Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 460/03Usnesení ÚS ze dne 27.12.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
odmítnuto pro nepříslušnost - § 43/1/d)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
Věcný rejstříkorgán činný v trestním řízení
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.460.03
Datum podání22.09.2003
Napadený akt

rozhodnutí jiné

rozhodnutí jiné

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 40 odst.2, čl. 8 odst.2

283/1993 Sb., čl.


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 460/03 ze dne 27. 12. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti JUDr. V. N., zastoupeného JUDr. K. K., advokátem, směřujícímu proti postupu a usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 7. 7. 2003 sp. zn. KZv 178/2003, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze, jako účastníka řízení,

takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel shora označené rozhodnutí s odůvodněním, že bylo porušeno jeho právo garantované čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že napadeným rozhodnutím byla rovněž porušena obecná zásada právního státu, podle níž lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ve své ústavní stížnosti pak navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil a dále aby vyslovil, že Městské státní zastupitelství v Praze je povinno řádně přezkoumat unesení o zahájení trestního stíhání ze dne 27. 5. 2003, č. j. ČTS: OKH-165/3-2002.

Usnesením Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality Služby kriminální policie Policie České republiky, expozitury Plzeň, ze dne 27. 5. 2003, č. j. ČTS: OKH-165/3-2002, bylo zahájeno proti stěžovateli trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu pokusu podvodu dle § 8 ve spojení s § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona, který měl být spáchán tím, že stěžovatel měl svým jednáním, jež bylo označeno jako uplatnění fiktivní pohledávky, uvést v omyl Č., a. s., a tím jí způsobit škodu velkého rozsahu.

Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, o které rozhodla státní zástupkyně rubrikovaným rozhodnutím tak, že ji jako nedůvodnou zamítla.

Stěžovatel namítá, že státní zástupkyně přistoupila k projednání podané stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání formálně a neposoudila obsah námitek ve stížnosti obsažených. Státní zástupkyně dle jeho názoru nectí zásadu presumpce neviny, neboť proti němu bylo zahájeno trestní stíhání dříve, než o oprávněnosti nároku mohl rozhodnout soud, když civilní řízení již probíhá, a má za to, že je tedy předčasné tvrzení o tom, že byl spáchán trestný čin a že jej spáchal on. Podle stěžovatele nebylo dostatečně prokázáno, že jím uplatněný nárok ze smlouvy o právní pomoci je fiktivní. Orgány činné v trestním řízení tento závěr dovozují podle jeho názoru toliko z tvrzení Č., a. s., že nemůže najít smlouvu o právní pomoci, z níž stěžovatel svou pohledávku odvozuje.

Ústavní soud ve smyslu ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Městské státní zastupitelství v Praze, aby se jako účastník řízení k projednávané ústavní stížnosti vyjádřilo.

Městské státní zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 29. 11. 2004 uvedlo, že přípravné řízení v trestní věci stěžovatele stále probíhá a domnívá se, že o předmětné věci bylo rozhodnuto zákonným způsobem a nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele.

Po posouzení spisového materiálu, který má Ústavní soud k dispozici, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se primárně zaměřil na posouzení otázky přípustnosti projednávané ústavní stížnosti. Zahájení trestního stíhání je po novele trestního řádu, provedené zákonem č. 265/2001 Sb., jenž nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2002, nově formalizováno usnesením o zahájení trestního stíhání. Po dřívějším opatření, které bylo sice přezkoumatelné, nikoli však v rámci řádného opravného řízení, zákon nyní předepisuje formu usnesení, proti níž je přípustná stížnost. V daném případě stěžovatel tento řádný opravný prostředek vyčerpal. Napadené rozhodnutí stížnostního orgánu je pravomocné a konečné, a může být tudíž podrobeno v níže specifikovaném, omezeném rozsahu, přezkumu Ústavním soudem.

Je zřejmé, že na usnesení o zahájení trestního stíhání dopadá věcná působnost ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Zároveň však z postavení a funkce Ústavního soudu (srov. čl. 83 Ústavy) vyplývá, že Ústavní soud v zásadě nemůže provádět materiální hodnocení a přezkum důvodnosti a opodstatněnosti usnesení o zahájení trestního stíhání (sdělení obvinění). Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že trestní řízení coby zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na nichž bude finálně postaveno vlastní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, tj. především samotnými orgány činnými v trestním řízení, ale i soudním přezkumem (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 78, str. 245 a násl.). Ústavní soud, veden zásadami subsidiarity a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, je oprávněn toliko přezkoumat, zda konkrétní rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zahájeno, je v souladu s podmínkami čl. 8 odst. 2 Listiny a šetří i ostatní základní práva a svobody. V projednávaném případě se proto soustředil na to, zda usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. řízení o stížnosti proti tomuto usnesení, odpovídá podmínkám, které na ně klade zákon (trestní řád).

Ústavní soud, vycházeje z výše popsaných mezí svého ústavněprávního přezkumu, konstatuje, že usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele je výsledkem ústavně konformního výkladu i aplikace ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu. Policejní orgán v něm řádně označil odpovídajícím způsobem stěžovatele a dostatečně podrobně a nezaměnitelným způsobem popsal předmětný skutek, jenž sestává z obsáhlého výčtu souvisejících okolností, v nichž stěžovatel figuroval. Skutek byl místně a časově vymezen (specifikací dat, výší finančních částek, jmény či názvy osob, jichž se skutkový stav dotýká). K záměně s jiným skutkem proto dle názoru Ústavního soudu nemůže dojít. Usnesení o zahájení trestního stíhání popisuje řádně i jednání, jímž stěžovatel podle dosud zjištěných skutečností naplnil dle přesvědčení orgánů činných v trestním řízení skutkovou podstatu pokusu trestného činu podvodu, včetně vymezení podvodného úmyslu. Z opatřených podkladů tak policejní orgán shromáždil skutečnosti, jež důvodně nasvědčují tomu, že se stěžovatel pokusil o spáchání označeného trestného činu. Dle názoru Ústavního soudu byl v usnesení o zahájení trestného stíhání dostatečně určitě a nezaměnitelně vymezen okruh skutkových okolností, který se stal podkladem pro zahájení trestního stíhání a který vymezuje východisko budoucího vyšetřování a později eventuálně řízení před soudem. Námitka stěžovatele je proto v rovině ústavnosti neodůvodněná.

Vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání začíná teprve fáze vyšetřování trestného činu. Na míru zjištění skutkového stavu a na neměnnost úvahy - z níž vychází přesvědčení orgánů činných v trestním řízení o tom, že byl určitou osobou spáchán trestný čin - logicky nelze proto klást stejná měřítka jako na obsah obžaloby, nebo na obsah důkazního řízení, jak je provádí soud, neboť právě ten je povolán k verifikaci a absolutizaci závěru o tom, zda a jaký byl spáchán trestný čin a kdo je jeho pachatelem. Ze zákona toliko vyplývá pro běh trestního řízení od okamžiku vydání usnesení o zahájení trestního stíhání požadavek, aby soulad mezi mírou zjištěných skutečností byl v jednotě s určitou mírou pravděpodobnosti, že trestný čin byl spáchán osobou, proti níž bylo trestní stíhání zahájeno. Nelze stěžovateli přisvědčit, že jak usnesení policejního orgánu, tak napadené usnesení státní zástupkyně spočívá pouze na závěru o nemožnosti nalézt smlouvu o právním zastoupení mezi ním a I., a. s. Policejní orgán vymezení skutku odůvodnil celou řadou okolností, z nichž dovodil podvodný úmysl stěžovatele. Existence smlouvy a obsah smlouvy samotné je pouze jednou z mnoha skutečností, na jejichž základě policejní orgán vyslovil podezření, že byl spáchán trestný čin; dále jsou to např. závěr o tom, že I., a. s. nepřijala resp. nerealizovala Projekt snížení portfolia klasifikovaných aktiv českých bank s možností využití pro všechny finanční i průmyslové instituce ze dne 21. 10. 1998, jehož je stěžovatel spoluautorem, hodnocení tohoto projektu jinou advokátní kanceláří, okolnosti převodu pohledávek, jež měly vyplynout ze smluvních vztahů stěžovatele s I., a. s., resp. Č., a. s. jako její právní nástupkyní atd. Řetězec skutkových okolností, jak byl podrobněji rozveden v odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání, podle názoru Ústavního soudu dostatečně odůvodňuje obviňující závěr směřující proti stěžovateli.

Podle názoru Ústavního soudu se rovněž nelze ztotožnit se závěrem, že je zahájení trestního stíhání předčasné. K posouzení toho, zda předmětný skutek skutečně lze považovat za trestný čin nebo toliko za civilní spor, jsou v první řadě oprávněny orgány činné v trestním řízení, které v tomto směru provádějí potřebné dokazování (tak viz nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2000 ve věci sp. zn. I. ÚS 645/99 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 94, str. 321 a násl.). Fakt, že s ohledem na stejné skutkové okolnosti, je vedeno trestní řízení, nevylučuje vedení civilního soudního řízení a naopak. Tato dvě řízení jsou relativně autonomní a jedno druhým "nahrazovat" nelze, neboť jejich předmět je pokaždé jiný. Pro účely trestněprávního hodnocení určitého jednání je přirozeně třeba zabývat se i civilněprávní kvalifikací jednání obviněného, resp. obžalovaného (k této otázce se obsáhleji Ústavní soud vyjádřil např. ve svém nálezu ze dne 23. 3. 2004 ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04 in Sbírka nálezů a usnesení, svazek 32, nález č. 42, str. 405 a násl.), nicméně ve fázi zahájení trestního stíhání nelze očekávat definitivnost právního hodnocení, tím spíše, že k objasnění skutkového stavu má teprve dojít až následným vyšetřováním.

Ústavní soud opakovaně judikoval, že k závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí v úvodní fázi trestního řízení dostatečný stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení. Z tohoto vymezení lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že trestné jednání nemusí a ani nemůže být v tomto stádiu prokázáno a ve skutkové větě popsáno v natolik precizní míře, jako je tomu např. u obžaloby či v soudním výroku o vině. V postupu orgánů činných v trestním řízení tak Ústavní soud neshledal pochybení ústavního rozměru.

Předmětem řízení o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání je dle názoru Ústavního soudu přezkum výsledku dosavadního prověřování skutkového stavu (§ 160 odst. 5 ve spojení s § 147 trestního řádu). Státní zástupce tedy z pohledu zákonnosti hodnotí, zda zjištěný skutkový stav s potřebnou mírou pravděpodobnosti odůvodňuje závěr o tom, že byl spáchán trestný čin určitou osobou. Ústavní soud má za to, že není rolí státního zástupce tento skutkový stav znovu samostatně zjišťovat a aktivně přezkoumávat. Důvod k negativnímu zásahu státního zástupce je dán tehdy, je-li dosavadní postup nedostatečný pro vyslovení závěru o pravděpodobném pachatelství trestného činu. Z tohoto pohledu proto nelze postup státní zástupkyně označovat za formalistický, jak uvádí stěžovatel. Presumpci neviny nelze spojovat se subjektivním přesvědčením orgánů činných v trestním řízení o otázce viny obviněného (obžalovaného). Smyslem této zásady je, že pachateli trestného činu musí být prokázána vina s tím, že nedokázaná vina má stejný právní význam jako prokázaná nevina. Zásadu presumpce neviny není možno extenzivně vykládat tak, že v každém stadiu trestního řízení musí být orgány činné v trestním řízení schopny prokázat obviněnému beze vší pochybnosti jeho vinu. Akceptací tohoto názoru by totiž ztrácely smysl jednotlivé fáze trestního řízení a zejména vyšetřování trestného činu, jež má směřovat a podstatným způsobem vést k nepochybnému prokázání viny.

Ústavní soud neshledal důvod odchýlit se od své ustálené judikatury, jež připouští kasaci usnesení o zahájení trestního stíhání určité osoby jen naprosto výjimečně, toliko v případě, že jím byla porušena ústavně zakotvená základní práva, např. v situaci, kdy takové usnesení je výrazem libovůle a není dostatečně odůvodněno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2003 ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 105, str. 471 a násl.).

V posuzovaném případě Ústavní soud libovůli v rozhodování orgánů činných v trestním řízení neshledal, a proto není oprávněn k zásahu do jejich nezávislého rozhodování. Námitky stěžovatele budou předmětem hodnocení v probíhajícím trestním řízení, v jehož rámci bude moci stěžovatel uplatňovat všechna svoje procesní práva. Ústavní soud nemůže jeho výsledky předjímat (srov. výše zmíněný nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 645/99).

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.

Pokud jde o návrh, aby Ústavní soud vyslovil, že Městské státní zastupitelství v Praze je povinno řádně přezkoumat usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 27. 5. 2003, č. j. ČTS: OKH-165/3-2002, konstatuje Ústavní soud, že jde o návrh, k jehož projednání není příslušný. Z ustanovení § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že Ústavní soud může zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci, pokud jde o jiný zásah než rozhodnutí, může Ústavní soud zakázat orgánu veřejné moci, aby v porušování ústavně zaručených práv a svobod pokračoval, a přikázat mu, aby obnovil stav před porušením, je-li to možné. Stěžovatelem podaný návrh však neodpovídá žádné z těchto možností. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. prosince 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru