Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 472/02Usnesení ÚS ze dne 08.10.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstříkdaň/základ
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.472.02
Datum podání10.07.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 11 odst.5

586/1992 Sb., § 34 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 472/02 ze dne 8. 10. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelky H. B., zastoupené advokátem JUDr. P. Č., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2002, č.j. 38 Ca 189/2001-33, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadla navrhovatelka (stěžovatelka) rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2002, č.j. 38 Ca 189/2001-33, neboť má za to, že jím byl porušen čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti zjistil, napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 1. 3. 2001, č.j. FŘ - 10360/11/00, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti platebnímu výměru č. 990001824 na daň z příjmů fyzických osob za rok 1997 ze dne 10. 1. 2000, č.j. 834/00/011911/6115, vydanému Finančním úřadem pro Prahu - Jižní Město. Městský soud v Praze vycházel z následujících skutečností: Na základě výsledků kontroly byla platebním výměrem č. RO235, vydaným dne 25. 5. 1998 Finančním úřadem pro Prahu - Jižní Město pod č.j. 54918/98/011931/5445, stěžovatelce doměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 1996 ve výši 2.071.960,- Kč. Uvedený platební výměr převzala stěžovatelka dne 25. 5. 1998. Dne 29. 6. 1998 podala stěžovatelka dodatečné daňové přiznání z příjmů fyzických osob za rok 1996, ve kterém vyčíslila ztrátu ve výši 18.385.382,- Kč, a současně požádala správce daně o vyměření uvedené ztráty. Řízení o tomto dodatečném daňovém přiznání bylo rozhodnutím Finančního úřadu pro Prahu - Jižní Město ze dne 30. 5. 2001, č.j. 76597/01/011911/6115, zastaveno (tato věc však nebyla dosud ukončena - viz níže). Stěžovatelka v daňovém přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 1997, které bylo správci daně doručeno dne 2. 7. 1998, uplatnila zmíněnou ztrátu za předchozí zdaňovací období ve výši 18.384.907,- Kč, avšak po proběhlém vytýkacím řízení vydal správce daně dne 10. 1. 2000 pod č.j. 834/00/011911/6115 platební výměr č. 990001824 na základ daně, daň a ztrátu z příjmů fyzických osob za rok 1997, kterým stanovil základ daně ve výši 18.631.314,60 Kč a vyměřil daň ve výši 7.338.760,-- Kč. Proti němu podala stěžovatelka odvolání, které bylo rozhodnutím napadeným správní žalobou zamítnuto. Finanční ředitelství svůj závěr zdůvodnilo tím, že v době uplatnění daňové ztráty, vykázané až v dodatečném daňovém přiznání za rok 1996, jako odčitatelné položky od základu daně v daňovém přiznání za rok 1997 nebylo vyměřovací řízení ve věci dodatečně vykázané daňové ztráty za rok 1996 ukončeno a nejednalo se tedy o daňovou ztrátu ve smyslu 34 odst. 1 zákona o daních z příjmů. V žalobě pak stěžovatelka v podstatě vytkla správci daně, že při vyměřování daně z příjmů za rok 1997 nepřihlédl k tomu, že stěžovatelka uplatnila dodatečným daňovým přiznáním daňovou ztrátu za rok 1996, resp. že nevyčkal vydání rozhodnutí o vyměření této ztráty. Po posouzení výše uvedených skutečností k této námitce soud uvedl, že odečtení daňové ztráty za předchozí období je ve smyslu § 34 odst. 1 věta prvá zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, možné, jestliže ztráta vznikla a byla vyměřena. Stěžovatelka daňovou ztrátu, kterou vyčíslila a uplatnila v dodatečném daňovém přiznání za rok 1996, podaném dne 29. 6. 1998, odečetla od základu daně, který uvedla v daňovém přiznání za rok 1997 ze dne 30. 6. 1998, jež bylo a správci daně doručeno dne 2. 7. 1998, a tedy v okamžiku, kdy uplatňovala daňovou ztrátu za rok 1996 jako odčitatelnou položku za rok 1997, tato ztráta (za rok 1996) nebyla a - vzhledem k časovému sledu událostí - ani nemohla být vyměřena, a tak stěžovatelka nebyla oprávněna ji uvádět v daňovém přiznání jako odečitatelnou položku. Z tohoto důvodu nebylo ani významné, jakým způsobem bude daňová ztráta za rok 1996 nakonec posouzena.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze stěžovatelka podala ústavní stížnost, v níž polemizuje s názorem uvedeného soudu, pokud jde o interpretaci § 34 odst. 1. zákona č. 586/1992 Sb. Dle stěžovatelky uvedené ustanovení jednak upravuje postup, jakým se zjišťuje rozsah daňové ztráty, tj. jejím vyměřením, a jednak stanovuje právo daňového subjektu odečíst daňovou ztrátu nejdéle v následujících sedmi zdaňovacích obdobích. Zákon nestanovuje lhůtu pro vyměření daňové ztráty, avšak vzhledem k tomu, že dává daňovému subjektu právo odečíst vzniklou ztrátu z daňového základu ve stanoveném období, musí správce daně toto ustanovení respektovat, aby nenastala situace, že ztráta bude vyměřena až po uplynutí sedmi zdaňovacích období, ve kterých je možno daňovou ztrátu odečíst, v důsledku čehož by daňový subjekt byl nucen platit daň vyšší, než jakou je podle zákona povinen. Přitom stěžovatelka odkazuje na § 2 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, z něhož lze dle ní dovozovat, že správný postup správce daně je takový, jenž chrání práva subjektu v maximální možné míře, tedy aby daňový subjekt v důsledku postupu správce daně nebyl nucen platit daň vyšší, než k jaké by byl jinak povinen. Jestliže z uvedených zásad Městský soud v Praze při přezkumu správního rozhodnutí nevycházel a upřednostnil formální a doslovný výklad zákona, postupoval v rozporu s principy práva na spravedlivý proces. Závěrem stěžovatelka dále rozvádí výše uvedené námitky, když poukazuje na to, že správce daně neměl nejprve vyměřit daň za rok 1997 a rozhodnutí o vyměření ztráty odkládat tak, aby nebylo možno v roce, ve kterém dosáhla zisku, tuto ztrátu využít. Městský soud v Praze, resp. správce daně měl dle stěžovatelky vyčkat se svým rozhodnutím do doby, než bude ukončeno řízení o přezkum rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu o vyměření daňové ztráty (za rok 1996). Z tohoto důvodu navrhuje zrušení napadené rozsudku.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu § 42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovatelce nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

V prvé řadě je Ústavní soud nucen poukázat na svou konstantní judikaturu, dle které není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud proto posoudil napadené rozhodnutí toliko z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv dle čl. 36 odst. 1 a 4, čl. 11 odst. 5 Listiny.

Namítá-li stěžovatelka porušení čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny, z ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatelce nebylo upřeno právo obrátit se ve své věci na nezávislý a nestranný soud, aby přezkoumal správní žalobou napadené rozhodnutí finančního ředitelství v souladu s příslušnými ustanoveními části páté hlavy druhé o. s. ř., upravující rozhodování o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů; ten tak učinil a v odůvodnění rozhodnutí pak uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Uvedenému postupu krajského soudu z pohledu Ústavního soudu, který věc posuzoval z hlediska stěžovatelem tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces, lze stěží co vytknout.

Jestliže stěžovatelka vytýká soudu nesprávnou interpretaci § 34 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., Ústavní soud poukazuje opět na svou konstantní judikaturu, ve které stanovil hranice, kdy nesprávný výklad a použití "jednoduchého" práva ze strany orgánu veřejné moci zakládá porušení základního práva nebo svobody; k tomu může dojít až v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). V postupu obecného soudu však Ústavní soud svévolnou aplikaci "jednoduchého" práva či extrémní vybočení z interpretačních pravidel při jeho výkladu nezjistil. Městský soud v Praze se předmětnou námitkou stěžovatelky zabýval a v odůvodnění napadené rozsudku řádně zdůvodnil, z jakého důvodu nebylo možno daňovou ztrátu od základu daně z příjmů za rok 1997 odečíst. Měl přitom za to, že ztráta za rok 1996 nebyla v souladu s podmínkou uvedenou v § 34 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb. vyměřena a ani v době uplatnění v podstatě být vyměřena nemohla vzhledem k časové souslednosti jednotlivých právních úkonů stěžovatelky. S tímto závěrem se Ústavní soud v zásadě ztotožňuje, když vychází z nesporné skutečnosti, že daňová ztráta v době jejího uplatnění nebyla vyměřena, a tak nebyl naplněn předpoklad § 34 odst. 1 cit. zákona. Úvahy stěžovatelky, že by správce daně mohl odkládat vyměření daňové ztráty tak, aby ji daňový subjekt nemohl uplatnit v stanovené sedmileté lhůtě, pak Ústavní soud pokládá za nedůvodné, neboť v tomto konkrétním případě to nebyl správce daně, nýbrž stěžovatelka, kdo svým postupem způsobil, že nebylo možno (údajnou) daňovou ztrátu uplatnit. Právní závěry krajského soudu ve věci učiněné jsou tak výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR) a nevykazují znaky protiústavnosti. Pokud jde o namítané porušení čl. 11 odst. 5 Listiny, Ústavní soud nezjistil, že by příslušná daň nebyla stanovena zákonem (a ostatně, jak vyplývá z výše uvedeného, ani v rozporu s ním).

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. října 2002

Vojtěch Cepl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru