Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 468/04Usnesení ÚS ze dne 10.03.2005

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
právo na soudní a jinou právní o... více
Věcný rejstříkTrestný čin
důkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2005:2.US.468.04
Datum podání02.08.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 158

2/1993 Sb., čl. 39, čl. 40 odst.6, čl. 2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 468/04 ze dne 10. 3. 2005

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

II.ÚS 468/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. K. H., CSc., zastoupeného JUDr. Oldřichem Horákem, advokátem se sídlem v Praze 6, Tychonova 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 3 Tdo 205/2004, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10. 2003, sp. zn. 1 To 38/03, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. 63 T 13/02, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2003, sp. zn. 63 T 13/02, a o návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. 63 T 13/02, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2003, sp. zn. 63 T 13/02, a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10. 2003, sp. zn. 1 To 38/03, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství ČR, jako vedlejšího účastníka řízení,

takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, a to s odkazem na údajné porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně čl. 95 Ústavy, čl. 39 a 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 15 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn 63 T 13/02, z něhož zjistil následující:

Rozsudkem ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. 63 T 13/02, byl stěžovatel shledán vinným, že jako vedoucí Ústřední správy spojů dne 21. 8. 1968 krátce před 2.00 hodinou ranní dal z budovy Ústřední správy spojů v Praze svým podřízeným, za situace, kdy mu bylo známo, že v pozdních nočních hodinách dne 20. 8. 1968 vojska Svazu sovětských socialistických republik, Německé demokratické republiky, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky, začleněná do tehdejší Varšavské smlouvy, vnikla na území Československé socialistické republiky, pokyn k okamžitému vypnutí rozhlasových vysílačů na přesně neurčenou dobu ve snaze zabránit odvysílání právě přijatého prohlášení oficiálního předsednictva ÚV KSČ, což v duchu tehdejšího státoprávního pojetí a Ústavou zakotveného zřízení byl řádně zvolený orgán, který reprezentoval vedoucí sílu ve společnosti, a tak za výjimečně vážné situace svým jednáním zasáhl do provozu telekomunikačního zařízení, a tím významně omezil možnost, aby obyvatelé ČSSR byli bezprostředně informováni o stanovisku vrcholného stranického orgánu ke vstupu cizích vojsk na území jejich státu, tedy jako veřejný činitel v úmyslu způsobit jinému škodu vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu a způsobil takovým činem jiný zvlášť závažný následek, čímž spáchal trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) odst. 2 písm. c) zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen "tr. z."), ve znění účinném v době spáchání činu. Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 let a pro výkon trestu byl zařazen do věznice s dozorem.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 10. 2003, sp. zn. 1 To 38/03, napadený rozsudek soudu I. stupně z podnětu odvolání státního zástupce zrušil v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, že stěžovatel je vinen tím, že dne 21. 8. 1968 krátce před 2.00 hodinou ranní jako vedoucí Ústřední správy spojů za situace, kdy mu bylo známo, že území republiky je obsazováno vojsky Svazu sovětských socialistických republik, Německé demokratické republiky, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky, která sem vnikla bez vědomí a souhlasu nejvyšších státních a stranických orgánů, v úmyslu zabránit odvysílání právě přijatého prohlášení oficiálního předsednictva ÚV KSČ, které v duchu tehdejšího státoprávního pojetí a ústavou zakotveného zřízení představovalo řádně zvolený orgán reprezentující vedoucí sílu ve společnosti, v němž byl vstup vojsk označen za akt odporující zásadám vztahů mezi socialistickými státy a popírající základní normy mezinárodního práva, se záměrem pomoci tak protireformnímu křídlu v KSČ a potažmo intervenujícím vojskům, dal svým podřízeným pokyn k okamžitému vypnutí rozhlasových vysílačů na přesně neurčenou dobu. Tím v době probíhající vojenské intervence na dobu od 2.00 do 4.30 hod znemožnil, aby byli občané republiky informováni o aktuální situaci a orientovali se v ní, tedy v úmyslu poškodit socialistické společenské a státní zřízení republiky zneužil své funkce k tomu, aby mařil plnění důležitého úkolu instituce a způsobil takovým činem zvlášť závažný následek, čímž spáchal trestný čin sabotáže dle § 97 odst. 1 písm. a) a odst. 3 písm. b) tr. z., ve znění účinném v době spáchání trestného činu. Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 let, přičemž pro jeho výkon byl zařazen do věznice s dohledem. Odvolání stěžovatele bylo zamítnuto. V odůvodnění svého rozhodnutí vrchní soud uvedl, že se v podstatě neodchýlil od skutkových zjištění soudu prvého stupně. Popis skutku pouze rozšířil o skutkové závěry, k nimž dospěl i městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí, které však tento, na rozdíl od soudu odvolacího, pro právní posouzení nepovažoval za relevantní. Podle odvolacího soudu však lépe vystihují novou právní kvalifikaci jednání stěžovatele. Odvolací soud se se soudem prvého stupně názorově rozešel pouze v posouzení toho, zda jednání stěžovatele kvalifikovat jako trestný čin sabotáže dle § 97 tr. z. nebo trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 tr. z. (k čemuž se přiklonil městský soud). Odvolací soud se přiklonil k tomu, že jednání stěžovatele naplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu sabotáže. Stěžovatel musel být minimálně srozuměn s tím, že intervence vojsk Varšavské smlouvy zcela zásadním způsobem poškozuje existující společenské a státní zřízení, neboť ta byla v rozporu s několika ustanoveními tehdy platné Ústavy (čl. 1 odst. 3, čl. 2 odst. 1, čl. 4, čl. 17, čl. 18 a další), popírala základní atributy tehdy existujícího společenského a státního zřízení a naopak směřovala k tomu, aby násilně zamezila jeho řádnému fungování. Bylo prokázáno, že stěžovatel v úmyslu poškodit socialistické společenské a státní zřízení zneužil své funkce k tomu, aby mařil nebo ztěžoval plnění důležitého úkolu instituce - informovat občany státu o aktuální situaci v době probíhající vojenské intervence, neboť jako vedoucí Ústřední správy spojů, odpovědný za řádný provoz telekomunikací včetně šíření rozhlasového vysílání podpořil svým příkazem k vypnutí vysílačů vojenskou intervenci, ač si musel být vědom, že jde o akt zjevně v rozporu s naším i mezinárodním právem, porušující suverenitu státu a řadu atributů společenského zřízení proklamovaných ústavou. Tím, že připravil milióny občanů v této výjimečné a závažné situaci o právo na informace, znemožnil šíření odmítavého stanoviska jediného v dané době fungujícího orgánu reprezentujícího státní moc a nepochybně usnadnil postupující intervenci, čímž způsobil zvlášť závažný následek [§97 odst. 3 písm. b) tr. z.]. Odvolací soud zaujal stejný - negativní - názor jako soud I. stupně v otázce, zda některá z pozdějších právních úprav není pro stěžovatele příznivější, či zda není jednání stěžovatele promlčeno. Shodně uvedl, že běh promlčecí lhůty byl u stěžovatele staven překážkou, spočívající ve výkonu funkce poslance Federálního shromáždění ČSSR, již zastával od listopadu 1971 do ledna 1990. Z promlčecí doby tak uplynulo toliko 8 let a 5 měsíců. Při stanovení trestu odvolací soud vzal mimo jiné v úvahu, že stěžovatel ani náznakem neprojevil sebekritické stanovisko k vlastnímu jednání. S ohledem na jeho věk a skutečnost, že dosud nebyl trestán a že ani nehrozí, že by pokračoval v páchání trestné činnosti, soustředil soud svou pozornost na naplnění generálně preventivní funkce ukládaného trestu.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2003, sp. zn. 63 T 13/02, bylo rozhodnuto, že stěžovatel je účasten amnestie prezidenta Československé socialistické republiky ze dne 1. 1. 1990, RO 01/90, rozhodnutí o níž bylo uveřejněno v č. 1/90 Sb. Podle čl. II. odst. 2 písm. a) byly stěžovateli prominuty dva roky z trestu odnětí svobody, uloženého za trestný čin sabotáže podle § 97 odst. 1 písm. a) a odst. 3 písm. b) tr. z. rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. 63 T 13/02, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10. 2003, sp. zn. 1 To 38/03,

Dovolání stěžovatele proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 27. 5. 2004, sp. zn 3 Tdo 205/2004, podle § 265i odst. 1 písm. e) zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád, dále jen "tr. ř."), odmítl. Dovolání shledal přípustným, avšak zjevně neopodstatněným. Žádný z tvrzených dovolacích důvodů nebyl v projednávaném případě naplněn. K promlčení trestnosti činu, pro který byl stěžovatel odsouzen, nedošlo, neboť existovala objektivní překážka, pro kterou promlčecí lhůta nemohla běžet (funkce poslance FS ČSSR). Neexistuje žádný důvod, pro který by nebylo možné trestní stíhání zahájit. [§ 265 odst. 1 písm. e)]. Napadené rozhodnutí též nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Popis skutku v tzv. skutkové větě napadeného rozhodnutí i s přihlédnutím ke skutkovým okolnostem rozvedeným v jeho odůvodnění odpovídá všem znakům skutkové podstaty trestného činu, za jehož spáchání byl stěžovatel odsouzen. Čin byl správně posuzován podle zákona účinného v době, kdy byl spáchán, neboť pozdější úprava nebyla pro stěžovatele příznivější. Odvolací soud nepochybil, pokud skutek popsaný ve výroku jeho rozhodnutí právně kvalifikoval, a to i se zřetelem ke správným právním úvahám ohledně naplnění kvalifikačního znaku způsobení zvlášť závažného následku (včetně materiální podmínky podle § 88 tr. z.), jako trestný čin sabotáže podle § 97 odst. 1 písm a), odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění účinném v době spáchání trestného činu. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.g) tr.ř. tedy také není naplněn. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byl stěžovatel shledán osobou neoprávněnou k podání dovolání. Stěžovatel vytýkal odvolacímu soudu, že aplikoval ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák., umožňující uložení trestu pod spodní hranicí zákonné trestní sazby stanovené pro konkrétní trestný čin, tedy prospívající (každému) obviněnému, ač pro takový postup nebyly splněny podmínky. Tím tedy v zásadě podával dovolání ve svůj neprospěch, k čemuž není oprávněn. Dovolací soud konečně neshledal ani naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Stěžovatel napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. V ní nejprve uvádí svou verzi skutkového stavu, pokud jde o události dne 21. 8. 1968 a popisuje též dosavadní stav řízení. Tvrdí, že se nedopustil zneužití pravomoci veřejného činitele a nespáchal žádný trestný čin proti společenskému a státnímu zřízení Československé socialistické republiky. Napadená rozhodnutí jsou založena na ideologii tzv. Pražského jara a její interpretaci soudními i "mimosoudními" znalci, což je v rozporu s čl. 2 Listiny, dle něhož se stát nesmí vázat na výlučnou ideologii. V projednávaném případě nebyl naplněn znak skutkové podstaty zneužívání pravomoci veřejného činitele jednat v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, a nebyl ani prokázán. Tvrzení soudu, že stěžovatel znemožnil, aby byli občané republiky informováni o aktuální situaci a připravil milióny z nich o právo na informace, patří do oblasti "science fiction". Obecné soudy především nezjistily, kolik bylo miliónu občanů, uplatňujících uprostřed noci právo na informace. Dále konstatuje, že předsednictvo ÚV KSČ nebylo reprezentantem státní moci, a tím méně jediným fungujícím. Tím byl v té době prezident, jehož rozhodnutí stěžovatel zajišťoval. Zamýšlí se i nad otázkou, zda by byla intervence znesnadněna, kdyby se v dané noční době provolání ÚV KSČ odvysílalo a v čem spočívá příčinná souvislost mezi přerušením provozu rozhlasových vysílačů a jeho údajným úmyslným poškozením ústavního zřízení nebo obranyschopnosti ČSSR. Stěžovatel dále argumentuje tím, že platný český trestní řád poskytuje od 1. 1. 1993 trestněprávní ochranu jen ústavnímu zřízení České republiky. Nepřevzal a naopak zrušil trestněprávní ochranu ČSFR. Došlo tak k zániku společenské nebezpečnosti trestných činů proti ČSSR i ČSFR. S ohledem na čl. 95 Ústavy ČR je vyloučeno, aby soudy poskytovaly trestněprávní ochranu neexistující ČSSR. Stěžovatel dovozuje, že zákonem pro něj příznivějším (a tudíž podle čl. 40 odst. 6 tím, jež má být použit), je trestní zákon platný od 1. 1. 1993, který neupravuje trestní odpovědnost za společensky nebezpečné činy, spáchané proti už dávno neexistujícímu společenskému a státnímu zřízení ČSSR. Stěžovatel též napadá příměr odvolacího soudu k válečným zločinům a zločinům proti lidskosti, a to s odkazem na zákaz retroaktivity trestního práva. Eventuální použití čl. 7 odst. 2 Úmluvy by v tomto případě bylo vybočením z pravomoci "judikujících orgánů". Stěžovatel konečně též požaduje odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Nejvyšší soud ČR, Vrchní soud v Praze a Městský soud v Praze, a vedlejší účastníky řízení, Nejvyšší státní zastupitelství ČR, Vrchní státní zastupitelství v Praze a Městské státní zastupitelství v Praze, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Nejvyšší soud ČR především odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Námitky stěžovatele nepovažuje za důvodné. Připomněl, že mu v rámci dovolacího řízení nepřísluší přezkoumávat skutková zjištění, neboť není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání rozhodnutí všech soudů druhého stupně. Musí vycházet ze skutkového stavu, zjištěného v průběhu trestního řízení a musí zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Nesouhlasí s námitkou, že současný trestní zákon je pro stěžovatele příznivější a je ho tudíž třeba použít. Nedošlo ani k zániku společenské nebezpečnosti skutečně nebo domněle spáchaných trestných činů nejen proti ČSSR, ale ani proti ČSFR. Nejvyšší soud se domnívá, že k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele nedošlo, a navrhuje proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Vrchní soud v Praze považuje projednávanou ústavní stížnost za neopodstatněnou. Pokud jde o námitky stran údajného ideologického přístupu, skutkových zjištění, právního posouzení žalovaného jednání i úvah o uloženém trestu, odkazuje plně na napadené rozhodnutí. Navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, resp. zamítnuta.

Městský soud v Praze především poukázal na skutečnost, že se se všemi námitkami stěžovatele, uplatněnými v ústavní stížnosti, při svém rozhodování důkladně zabýval. Z napadeného rozhodnutí dále obsáhle cituje.

Nejvyšší státní zastupitelství ČR ve svém vyjádření s odvoláním na napadená rozhodnutí a své vyjádření k dovolání stěžovatele konstatuje, že napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele, a navrhuje proto ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. Uvádí, že námitka stěžovatele o zániku společenské nebezpečnosti skutečně nebo domněle spáchaných trestných činů proti ČSSR a ČSFR je lichá. Bez ohledu na změnu charakteru společenského zřízení by i v současné době jednání pachatele mělo závažný společenský dopad a bylo by hodnoceno jako vysoce nebezpečné, jelikož by poškozovalo ústavní zřízení a obranyschopnost republiky. Nelze se ztotožnit ani s námitkou, jíž stěžovatel odmítá, že tehdejší ÚV KSČ nebyl reprezentantem státní moci, když čl. 4 tehdy platné Ústavy definoval KSČ jako vedoucí sílu ve společnosti i státě. Ozbrojená intervence bez vědomí ústavních i stranických orgánů byla v rozporu s tehdejší Ústavou. K návrhu na odklad vykonatelnosti upozornilo, že pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2004, sp. zn. Nt 68/2004, bylo podle § 327 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto, že se v případě stěžovatele v předmětné trestní věci upouští od výkonu zbytku trestu odnětí svobody.

Vrchní státní zastupitelství v Praze a Městské státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka podáním ze dne 8. 9. 2004, resp. 24. 8. 2004, vzdala.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

Ústavní soud především posoudil, že se obecné soudy projednávanou věcí náležitě zabývaly. Dospěly k závěru, že stěžovatel spáchal trestný čin sabotáže, a své rozhodnutí řádně, logicky a srozumitelně a dostatečně přesvědčivě odůvodnily. Detailně popsaly skutkový stav, který posuzovaly, a objasnily, v čem spatřovaly naplnění jednotlivých znaků předmětné skutkové podstaty. Stejně tak náležitě odůvodnily i svůj výrok o trestu. Z obsahu ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel v zásadě pouze polemizuje se závěry obecných soudů, vyjádřenými v napadených rozhodnutích. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. O takovém porušení však námitky stěžovatele, jimiž se Ústavní soud dále bude věnovat, nesvědčí.

Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou založena na ideologii tzv. Pražského jara, a dovozuje tak rozpor s čl. 2 Listiny. Dle uvedeného ustanovení je stát založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání. Ústavní soud ovšem nedospěl k závěru, že by k porušení tohoto ustanovení v projednávaném případě došlo. Za vázanost "ideologií" zcela zjevně nelze považovat skutečnost, že obecné soudy při svém rozhodování zohlednily všechny okolnosti, za nichž došlo ke spáchání trestného činu, a to včetně historických souvislostí a současného náhledu na ně. Takový náhled na projednávanou věc nelze označit ideologickým. V této souvislosti je na místě odkázat zejména na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Streletz, Kessler, Krenz v. SRN ze dne 22. 3. 2001), který mj. uvedl, že "soudy státu, který nahradil dříve existující stát, nemohou být kritizovány za aplikaci a interpretaci tehdy platných právních norem prováděnou ve světle principů ovládajících stát, podléhající principu panství práva (rule of law)". Tato idea je dále rozvedena ve stanovisku soudce Levitse, doplňujícím odůvodnění uvedeného rozhodnutí, na něž odkazoval a s nímž se ztotožnil Ústavní soud již ve svém nálezu Pl. ÚS 42/02. Uvedl mimo jiné, že interpretace a aplikace práva závisí všeobecně na politickém režimu, v němž právo funguje jako subsystém. Demokratické státy mohou povolit svým institucím aplikovat právo, mající původ v předdemokratickém režimu, pouze takovým způsobem, který je inherentní demokratickému politickému řádu (ve smyslu, ve kterém je tento pojem vykládán v tradičních demokraciích). Užití jiných metod aplikace práva (z nichž vyplývá dosažení odlišného výsledku z téhož právního textu) by poškodilo samotné jádro "ordre public" demokratického sátu. Důsledně vzato, interpretace a aplikace právních norem socialistickou nebo jinou nedemokratickou metodologií (s netolerovatelnými důsledky pro demokratický systém) by měla být z pohledu demokratického systému považována za vadnou.

Námitka stěžovatele, že znak skutkové podstaty zneužívání pravomoci veřejného činitele jednat v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, jakožto znak skutkové podstaty zneužívání pravomoci veřejného činitele, nebyl naplněn a nebyl ani prokázán, je zcela irelevantní s ohledem na skutečnost, že stěžovatel byl pravomocně odsouzen pro spáchání trestného činu sabotáže podle § 97 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. z. S naplněním znaků této skutkové podstaty se soudy dostatečně vypořádaly a své závěry odůvodnily způsobem souladným s ustanovením § 125 odst. 1 tr.ř., jak již výše Ústavní soud konstatoval. Další tvrzení obecných soudů, jež stěžovatel napadá, spočívá v tom, že předsednictvo ÚV KSČ bylo reprezentantem státní moci. Stěžovatel však oponuje, že jediným reprezentantem státní moci byl prezident, jehož rozhodnutí stěžovatel zajišťoval. Uvedená námitka je také nedůvodná. Dle čl. 4 tehdy platné Ústavy byla KSČ vedoucí silou ve společnosti i státě. I podle komentáře k ní KSČ uplatňovala svou vedoucí úlohu vedle přímého politického působení zejména "prostřednictvím státních orgánů, především zákonodárných sborů, národních výborů, orgánů státní správy, soudů, prokuratury" (srov.: Československá Ústava, komentář, Praha, 1988, str. 68). Stěžovatel svým jednáním zamezil šíření stanoviska Ústředního výboru KSČ s důsledky, jimiž se soud zabýval. Z tohoto pohledu je tak skutečnost, zda bylo předsednictvo ÚV KSČ formálně reprezentantem státní moci, irelevantní. Ústavní soud nepovažuje za podstatné ani tvrzení stěžovatele, že obecné soudy nezjistily kolik bylo miliónů občanů, uplatňujících uprostřed noci právo na informace. Soudy uvedené tvrzení použily v souvislosti se zkoumáním, zda stěžovatel svým jednáním "mařil plnění důležitého úkolu instituce". Své závěry v tomto směru přesvědčivě a logicky odůvodnily tím, že stěžovatel znemožnil rozhlasové vysílání v době, kdy byl rozhlas jediným médiem schopným informovat občany republiky o aktuální situaci v době probíhající intervence. Otázky, zda by byla intervence znesnadněna, kdyby se v dané noční době provolání ÚV KSČ odvysílalo, a v čem spočívá příčinná souvislost mezi přerušením provozu rozhlasových vysílačů a jeho údajným úmyslným poškozením ústavního zřízení nebo obranyschopnosti ČSSR, zcela postrádají ústavně právní relevanci. V jejich případě Ústavní soud pouze odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí, které přesvědčivě odůvodnily naplnění jednotlivých znaků příslušné skutkové podstaty spáchaného trestného činu.

Stěžovatel dále argumentuje tím, že platný český trestní řád poskytuje od 1. 1. 1993 trestněprávní ochranu jen ústavnímu zřízení České republiky. Nepřevzal a naopak zrušil trestněprávní ochranu ČSFR. Došlo tak k zániku společenské nebezpečnosti trestných činů proti ČSSR i ČSFR. S ohledem na čl. 95 Ústavy ČR je vyloučeno, aby soudy poskytovaly trestněprávní ochranu neexistující ČSSR. Dovozuje, že zákonem pro něj příznivějším (a tudíž podle čl. 40 odst. 6 tím, jež má být použit) je trestní zákon platný od 1. 1. 1993, který neupravuje trestní odpovědnost za společensky nebezpečné činy, spáchané proti už dávno neexistujícímu společenskému a státnímu zřízení ČSSR. Ani tyto argumenty nepovažoval Ústavní soud za opodstatněné. Dle čl. 40 odst. 6 Listiny se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Podmínkou tedy je, že správně zjištěný čin, který je předmětem řízení, naplňuje všechny znaky jak některého zákona účinného v době spáchání, tak některého ustanovení zákona pozdějšího, nyní účinného, přičemž není rozhodující pojmenování trestného činu, ale materiální obsah jednání pachatele. Danou otázkou se obecné soudy především zevrubně zabývaly. Dospěly k závěru, že jednání, jehož se stěžovatel dopustil, je trestné i v současnosti, ovšem současné znění trestního zákona stanoví podmínky trestní odpovědnosti šířeji, neboť vypustilo z textu slova "socialistické společenské a státní zřízení" a nahradilo je slovy "ústavní zřízení republiky". Pozdější zákon není pro stěžovatele příznivější ani z hlediska uložení trestu. K tomu lze dodat, že trestní orgány neposkytují ochranu neexistujícímu společenskému státnímu zřízení. Jednání stěžovatele je jednáním trestným i z pohledu současného platného trestního zákona, neboť by i nyní naplňovalo znaky trestného činu sabotáže. Skutečnost, že § 97 ve spojení s § 1 tr. z. v současné době chrání "ústavní zřízení nebo obranyschopnost republiky" (tj. České republiky) a nikoli již "socialistické společenské a státní zřízení nebo obranyschopnost republiky" (tj. ČSSR), nemění nic na tom, že souzený čin je trestný podle obou právních úprav a neznamená to, že by chování stěžovatele bylo v současné době, kdy již § 97 tr. z. nechrání "socialistické společenské a státní zřízení", de iure beztrestné. I v současné době je nutno jednání stěžovatele, který z titulu své funkce způsobil přerušení vysílání sdělovacího prostředku v okamžiku, kdy na území republiky vstupovala cizí vojska, a zabránil informování veřejnosti o této události, nutno hodnotit jako vysoce společensky nebezpečné a poškozující ústavní zřízení a obranyschopnost republiky. S ohledem na uvedené tak nelze dospět k závěru, že by obecné soudy ve svých závěrech, týkajících se této námitky stěžovatele, jakkoli vybočily z mezí ústavnosti. Naopak postupovaly zcela v souladu s ustanovením čl. 40 odst. 6 Listiny, neboť trestnost činu posuzovaly podle zákona účinného v době, kdy byl spáchán, neboť ten je pro stěžovatele příznivější, za situace, kdy souzené jednání je stále trestné. Ústavní soud proto ani v tomto případě neshledal důvod, aby do nezávislosti jejich rozhodování zasáhl.

Stěžovatel též napadá příměr odvolacího soudu k válečným zločinům a zločinům proti lidskosti, a to s odkazem na zákaz retroaktivity trestního práva. Eventuální použití čl. 7 odst. 2 Úmluvy by podle něj bylo vybočením z pravomoci "judikujících orgánů". Ani uvedenou námitku nelze považovat za relevantní. Obecný soud uvedený příměr využil podpůrně v rámci své úvahy o smyslu trestání stěžovatele v dnešní době po více než 35 letech od spáchání trestného činu. Článek 7 odst. 2 Úmluvy soud neaplikoval a neporušil ani právo, zaručující, že nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem, a neuložil trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného činu, které chrání čl. 7 odst. 1 Úmluvy. Zásada zákazu retroaktivity nebyla porušena.

Pokud jde o návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, Ústavní soud vycházel především z informace Nejvyššího státního zastupitelství, dle níž bylo od výkonu zbytku trestu odnětí svobody u stěžovatele upuštěno. Za daného stavu tak cíle, jehož se stěžovatel domáhal, bylo dosaženo jinou cestou, a Ústavní soud tak neshledal potřebným jeho návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí vůbec věcně posuzovat.

Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práv stěžovatele zaručených mu Listinou, Úmluvou či Paktem. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud nezjistil, že by právní závěry obecných soudů byly výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež by vybočovala z mezí ústavnosti, a evidentně nejsou ani v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nelze dospět ani k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Nic tedy nenasvědčuje tomu, že by byl porušen řádný procesní postup obecných soudů při rozhodování či jiná ústavně zaručená práva stěžovatele. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2005

JUDr. Jiří Nykodým, v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Jarmila Hájková

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru