Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 467/97Nález ÚS ze dne 03.08.2000Poskytnutí ochrany základních práv a svobod soudem v obdobných případech, ve kterých byla přiznána Ústavním soudem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkinterpretace
důkaz/formální posouzení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 113/19 SbNU 93
EcliECLI:CZ:US:2000:2.US.467.97
Datum vyhlášení23.08.2000
Datum podání10.12.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 11 odst.4


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 467/97 ze dne 3. 8. 2000

N 113/19 SbNU 93

Poskytnutí ochrany základních práv a svobod soudem v obdobných případech, ve kterých byla přiznána Ústavním soudem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě v právní věci

ústavní stížnosti A. P., jako účastníka, zastoupeného JUDr. L.

Ch., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých

Budějovicích ze dne 11.11.1997, č.j. 10 Ca 306/97, za účasti

Okresního úřadu Prachatice, okresního pozemkového úřadu, města

Prachatice a Pozemkového fondu ČR, územní pracoviště Prachatice,

jako vedlejších účastníků, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne

11.11.1997, č.j. 10 Ca 306/97-31, a rozhodnutí Okresního úřadu

v Prachaticích, okresního pozemkového úřadu, ze dne 1.7.1997, čj.

PÚ-205/654/92/Kř./0/671/97, se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal v zákonné lhůtě ústavní stížnost proti

rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne

11.11.1997, č.j. 10 Ca 306/97-31, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí

Okresního úřadu v Prachaticích, okresního pozemkového úřadu (dále

jen "pozemkový úřad"), ze dne 1.7.1997, čj.

PÚ-205/654/92/Kř./0/671/97. Tímto rozhodnutím, vydaným podle

zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě

a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), ve znění

pozdějších změn a doplnění, správní orgán jednak určil, že

oprávněná osoba je vlastníkem pozemků o výměře 318 m a 379

m v k.ú. P. a jednak určil, že není vlastníkem budovy stojící na

v P. Pozemkový úřad tak rozhodl po zjištění, že majetek přešel do

vlastnictví státu podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945

Sb. Navrhovatel je oprávněnou osobou podle § 2 odst. 2 písm. c)

zákona o půdě. Předcházející rozhodnutí pozemkového úřadu bylo

zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, neboť

nebylo spolehlivě doloženo, jaký je charakter domu v P. Po

rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového

úřadu, ze dne 28.8.1996, č.j. 1406/96-3152, že nemovitosti zapsané

v knihovní vložce 150 pozemkové knihy pro k.ú. Prachatice, tedy

i dům č.p. 150, jsou nemovitostmi, na které se vztahuje zákon

o půdě, pozemkový úřad posuzoval, zda vydání nemovitosti nebrání

některá z překážek podle § 11 zákona o půdě. Pozemkový úřad učinil

ze znaleckého posudku závěr, že přestavbou ztratila budova č.p.

150 svůj původní stavebně-technický charakter, neboť stropy byly

vyměněny z 54,64 % a krov je celý nový. Dále se pozemkový úřad

opřel o stanovisko odboru stavebně správního, architektury

a životního prostředí Městského úřadu v P. ze dne 3.2. 1993, ve

kterém je uvedeno, že objekt nelze považovat za zemědělskou

usedlost, ale za obytný dům. Pozemkový úřad z toho dospěl

k závěru, že budova ztratila zásadní přestavbou svůj

stavebně-technický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem

zemědělské výroby, neboť slouží jako nájemní dům pouze k bydlení,

a ve smyslu § 11 odst. 4 zákona o půdě ji nelze vydat.

V opravném prostředku, podaném proti rozhodnutí pozemkového

úřadu, stěžovatel zejména zdůraznil, že ve vztahu k předmětné

budově nedošlo k její rekolaudaci, a v napadeném rozhodnutí je

zaměňována budova od počátku své existence představující

samostatnou obytnou budovu náležející k zemědělské usedlosti,

s hospodářským celkem zemědělské usedlosti. Rekonstrukce domu

v roce 1962 byla z převážné části vyvolána nedostatečnou údržbou

a hrubým zanedbáním ochrany majetku. Daný případ měl být posuzován

jako nárok povinné osoby za zhodnocení obytné budovy. V doplnění

opravného prostředku pak stěžovatel poukazuje na přiloženou

technickou zprávu k projektu adaptace domu ze dne 25.10.1962.

Z výčtu v ní uvedených prací vyplývá, že jimi nebylo nijak

zasahováno do stávajícího stavebního určení domu jako obytného

domu (nebytové prostory v přízemí a dvě bytové jednotky), šlo

pouze o modernizaci bytových prostor, resp. vznik dalšího bytu

z původní půdy. Rozsah oprav domu byl omezen požadavky Krajského

památkového střediska České Budějovice, podle něhož nesměl být

měněn vzhled a rozsah domu, stavební prvky musely být v původním

provedení. Po odkrytí střechy byly na čas pozastaveny stavební

práce, v důsledku čehož spadla část komína a byl poškozen strop,

což vyvolalo zbytečné opravy. Rekolaudace ani změna účelu užívání

nebyly provedeny, dům zůstal v podstatě nezměněn. V tomto směru se

stěžovatel dovolával nálezu Ústavního soudu ze dne 18.9.1996,

sp.zn. II. ÚS 186/95.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne

11.11.1997, č.j. 10 Ca 306/97-31, napadené rozhodnutí správního

orgánu potvrdil, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu

nákladů řízení. Krajský soud shledal závěry pozemkového úřadu jako

věcně správné a mající oporu ve spise. K věci konstatoval, že ze

znaleckého posudku z oboru stavebnictví, odvětví stavby obytné

a zemědělské, Ing. J. K. ze dne 27.10.1995 vyplynulo, že se jedná

o dům obytný, který byl rekonstruován a přestavěn v roce 1962.

Z vyhodnocení a vyčíslení rozsahu změn vyplývá, že došlo k výměně

prvků dlouhodobé životnosti, a to schodišť z prvního podlaží do

druhého a z druhého na půdu při zachování původního schodiště ze

sklepa do přízemí a z přízemí do prvého podlaží. Stropy byly

vyměněny v rozsahu 54,64 % z celkové výměry a krov byl proveden

zcela nový. Krajský soud považuje za správné zjištění pozemkového

úřadu, které učinil na základě znaleckého posudku, že došlo

k zásadní přestavbě domu. Krajský soud pak vyslovil stanovisko, že

za stavu, kdy jeden z prvků dlouhodobé životnosti je v plném

rozsahu nahrazen, další je nahrazen v rozsahu představujícím

nadpoloviční objem daného prvku a obdobná situace je u prvku

dalšího, přičemž v půdním prostoru byla vystavěna zcela nová

bytová jednotka, jedná se o zásadní přestavbu domu a nejde

o hraniční případ, jak bylo namítáno navrhovatelem. K další

podstatné otázce, tedy zda zásadní přestavbou došlo i ke změně

stavebně technického charakteru tak, že již nesouvisí s předmětem

zemědělské výroby, krajský soud konstatuje, že dům zásadní

přestavbou ztratil svůj stavebně technický charakter tak, že již

nesouvisí s předmětem zemědělské výroby.

Stěžovatel v ústavní stížnosti a v jejím dodatečně podaném

doplnění namítá, že rozsudek krajského soudu vybočil z mezí

ústavnosti, a to extrémním výkladem a aplikací ustanovení § 11

odst. 4 zákona o půdě, porušil základní principy provádění

a hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř., nerespektoval

relevantní právní závěry v již uveřejněných nálezech Ústavního

soudu ČR, na které stěžovatel v průběhu řízení výslovně odkazoval,

a tím nebyla stěžovateli poskytnuta dostatečná ochrana v tom

smyslu, že nebylo respektováno jeho právo na spravedlivý proces,

jak je zakotveno v čl. 36 odst. odst. 1 Listiny základních práv

a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod, jakož i v čl. 90 Ústavy ČR. Stěžovatel rovněž

namítá porušení svého práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11

Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu

k Úmluvě, jež podle názoru stěžovatele zahrnuje i právo na jeho

navrácení. Pochybení na straně pozemkového úřadu spatřuje

stěžovatel rovněž ve vyloučení oprávněné osoby z účasti na místním

ohledání nemovitosti za účelem vypracování znaleckého posudku, jež

byl rozhodujícím důkazem pro výsledek řízení a v akceptaci tohoto

důkazního prostředku pozemkovým úřadem a krajským soudem.

Stěžovatel zpochybňuje rovněž způsob zjišťování údajů pro

vypracování znaleckého posudku a metodiku jeho provedení, které

mají způsobovat jeho obsahovou nevěrohodnost.

Stěžovatel zpochybňuje skutkové zjištění konstatované

krajským soudem, že celý dům je užíván jako obytný, což je zcela

v rozporu s provedenými důkazy, neboť celé přízemí domu je po

celou dobu užíváno jako nebytové prostory ke skladování věcí

povinné osoby. Obecně potom stěžovatel uvádí, že krajský soud

zcela pominul důkazy, které vyvrací správnost skutkových zjištění

jím učiněných, jako čestné prohlášení V. N. ze dne 14.10.1997,

důkazy svědčící, že kolaudační rozhodnutí na rekonstrukci domu

nebylo vůbec vydáno.

Stěžovatel vytýká rozsudku krajského soudu, že v něm je činěn

rozdíl mezi obytným domem a obytnou budovou patřící k původní

zemědělské usedlosti, aniž by krajský soud svůj názor jakkoliv

právně zdůvodnil, když způsob využití domu byl a je naprosto

stejný, t.j. zajištění bydlení. V daném případě budova patřící

k původní zemědělské usedlosti sloužila k bydlení členů rodiny,

případně zaměstnanců vlastníka usedlosti s tím, že sklepy,

nebytové prostory v přízemí a zbývající část půdy lze bez

jakýchkoliv stavebních úprav užít zcela ve prospěch zemědělské

výroby. V tomto ohledu krajský soud pochybil v tom, že zcela

pominul rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního

pozemkového úřadu, ze dne 28.8.1996, v jehož odůvodnění se správně

poukazuje na to, že za zemědělskou usedlost se považuje soubor

zemědělských pozemků, provozních budov a obytné stavby, jako

hospodářský celek, když na druhé straně opřel své rozhodnutí

o zjevně nesprávné a nezavazující stanovisko odboru stavebně

správního, architektury a životního prostředí, podle něhož lze za

zemědělskou usedlost považovat pouze ty objekty, ve kterých je

dominantní funkcí provozování zemědělské činnosti a ne bydlení.

Uvedené stanovisko zaměňuje obytnou budovu patřící k původní

zemědělské usedlosti a zemědělskou usedlost jako celek, včetně

pozemků, stájí, stodol, jež v daném případě byly umístěny mimo

obytnou budovu.

Krajský soud v Českých Budějovicích, zastoupený JUDr. V. B.,

předsedkyní senátu, jako účastník řízení, se ve svém vyjádření

k ústavní stížnosti zabývá nejprve námitkami stěžovatele,

směřujícími k vypracovanému znaleckému posudku a způsobu jeho

použití ve správním řízení. Krajský soud uvádí, že námitky tohoto

druhu nejsou důvodné, neboť soudu nebyl předložen důkaz, který by

závěry znalce řádně ustanoveného podle § 36 správního řádu

zpochybnil. Důkaz, provedený znaleckým posudkem, byl proveden

předepsaným procesním způsobem, a navrhovatel s ním byl seznámen.

Závěry znalce představují pro soud hodnocení skutkové otázky

odborné povahy, kterou soud sám pro nedostatek odbornosti v oboru

stavebnictví přezkoumat nemůže. Z obsahového hlediska považoval

soud posudek za srozumitelný a přesvědčivý. Pokud pak stěžovatel

spatřuje porušení ustanovení čl. 90 Ústavy ve svém vyloučení

z účasti na místním ohledání, pak zaměňuje důkazní prostředek

ohledání ve smyslu § 38 odst. 3 správního řádu se znaleckým

posudkem podle § 36 správního řádu. Znalec nemá povinnost

uvědomovat všechny účastníky řízení o tom, kdy bude provádět svá

zjištění o stavebně technickém stavu stavby. K hodnocení důkazu

znaleckým posudkem pak soud poukazuje především na skutečnost, že

přezkumné řízení se řídí částí pátou o.s.ř. a na soudu je pouze

přezkoumat, zda hodnocení správním úřadem odpovídá § 34 odst. 5

správního řádu, má oporu ve skutkových zjištěních a není v rozporu

s pravidly logického vyvozování. Z přítomnosti zástupce města

Prachatice jako současného vlastníka domu a jeho správce Bytservis

a nájemníků bytů při prohlídce nemovitosti znalcem nelze dovozovat

nerovné postavení stěžovatele jako účastníka řízení, s ostatními

účastníky, když v daném případě nešlo o provedení ohledání

správním orgánem. Uvedené osoby byly přítomny k výzvě znalce

proto, aby znalci nemovitost zpřístupnili, a on mohl provádět

potřebná zjištění pro vypracování posudku. Jiný význam přítomnost

vlastníka domu neměla, a nájemníci bytů účastníky řízení nejsou.

Dále se krajský soud vyjadřoval k otázce správnosti aplikace

§ 11 odst. 4 zákona o půdě. Soud při ní nevycházel pouze z výpočtů

uvedených ve znaleckém posudku, ale též z dalších skutkových

podkladů a komplexně hodnotil naplnění záměru zákonodárce, který

nevydání nemovitosti váže na podmínku ztráty původního stavebně

technického charakteru tak, že již stavba nesouvisí s předmětem

zemědělské výroby. O zásadní přestavbu jde podle názoru soudu jen

tam, kde přestavba popírá možnost zajištění zemědělské výroby ve

vlastním i souvisejícím slova smyslu, což bylo v daném případě

prokázáno. Původní obytná část zemědělské usedlosti byla

přestavěna i vzhledem ke své lokalizaci na obytný nájemní dům,

který k tomuto účelu slouží od roku 1962. Pro vyslovení závěru ve

smyslu § 11 odst. 4 zákona o půdě je rozhodující současný stav

nemovitosti, nikoliv alternativy nabízené stěžovatelem,

realizovatelné v objektu do budoucna. Při rozhodování soud

vycházel i ze zprávy stavebního úřadu, která představuje pro soud

posouzení otázky odborného charakteru. Stejně tak bylo soudem

respektováno rozhodnutí Ministerstva zemědělství, že jde

o nemovitost, na niž se vztahuje zákon o půdě. Citovaným

rozhodnutím však nebyl vysloven závazný právní názor podle § 11

odst. 4 zákona o půdě a uvedený ústřední orgán nemá pravomoc

rozhodnout o vyloučení možnosti vydat věc pro uvedenou překážku,

ani nejde o posouzení stavebního charakteru budovy. Účelem

rozhodování podle § 17 odst. 6 zákona o půdě je určení, zda se na

danou nemovitost vztahuje režim zákona o půdě vzhledem k jejímu

původnímu určení, nikoliv pro stav věci v době rozhodování

pozemkového úřadu. Krajský soud navrhuje ústavní stížnost

zamítnout.

K věci se jako vedlejší účastník vyjádřil Okresní úřad

v Prachaticích, okresní pozemkový úřad, který uvedl, že na místě

šetření soudního znalce není přítomnost účastníka řízení nutná.

Pozemkový úřad neměl důvod znalecký posudek zpochybňovat.

Nezvratnou a nezpochybnitelnou skutečností podle názoru

pozemkového úřadu zůstává, že dřívější obytná část zemědělské

usedlosti je v současnosti obytným domem. Stěžovatel ničím

nedokázal, že nebyla splněna podmínka stanovená zákonem a že dům

souvisí s předmětem zemědělské výroby. Pozemkový úřad předpokládá,

že ústavní stížnosti nebude vyhověno.

Vedlejší účastník - město Prachatice - ve svém vyjádření

odmítá tvrzení stěžovatele, rozhodnutí krajského soudu považuje za

správné, stejně jako znalecký posudek soudního znalce. Krajský

soud správně posoudil dům po stránce stavebně právní.

Pozemkový fond ČR se vzdal postavení vedlejšího účastníka

řízení o ústavní stížnosti.

Ústavní soud při projednávání ústavní stížnosti

respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů a nemůže

tudíž vykonávat přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl třetí

instancí v systému obecného soudnictví, resp. druhou instancí

v řízení dle části páté o.s.ř. Proto také Ústavnímu soudu

nepřísluší, jak již mnohokrát ve svých nálezech uvedl,

přezkoumávat celkovou zákonnost rozhodování obecných soudů

a správních orgánů, a nahrazovat dokazování a hodnocení

provedených důkazů. Přísluší mu však posoudit, zda v předchozím

řízení nebyla porušena základní ústavně zaručená práva, mezi nimi

právo na soudní a jinou právní ochranu a právo na spravedlivý

proces.

Po seznámení se spisovým materiálem a po zhodnocení

podstatných okolností případu dospěl Ústavní soud k závěru, že

ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti se v návaznosti na

shora uvedená skutková zjištění a jejich právní posouzení obecným

soudem zaměřil na podstatu ústavní stížnosti, v níž navrhovatel

namítal, že mu nebyla vydána část majetku, konkrétně dům v P., dle

zákona o půdě, s poukazem na údajné naplnění důvodu pro nevydání

ve smyslu § 11 odst. 4 cit. zákona, a která se takto koncentruje

na otázku interpretace použitého ustanovení zákona o půdě obecným

soudem.

Ustanovení § 11 odst. 4 zákona o půdě stanoví, že obytnou

budovu, hospodářskou budovu a jinou stavbu, patřící k původní

zemědělské usedlosti, nelze vydat v případě, že zásadní přestavbou

stavba ztratila svůj původní stavebně-technický charakter tak, že

již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. Pro účely výkladu

a aplikace citovaného ustanovení Ústavní soud, jak to již vyjádřil

ve věci II. ÚS 186/95, publikované pod č. 83 ve Sbírce nálezů

a usnesení Ústavního soudu č. 6, má za to, že při zkoumání

předpokladů pro nevydání nemovitosti, zde konkrétně domu v P., je

třeba mít především na zřeteli, že jde o restituční předpis, jehož

hlavním účelem je zmírnění křivd. Proto tedy, vykoná-li oprávněná

osoba, i když je stavba do určité míry zhodnocena, dle § 14 odst.

2 zákona o půdě, právo volby na vydání, je sice toto její právo

modifikováno společenským zájmem, ale pouze v tom směru, že musí

být zajištěna zemědělská výroba, což zákon v § 11 odst. 4

vyjadřuje mimo jiné pomocí stavebně technických parametrů, když

hovoří o stavebně technickém charakteru. Tyto parametry však nelze

bez dalšího a navíc mechanicky aplikovat, jednak pro samotnou

spornost a nerovnocennost jednotlivých prvků stavby dlouhodobé

životnosti a dále proto, že tyto nemusí nic vypovídat o tom, zda

je či není zajištěna zemědělská výroba.

Nelze proto akceptovat postup pozemkového úřadu, který se ve

svém rozhodnutí v tomto směru opřel zcela o znalecký posudek,

podle nějž ztratila obytná budova svůj původní stavebně-technický

charakter, neboť stropy byly vyměněny z 54,64 % a krov je celý

nový, a dále o stanovisko odboru stavebně správního, architektury

a životního prostředí Městského úřadu v Prachaticích ze dne 3.2.

1993, ve kterém je uvedeno, že objekt nelze považovat za

zemědělskou usedlost, ale za obytný dům. Tento postup pozemkového

úřadu byl potvrzen rozhodnutím krajského soudu, který takto:

jednostrannou argumentaci shledal správnou a vyslovil stanovisko,

že za stavu, kdy jeden z prvků dlouhodobé životnosti je v plném

rozsahu nahrazen, další je nahrazen v rozsahu představujícím

nadpoloviční objem daného prvku a obdobná situace je u prvku

dalšího, přičemž v půdním prostoru byla vystavěna zcela nová

bytová jednotka, jedná se o zásadní přestavbu domu a nejde

o hraniční případ, jak bylo namítáno navrhovatelem. K další

podstatné otázce, tedy zda zásadní přestavbou došlo i ke změně

stavebně technického charakteru tak, že již nesouvisí s předmětem

zemědělské výroby, krajský soud dospěl k závěru, že uvedené

podmínky byly naplněny.

Ústavní soud považuje shora uvedený výklad ustanovení § 11

odst. 4 zákona o půdě a jeho následnou aplikaci za extrémně

vybočující z mezí ústavních zásad spravedlivého procesu, a to

zvláště za situace, kdy stranou zůstaly a v rozhodnutí pozemkového

úřadu a krajského soudu nebyly zohledněny další podstatné

okolnosti případu, opakovaně uplatňované stěžovatelem. Jde zejména

o údaj, že dům zůstal zachován s nezměněným účelem užívání, tedy

byl obytným domem a zůstal obytným domem, důsledkem stavební

činnosti nebyla zásadní přestavba spojená se změnou účelu užívání

stavby, a dům jako obytná část náležející k původní zemědělské

usedlosti, jež sloužila k bydlení členů rodiny, případně

zaměstnanců vlastníka usedlosti, slouží jako dříve k bydlení,

přičemž přízemí, které dříve sloužilo k hospodářským účelům,

zůstalo stavebně nedotčeno a slouží jako sklady různého materiálu

povinné osoby, a účel využití objektu zůstal nezměněn. Dále jde

o údaj uplatňovaný stěžovatelem, že v současné době má záměr

zemědělsky hospodařit (pěstovat zeleninu) na 40 arech pozemků,

které mu byly vydány a další pozemky si míní pronajmout.

K posouzení otázky souvislosti požadovaného domu se

zemědělskou výrobou rovněž nemělo zůstat mimo rámec hodnocení

důkazů rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního

pozemkového úřadu, ze dne 28.8.1996, v jehož odůvodnění se

poukazuje na to, že za zemědělskou usedlost se považuje soubor

zemědělských pozemků, provozních budov a obytné stavby, jako

hospodářský celek. Takový výklad odpovídá rovněž dikci ustanovení

§ 11 odst. 4 zákona o půdě, který výslovně stanoví konkrétní

podmínky pro nevydání obytných budov patřících k původní

zemědělské usedlosti, z čehož jednak plyne, že zákonodárce

předpokládal existenci takových budov jako samostatných věcí,

které mohou být předmětem vydání, a dále je nutno argumentem

a contrario dovodit, že pokud nejsou splněny zákonné podmínky pro

nevydání takových budov, mají být vydány. Zákon přitom nikde

nestanoví nezbytnou definiční vlastnost zemědělské usedlosti jako

určitého hospodářského celku v tom směru, že by všechny její části

musely na sebe místně, stavebně nebo provozně bezprostředně

navazovat, a už vůbec nelze ve vztahu k vymezení a posouzení

povahy jednotlivých částí zemědělské usedlosti argumentovat tím,

že se nacházejí v městské nebo venkovské zástavbě, nebo mimo tuto

zástavbu, a vyvozovat z toho konkrétní právní závěry, neboť taková

argumentace nemá oporu v zákoně o půdě a odporuje i shora

popsanému účelu tohoto zákona, jakož i skutečné situaci, jak ve

vztahu k zemědělské výrobě, resp. zemědělské činnosti na našem

území historicky existovala, resp. se v průběhu let vyvinula.

Ústavní soud proto nemůže přisvědčit názoru vyslovenému ve

vyjádření krajského soudu, vztahujícímu se k lokalitě, v níž se

dům nachází.

Ve vztahu ke shora uvedené otázce souvislosti požadovaného

domu se zemědělskou výrobou se názor Ústavního soudu shoduje se

stanoviskem Nejvyššího soudu vysloveném v jeho rozsudku, sp.zn.

28 Cdo 290/98, že zákon o půdě považuje budovy bývalých

zemědělských usedlostí za budovy související se zemědělskou

výrobou bez ohledu na to, zda současný vlastník je zemědělsky

činný, či nikoliv, když z charakteru zemědělství jako zvláštního

výrobního odvětví vyplývá nutnost, aby osoby, které zemědělskou

činnost zajišťují, byly ubytovány v místě této činnosti. Proto se

zákon o půdě výslovně vztahuje i na obytné budovy bývalých

zemědělských usedlostí (§ 1 odst. 1 písm. b). Jestliže tedy bývalá

obytná část zemědělské usedlosti je nadále používána k bydlení, je

dána souvislost se zemědělskou výrobou podle příslušných

ustanovení zákona o půdě.

Pozemkový úřad a krajský soud ve své argumentaci týkající se

posouzení otázky, zda zásadní přestavbou stavba ztratila svůj

původní stavebně-technický charakter tak, že již nesouvisí

s předmětem zemědělské výroby, vycházely výlučně z vymezení stavby

z hlediska veřejného stavebního práva. K těmto otázkám Ústavní

soud judikoval v již citované věci, sp. zn. II. ÚS 186/95, že

aplikace ustanovení § 11 odst. 4 nestojí a nepadá se stavebně

technickými parametry, ale musí vycházet jednak ze skutečnosti, že

jde o zmírnění křivd na jedné straně a zajištění zemědělské výroby

na druhé straně, přitom korelátem je rozsah zásahu (zásadní

přestavba), který je individuální, přestože zákonodárce v tomto

směru počítá i s kritérii stavebně technickými. O zásadní

přestavbu půjde jen tam, kde přestavba popře možnost zajištění

zemědělské výroby ve vlastním i souvisejícím smyslu slova. Kdy

tomu tak bude, je třeba vykládat restriktivně nejen proto, že jde

o zmírnění majetkových křivd a princip kontinuity s původním

vlastníkem, ale především proto, že samotná vázanost na

zemědělskou výrobu je zásahem do práv restituenta, který by, nebýt

křivdy, mohl dnes ve svém majetku provozovat v zásadě jakoukoliv,

tedy i nezemědělskou činnost. S ohledem na uvedené skutečnosti je

pak nucen Ústavní soud konstatovat, že ve vztahu k ustanovení §

11 odst. 4 zákona o půdě je "veřejnoprávní" výklad jako výklad

výlučný přímo vyloučen a zcela nedostačující.

Ústavní soud je ve vztahu k rozhodování krajského soudu při

posuzování naplnění podmínek § 11 odst. 4 zákona o půdě nucen,

a to nad rámec námitek obsažených v ústavní stížnosti,

konstatovat, jak tomu učinil např. ve věci III. ÚS 187/98, že ty

případy, kdy obecný soud neposkytne účastníkům ochranu v jejich

základních právech a svobodách, ač již tato ve skutkově obdobných

případech byla Ústavním soudem přiznána, je nutno považovat za

porušení principu rovnosti v právech. K takovému pochybení ze

strany obecného soudu v přezkoumávané věci došlo, když v době jeho

rozhodování zde byl publikovaný nález Ústavního soudu ve věci II.

ÚS 186/95 (porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst.

1 Listiny), kterého se stěžovatel ve svém opravném prostředku

oprávněně dovolával, avšak krajský soud toto ponechal bez

povšimnutí.

Na druhé straně nemůže Ústavní soud přisvědčit námitkám

stěžovatele, směřujícím ke způsobu pořízení a také posuzování

důkazní hodnoty znaleckého posudku. V tomto ohledu Ústavní soud

přisvědčuje argumentaci podané k této otázce krajským soudem.

Ústavní soud pak, jako již mnohokrát, k současně namítanému

porušení práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod je

nucen konstatovat, že ústavní ochrana se vztahuje k vlastnickému

právu již konstituovanému, nikoliv k uplatněnému restitučnímu

nároku. V tomto směru nemohl Ústavní soud ústavní stížnosti

přisvědčit.

Ústavní soud, aniž by předjímal konkrétní výsledek řízení,

pokud jde o uplatněný restituční nárok na vydání obytné budovy

v P., je nucen konstatovat, že uvedeným postupem Krajského soudu

v Českých Budějovicích došlo k porušení práva stěžovatele na

spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod a čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod a k odepření ochrany jeho právům zákonem

stanoveným způsobem podle čl.90 Ústavy České republiky.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud rozsudek

krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11.11.1997, č.j. 10

Ca 306/97-31, zrušil. Jelikož důvody zrušení rozsudku Krajského

soudu v Českých Budějovicích byly v převážné míře založeny již

postupem správního orgánu, jakož i z důvodů procesní ekonomie,

Ústavní soud rozhodl také o zrušení rozhodnutí Okresního úřadu

v Prachaticích, okresního pozemkového úřadu, ze dne 1.7.1997,

č.j. PÚ-205/654/92/Kř./0/671/97 (§ 82 odst. 3 písm. a/ zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 3. srpna 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru