdě.

Skutková a právní stránka ústavní stížnosti spočívá

v následujících skutečnostech. Navrhovatelé 4. 5. 1992 adresovali

Okresnímu soudu v Táboře žádost o vrácení předmětných nemovitostí.

Tímto soudem byli poučeni, že žádost je třeba adresovat

pozemkovému úřadu a povinné osobě. To podle svého tvrzení učinili

(avšak neměli pro to doklad v podobě podacího lístku) a když na

jejich žádost nebylo reagováno, obrátili se na Krajský soud

v Českých Budějovicích, který jejich žádost vrátil k vyřízení

Okresnímu soudu v Táboře, který ji obdržel 30. 12. 1992. Tento

soud je znovu předvolal dne 20. 1. 1993 a vyzval je k doplnění

návrhu a doporučil obrátit se na advokáta. Ten jim sdělil, že

nemají naději na restituci. Teprve, když zjistili, že tento

advokát zastupuje povinnou osobu, znovu se obrátili na Okresní

soud v Táboře a vysvětlili, proč své podání nedoplnili. Nakonec

tento soud rozhodl usnesením, čj. 8 C 69/94-12, dne 25. 9. 1996

tak, že řízení zastavil a věc postoupil Okresnímu úřadu v Táboře,

pozemkovému úřadu, dne 22. 4. 1997. Ještě předtím se však

stěžovatelé odvolali proti zastavení řízení ke Krajskému soudu

v Českých Budějovicích - pobočka Tábor, který rozhodl usnesením,

čj. 15 Co 773/96-17, tak, že rozhodnutí Okresního soudu v Táboře

potvrdil a v odůvodnění výslovně uvedl, že obavy stěžovatelů, že

pozemkový úřad bude včasnost uplatnění jejich nároku posuzovat

teprve od postoupení věci, jsou liché, neboť podle výslovného

znění § 104 odst. 1 o.s.ř. je pro včasnost uplatnění nároku

rozhodující podání návrhu u soudu. Připomněl, že i pozemkový úřad

je tímto ustanovením o.s.ř. vázán. Pozemkový úřad však rozhodl

tak, že návrh musel být u něj uplatněn již ve lhůtě uvedené v §

13 odst. 1 zákona o půdě v roce 1993, takže v důsledku postoupení

věci dne 22. 4. 1997 byl návrh podán opožděně. Tento názor

pozemkového úřadu potvrdil i krajský soud v rozsudku napadeném

ústavní stížností. Uvedl přitom, že mu jako přezkumné instanci

nepřísluší zabývat se rozhodnutím obecných soudů, konkrétně

právním názorem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka

Tábor, který rozhodl výše usnesením čj. 15 Co 773/96-17, ve kterém

vyslovil jiný právní názor.

Proti oběma rozhodnutím podali stěžovatelé ústavní stížnost,

ve které krajskému soudu vytýkají, že svým postupem porušil jejich

právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, když

nerespektoval § 104 odst. 1 o.s.ř. věty druhé za středníkem, podle

kterého právní účinky spojené s podáním návrhu na zahájení řízení

zůstávají zachovány. Proto navrhli zrušení tohoto rozsudku

a z důvodu procesní ekonomie i zrušení rozhodnutí Okresního úřadu

v Táboře, pozemkového úřadu.

Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní

stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelé

oprávnění k jejímu podání byli řádně zastoupeni a vyčerpali

všechny prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv

poskytuje v průběhu celého řízení včetně odvolání proti zastavení

řízení. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.

Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyjádření

účastníků a vedlejších účastníků řízení. Za Krajský soud v Českých

Budějovicích se vyjádřil předseda senátu JUDr. J. T., který uvedl,

že krajský soud vycházel z tehdy konstantní judikatury soudů

rozhodujících na úseku správního soudnictví. S poukazem na nález

Ústavního soudu, který je znám dosud pouze z tisku, navrhl, aby

obě rozhodnutí byla zrušena. Všichni vedlejší účastníci využili

možnosti podle § 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a svého

postavení v řízení se vzdali.

Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její

opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom

v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je

stížností napadeno, porušilo základní práva a svobody stěžovatelů.

Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů

a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že

ústavní stížnost je v tomto směru opodstatněná, neboť stěžovatelům

se podařilo prokázat porušení jejich ústavně zaručených základních

práv a svobod.

Při posuzování věci se Ústavní soud řídil právním názorem,

který již vyslovil v nálezu sp. zn. IV. ÚS 28/97 (Sbírka nálezů

a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 9, nález č. 115), kde

konstatoval, že zákon o půdě je nepochybně ve vztahu k zákonu č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, předpisem speciálním.

Každý z těchto zákonů však zavedl určitou proceduru uplatnění

nároků, včetně odlišného určení lhůt k výzvě povinné osobě, aby

věc vydala a také k uplatnění nároku u soudu nebo správního

(pozemkového) úřadu. Z toho je zřejmé, že nepochybně může dojít,

a v praxi také dochází, k tomu, že nárok, uplatněný podle jednoho

restitučního zákona, se posléze ukáže být nárokem podle jiného

z nich, a to povětšině v době, kdy lhůty k uplatnění nároků již

uplynuly. Pokud tedy soud v řízení o žalobě oprávněné osoby

dospěje k závěru, že uplatněný nárok by se neměl řídit zákonem č.

87/1991 Sb., ale právě zákonem o půdě, nezbývá mu, nežli řízení

podle § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavit a věc postoupit příslušnému

pozemkovému úřadu. Jiný postup možný není, neboť není dána

pravomoc soudu - o věci se rozhoduje ve správním řízení

a o opravném prostředku rozhoduje příslušný krajský soud ve

správním soudnictví.

Ústavní soud došel k závěru, že je nesporné, že nároky

stěžovatelů postupem podle zákona o půdě musely být v daném

případě uplatněny do 31. 1. 1993, s ohledem na § 122 odst. 3 o.z.

konkrétně do 1. 2. 1993. Došlo-li tedy v soudním řízení

k zastavení řízení a postoupení věci pozemkovému úřadu až po tomto

datu, nelze podle názoru Ústavního soudu hledat východisko jen

v tom, že občanský soudní řád je předpisem procesním, zatímco

zákon č. 229/1991 Sb. obsahuje jak úpravu hmotněprávní, tak

i normy procesní. Řešení je naopak třeba hledat v logickém

a gramatickém výkladu ustanovení § 104 odst. 1 věty druhé o.s.ř.

Zachovat lze nepochybně jen něco, co tu už bylo a co právě proto

zachováno být také může. Jinak řečeno, zachovat nelze to, co má

teprve nastat. Pokud tedy mají účinky podání návrhu zůstat

zachovány, nezbývá, nežli na ně hledět jako na něco, co tu nutně

muselo být už dříve. Opačný výklad postrádá logiku. Zachovanými

účinky podaného návrhu lze tedy rozumět pouze to, že zde návrh je,

takže se nemusí podávat nový a že se na tento návrh hledí tak,

jako kdyby byl podán v den doručení žaloby soudu. Jiný smysl

ustanovení § 104 odst. 1 věta druhá o.s.ř. mít nemůže. Jiné řešení

by ani nebylo spravedlivé, neboť mnohé lhůty mohou uplynout dříve,

nežli se soud začne vůbec věcí zabývat. Kromě toho, platí-li

v právním státě zásada, že soud zná právo, bylo by absurdní

připustit, aby šlo k tíži těch, kteří se na něj v důvěře v tuto

zásadu obrátili, to, že tento soud po mnohdy víceletém soudním

řízení dospěje nakonec k závěru, že není pravomocný o věci

rozhodnout.

Ze všech výše uvedených důvodů rozhodl Ústavní soud tak, jak

je ve výroku uvedeno, když dospěl k názoru, že postupem soudu bylo

porušeno základní právo stěžovatelů zakotvené v čl. 36 odst. 1

a 2 Listiny, které zaručuje každému domáhat se stanoveným způsobem

svých práv u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených

případech u jiného orgánu a současně právo obrátit se na soud, aby

přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy v případě,

že tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím takového

orgánu. Protože v projednávané věci trpí obě rozhodnutí napadená

ústavní stížností stejnou vadou, bylo z důvodu procesní ekonomie

rozhodnuto o zrušení jak rozsudku Krajského soudu v Českých

Budějovicích ze dne 9. 9. 1997, čj. 10 Ca 281/97-19, tak

rozhodnutí Okresního úřadu v Táboře pozemkového úřadu, ze dne 2.

7. 1997, čj. PÚPr/2442/97-Ri.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 8. 9. 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru