Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 473/03Usnesení ÚS ze dne 26.02.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstříkvazba/důvody
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.473.03
Datum podání03.10.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 8 odst.2, čl. 8 odst.5


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 473/03 ze dne 26. 2. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele P. S., zastoupeného advokátem JUDr. S. D., Dr., o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 7. 7. 2003, sp. zn. 70 Nt 3754/2003, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2003, sp. zn. 9 To 402/2003, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. 10. 2003 aiv ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel usnesení Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně uvedená v záhlaví. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavní právo na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále ústavní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ze spisového materiálu připojeného k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že usnesením Policie ČR, Správy Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování v Brně, ze dne 13. 1. 2003, ČTS: PJM-6/0HK-23-2003, bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), spáchaného formou účastenství dle § 10 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Policejní orgán dospěl k závěru, že je dostatečně odůvodněno podezření, že stěžovatel společně s dalšími osobami, v úmyslu obohatit se ke škodě společnosti Č. L., a. s., organizoval a řídil činnost dalších obviněných, zejména H. K. a Z. V., např. zprostředkoval obchodní zastoupení pro jmenované ve společnosti D., s.r.o. Na základě toho uvedení spoluobvinění v době od října 2000 do dubna 2001 uzavřeli celkem 54 fiktivních leasingových smluv na ojetá motorová vozidla, kdy vlastnický vztah k těmto vozidlům byl ze strany společnosti D. pouze předstírán. V důsledku toho společnost Č. L. poukázala za fingovanou koupi vozidel na účty H. K. a Z. V. celkem částku 26.153.324,- Kč. Tato částka byla jmenovanými postupně vybrána a rozdělena mezi stěžovatele a další spoluobviněné. Tím byla společnosti Č. L. způsobena škoda ve výši 26.153.324,- Kč a škoda ve výši 1.475. 536,-Kč zůstala ve stádiu pokusu. Městský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 16. a 17. 1. 2003, sp. zn. 70 Nt 3526/2003, o vzetí stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. a), b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). O stížnosti proti tomuto usnesení rozhodoval Krajský soud v Brně, který ji usnesením ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 9 To 129/2003, zamítl.

Stěžovatel podal dne 11. 6. 2003 žádost o propuštění z vazby na svobodu. Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně jeho žádosti nevyhověl a předložil ji k rozhodnutí soudu. Městský soud v Brně usnesením ze dne 7. 7. 2003, sp. zn 70 Nt 3754/2003, žádost stěžovatele zamítl. Stejným usnesením zamítl i žádosti o propuštění z vazby spoluobviněných M. B. a L. S. Dospěl k závěru, že u všech obviněných nadále trvají důvody vazby koluzní i předstižné. Shledal i materiální podmínku vazby specifikovanou v § 67 trestního řádu. Uvedl, že závěr o její existenci lze i nadále opřít o výpovědi spoluobviněné K. a svědkyň M. a L. K. a nepřímo o výpovědi ostatních obviněných a o obsah listinných důkazů. Stran vazebního důvodu uvedeného v § 67 písm. a) trestního řádu uvedl, že je dána obava, že obvinění uprchnou nebo se budou skrývat, aby se vyhnuli trestnímu stíhání a trestu. Konstatoval, že jsou vzhledem ke všem okolnostem případu ohroženi trestem odnětí svobody v horní polovině zákonné sazby, tj. trestem velmi vysokým. Vedle toho jsou dány další důvody útěkové vazby, především skutečnost, že stěžovatel i další obvinění zajistili ochranu svých osob před zahájením trestního stíhání a před zjištěním jakýchkoli skutečností, které by mohly vést k jejich odhalení. Je taktéž vysoce pravděpodobné, že obvinění ve snaze zabránit svému trestnímu stíhání poskytovali pravidelné finanční částky osobám, které věděly o souvislostech mezi nimi a trestním jednáním. Dle názoru soudu je i nadále odůvodněna existence vazby koluzní, a to i přes skutečnost, že se obvinění již seznámili s výsledky vyšetřování. V průběhu trestního stíhání vyšlo najevo, že obvinění vyvíjeli určitý tlak na obviněnou H. K., která byla instruována, jak má vypovídat. Ovlivňovali též svědkyně L. a M. K., kterým za mlčení poskytovali pravidelné finanční částky. Chovali se k nim navíc způsobem, který u nich mohl vyvolat strach. S největší pravděpodobností také podnikli určité kroky, které směřovaly k likvidaci možných důkazních prostředků. Soud dospěl k závěru, že uvedené jednání zcela jistě odůvodňuje prodloužení koluzní vazby nad tříměsíční dobu, jak bylo vysvětleno ve dříve vydaných rozhodnutích o vazbě.

Stěžovatel i obvinění M. B. a L. S. podali proti tomuto usnesení stížnost. Namítali v ní, že u nich nejsou dány konkrétní důvody vazby. S poukazem na průběh přípravného řízení zpochybňovali i důvodnost svého trestního stíhání.

Krajský soud v Brně zamítl stížnost jako nedůvodnou usnesením ze dne 14. 8. 2003, sp. zn. 9 To 402/2003. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že dne 31. 7. 2003 podal státní zástupce ve věci obžalobu u Krajského soudu v Brně. Věc je vedena pod sp. zn. 42 T 16/2003. Upozornil, že od podání obžaloby je zákonným soudcem pro rozhodování o vazbě příslušný předseda senátu Krajského soudu v Brně, jemuž byla věc přidělena. Senát, který vyřizuje stížnosti proti rozhodnutím v souvislosti s přípravným řízením, již ve věci rozhodovat nemůže.

Stěžovatel napadl usnesení Městského soudu v Brně o zamítnutí jeho žádosti o propuštění z vazby na svobodu a následné rozhodnutí stížnostního soudu projednávanou ústavní stížností. Poukazuje v ní na nepřijatelné průtahy, kdy orgány činné v trestním řízení ignorovaly lhůty dané trestním řádem. Upozorňuje na to, že od podání jeho žádosti do vydání konečného rozhodnutí uplynula doba téměř tří měsíců. Takový postup dle něho porušuje čl. 38 odst. 2 Listiny a je v rozporu i s čl. 5 odst. 4 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a s čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel pokládá usnesení stížnostního soudu za nesrozumitelné a nedostatečně odůvodněné, neboť nesplňuje náležitosti § 134 trestního řádu. Je velice stručné a omezuje se na konstatování, že stížnost není důvodná. Neuvádí žádné konkrétní skutečnosti odůvodňující vazební důvody. Stěžovatel upozorňuje, že povinností soudu je o řádně podané stížnosti neprodleně rozhodnout, a to bez ohledu na to, zda ve věci byla či nebyla podána obžaloba. Z výše uvedených důvodů považuje usnesení stížnostního soudu za nepřezkoumatelné, a tudíž odporující ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud jde o samotné vazební důvody uvedené v usnesení o zamítnutí jeho žádosti o propuštění z vazby na svobodu, stěžovatel je označuje za velmi obecné, opřené navíc o tvrzení, která nemají oporu v provedeném dokazování. Argumentace soudu je pro něho nepřijatelná a nelogická. Je přesvědčen, že rozhodnutí nevychází z ústavních principů vytčených v nálezech Ústavního soudu a je založeno na extenzivním výkladu institutu vazby. K vazebnímu důvodu dle § 67 písm. a) trestního řádu uvádí, že jedinou konkrétní skutečností konstatovanou v napadeném usnesení je hrozba vysokým trestem. Ta sama o sobě ovšem nepostačuje k odůvodnění obavy, že obviněný chce uprchnout nebo se skrývat a trestnímu stíhání se tak vyhýbat. Stěžovatel tvrdí, že nemá a nikdy neměl žádný důvod k tomu, aby někam prchal, skrýval se a tak se vyhýbal trestnímu stíhání.

K důvodu vazby podle § 67 písm. b) trestního řádu stěžovatel uvádí, že konstrukce a závěry soudu nemají oporu v provedeném dokazování. Má za to, že v jeho neprospěch lze hodnotit toliko výpověď obviněné H. K., případně svědkyň L. a M. K. Považuje tvrzení obviněné K. za rozporné, nevěrohodné a vykonstruované. Jsou tu skutečnosti, které ji usvědčují ze lži. Za zásadní nutno označit fakt, že jedním z hlavních důkazů proti němu jsou výpovědi obou svědkyň, a to přesto, že se účastnily hlavního líčení, které v této věci již probíhalo před Krajským soudem v Brně. Umožnění účasti obou dcer obviněné K. u hlavního líčení považuje za návodnou instruktáž k tvorbě pozdějších výpovědí těchto svědkyň. Takové důkazy nelze brát jako právně relevantní. Tvrzení jmenovaných svědkyň, že po zadržení obviněné K. měl spálit razítko a další dokumenty nacházející se v jejím bytě, stěžovatel zpochybňuje poukazem na výpověď obviněné, dle které věci související s trestnou činností vydala policii. Zdůrazňuje dále, že v době, kdy se měl dopustit koluzního jednání, nebyl v postavení obviněného, případně alespoň podezřelého z trestné činnosti, přičemž se domnívá, že by muselo být konkrétně řečeno, ve kterém časovém momentu se stal podezřelým, a dokázáno, že si byl vědom hrozícího trestního stíhání. Má za to, že obava z následků uvedených v § 67 písm. b) trestního řádu není tudíž opřena o žádný reálný a hodnověrný podklad. Poukazuje i na to, že vyšetřování skončilo a všichni svědkové byli již vyslechnuti. Neexistují ani žádné další konkrétní skutečnosti, ze kterých by bylo možné dovodit, že by jako obviněný jinak mařil objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání.

Ústavní soud vyzval podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Městský soud v Brně a Krajský soud v Brně, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Městský soud v Brně setrval ve svém vyjádření na závěrech uvedených v odůvodnění svého rozhodnutí a plně na ně odkázal. K námitce ve vztahu ke lhůtě uvedené v § 72 odst. 3 trestního řádu uvedl, že jde o lhůtu pořádkovou, jejíž nedodržení nemůže mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Podotkl, že o žádostech obviněných bylo rozhodováno přednostně, s největším urychlením, jak požaduje ustanovení § 71 odst. 1 trestního řádu. Na překročení uvedené lhůty měla vliv značná rozsáhlost spisových materiálů. Žádost stěžovatele byla soudu předložena dne 24. 6. 2003 a bylo o ní rozhodnuto dne 7. 7. 2003. Lhůty pro podání opravných prostředků uplynuly dnem 25. 7. 2003. Dne 29. 7. 2003 byl dán pokyn k vyhotovení předkládací zprávy pro stížnostní soud. Soud konstatoval, že napadené usnesení má všechny zákonem požadované náležitosti. Bylo vydáno příslušným orgánem za splnění všech procesních právních norem. Jeho vydání předcházelo důkladné seznámení se spisovým materiálem a pečlivé hodnocení všech informací v něm obsažených, jehož odraz je patrný v podrobném odůvodnění napadeného usnesení. Soud vyslovil názor, že ústavně zaručené základní práva a svobody stěžovatele nebyly žádným způsobem porušeny.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření uvedl, že fakticky nezkoumal věcné důvody vazby, neboť zjistil, že v době, kdy měl rozhodnout, již nebyl soudem příslušným. Podotkl, že důvody vazby vyplývají i ze spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 46 T 7/2002, z něhož je evidentně zřejmé, že v označené věci nejednali stíhaní obžalovaní na svůj vrub, ale prokazatelně na pokyn jiných osob, jejichž identitu až do hlavního líčení tajili. Pokud tedy byla shledána jistá spojitost mezi stěžovatelem a těmito osobami, důvody vazby u něho byly bezpochyby dány. V konfrontaci s obsahem citovaného spisu se jeví námitky obhajoby jako bezpředmětné.

V jádru argumentace uplatněné v ústavní stížnosti leží tvrzení, že soud, jenž rozhodl o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, ve svém rozhodnutí neuvedl žádné konkrétní skutečnosti k odůvodnění vazebních důvodů než hrozbu vysokým trestem. Ostatní jeho konstrukce a závěry nemají dle názoru stěžovatele oporu v provedeném dokazování.

Při přezkoumání předmětné věci Ústavní soud vycházel ze své ustálené judikatury, podle níž neposuzuje celkovou zákonnost napadeného rozhodnutí a nepřehodnocuje závěry o existenci či neexistenci vazebních důvodů. Tyto otázky jsou zpravidla řešeny v působnosti obecných soudů, které vycházejí z konkrétních zjištění vyplývajících z trestního spisu. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích zdůraznil, že není součástí obecného soudnictví a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím soudu porušeny ústavně zaručené právo či svoboda. K takovému porušení by mohlo dojít v případě, že by obecné soudy při rozhodování o vazbě nevycházely ze zákonného procesněprávního a hmotněprávního rámce, přičemž v daném případě je procesněprávní rámec vystavěn především principem řádného a spravedlivého procesu.

Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl skutečnosti, na jejichž základě dospěl k závěru, že u stěžovatele jsou dány vazební důvody podle ustanovení § 67 písm. a), b) trestního řádu. Existenci důvodů vazby útěkové shledal nejen v tom, že stěžovatel a další spoluobvinění jsou ohroženi vysokým trestem odnětí svobody, ale i ve skutečnosti, že si stěžovatel spolu s dalšími obviněnými zajistili ochranu svých osob před zjištěním jakýchkoli skutečností, které by mohly vést k jejich odhalení, přičemž bylo vysoce pravděpodobné, že ve snaze zabránit svému trestnímu stíhání poskytovali pravidelné finanční částky osobám, jež o souvislostech případu věděly. Odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahuje uvedení konkrétních okolností případu, od popisu vůdčího postavení stěžovatele ve skupině dopouštějící se trestné činnosti, přes jeho aktivity ke krytí před identifikací až po kladení aktivního odporu při zadržení. Lze z něj dovodit důvodnou obavu z útěku stěžovatele, když zjištěné okolnosti dovolily soudu učinit závěr o pravděpodobnosti takového konkrétního nebezpečí.

Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí uvedl a zhodnotil i konkrétní skutečnosti, které zakládají důvody vazby koluzní dle § 67 písm. b) trestního řádu (již uskutečněné důrazné a účinné ovlivňování konkrétních svědků a maření skutečností závažných pro trestní stíhání). Nelze proto přisvědčit tvrzení stěžovatele, že napadené rozhodnutí postrádá uvedení konkrétních skutečností odůvodňujících další existenci vazebních důvodů dle § 67 písm. a), b) trestního řádu. Výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace musí svědomitě v kterémkoli stádiu trestního řízení posoudit a potvrdit, zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení. Pro výklad uvedeného znaku proto neexistují objektivní a neměnná kritéria, která je třeba naopak dovodit z povahy konkrétní a individualizované věci, včetně osoby obviněného, jeho osobních poměrů, charakteru stíhané trestné činnosti, rozsahu a náročnosti potřebného dokazování apod. Do těchto úvah a rozhodnutí jimi podložených je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, není-li rozhodnutí o vazbě či o jejím dalším trvání podloženo zákonným důvodem. V projednávané věci přijal soud prvního stupně odpovídající závěry stran důvodnosti trestního stíhání i vazebních důvodů, což se odrazilo i v rozhodnutí stížnostního soudu, který zamítl stížnosti stěžovatele i spoluobviněných jako nedůvodné. Závěry soudu prvního stupně mají oporu ve skutkových zjištěních a nejsou v extrémním nesouladu s kautelami plynoucími z ústavního řádu. Došlo tak k naplnění zákonného podkladu pro ústavně přípustné omezení osobní svobody stěžovatele dle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny.

Námitkou, týkající se nedostatečně odůvodněného usnesení stížnostního soudu ze dne 14. 8. 2003, jímž byly stížnosti stěžovatele i spoluobviněných M. B. a L. S. zamítnuty jako nedůvodné, se Ústavní soud zabýval v řízení o ústavní stížnosti M. B., vedeném pod sp. zn. I. ÚS 591/03. V odůvodnění svého usnesení ze dne 13. 1. 2004, kterým ústavní stížnost jmenovaného odmítl jako neodůvodněnou, mimo jiné konstatoval, že napadené usnesení stížnostního soudu postrádá řádné odůvodnění. Svou výslednou úvahu založil na následujícím rozhodnutí téhož soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 46 T 16/2003, v němž krajský soud důvodnost vazby M. B. i stěžovatele P. S. potvrdil. Musel tak dospět k závěru, že jestliže byly dány důvody vazby ke dni 26. 8. 2003, je jisté, že byly dány i v době vydání napadeného usnesení dne 14. 8. 2003. Ústavní soud zdůraznil, že nemůže v daném případě posuzovat jednotlivá vazební rozhodnutí izolovaně, nýbrž je povinen zjistit, zda bylo postupem orgánů činných v trestním řízení v souvislosti s rozhodováním o vazbě zasaženo do ústavních práv stěžovatele. Bylo by čistým formalismem rušit napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2003, když by zrušení takového rozhodnutí ničím neovlivnilo důvodnost dalšího setrvání stěžovatele ve vazbě. Z odůvodnění uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu je také zřejmé, že v ústavní stížnosti M. B. je formulována (stejně jako v nyní projednávané věci) námitka stran neodůvodněných průtahů a neakceptování zákonných lhůt v přípravném řízení. Ani tuto námitku neshledal Ústavní soud v citovaném usnesení důvodnou, když konstatoval, že pětidenní lhůta k vyřízení žádosti o propuštění z vazby na svobodu je lhůtou pořádkovou a její nedodržení nemá za následek propuštění obviněného z vazby na svobodu. Podotkl, že stížnostní soud není vázán přesně určenou lhůtou a vzhledem k tomu, že dne 31. 7. 2003 byla podána obžaloba, nelze mít za to, že by jeho rozhodnutím došlo k tvrzeným průtahům a k zásahu do práv stěžovatele, garantovaných čl. 38 odst. 2 Listiny.

Ústavní soud nehodlá na svých shora uvedených závěrech, jež vyústily v závěr o neopodstatněnosti námitek stěžovatele vznesených v nyní projednávané ústavní stížnosti, cokoli měnit. V konkrétnostech dále uvádí:

K námitce, že koluzní důvod vazby není dán proto, že vyšetřování již skončilo a svědkyně M. a L. K. i obviněná H. K. byly vyslechnuty, Ústavní soud konstatuje, že vazební důvod podle ustanovení § 67 písm. b) trestního řádu nespočívá u stěžovatele v pouhé obavě z koluzního jednání, nýbrž ve skutečnosti, že stěžovatel koluzně již skutečně jednal. Snažil se nejen ovlivňovat výpovědi svědkyň a osoby obviněné, ale mařil i jiným způsobem objasňování stíhané trestné činnosti. Sám svým jednáním tedy zavdal příčinu k obavě, že bude při ponechání na svobodě i nadále jednat koluzně. Ústavní soud zdůrazňuje, že obecný soud dovozuje tento vazební důvod nejen z prokazovaného ovlivňování svědkyň i obviněné, ale i ze skutečnosti, že stěžovatel mařil řádné objasnění věci též likvidací listinných důkazů. Pokud jde o zpochybňování věrohodnosti svědkyň tím, že byly přítomny u hlavního líčení, při němž se seznámily s obsahem výpovědí spoluobviněných stěžovatele a svědků, Ústavní soud poznamenává, že tyto výpovědi před soudem se týkaly skutkových okolností stíhané trestné činnosti, nikoli koluzního jednání stěžovatele. Pokud svědkyně v průběhu dalšího vyšetřování vypovídaly k samotné trestné činnosti, bude věcí obecných soudů, aby věrohodnost a použitelnost těchto výpovědí posoudily, a to s přihlédnutím k informacím, jež svědkyně mohly při hlavním líčení získat. Jejich přítomnost u hlavního líčení ovšem nemůže být důvodem pro vyslovení nevěrohodnosti té části jejich výpovědí dokumentující koluzní jednání stěžovatele. K tvrzení stěžovatele, že výpovědi svědkyň k likvidaci dokumentů nacházejících se v bytě obviněné K. jsou s ohledem na jednání samotné obviněné nevěrohodné, nutno uvést, že v bytě obviněné nebyla provedena domovní prohlídka a svědkyně M. K. přímo uvedla, že stěžovatel a další osoby odnesli listiny, které jejich matka ukryla a policii nevydala.

K námitce, že stěžovatel se měl koluzního jednání dopustit v době, kdy nebyl v postavení obviněného, případně podezřelého, Ústavní soud konstatuje, že z formulace návětí ustanovení § 67 trestního řádu vyplývá, že do vazby lze vzít toliko osobu, proti které bylo zahájeno trestní stíhání. Nevyplývá z něho ovšem, že by se jednání, které odůvodňuje obavy specifikované v § 67 písm. a) až c) trestního řádu, musela dopustit až poté, kdy se stala obviněnou. Žádné ustanovení trestního řádu neupravuje povinnost určovat a případně sdělovat, kdo a kdy se stal podezřelým. K pojmu podezřelého nutno v dané souvislosti přistupovat z materiálního hlediska (s přihlédnutím k hmotněprávnímu pojetí pachatele trestného činu). Za podezřelého je třeba považovat v jakémkoli časovém období osobu, která je podezřelá, že je pachatelem trestného činu, a to bez ohledu na to, zda zjištěné skutečnosti bezprostředně odůvodňují zahájení trestního stíhání proti takové osobě. Výklad pojmu podezřelého v daných souvislostech je širší, než mají na mysli ustanovení § 76 odst. 1, 3 až 6 a § 179b odst. 2, 3 trestního řádu, kdy postavení podezřelého vyplývá z procesního postavení určité osoby. Pokud jde o požadovanou vědomost stěžovatele, že mu hrozí trestní stíhání, je z charakteru koluzního jednání navazujícího na zadržení obviněné H. K., z něhož je stěžovatel usvědčován již jmenovanými svědkyněmi, zřejmé, že si byl vědom toho, že by proti němu rovněž mohlo být zahájeno trestní stíhání.

Všechny shora rozvedené konkrétní námitky uplatněné v ústavní stížnosti považuje tudíž Ústavní soud za nedůvodné. Odkazuje rovněž na své usnesení ze dne 21. 11. 2003, sp. zn. IV. ÚS 534/03, v němž se zabýval shodnými námitkami vznesenými spoluobviněným L. S.).

Závěrem je tak Ústavnísoud nucen konstatovat, že postupem obecných soudů a jeho rozhodnutím nedošlo k porušení stěžovatelových ústavně chráněných práv nebo svobod. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 26. února 2004JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru