Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 467/11 #1Usnesení ÚS ze dne 27.07.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - NS
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Bruntál
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti již neexistujícímu rozhodnutí
základní ústavní ... více
Věcný rejstříkDokazování
Trestný čin
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.467.11.1
Datum podání15.02.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 255, § 125

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125 odst.1, § 148


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 467/11 ze dne 27. 7. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Z., právně zastoupeného JUDr. Miroslavem Valou, advokátem se sídlem Dukelská 2, Bruntál, proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2009 sp. zn. 6 To 411/2009, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010 sp. zn. 5 Tdo 775/2010 a proti usnesení Okresního státního zástupce v Bruntále ze dne 29. 7. 2002 sp. zn. Zt 605/2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 2. 2011, stěžovatel napadl shora uvedená rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená zejména čl. 36 odst. 1, čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. 11. 2008 sp. zn. 1 T 189/2005 byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 trestního zákona, zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1, 3 trestního zákona, spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona a zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 148 odst. 1 trestního zákona. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2009 sp. zn. 6 To 411/2009 byl stěžovatel (spolu s dalšími dvěma obviněnými) podle § 259 odst. 3 a § 261 trestního řádu po zrušení rozsudku okresního soudu uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 let a k peněžitému trestu ve výměře 50 tis. Kč. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010 sp. zn. 5 Tdo 775/2010 bylo odmítnuto jeho dovolání (jakož i dovolání obou spoluobžalovaných) podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.

Trestná činnost, pro kterou byli obvinění v daném trestním řízení odsouzeni, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že jako členové představenstva Prvního spořitelního družstva navýšili ve čtyřech dceřiných společnostech jejich základní jmění celkem o 48.750.000 Kč, čímž nedodrželi výši povinné rezervy volných finančních prostředků pro uspokojení žadatelů o okamžité výplaty podle § 11 zákona č. 87/1995 Sb. a porušili povinnost spravovat svěřený majetek s náležitou péčí ve smyslu § 260, § 66 odst. 2 a § 567 zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a způsobili tak družstvu, které nakonec skončilo v konkursu, škodu ve výši nejméně 48.750.000 Kč.

Kromě shora uvedených rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel rovněž usnesení státního zástupce, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení policie o zahájení trestního stíhání. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že jeho obhájci toto rozhodnutí nebylo dosud doručeno, proto se domnívá, že mu dosud zůstala zachována 60ti denní lhůta pro podání ústavní stížnosti proti tomuto usnesení.

V obsáhle koncipované ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že rozsudek odvolacího soudu je dle jeho názoru překvapivý a nepředvídatelný, neboť po zrušení rozsudku soudu I. stupně, kde uvedl, že nebyl náležitě zjištěn skutkový stav, rozhodl za stejné důkazní situace nově napadeným rozsudkem v bodě I. o vině a trestu stěžovatele. Stěžovatel se dále domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu nese znaky libovůle, neboť jeho část nevychází ze žádných důkazů před soudem provedených, jednáním obžalovaných nebyla vůbec naplněna skutková podstata trestného činu, nebylo prokázáno úmyslné zavinění ani příčinná souvislost mezi jednáním a následkem. Stěžovatel dále poukazuje na některé tzv. opomenuté důkazy a na výměru trestu, která neodpovídá jak délce trestního řízení, tak tomu, že odvolací soud již rozhodoval pouze o jednom ze tří skutků.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud rovněž považuje za nutné poukázat na usnesení sp. zn. I. ÚS 326/11, kterým byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná stížnost spoluobžalovaného T. L., která směřovala proti stejným rozhodnutím obecných soudů. Ústavní soud se v tomto případě zabýval zejména námitkami, týkajícími se skutkového stavu věci a právního posouzení, a na jeho závěry je i v daném případě možno odkázat.

Ústavní soud v citovaném usnesení v prvé řadě připomněl, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho trestněprávního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, což však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

I v daném případě je Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatel uplatňuje především takové námitky, se kterými se již vypořádal Nejvyšší soud. Stěžovatel usnesení dovolacího soudu formálně napadá, avšak činí tak bez bližší reflexe jeho podrobného odůvodnění, kdy není vůbec zřejmé, proč by mělo být považováno Ústavním soudem za nedostačující. Za takovéhoto stavu má Ústavní soud za to, že pro stručnost postačí na obsáhlé odůvodnění (celkem 28 stran) usnesení Nejvyššího soudu odkázat.

Pokud jde o dostatečnost skutkových zjištění obecných soudů, možno zdůraznit, že pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však ve věci zjištěn nebyl.

K dalším námitkám stěžovatele, které jsou již zejména procesního charakteru, Ústavní soud uvádí.

Usnesení státního zastupitelství, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti rozhodnutí policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, již nemůže být předmětem přezkoumání Ústavním soudem, a to ani za situace, kdy nebylo stěžovateli doručeno. Je tomu tak proto, že ve věci již bylo pravomocně rozhodnuto obecnými soudy, které rozhodovaly na základě podané obžaloby vycházející právě z usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele. Jak Ústavní soud konstantně judikuje ve svých rozhodnutích, je jeho činnost založena převážně na přezkumu pravomocně ukončených věcí, což v daném případě znamená, že pokud ústavní stížnost směřuje proti pravomocnému rozhodnutí o vině a trestu stěžovatele, není již prostor pro přezkoumání prvotních úkonů v trestním řízení, která mohla být z hlediska zákonnosti přezkoumána již v řízení před obecnými soudy.

K otázce nepředvídatelnosti a překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu se již podrobně vyjádřil v napadeném usnesení Nejvyšší soud; s jeho závěry nelze než souhlasit a postačí proto na ně odkázat. Stejně tak vztahem výše trestu a délky trestního řízení se podrobně dovolací soud zabýval, a to na základě dovolání podaného spoluobžalovaným J. H. na str. 19 až 21 napadeného usnesení. Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit v námitce tzv. opomenutých důkazů. Jedná se o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. nález III. ÚS 150/93, Sb.n.u., sv.2, str. 87; IV. ÚS 219/03, sv. 32, str. 225 a další). K takové situaci v dané věci nedošlo, neboť z napadených rozhodnutí obecných soudů nevyplývá, že by některý z navrhovaných důkazů byl tzv. opomenut. Stěžovatel namítá opomenutí důkazů zejména ve vztahu ke způsobené škodě, jejíž výší a způsobem jejího zjišťování se však podrobně zabýval dovolací soud, a to na str. 10 až 12 napadeného usnesení. Na jeho závěry ohledně způsobené škody je možno také v podrobnostech odkázat.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh z části nepřípustný a z části zjevně neopodstatněný.

Návrh stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud neakceptoval, neboť pro tento postup neshledal důvody dle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. července 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru