Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 47/17 #1Usnesení ÚS ze dne 24.01.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti kasačnímu rozhodnutí
Věcný rejstříkDovolání
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.47.17.1
Datum podání05.01.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 47/17 ze dne 24. 1. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatelky Markéty Ottové, zastoupené Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem, se sídlem Nerudova 22, Litoměřice, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2883/2016-367 ze dne 26. října 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 1. 2016 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, uvedené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem č. j. 15 C 17/2012-210 ze dne 20. 6. 2014 rozhodl o vypořádání zaniklého společného jmění manželů. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobce i žalované (dále jen "stěžovatelka") rozsudkem č. j. 12 Co 672/2014-303 ze dne 6. 11. 2015 rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a sám rozhodl o způsobu vypořádání společného jmění manželů. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem k dovolání žalobce rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že proces před Nejvyšším soudem nebyl spravedlivý, neboť právní závěry, k nimž tento soud dospěl v napadeném rozsudku, zjevně svědčí o tom, že přípustnost dovolání podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nebyla dána, když dle jejího názoru soud dospěl k odlišnému právnímu závěru, než žalobcem uváděný judikát, a nadto jeho názor neodpovídá skutkovému zjištění. Nejvyšší soud tak vyhověl žalobci, který po celou dobu neplatil své dluhy a dovoláním se domohl toho, aby dluhy z hypotečních úvěrů byly přikázány rovným dílem jak žalobci, tak stěžovatelce, což stěžovatelka považuje za zjevně nespravedlivé. Má proto za to, že v jejím případě jsou splněny předpoklady pro zásah Ústavního soud do rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, který nepostupoval v souladu s Listinou.

4. Za situace, kdy ústavní stížnost brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým byl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení a rozhodnutí, se Ústavní soud zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady projednání takové ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínky dané jeho ustanovením § 75 odst. 1, vyžadující, aby před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

5. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita, která se projevuje po formální stránce v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Musí tedy nastat situace, kdy se stěžovatel již nemůže domáhat ochrany svých základních práv a svobod jiným zákonným způsobem. Ústavní stížnost sice může být zcela výjimečně připuštěna proti rozhodnutím, která uzavírají určitou část řízení (např. vazební rozhodnutí v trestním řízení) nebo která řeší dílčí procesní otázku, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (např. v konkurzním řízení), to však pouze za předpokladu, že taková rozhodnutí jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele a námitka jejich porušení by nemohla být již v rámci dalšího řízení efektivně uplatněna.

6. Požadavek "vyčerpání všech procesních prostředků" ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno. Zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být posléze vedeno na základě kasačního rozhodnutí o opravném prostředku. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat. V řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Na tom nic nemění ani okolnost, že nadále bude vedeno řízení, usměrněné právním názorem, který v napadeném rozhodnutí vyslovil dovolací soud.

7. Úkolem ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou též tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. II. ÚS 381/14 ze dne 7. 3. 2014, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí (srov. např. I. ÚS 1438/14 ze dne 5. 5. 2014).

8. V nyní projednávané věci Ústavní soud shledal, že ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího soudu je sice konečný v tom smyslu, že proti němu již stěžovatelka nemohla brojit žádným dalším opravným prostředkem, nicméně v důsledku jeho vydání nebyla věc stěžovatelky dosud pravomocně skončena, neboť soudní řízení dále pokračuje před Krajským soudem v Ústí nad Labem, kterému byla věc vrácena k dalšímu řízení. V důsledku napadeného rozsudku tedy ještě nedochází k zásahu do práv stěžovatelky, kdy tento zásah by již nebyl reparovatelný v systému obecného soudnictví. Z toho vyplývá, že stěžovatelka bude moci v pokračujícím řízení uplatnit všechny námitky, které uplatňuje nyní i v ústavní stížnosti, a pouze nebude-li srozuměna s výsledkem řízení před obecnými soudy a bude mít za to, že jimi dojde k porušení jejích základních práv a svobod, může následně zvážit podání nové ústavní stížnosti, která již bude (po splnění dalších procesních podmínek řízení) věcně projednatelná, neboť nebude odporovat shora zmíněnému principu subsidiarity (podobně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. III. ÚS 2596/14, usnesení ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1131/16, či usnesení ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 1574/16).

9. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci, musel postupovat podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout jako nepřípustný návrh.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. ledna 2017

Jiří Zemánek, v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru