Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 470/11 #1Usnesení ÚS ze dne 03.03.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
Věcný rejstříkpříslušnost/místní
řízení/spojení věcí
soud
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.470.11.1
Datum podání16.02.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 11 odst.2, § 85, § 91 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 470/11 ze dne 3. 3. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti JUDr. J. G., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Janáčkem, advokátem se sídlem v Praze, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 469/2010-65 ze dne 4. ledna 2011, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 16 C 260/2009-53 ze dne 19. srpna 2010, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a 1) Mgr. J. K. a 2) Badai Properties CZ s. r. o., se sídlem Rytířská 402/18, Praha, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 15. února 2011 se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí, která jsou označena v záhlaví. Z nich byla usnesením soudu prvního stupně zamítnuta jeho námitka místní nepříslušnosti a usnesením odvolacího soudu bylo k odvolání stěžovatele potvrzeno usnesení soudu prvního stupně. Stěžovatel tvrdí, že jejich vydáním bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. V ústavní stížnosti stěžovatel konkrétně namítá porušení svého základního práva na zákonného soudce v důsledku aplikace § 11 odst. 1 a 2, § 84 a § 105 odst. 1 a 4 občanského soudního řádu. Rekapituluje, že vedlejší účastník řízení 1) se domáhá náhrady škody jak po vedlejším účastníkovi řízení 2), tak i po stěžovateli. Stěžovatel namítá, že v dané věci není vůbec pasivně legitimován, neboť z judikatury dostatečně jasně vyplývá, že není dána jeho hmotněprávní odpovědnost. Byl totiž zažalován jen z opatrnosti. Společenství žalovaných je podle něj dáno výhradně tehdy, stanoví-li hmotněprávní předpis, že se jedná o plnění společné a nerozdílné. Postupem obecných soudů byl tedy odebrána jeho věc příslušnému soudu, kterým je Městský soud v Brně. Stěžovatel argumentem ad absurdum konečně namítá, že při výkladu použitého obecnými soudy by místně příslušný soud byl určován výhradně vůlí žalobce. Ten by si totiž vedle toho, koho skutečně hodlá žalovat, vybral jakoukoliv jinou osobu, třeba i s žalobcem spřízněnou, jíž by odůvodnil místní příslušnost soudu, a poté by se souhlasem takové osoby vůči ní vzal žalobu zpět. Navždy by tak byla zakotvena místní příslušnost soudu, který nikdy nebyl místně příslušným soudem žalovaného.

3. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

4. Ústavní soud v minulosti vyložil, že podle článku 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Princip zákonného soudce představuje v demokratickém právním státě jednu z garancí nezávislého a nestranného soudního rozhodování. Dodržení obecných zákonných podmínek určení příslušnosti soudu je zárukou toho, že nedojde k libovolnému určování příslušnosti soudu, jehož cílem by mohlo být ovlivnění výsledku soudního rozhodování. Tento ústavní imperativ jednak dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, současně však pro každého účastníka řízení představuje ústavní záruku, že k rozhodování v jeho věci jsou povolány soudy a soudci podle předem stanovených pravidel tak, aby byla zachována zásada přidělování soudní agendy podle pevného rozvrhu práce, čímž je vyloučen výběr soudců a soudů "ad hoc". Rozhodování každé věci příslušným (tedy zákonným) soudem a soudcem je tedy neopomenutelnou podmínkou spravedlivého procesu.

5. Lze souhlasit s obecným východiskem stěžovatele, že má-li ten být žalován, je jeho místně příslušným soudem soud, v jehož obvodu má stěžovatel bydliště. Ovšem kromě tohoto pravidla zná procesní předpis - občanský soudní řád - řadu případů, kdy může být stěžovatel žalován u zcela jiného místně příslušného soudu. Jednou z nich je i situace společenství účastníků (§ 91 občanského soudního řádu), jež může být jak nerozlučné (tedy podle § 91 odst. 2 občanského soudního řádu, jež stěžovatel akcentuje) tak i samostatné (§ 91 odst. 1 občanského soudního řádu, jež stěžovatel pomíjí). Tato pluralita pak logicky zakládá možnost více místně příslušných soudů, které jsou si podle § 11 odst. 2 občanského soudního řádu až do okamžiku podání žaloby rovny. Toto předem stanovené pravidlo i s ohledem na obecnost jeho použití v rámci daných případů není v rozporu se zásadou zákonného soudce, jak byla vyložena výše.

6. V posuzovaném případě vyšel odvolací soud z toho, že ke spojení věcí - zde uplatnění nároku proti více žalovaným - může dojít již podáním žaloby. Dospěl k závěru, že k tomu v daném případě došlo, přičemž stěžovatel a vedlejší účastnice 2) jsou v procesním postavení samostatných společníků, a tak podáním žaloby k jednomu z více místně příslušných soudů byla založena příslušnost pro celé řízení o takto spojených věcech. Tento závěr lze považovat za ústavně souladný, neboť reflektuje shora uvedené principy a jasně dokumentuje východiska i závěry úvah soudu.

7. Nad rámec toho lze k námitkám stěžovatele uvést, že procesní účastenství je nutno v každém případě pojímat ryze procesně, neboť hmotněprávní důvodnost uplatněné žaloby je předmětem řízení jako celku a je tedy o ní rozhodováno až v meritorním rozsudku. Pokud by totiž (bráno ad absurdum) měla být kritériem pravomoci, resp. příslušnosti soudu hmotněprávní důvodnost, pak by v důsledku námitky stěžovatele (nedostatek pasivní legitimace) prakticky neměl o uplatněné žalobě vedlejšího účastníka řízení 1) meritorně rozhodovat vůbec žádný soud. Denegatio iustitiae však zcela určitě není ústavněprávně akceptovatelný důsledek zkoumání procesních náležitostí.

8. Ústavněprávně relevantní by naopak byla námitka, že k založení místní příslušnosti soudu došlo svévolnou manipulací, což jako možnost v ryze teoretické rovině uvádí stěžovatel. Taková skutečnost by nepochybně byla způsobilá zasáhnout do ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce, neboť by fakticky derogovala procesní předpis upravující místní příslušnost soudu. Ovšem takovou skutečnost stěžovatel in concreto v posuzovaném případě nenamítal ani v řízení před obecnými soudy, ani v ústavní stížnosti.

9. Ústavní soud proto neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. března 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru