Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 467/16 #1Usnesení ÚS ze dne 29.03.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
dovolání/přípustnost
trestný čin/ublížení na zdraví
trestný čin/spolupachatelství/účastenství
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.467.16.1
Datum podání10.02.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 125, § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 263 odst.7, § 265i odst.1 písm.e


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 467/16 ze dne 29. 3. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. P., zastoupené Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem se sídlem Bráfova 50, Třebíč, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2014, č. j. 8 To 430/2014-487, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, č. j. 4 Tdo 1036/2015-29, za účasti Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení Krajského soudu v Brně a usnesení Nejvyššího soudu.

2. Stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 23. 6. 2014, č. j. 3 T 68/2014-437, spolu se spoluobžalovanými D. G. a P. Ž. uznána vinnou z pokusu spáchání přečinu ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1 trestního zákoníku ve spolupachatelství a spáchání přečinu výtržnictví dle § 358 odst. 1 trestního zákoníku ve spolupachatelství, kterých se měla dopustit tím, že dne 20. 2. 2014 kolem 23.45 hod. v Třebíči po předchozí roztržce v restauraci, společně napadli poškozeného, kterého povalili na zem, kde jej opakovaně bili pěstmi a kopali do celého těla, způsobili mu tím četná povrchová zranění, přičemž mohlo dojít reálně k lehkému zranění (ke zlomeninám obličejového skeletu, ke zlomeninám žeber) a při změně podmínek až k těžkému zranění. Za to byl stěžovatelce uložen trest 120 hodin veřejně prospěšných prací a povinnost společného a nerozdílného uhrazení částky 6.787,45 Kč poškozené pojišťovně.

3. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka odvolala ke Krajskému soudu v Brně, který však usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností toto odvolání zamítl, když dospěl k závěru, že se Okresní soud v Třebíči nedopustil pochybení jak ve zjišťování skutkového stavu v projednávaném případu, tak ani při jeho právním posouzení. K otázce správnosti hodnocení důkazů Okresním soudem v Třebíči argumentoval Krajský soud v Brně zejména zásadou volného hodnocení důkazů nalézacím soudem, obsaženou v ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu, a zásadou vázanosti odvolacího soudu hodnocením důkazů soudem nalézacím, s výjimkou těch důkazů, které soud provedl znovu ve veřejném zasedání (§ 263 odst. 7 trestního řádu). Následné dovolání odmítl v záhlaví označeným usnesením Nejvyšší soud.

4. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatelky porušila její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Tuto protiústavnost spatřuje stěžovatelka v chybném hodnocení důkazů, kdy nastal extrémní rozpor mezi zjištěnými skutkovými zjištěními a výsledky provedeného i neprovedeného dokazování (nepřehrání kamerového videozáznamu, nehodnocení výpovědí obou spoluobžalovaných a poškozeného). Stěžovatelka dále zpochybnila, že by se mohlo jednat o spolupachatelství, neboť prý šlo ve skutečnosti o souběžnou činnost několika pachatelů. Stěžovatelka sice doznává „jeden kop do ležícího poškozeného“, což však mělo být hodnoceno nanejvýš jako přestupek. Byla proto porušena i zásada subsidiarity trestní represe.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž konstatuje, že v postupu obecných soudů a v jejich rozhodnutích neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům, a také odůvodnění napadených usnesení jsou dostatečně přesvědčivá. Ústavní soud tak nezjistil žádnou indicii, která by mohla svědčit o zásahu do práv stěžovatele či o extrémním vykročení z pravidel upravujících toto řízení ve shora naznačeném smyslu.

7. Ústavní soud především konstatuje, že respektuje ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Zásada volného hodnocení důkazů je tedy vybudována na vnitřním přesvědčení orgánů činných v trestním řízení, které není projevem libovůle nebo svobody takového orgánu, ale vytváří se přísně logicky na základě zákonů a jiných právních předpisů, přičemž se opírá o právní vědomí, o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů i jejich vzájemných souvislostí, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Dle ustanovení § 263 odst. 7 trestního řádu je omezena možnost odvolacího soudu zasahovat do hodnocení důkazů soudem I. stupně, neboť z citovaného zákonného ustanovení plyne, že odvolací soud je vázán hodnocením důkazů soudem prvého stupně s výjimkou těch důkazů, které ve veřejném zasedání sám znovu provedl. Odvolací soud však není povinen vyhovět všem důkazním návrhům dovolatele a je-li možné spolehlivě rozhodnout o podaném odvolání bez doplňování dokazování, na podkladě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně správně a úplně, nemusí provádět dokazování žádné. S důkazními návrhy odvolatele se pak vypořádá v odůvodnění svého rozhodnutí.

8. V nyní projednávaném případě Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka v podstatě brojí jen proti způsobu hodnocení provedeného dokazování, což mu však s ohledem na jeho výše popsanou pozici v ústavním systému posoudit nepřísluší. Stěžovatelka totiž ve skutečnosti nenamítá porušení konkrétních ústavních záruk práva na spravedlivý proces, nýbrž je pouze nespokojena s výsledkem trestního řízení a s uloženým trestem, což však samozřejmě nepožívá a z povahy věci ani požívat nemůže žádné ústavní ochrany. Jak totiž plyne z odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu, tento soud se plně ztotožnil se skutkovými závěry nalézacího soudu a odkázal na závěry plynoucí z provedeného dokazování (zejména výpověď svědka Rybara, přepis záznamu z kamerového systému). Ústavní soud tedy shledal, že Krajský soud v Brně v tomto případě nepochybil, když potvrdil rozhodnutí nalézacího soudu, a to i bez opětovného provádění dokazování.

9. Dále se Ústavní soud zabýval odmítnutím dovolání Nejvyšším soudem pro jeho zjevnou neopodstatněnost. Podle ustálené judikatury tohoto soudu totiž platí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, dostupné na www.nsoud.cz). Dále jde o zjevnou neopodstatněnost zpravidla tam, kde je již z obsahu dovolání a z příslušného spisu dostatečně patrné, že rozhodnutí nebo jemu předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, popřípadě lze z návrhu dovolatele na rozhodnutí dovolacího soudu zjistit, že takovému návrhu nelze vyhovět.

10. V nyní projednávaném případě Ústavní soud nemá důvod jakkoliv zpochybňovat závěr Nejvyššího soudu učiněný v tom směru, že uplatněné dovolací námitky byly toliko opakováním obhajoby stěžovatelky z předchozích řízení. Nejvyšší soud také plně ústavně konformně konstatoval, že stěžovatelka nedůvodně namítala neprovedení přehrání předmětného videozáznamu, když poukázal na skutečnost, že stranám byly u hlavního líčení před soudem prvého stupně předloženy k nahlédnutí listinné důkazy včetně přepisu záznamu z kamerového systému, přičemž však žádná ze stran nežádala čtení tohoto důkazu a k výslovnému dotazu stěžovatelka uvedla, že k takto provedenému důkazu nemá žádné připomínky. Nemohla proto tuto námitku relevantně uplatnit až v dovolacím řízení a tím méně samozřejmě v řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud proto neshledal žádný rozumný důvod, pro který by měl zpochybnit závěr Nejvyššího soudu, že z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž mezi nimi dovolací soud neshledal žádný rozpor, tím méně samozřejmě tvrzený rozpor „extrémní“.

11. Jedinou dovolací námitkou, kterou se mohl dovolací soud věcně zabývat, proto byla námitka spolupachatelství, kterou však v odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud přesvědčivě vyvrátil, když – s ohledem na ustálenou prejudikaturu - vyložil, že k naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, nýbrž postačí jejich částečné přispění, a to třeba i v podřízené roli. Společná činnost totiž u spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání (str. 5-6 napadeného usnesení). Závěr Nejvyššího soudu, že v daném případě bylo spolupachatelství spolehlivě prokázáno, když všichni spoluobvinění napadli poškozeného, a to tak, že ho P. Ž. nejprve bil pěstmi a po upadnutí na zem do něj všichni kopali, proto Ústavní soud nijak nezpochybňuje. Ostatně, i samotná stěžovatelka v ústavní stížnosti připouští, že do poškozeného skutečně jednou kopla.

12. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

13. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. března 2016

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru