Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 469/98Nález ÚS ze dne 03.08.2000Řádné přezkoumání zákonnosti rozhodnutí správního orgánu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkSprávní řízení
příděl
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 114/19 SbNU 103
EcliECLI:CZ:US:2000:2.US.469.98
Datum vyhlášení18.09.2000
Datum podání09.11.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36

Ostatní dotčené předpisy

20/1955 Sb., § 18, § 20

229/1991 Sb.

99/1963 Sb., § 245 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 469/98 ze dne 3. 8. 2000

N 114/19 SbNU 103

Řádné přezkoumání zákonnosti rozhodnutí správního orgánu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti 1) M. M.,

2) J. M. a 3) M. M., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne

11. 8. 1998, čj. 44 Ca 39/98-30, a proti rozhodnutí Okresního

úřadu - pozemkového úřadu v Klatovech ze dne 29. 1. 1998, čj. PÚ

2251/92, o vydání věcí, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 8. 1998, čj. 44 Ca

39/98-30, se zrušuje.

Ve zbývající části se návrh zamítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé ve své včas podané ústavní stížnosti, doručené

Ústavnímu soudu dne 9. 11. 1998, tvrdí, že pravomocnými

rozhodnutími Krajského soudu v Praze a Okresního úřadu

- pozemkového úřadu v Klatovech, označenými shora, byla porušena

jejich základní práva vyplývající z Listiny základních práv

a svobod, jako součásti ústavního pořádku České republiky. Jde,

podle stěžovatelů, o práva zakotvená v článcích 11 a 36 odst. 1

Listiny základních práv a svobod.

Prvé stěžovatelce a jejímu, dnes již zemřelému, manželu V. M.

byly, jako přídělcům, rozhodnutím o přídělu, označeným jako

přídělová listina, vydaným Národním pozemkovým fondem při

ministerstvu zemědělství dne 1. 2. 1950, pod čj. 154960/49-II/21,

přiděleny nemovitosti v katastrálním území P.

Podle výpisu z pozemkové knihy bývalého Státního notářství

v Klatovech ze dne 24. 7. 1992 byl učiněn vklad práva vlastnického

do této knihy dne 28. 2. 1950, a to V. M. "na polovici" a M. M.

rovněž "na polovici".

Později došlo, při zakládání JZD v P., k "výměně" přidělených

pozemků za pozemky náhradní.

V roce 1958 byl manželům M. příděl odňat v důsledku

rozhodnutí ONV Klatovy, podle něhož přídělci nesplnili povinnost

osobně a řádně hospodařit na přidělených pozemcích resp.

pozemcích, jichž se jim dostalo jako náhrady za pozemky přidělené.

Ve shora zmíněném výpisu z pozemkové knihy se uvádí, že podle

rozhodnutí odboru zemědělství rady ONV v Klatovech ze dne 3. 9.

1958, zn. zem.-1315/1958, a zápisu o předání ze dne 12. 9. 1958

vkládá se právo vlastnické pro československý stát - odbor

zemědělství rady ONV v Klatovech.

Stěžovatelé, z nichž J. M. a M. M. se pokládají za oprávněné

osoby podle § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., uplatnili nárok

na vydání dne 4. 11. 1991 u Okresního úřadu v Klatovech

- pozemkového úřadu. Ten posléze rozhodl ve věci podle ust. § 9

odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., pod čj. PÚ 2251/92 tak, že se

nemovitosti žadatelům, nyní stěžovatelům, nevydávají.

Za nevydávané nemovitosti nepřísluší náhrada. Podle

odůvodnění rozhodnutí žadatelé neprokázali jimi tvrzené

skutečnosti, zejména nepopřeli, že by původní vlastníci neporušili

základní podmínky přídělu, tj. osobně a řádně hospodařit.

Na základě opravného prostředku stěžovatelů rozhodl Krajský

soud v Praze, pod čj. 44 Ca 39/98-30, tak, že rozhodnutí Okresního

pozemkového úřadu potvrzuje. Stěžovatelé neprokázali žádný

z restitučních důvodů uvedených v ust. § 6 odst. 1 zákona č.

229/1991 Sb., tzv. "zákona o půdě". Vycházeje z obsahu pojmů

politická perzekuce a postup porušující lidská práva soud

nepřisvědčil stěžovatelům, že by nemovitosti přešly na stát

v důsledku perzekuce či porušení lidských práv.

Ústavní soud zjistil (jda nad rámec důvodů uváděných ve

stížnosti), že prvá stěžovatelka a její manžel řádně nabyli do

vlastnictví nemovitosti, jejichž vydání, podle zákona č. 229/1991

Sb., se stěžovatelé dožadovali. Nemovitosti, zejm. též půda, byly

přiděleny rozhodnutím orgánu k tomu povolaného, totiž rozhodnutím

Národního pozemkového fondu. K nabytí došlo - před 31. 12. 1950

- intabulací, zápisem do pozemkové knihy.

Ústavní soud má za to, že Krajský soud pochybil, jestliže

nepřezkoumal řádně zákonnost rozhodnutí pozemkového úřadu jako

orgánu veřejné správy. Bylo na krajském soudu, aby přitom posoudil

i zákonnost dříve učiněného správního rozhodnutí, o něž se

přezkoumávané rozhodnutí opírá, totiž rozhodnutí národního výboru

ze dne 3. 9. 1958. Jde o rozhodnutí datované dne 3. 9. 1958, zn.

zem.-315/1958, vydané za účinnosti vládního nařízení č. 20/1955

Sb., o řízení ve věcech správních (správní řád). Takto měl krajský

soud postupovat se zřetelem na ust. § 245 odst. 1 o.s.ř. Ústavní

soud se přitom neztotožnil s dosavadním výkladem tohoto ustanovení

traktovaným v publikaci autorů Bureš, J., Drápal, L., Občanský

soudní řád, komentář, kterýžto výklad pokládá za zužující. Ústavní

soud má za to, že i v Komentáři neuvedená "dříve učiněná

rozhodnutí, o něž se přezkoumávané rozhodnutí opírá", přísluší

analyzovat. Také o ně se správní rozhodnutí opíralo. Ostatně jen

takový výklad může vést k důsledné ochraně procesních práv

subjektů v souladu s ústavními zákony. To se podává z ust. § 63

zákona č. 182/1993 Sb., v souvislosti s ust. § 242 odst. 3 o.s.ř.

(Na vady řízení, byť v opravném prostředku neuplatněné, ostatně

klade akcent i procesní ustanovení upravující řízení, jež je svou

povahou řízení před Ústavním soudem nejbližší, totiž řízení před

dovolacím soudem.) In concreto příslušelo proto zabývat se rovněž

zákonností rozhodnutí odboru zemědělství rady Okresního národního

výboru v Klatovech ze dne 3. 9. 1958, zn. zem.-1315/1958. Je tedy

na krajském soudě, aby posoudil, zda je zákonný výrok ONV, podle

něhož všechny listiny týkající se vlastnictví založeného

přídělovou listinou jsou "neplatné", dále to, zda rozhodnutí má

náležitosti dle § 25 vládního nařízení č. 20/1955 Sb., o řízení ve

věcech správních (správní řád), zejména, pokud jde o jeho výrok,

dále, zda v řízení, jež mělo vést k odnětí přídělu, bylo

opatřování tzv. podkladu pro rozhodnutí a dokazování v souladu

s právním předpisem, tedy v souladu s ustanoveními § 18 a § 20

cit. nařízení vlády, zejména též v tom směru, zda účastníci měli

možnost se před vydáním rozhodnutí Národním výborem v Klatovech

vyjádřit k podkladům pro toto rozhodnutí a participovat na

dokazování, zda písemnost, považovaná za rozhodnutí, splňovala

požadavky kladené na individuální právní akt.

V návaznosti na shora uvedené má Ústavní soud za to, že

Krajský soud v Praze porušil rozsudkem Krajského soudu v Praze ze

dne 11. 8. 1998, čj. 44 Ca 39/98-30, ustanovení čl. 36 Listiny

základních práv a svobod. Proto nezbylo než nálezem napadené

rozhodnutí podle ust. § 82 odst. 3 písm. a) zrušit.

Ústavní soud se zabýval rovněž otázkou ústavní stížnosti

proti rozhodnutí pozemkového úřadu. Dospěl k závěru, že ustanovení

§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., nepředstavuje pouze lhůtu

k podání ústavní stížnosti. Po názoru Ústavního soudu toto

ustanovení zároveň, byť nepřímo, vymezuje, respektive limituje

okruh rozhodnutí, proti nimž může ústavní stížnost směřovat.

Ústavní stížností lze napadnout pouze rozhodnutí o posledním

procesním prostředku, který zákon k ochraně práv poskytuje.

(S výjimkou případů, jež má na mysli ust. § 72 odst. 2 věta 2. in

fine a ust. § 75 odst. 2.) Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní

stížnost proti rozhodnutí správního orgánu zamítl. (Ostatně orgán,

jenž rozhodoval o posledním prostředku, který zákon k ochraně

práva poskytuje, má zachovánu možnost napravit i pochybení orgánu,

který ve věci rozhodoval před podáním posledního prostředku

k ochraně práva.)

Zamítavé rozhodnutí učinil soud s vědomím, že ústavní

stížnost směřovala současně proti dvěma rozhodnutím, nota bene

byla proti nim dána uno actu, nebylo dobře možné pokládat

stížnost, jako druh návrhu, za nepřípustnou a rozhodnout o ní

odmítnutím. Parciální zamítavý výrok se jevil jako přiměřenější.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 3. srpna 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru