Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 460/04Nález ÚS ze dne 27.09.2005Náležitosti výroku trestního rozsudku

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkrozhodnutí meritorní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 185/38 SbNU 489
EcliECLI:CZ:US:2005:2.US.460.04
Datum vyhlášení12.10.2005
Datum podání28.07.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 120


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 460/04 ze dne 27. 9. 2005

N 185/38 SbNU 489

Náležitosti výroku trestního rozsudku

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka - ze dne 27. září 2005 sp. zn. II. ÚS 460/04 ve věci ústavní stížnosti A. R. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. listopadu 2004 sp. zn. 4 Tdo 951/2004 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. dubna 2004 sp. zn. 7 To 174/2003, jimiž byla stěžovatelka uznána vinnou pokusem trestného činu vraždy.

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2004 ve věci sp. zn. 4 Tdo 951/2004 a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2004 ve věci sp. zn. 7 To 174/2003 byla porušena práva stěžovatelky dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod.

II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2004 ve věci sp. zn. 4 Tdo 951/2004 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2004 ve věci sp. zn. 7 To 174/2003 se zrušují.

Odůvodnění:

Ústavní stížností napadla stěžovatelka shora uvedená rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena zejména její ústavně zaručená práva dle v čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a proto navrhla, aby je Ústavní soud zrušil.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2003 č. j. 43 T 4/2003-215 byla stěžovatelka uznána vinnou pokusem trestného činu vraždy, kterého se dle skutkové věty rozsudku dopustila tím, že dne 2. 7. 2002 kolem 01.30 hodin v Praze 4, E. ul. č. ..., před nočním klubem "..... ..." fyzicky napadla z nezjištěné příčiny vyhazovacím nožem zvaným "motýlek" poškozeného E. S., svým jednáním mu způsobila řeznou ránu vpředu a vpravo na krku délky asi 10 cm pronikající ke štítné chrupavce bez postižení velkých krčních cév a nervů, bodnou ránu s vbodem délky ani 1,5 cm v levé srdeční krajině ve výši 4. - 5. žebra při hrudní kosti s bodným poraněním osrdečníku a levé srdeční komory a bodnou ránu s vbodem v oblasti pupku délky asi 2 cm nepronikající do dutiny břišní, přičemž v důsledku zranění byl poškozený poté okamžitě převezen do ... nemocnice, kde byl následně operován. Za tento pokus trestného činu byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání deseti let.

Tento rozsudek napadla stěžovatelka odvoláním, v němž uplatnila výhrady vůči hodnocení důkazů nalézacím soudem, přičemž především namítala, že soud vycházel výhradně z výpovědi poškozeného a důkazy svědčící v její prospěch opomenul.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. 8. 2003 ve věci sp. zn. 7 To 88/03 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému rozhodnutí.

Rozsudkem ze dne 3. 11. 2003 č. j. 43 T 4/2003-246 Městský soud v Praze uznal stěžovatelku vinnou trestným činem ublížení na zdraví a uložil jí trest odnětí svobody v trvání tří let, přičemž výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků. Skutková věta rozsudku byla zcela shodná s touto větou v rozsudku prvostupňového soudu.

I proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání. Opětovně nalézacímu soudu vytkla vadné hodnocení důkazů a z toho vyplývající nesprávné skutkové a právní závěry. Zdůraznila, že se soud nevypořádal s její obhajobou, že jednala v sebeobraně proti poškozenému E. S. Odvolání podal rovněž státní zástupce, který se domáhal kvalifikace jednání stěžovatelky jako pokusu vraždy s tím, že neuzná-li odvolací soud stěžovatelku vinnou dle této právní kvalifikace, měl by jí i za trestný čin ublížení na zdraví uložit nepodmíněný trest odnětí svobody.

Vrchní soud v Praze z podnětu odvolání státního zástupce rozsudkem napadeným ústavní stížností zrušil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl tak, že za jednání popsané způsobem doslovně se shodujícím se skutkovou větou výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Praze uznal stěžovatelku vinnou pokusem trestného činu vraždy a odsoudil ji k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků. Odvolání stěžovatelky zamítl.

Rozsudek odvolacího soudu stěžovatelka napadla dovoláním, v němž namítla, že odvolací soud chybně hodnotil dvě verze incidentu mezi ní a poškozeným, přičemž bezdůvodně uvěřil pouze výpovědi poškozeného. Poukázala na dle jejího názoru chybný postup soudu, kdy byla řízení proti ní a proti poškozenému vedena samostatně a nikoliv ve společném řízení. Odkázala rovněž na reportáž "Na ostří nože" odvysílanou dne 18. 4. 2004 na TV Nova, ve které poškozený - v rozporu s výpovědí před soudem - potvrdil zájem o pohlavní styk s ní. Především však stěžovatelka vyslovila zásadní nesouhlas s právní kvalifikací svého jednání jako pokusu vraždy, neboť úmysl v tomto rozsudku dovozovaný jí nebyl prokázán, a zdůraznila, že popis skutku v rozsudku odvolacího soudu této právní kvalifikaci neodpovídá. Její obhajoba, že se bránila jednání poškozeného, nebyla vyvrácena, nebylo zváženo, zda nebyla na místě aplikace ustanovení o krajní nouzi a o nutné obraně.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podala dovolání rovněž nejvyšší státní zástupkyně, a to v neprospěch stěžovatelky.

Nejvyšší soud usnesením napadeným ústavní stížností dovolání stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné odmítl. Pokud se jedná o námitky stěžovatelky zpochybňující správnost skutkových zjištění, která učinil nalézací soud a z nichž vycházel i soud odvolací, konstatoval dovolací soud, že se jedná o vady skutkové, které nezakládají žádný ze zákonných důvodů dovolání, a proto neexistuje ve vztahu k nim zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat. Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou, zda byly jednáním stěžovatelky naplněny znaky pokusu trestného činu vraždy po stránce subjektivní. Dospěl k závěru, že skutková zjištění obsažená v rozsudku soudu prvního stupně, převzatá do skutkové věty dovoláním napadeného rozsudku ve spojení s odpovídající částí odůvodnění tohoto rozhodnutí, obsahují dostatek takových okolností, které vyjadřují zákonné znaky pokusu trestného činu vraždy. Dovolací soud přiznal relevanci námitky stěžovatelky týkající se tzv. skutkové věty odsuzujícího rozsudku, avšak s tím, že jde jen o méně významnou nepřesnost či neúplnost popisu skutku.

Nejvyšší soud odmítl rovněž dovolání nejvyšší státní zástupkyně.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v dané věci byla ministrem spravedlnosti podána ve prospěch stěžovatelky stížnost pro porušení zákona proti napadenému rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterou Nejvyšší soud jako nedůvodnou zamítl.

Podle odůvodnění ústavní stížnosti k namítanému zásahu do vpředu označených ústavních garancí mělo dojít tím, že Vrchní soud v Praze účelově vyhodnotil v odsuzujícím rozsudku všechny ve věci provedené důkazy v neprospěch stěžovatelky, bez řádného zdůvodnění uvěřil verzi uváděné poškozeným, která je nepravděpodobná, neboť soud nenašel žádný uspokojivý důvod, kterým by bylo možno logicky a uspokojivě vysvětlit její počínání, které mělo spočívat v tom, že bez zjevné příčiny přešla od pokojné zábavy s poškozeným k útoku nožem. Soudy ignorovaly skutečnost, že poškozený svým jednáním zaútočil na osobní důstojnost, bezpečnost a nedotknutelnost stěžovatelky tím, že ji s použitím fyzické síly nutil k jednání, které jí nevyhovovalo, s pravděpodobným cílem dosáhnout pohlavního styku. Zásadní námitku stěžovatelka vyslovuje vůči právní kvalifikaci svého jednání odvolacím soudem. Trestný čin vraždy je trestným činem úmyslným, s tímto úmyslem nejednala a úmysl usmrtit poškozeného, a to ani nepřímý, jí nebyl prokázán. Stěžovatelka poukazuje rovněž na to, že nalézací soud porušil její právo na spravedlivý proces tím, že se nedostatečně vypořádal s námitkami vyslovenými odvolacím soudem v prvém usnesení ze dne 19. 8. 2003. Porušení rovnosti stran spatřuje stěžovatelka v tom, že o obou obžalobách podaných na ni pro trestný čin ublížení na zdraví a na poškozeného pro pokus trestného činu znásilnění nebylo konáno společné řízení.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání stěžovatelka vytýká, že bylo vydáno v neveřejném zasedání, a dále skutečnost, že dovolací soud neuznal rozpor mezi popisem skutkové podstaty a její právní kvalifikací.

Stěžovatelka požádala Ústavní soud o povolení odkladu vykonatelnosti odsuzujícího rozsudku do rozhodnutí o ústavní stížnosti.

Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení, Vrchní soud v Praze. Odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí i rozsudku soudu prvního stupně a poukázal na obtížnost hodnocení důkazů v této věci za situace, kdy jedna událost byla prošetřována ve dvou paralelně vedených řízeních, ve kterých oba účastníci děje zaujímali v křížové pozici rozdílné procesní postavení obžalovaného a poškozeného.

Ústavní soud po seznámení s obsahem spisu obecného soudu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud respektuje nezávislost obecných soudů a již opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem obecné soudní soustavy (čl. 81, 90 Ústavy České republiky). Ústavní soud rovněž ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není povolán k přezkumu aplikace jednoduchého práva, a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní aplikace. Rozhodování obecných soudů se musí uskutečňovat nejen v zákonném, ale v prvé řadě v ústavním rámci, jehož součástí je i právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 Úmluvy).

Ústavní soud je oprávněn a současně i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Stěžovatelka byla rozsudkem odvolacího soudu - na rozdíl od rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví - uznána vinnou pokusem trestného činu vraždy, aniž soud jakýmkoliv způsobem změnil či doplnil znění tzv. skutkové věty výroku o vině, která byla součástí tohoto výroku v obou rozsudcích nalézacího soudu. Právní věta pokusu trestného činu ve výroku o vině zní: "tedy dopustila se jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, že jiného úmyslně usmrtí, jehož se dopustila v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo". Mezi zjištěným skutkovým stavem, vyjádřeným ve skutkové větě napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, a právním posouzením skutku dle právní věty je evidentní nesoulad. Podstatou tohoto nesouladu je, že v žádné části popisu skutku ve výroku o vině nemá oporu základní zákonný znak charakterizující subjektivní stránku pokusu trestného činu, který spočívá v tom, že jednání, které směřovalo k určitému trestnému činu, k jehož dokonání nedošlo, tj. v daném případě k úmyslnému usmrcení jiného, se stěžovatelka "dopustila v úmyslu trestný čin spáchat".

Náležitosti výroku rozsudku vydaného v řízení před soudy, jímž byl obžalovaný uznán vinným, upravuje ustanovení § 120 odst. 3 trestního řádu, dle kterého popis skutku ve skutkové větě výroku musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Je-li nezbytným znakem skutkové podstaty pokusu trestného činu úmysl pachatele spáchat trestný čin, k jehož dokonání nedošlo, je nezbytné tento úmysl ve skutkové větě uvést. Se zákonným znakem "úmysl trestný čin spáchat" však nekoresponduje žádná ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu popsaná konkrétní okolnost, jejímž spácháním byla stěžovatelka uznána vinnou, která by tento zákonný znak naplňovala; chybí např. slova "v úmyslu usmrtit" fyzicky napadla poškozeného.

Skutková věta napadeného rozsudku popisuje zcela jednoznačně a bez jakýchkoliv pochybností pouze znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví. Toto pochybení konstatoval ostatně i Nejvyšší soud v řízení o dovolání a ke shodnému závěru dospěla i nejvyšší státní zástupkyně v dovolání podaném v neprospěch stěžovatelky. Dovolací soud, jak již bylo uvedeno, konstatoval, že jde jen o méně významnou nepřesnost či neúplnost popisu skutku, přičemž se nejedná o nesprávné právní posouzení skutku, neboť z odůvodnění rozsudku jasně vyplývá, že odvolací soud zjistil okolnosti nutné k posouzení subjektivní stránky trestného činu. Nejvyšší soud tak zaujal stanovisko, že vada spočívající v nevyjádření subjektivní stránky ve skutkové větě rozsudku je zhojena popsáním skutečného úmyslu stěžovatelky v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že v jiných rozhodnutím Nejvyššího soudu o dovolání, na rozdíl od posuzované věci, je vyjádřeno stanovisko, že chybějící skutkové okolnosti ve skutkové větě výroku rozsudku, které by odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu uvedeným ve větě právní, zakládají dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Tak například ve věcech vedených pod sp. zn. 7 Tdo 954/2002 a 5 Tdo 1328/2003 bylo zjištění, že ve skutkové větě výroku rozsudku nebyly uvedeny skutkové okolnosti, které by v posuzovaném případě byly konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty příslušného zákonného ustanovení, podle něhož byl čin obviněného právně posouzen, důvodem ke zrušení rozhodnutí napadeného dovoláním.

Ústavní soud zaujal stanovisko k předmětné vadě výroku rozsudku již v nálezu ze dne 29. 9. 2003 ve věci sp. zn. IV. ÚS 565/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 113, str. 21 a násl.), podle nějž zhojení vady skutkové věty cestou odůvodnění, jak to učinil odvolací soud, a kterýžto postup považoval Nejvyšší soud za dostačující, však ve vztahu k dané věci není podle přesvědčení Ústavního soudu na místě, neboť se nejednalo o bližší rozvedení výroku v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, nýbrž o konstatování něčeho (znaku skutkové podstaty), co v samotném výroku ani rámcově uvedeno není. Odůvodnění rozhodnutí je nutno pojímat jako vyložení (demonstraci) myšlenkových úvah, jež vedly k výroku rozhodnutí, přičemž právě v něm (v jeho skutkové větě) musí být znaky skutkové podstaty výslovně obsaženy tak, aby samotný výrok mohl se zřetelem k ní, tedy k jejímu zákonnému vymezení, co do své určitosti, obstát. Obdobné stanovisko zaujal Ústavní soud i v nálezu ze dne 4. 11. 2004 ve věci sp. zn. IV. ÚS 182/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 168, str. 273 a násl.)

Na tomto stanovisku setrvává Ústavní soud i v nyní posuzované věci, kdy ve skutkové větě výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Praze není úmysl stěžovatelky spáchat jiný trestný čin, než který je jako dokonaný popsán, ani náznakem vyjádřen, takže v odůvodnění rozsudku je odůvodňována okolnost ve výroku rozsudku neobsažená.

Navíc Ústavní soud nepovažuje za dostačující ani odůvodnění úmyslu stěžovatelky usmrtit poškozeného v rozsudku odvolacího soudu, a to ani po doplnění Nejvyšším soudem v rozhodnutí o dovolání. Za situace, kdy stěžovatelka způsobila poškozenému těžkou újmu na zdraví, musí být provedeným dokazováním spolehlivě objasněno a bez jakýchkoliv pochybností po zhodnocení důkazů vyvozeno, zda chtěla způsobit (resp. být srozuměna, že způsobí) jen tento následek nebo zda její jednání směřovalo k úmyslnému způsobení následku závažnějšího v podobě usmrcení poškozeného.

Důkazní situace v dané věci je nepochybně velmi složitá, o čemž svědčí i různá, shora zmíněná rozhodnutí obecných soudů. Vrchní soud v Praze při zrušení prvého odsuzujícího rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla stěžovatelka uznána vinnou pokusem trestného činu vraždy, konstatoval, že za dané důkazní situace se skutková zjištění nalézacího soudu jeví neúplná a předčasná, přičemž zdůraznil, že tento soud zcela opomenul obhajobu stěžovatelky, že její agrese byla vyvolána jednáním poškozeného, a nedostatečným způsobem vyhodnotil spis Obvodního soudu pro Prahu 4 ve věci sp. zn. 2 T 131/2002, pod kteroužto spisovou značkou byl, byť nepravomocně, poškozený odsouzen za pokus trestného činu znásilnění, kterého se měl dopustit vůči stěžovatelce, dále nebyly zohledněny závěry znaleckého posudku z oboru psychiatrie psychologie a výpověď svědkyně T. T., nebyl rovněž vyslechnut manžel stěžovatelky. Městskému soudu v Praze bylo uloženo odpovídajícím způsobem doplnit dokazování a poté pečlivě uvážit všechny rozhodné okolnosti případu a koncentrovat se na obhajobu stěžovatelky, tedy na skutečnost, zda se z její strany jednalo o nutnou obranu či nikoliv. Při novém hlavním líčení nařízeném Městským soudem v Praze byl přečten pouze opis rejstříku trestu stěžovatelky, další důkazy prováděny nebyly a stěžovatelka byla uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví. Před tímto druhým rozsudkem nalézacího soudu se tedy důkazní situace nijak nezměnila, a odvolací soud přesto konstatoval, že provedené dokazování lze považovat za úplné. Při veřejném zasedání k projednání odvolání stěžovatelky a státního zástupce doplnil soud dokazování toliko čtením spisu Obvodního soudu pro Prahu a zejména rozsudku odvolacího Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2003 ve věci sp. zn. 9 To 303/2003, kterým byl poškozený zproštěn obžaloby pro pokus trestného činu znásilnění.

Stěžovatelka po celou dobu trestního řízení setrvávala na své prvé výpovědi, že v žádném případě nechtěla poškozeného usmrtit, a hájila se tím, že ani neznala rozsah zranění, která mu způsobila, a i tato zranění mu způsobila v rámci své obrany proti jeho chování. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka poškozeného fyzicky napadla "z nezjištěné příčiny". Nicméně i za situace, kdy poškozený byl zproštěn obžaloby pro pokus znásilnění, kterého se měl dopustit na stěžovatelce, bylo třeba vzít v úvahu, že i z výpovědi poškozeného, jehož výpovědi soudy v obou samostatně vedených řízeních uvěřily, vyplývá, že k fyzickému střetu mezi nimi došlo, o čemž svědčí rovněž poranění, byť i drobná, na pažích stěžovatelky. Tuto skutečnost soudy při dovozování úmyslu stěžovatelky v úvahu nevzaly. V této souvislosti Ústavní soud uvádí, že i sám Nejvyšší soud v rozhodnutí, kterým zamítl dovolání stěžovatelky, konstatuje, že není bez významu skutečnost, že obviněná žila v prostředí, kde byla vystavena domácímu násilí, a v důsledku toho byla trvale v jistém stresovém stavu, což mohla být jedna z příčin její neadekvátní reakce na možné nevhodné chování poškozeného. Vrchní soud v Praze a rovněž i Nejvyšší soud opřely závěr, že jednání stěžovatelky naplňuje po stránce objektivní i subjektivní znaky ukončeného pokusu trestného činu vraždy, výlučně o vyhodnocení charakteru užité zbraně a intenzity, počtu a umístění bodných ran. Dle současné judikatury (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 9 Tz 34/99) však tyto okolnosti - povaha nástroje použitého k útoku, místo na těle poškozeného, kam útok směřoval, způsob útoku a intenzita bodnutí - samy o sobě nesvědčí o vražedném úmyslu pachatele, neboť stejně tak dobře mohou svědčit o tom, že pachatel chtěl způsobit (resp. byl srozuměn s tím, že způsobí) jen ublížení na zdraví. V daném případě právě k takovému následku došlo. Za této situace by mohlo jít dle názoru Ústavního soudu o pokus vraždy pouze tehdy, kdyby úmysl usmrtit poškozeného vyplýval z dalších skutečností, z nichž by bylo patrné, že obviněná byla přinejmenším srozuměna s možností ještě závažnějšího následku, než jaký ve skutečnosti způsobila, a to následku v podobě usmrcení poškozeného. V posuzované věci Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí, vedle posouzení útočného nástroje a způsobu útoku, žádný přímý důkaz, který by svědčil o existenci těchto dalších skutečností, neuvádí, a to za situace, kdy stěžovatelka úmysl usmrtit poškozeného popírá. Rovněž motiv jejího jednání, ze kterého by bylo možno tento úmysl dovodit, soud nezjistil a ani z výpovědi poškozeného nelze na takový úmysl usuzovat. Odůvodnění kvalifikace jednání stěžovatelky jako pokusu trestného činu vraždy považuje Ústavní soud za nedostatečné a nemůže je akceptovat z pozice ústavněprávních garancí spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Výrok o vině stěžovatelky se z tohoto pohledu stává nepřezkoumatelný.

Dle názoru Ústavního soudu se nejedná o pouhé procesní pochybení, jak konstatuje Nejvyšší soud, nýbrž o nedostatek závěru právního. Nejvyšší soud tím, že nerozhodl o podaném dovolání stěžovatelky meritorně, ačkoliv zde byl dán dovolací důvod, nedodržel stanovený postup v řízení o dovolání.

Jednoznačný soulad mezi skutkovým stavem zjištěným procesně zákonným způsobem a z něj vyvozenými právními závěry jsou nezbytnými podmínkami spravedlivého procesu. Z hlediska principu presumpce neviny musí být závěr o zavinění pachatele, který je závěrem právním, vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Neodmyslitelnou součástí práva na spravedlivý proces je právo obžalovaného na vyčerpávající projednání věcisoudem. Při respektování těchto zásad nelze než uzavřít, že trestní řízení proti stěžovatelce nebylo vedeno spravedlivě a neumožnilo také spravedlivé rozhodnutí.

Pokud se jedná o další námitky uplatněné v ústavní stížnosti, a to údajné porušení ustanovení § 20 odst. 1 trestního řádu nevedením společného řízení a nepřihlédnutí k obsahu televizní reportáže, zabýval se těmito dostatečným způsobem Nejvyššísoud a s odůvodněním neopodstatněnosti těchto námitek dovolacím soudem se Ústavní soud ztotožňuje.

Vzhledem ke shora uvedenému Ústavnísoud dospěl k závěru, že obecné soudy v posuzované věci porušily ústavně garantované základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy.

Z uvedených důvodů Ústavnísoud podle § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnosti v celém rozsahu vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona obě napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru