Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 460/11 #1Usnesení ÚS ze dne 24.03.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Liberec
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
Skutková podstata trestného činu
zavinění/úmyslné
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.460.11.1
Datum podání15.02.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 250

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 2 odst.5, § 125


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 460/11 ze dne 24. 3. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti V. P., zastoupené Mgr. Michalem Vogelem, advokátem se sídlem Sokolovské nám. 312/1, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 923/2010 ze dne 22. 10. 2010, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec sp. zn. 55 To 665/2009 ze dne 4. 2. 2010 a rozsudku Okresního soudu v Liberci sp. zn. 1 T 150/2004 ze dne 30. 10. 2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 2. 2011, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena její ústavní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, čl. 8 odst. 2 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Námitky stěžovatelky směřují proti naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu; v této souvislosti stěžovatelka tvrdí, že odvolací soud její námitky nevzal v úvahu a pouze obecně odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně. V tomto shledávala nesprávnost jeho rozhodnutí a podala proti němu dovolání, které však taky nebylo úspěšné. V uvedených rozhodnutích stěžovatelka spatřuje porušení čl. 13 Úmluvy, dle kterého má právo na účinné opravné prostředky. Uvádí, že bylo jednoznačně prokázáno, že půjčenou částku vložila do své firmy, nikoli tedy, že by ji použila pro svoji osobní potřebu. Předpokládala, že na základě vystavených faktur obdrží finanční prostředky na úhradu půjčené částky. Neví, proč toto obecné soudy opomenuly a při posuzování subjektivní stránky argumentovaly ostatními dluhy. Dle stěžovatelky nelze z jejího jednání dovodit, že věděla, že svůj dluh neuhradí. Poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 722/09, v němž je uvedeno, že úmysl nelze jen předpokládat, ale je nutno jej prokázat. Také tvrdí, že její dluh vůči poškozené byl ve skutečnosti nižší minimálně o 9.491,60 Kč za odebrané zboží, které poškozená nezaplatila. Dále poukazuje na to, že subjektivní stránku nelze dovodit ani z jejího dalšího jednání, neboť dluh splácí. Bohužel se dostala po násilném uzavření firmy do špatné finanční situace a byly na ni nařízeny exekuce, které dluhy ještě zvýšily. Podle jejího názoru jde o soukromoprávní spor a věc neměla být řešena v rámci trestního řízení.Tím, že soudy nevzaly žádné z výše uvedených skutečností do úvahy a dostatečně se jimi nezabývaly, byla zkrácena na svých právech na spravedlivý proces.

Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že Okresní soud v Liberci uznal napadeným rozsudkem stěžovatelku vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kterého se dle skutkových zjištění dopustila tím, že v Liberci na základě uzavřené smlouvy o půjčce ze dne 12. 5. 2003 si půjčila od M. U. částku ve výši 100.000,- Kč s termínem splatnosti půjčky 12. 6. 2003, přičemž účelem půjčky byly osobní potřeby stěžovatelky a v době uzavření smlouvy o půjčce činily dluhy stěžovatelky kolem částky 1.000.000,- Kč, přičemž stěžovatelka neměla zdroj, z něhož by byla schopna dluh uhradit, čímž způsobila M. U. škodu ve výši 100.000,- Kč. Za tento trestný čin byla podle § 250 odst. 2 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Poškozená byla se svým nárokem odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně byla stěžovatelka zproštěna obžaloby pro další dva skutky, v nichž byly spatřovány trestné činy dle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., § 147 odst. 1 tr. zák. a § 126 odst. 2 tr. zák. O odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci druhým napadeným usnesením, jímž odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jakož i ustanovení § 125 tr. ř., a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení přehodnocovat. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze tehdy, pokud by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34).

Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní projednávané věci, neboť stěžovatelka napadá procesní postup obecných soudů při dokazování a hodnocení provedených důkazů, a to zejména v souvislosti s jejich závěrem o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu.

V prvé řadě je nutné uvést, že obdobné námitky již řešily soudy prvního a druhého stupně i soud dovolací. Nejvyšší soud, který se dovoláním stěžovatelky zabýval věcně, neshledal v postupu soudů při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů žádné pochybení. Ztotožnil se i s jejich závěrem o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu ve formě nepřímého úmyslu, založeným na vědomí stěžovatelky, že nebude schopna dluh ve stanoveném termínu ani později uhradit, neboť k tomu neměla s ohledem na své vysoké dluhy žádný zdroj. I v tomto směru bylo provedeno podrobné dokazování; mj. byl vyslechnut znalec z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, který také vypracoval písemný znalecký posudek, přičemž potvrdil, že stěžovatelka byla již ke konci roku 2002 značně předlužená (její dluhy se pohybovaly okolo 1 mil. korun), což jí muselo být při uzavření půjčky zřejmé. Přesto poškozenou v době, kdy od ní peníze žádala, opakovaně utvrzovala v tom, že je schopna jí půjčku do 14 dnů (nejpozději do měsíce) vrátit. Ústavní soud nepovažuje za nutné ani vhodné, aby jeho argumentaci opakoval či doplňoval. Pouze připomíná, že právě Nejvyšší soud zajišťuje zákonnost rozhodování mimo jiné tím, že sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného rozhodování zaujímá stanoviska, resp. tuto judikaturu sjednocuje. Této role Nejvyšší soud v projednávaném případě náležitě využil a Ústavnímu soudu tak nepřísluší jeho závěry přehodnocovat. Pouze doplňuje, že na závěru o naplnění znaků trestného činu podvodu nic nemění ani tvrzení stěžovatelky, že peníze nepoužila pro sebe, byť v písemné smlouvě o půjčce je uvedeno, že účelem půjčky jsou její osobní potřeby, ale vložila je do své firmy, neboť i tak nevznikají pochybnosti o tom, že tímto neoprávněným způsobem došlo k rozmnožení majetku stěžovatelky.

Na rozdíl od stěžovatelky má Ústavní soud za to, že soudy všech stupňů se jejími námitkami zabývaly dostatečně a logicky vysvětlily, proč je neshledaly důvodnými. V tomto směru lze odkázat již na ústavně konformní odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který se s obhajobou stěžovatelky, uplatněnou i v ústavní stížnosti, logicky vypořádal. Odvolací soud se s jeho závěry plně ztotožnil, nebyl proto povinen jeho argumentaci znovu opakovat. Řešil i námitku stěžovatelky, že dluh hodlala uhradit z prostředků za vystavené faktury, a zdůvodnil, proč ji neshledal opodstatněnou. Ústavní soud v hodnotících procesu obou soudů neshledal žádnou libovůli.

Stěžovatelkou poukazovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 722/09 na její případ nedopadá, neboť závěr o úmyslném zavinění vyslovený obecnými soudy není v extrémním nesouladu s prokázanými skutkovými okolnostmi, jak tomu naopak bylo ve věci řešené uvedeným nálezem.

Ústavní soud v některých svých rozhodnutích sice odsoudil nedůvodnou kriminalizaci jednání, které je z obchodního hlediska přípustné či obvyklé, v posuzovaném případě však stěžovatelka svým jednáním naplnila znaky trestného činu podvodu v jeho kvalifikované skutkové podstatně. Jak poukázal Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí, snahu udržet podnikání nelze považovat za takovou okolnost, která by snižovala společenskou nebezpečnost jednání stěžovatelky na úroveň nepatrného stupně, jak by si stěžovatelka představovala.

Ústavní soud proto uzavírá, že ve skutkových a právních závěrech obecných soudů neshledal extrémní rozpor ani svévoli ve smyslu své ustálené judikatury. Naproti tomu stěžovatelčina argumentace nevede Ústavní soud k názoru, že by byla porušena její základní práva či svobody, jichž se dovolává.

Z uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. března 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru