Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 469/2000Usnesení ÚS ze dne 24.10.2000Namítané nedoručení rozhodnutí správního orgánu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Doručování
pravomoc
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 41/20 SbNU 361
EcliECLI:CZ:US:2000:2.US.469.2000
Datum podání04.08.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 80 písm.c, § 104, § 7 odst.1, § 7 odst.2, § 250b odst.2, § 250i


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 469/2000 ze dne 24. 10. 2000

U 41/20 SbNU 361

Namítané nedoručení rozhodnutí správního orgánu

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti Z., spol. s r.o., zastoupené S. Z., jednatelem spol., právně zastoupené Mgr. L. B., proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31.1.2000, sp.zn. 21C 186/98 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2.6.2000, sp.zn. 20 Co 127/2000, takto:

Ústavnístížnostseodmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení uvedená rozhodnutí obecných soudů a uvádí, že v roce 1998 byla stěžovatelce rozhodnutím Inspektorátu bezpečnosti práce uložena pokuta ve výši 100.000,- Kč za porušení předpisů v oblasti bezpečnosti práce.

Navrhovatelka tvrdí, že předmětné rozhodnutí ze dne 18.3.1998, čj. 247/3.32/97/15.4, nebylo stěžovatelce nikdy doručeno do vlastních rukou, ale bylo doručeno osobě, která nebyla oprávněna toto rozhodnutí pro navrhovatelku přijmout. Z této skutečnosti navrhovatelka dovozuje, že předmětné rozhodnutí nemohlo nabýt právní moci. Inspektorát bezpečnosti práce však přes tuto okolnost vyznačil na předmětném rozhodnutí doložku právní moci a jeho vykonatelnosti. Odvolání navrhovatelky bylo odvolacím správním orgánem - Českým úřadem bezpečnosti práce jako opožděné zamítnuto s tím, že správní orgán trval na svém závěru o řádném doručení předmětného rozhodnutí.

Navrhovatelka proto podala k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 žalobu, kterou se domáhala určení, že rozhodnutí IPB nenabylo právní moci, neboť nebylo stěžovatelce řádně doručeno. Prvostupňový soud usnesením řízení zastavil z důvodu, že předmětná věc nepatří do pravomoci soudu, což jako neodstranitelná vada podání nutí soud řízení ve smyslu ust. § 104 o.s.ř. zastavit. Odvolací soud usnesení soudu I. stupně potvrdil.

Navrhovatelka tvrdí, že podáním určovací žaloby podle § 80 písm. c) o.s.ř. se na místně a věcně příslušném soudu správně domáhala určení, zda právní moc rozhodnutí správního orgánu nastala či nikoli. Nehodlala podat žalobu podle hlavy druhé, části páté o.s.ř., jak ji nabádal prvostupňový soud, neboť v takovém případě by uznala neopodstatněnost svého tvrzení o vadně vyznačené doložce právní moci, když ve smyslu ust. § § 247- 250 o.s.ř. lze napadat žalobou ve správním soudnictví pouze pravomocná správní rozhodnutí.

V této souvislosti poukazuje navrhovatelka na dosavadní judikaturu, zabývající se touto problematikou a zdůrazňuje, že oba obecné soudy stížností napadenými rozhodnutími porušily její právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka (dříve žalobce) se žalobou domáhala vydání rozsudku na určení, že rozhodnutí IBP nebylo ke dni vydání rozsudku doručeno stěžovatelce a nenabylo tak právní moci a dále určení, že rovněž rozhodnutí Českého úřadu bezpečnosti práce ze dne 10.7.1998, čj. 1410/1.30/98/14.3. ke dni vydání rozsudku nenabylo právní moci, když IBP je povinen doručit stěžovatelce své rozhodnutí a zaplatit jí náklady řízení.

Soud I. stupně konstatoval, že v daném případě nejde o přezkum pravomocného správního rozhodnutí ve smyslu ust. § 247 odst. 1 o.s.ř., nejedná se rovněž o případ uvedený v příloze k § 248 odst. 3 o.s. ř., kde je uvedeno, že přezkumu u soudu je možné se domáhat podle zák. č. 174/1968 Sb. v platném znění, pokud se jedná o rozhodnutí podle § 4 písm. f), § 4 písm. g) a § 6 odst. 1 písm. b) cit. zákona. Nejde rovněž o případ ve smyslu ust. § 250b odst. 2 o.s.ř. Současně zdůraznil, že jestliže se navrhovatelka určovací žalobou domáhala uložení povinnosti doručit správní rozhodnutí či vyznačit doložku právní moci na správním rozhodnutí, jedná se o povinnost, jejíž podmínky uložení jsou upraveny zák. č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a nelze ji tudíž uložit soudním rozhodnutím. Obvodní soud proto řízení podle ust. § 104 o.s.ř. zastavil.

Městský soud v Praze, jako soud odvolací, potvrdil napadené usnesení soudu I. stupně a uvedl, že určovací žalobou vymezený předmět řízení nespadá do pravomoci soudu ve smyslu ust. § 7 o.s.ř., když posouzení skutečnosti, zda konkrétní rozhodnutí bylo doručeno a nabylo právní moci ve smyslu zák. č. 71/1967 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, náleží do výlučné pravomoci příslušného správního orgánu v rámci probíhajícího správního řízení. Soud by v takovém případě nepřípustným způsobem zasáhl do pravomoci správního orgánu. Rovněž ukládat povinnost doručení správnímu orgánu lze pouze postupem ve smyslu ust. § 250b odst. 2 o.s.ř.

Odvolací soud stěžovatelce doporučil, aby se v případě, že má zato, že její práva účastníka správního řízení byla nesprávným postupem správního orgánu porušena, se domáhala nápravy cestou mimořádných opravných prostředků v rámci správního řádu.

Stěžovatelka se domnívá, že v případě vadného doručení rozhodnutí správního orgánu I. stupně neměla v podstatě jinou možnost obrany proti důsledkům pravomocného a vykonatelného rozhodnutí než podat určovací žalobu ve smyslu ust. § 80 písm. c) o.s.ř. s tím, že bylo povinností obecných soudů zjistit existenci či neexistenci práva, resp. právní moci správního rozhodnutí. Jestliže obecné soudy v záhlaví usnesení uvedené, řízení o podané žalobě zastavily ve smyslu ust. § 104 odst. 1 o.s.ř., porušily právo stěžovatelky na právní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny.

Ústavní soud konstatuje, že ve smyslu ust. § 7 odst. 1, odst. 2 o.s.ř. soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, jakož i obchodních vztahů pouze tehdy, pokud je neprojednávají nebo o nich nerozhodují jiné orgány; když jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení jen tehdy, stanoví-li tak zákon. Oba obecné soudy tak zcela správně řízení v předmětné právní věci zastavily s odůvodněním, že podle § 7 o.s.ř. projednávání otázky právní moci správního rozhodnutí a přikazování povinnosti správnímu orgánu nepatří do pravomoci soudu v rámci občanskosprávního řízení.

I když v této oblasti, ať již pouze tvrzených či skutečných procesních nedostatků správních rozhodnutí, existují v judikatuře rozdílné názory na způsob řešení problému, v zásadě je podle názoru Ústavního soudu nutné vycházet vždy z právních předpokladů přezkumu správních rozhodnutí, uvedených v hlavě druhé, části páté o.s.ř., v tzv. "správním soudnictví". Podle ust. § 247 odst. 2 o.s.ř. je sice jedním z předpokladů přezkumu správního rozhodnutí právě jeho právní moc, nicméně je jednou z procesních povinností přezkumného soudu zkontrolovat existenci zákonných předpokladů přezkumu, mezi něž patří i odstranění vad doručení správního rozhodnutí, které má za následek, že takové správní rozhodnutí nenabylo formální právní moci. Za této situace je pak věcí soudu rozhodnout, zda je na místě postup ve smyslu ust. § 250b odst. 2 či zda se jedná o speciální případ procesní vady ve smyslu ust. § 250i odst. 3 o.s.ř. .

Shora naznačený postup soudu v případě nedostatku doručení správního rozhodnutí je ostatně obsažen i v knize "Občanský soudní řád - komentář", autorů: Bureš, Drápal, Mazanec, 2.vydání 1996,C.H.Beck; str. 727 a 729.

Nedostatek pravomoci soudu a s tím spojené zastavení řízení podle ust. § 104 odst. 1 o.s.ř. nelze považovat za odmítnutí spravedlnosti či práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, neboť je ze zákona k takovému rozhodnutí soud povinen tam, kde se žalobce domáhá na soudu výroku, který soud učinit nemůže.

Ústavní soud z důvodů shora označených byl proto nucen ústavní stížnost ve smyslu ust. § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Antonín Procházka

soudce Ústavního soudu

V Brně dne 24. října 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru