Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 46/2000Nález ÚS ze dne 25.02.2002Kárná řízení před orgány České advokátské komory

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHoleček Miloš
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkadvokát/odměna
advokát/profesní požadavky
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 21/25 SbNU 159
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.46.2000
Datum podání24.01.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

210/1999 Sb., § 46

244/1996 Sb., § 24 odst.2, § 39 odst.3

85/1996 Sb., § 20, § 46


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 46/2000 ze dne 25. 2. 2002

N 21/25 SbNU 159

Kárná řízení před orgány České advokátské komory

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Senát Ústavního soudu

rozhodl po ústním jednání ve věci

ústavní stížnosti navrhovatele JUDr. F. P., proti rozsudku

Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 1999, sp. zn. 38 Ca

357/98, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 1999, č.j.

38 Ca 357/98-40 se zrušuje.

Odůvodnění:

Dne 24. 1. 2000 došel Ústavnímu soudu včas podaný návrh ze

dne 17. 1. 2000, jímž stěžovatel napadá rozhodnutí obecného soudu

citované ve výroku tohoto nálezu. S ústavní stížností spojil návrh

na zrušení části ustanovení § 46 odst. 4 zákona č. 85/1996 Sb.,

o advokacii, (dále jen "zákon o advokacii") vyjádřeného slovy

"advokátů a". Senát Ústavního soudu usnesením ze dne 20. 6. 2000

řízení o ústavní stížnosti přerušil a návrh na zrušení části § 46

odst. 4 zákona o advokacii postoupil podle § 78 odst. 1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (dále jen "zákon") plénu Ústavního

soudu, které nálezem ze dne 20. 2. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 29/2000

návrh zamítlo. Nález byl vyhlášen pod č. 236/2001 Sb.

Poté senát pokračoval v řízení o ústavní stížnosti.

Stěžovatel má za to, že napadeným rozhodnutím obecného soudu

byla porušena jeho základní práva ústavně zaručená v čl. 6 Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod č. 209/1992 Sb., č.

243/1998 Sb. (dále jen "Úmluva"), jakož i v čl. 38 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod č. 2/1993 Sb. (dále jen "Listina").

Zároveň obecný soud podle jeho názoru nedostál své ústavní

povinnosti uložené mu v čl. 90 a čl. 95 odst. 2 Ústavy České

republiky č. 1/1993 Sb. (dále jen "Ústava"), když aplikací § 46

odst. 4 zákona o advokacii porušil ústavně zaručené právo, že

nikdo není povinen sám sebe usvědčovat.

I.

Proti navrhovateli bylo vedeno kárné řízení, v němž byl uznán

vinným kárným proviněním spočívajícím v tom, že vypověděl svému

klientovi plnou moc (odstoupil od smlouvy o poskytování právních

služeb), aniž byly splněny podmínky § 20 odst. 1, 2 a 3 zákona

o advokacii. Za to mu byla uložena pokuta ve výši 5 000 Kč. Proti

rozhodnutí kárného senátu se odvolal. Zamítavé rozhodnutí

odvolacího senátu ve své věci pak napadl správní žalobou

u Městského soudu v Praze, jehož rozsudek je předmětem ústavní

stížnosti.

Rozhodnutím kárného a odvolacího senátu České advokátní

komory (dále jen "ČAK") předně vytýká, že jeho spor s klientem,

jenž vyústil ve vypovězení plné moci, byl záležitostí

občanskoprávní, nikoliv správní (kárnou). Proto, když ji

projednaly, odňaly stěžovatele jeho zákonnému soudci, jak má na

mysli čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť jen ten má podle zákona právo

rozhodovat spory mezi občany. Oba kárné senáty na tuto

navrhovatelovu námitku nebraly zřetel, nedotkla se jí ani

odůvodnění jejich rozhodnutí. Námitka byla opakována i ve správní

žalobě. Podle názoru navrhovatele, nešlo-li o správní záležitost,

nemělo být vydáno rozhodnutí kárných senátů a nebylo tedy ve

skutečnosti co přezkoumávat. Ani správní soud se předmětnou

námitkou nezabýval. Tím, že věc nebyla řešena správným způsobem,

bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces zaručené

v čl. 6 Úmluvy. Nebyla zachována ani tzv. rovnost zbraní. Protože

nerozhodoval v prvním stupni o jeho věci obecný soud, nemohl se

proti jeho rozhodnutí ani odvolat.

I kdyby se o správní záležitost navrhovatele jednalo, také

tehdy podle jeho mínění kárné řízení neodpovídalo čl. 6 Úmluvy.

V jeho průběhu byl nejprve pro nadbytečnost odmítnut důkazní

návrh, a to výslech navrhovatelova klienta, ačkoliv předmětem

sporu byla otázka důvěry advokáta a klienta. Na podporu svého

názoru navrhovatel poukazuje na nález Ústavního soudu č. 57, sv.

8, Sb. n. u. ÚS. Dále namítá, že když vypověděl plnou moc, dále

neměl povinnost, ale ani oprávnění klienta zastupovat. Kárné

opatření jej však k tomu nutilo, ačkoliv ze zákona jeho povinnost

poskytovat právní služby zanikla. To navrhovatel považuje za

porušení čl. 9 Listiny o zákazu nucené práce. Samotnému kárnému

řízení rovněž vytýká nedostatek poučení o právu vznést námitku

podjatosti podle § 8 vyhlášky č. 244/1996 Sb., kterou se podle

zákona č.85/1996 Sb., o advokacii, stanoví kárný řád (advokátní

kárný řád), kterého se mu mělo dostat od předsedkyně kárného

senátu. V ústavní stížnosti také připomíná, že kárné jednání

probíhalo v zakouřené místnosti a kouřilo se při něm, což mu jako

nekuřákovi vadilo a bránilo mu to při uplatňování jeho práv.

Žádosti ČAK o zaslání příručního (klientského) spisu vyhověl,

a proto měl potíže když chtěl do tohoto spisu nahlížet a řádně se

v kárném řízení hájit. Odvolací senát se námitkami stěžovatele

vůči rozhodnutí orgánu prvního stupně nezabýval, ani je

nekonstatoval. Konečně nebyly ani opatřeny podklady k jeho osobě

a osobním poměrům potřebné pro úvahu o kárném opatření.

Vytčené nedostatky kárného řízení považuje za nejdůležitější

k doložení toho, že tento proces nebyl spravedlivý.

Pokud jde o námitky vůči řízení před správním soudem, jehož

rozhodnutí by mělo být podle petitu návrhu výlučně zrušeno, vytýká

navrhovatel tomuto soudu předně ignoranci námitky ze své správní

žaloby, a sice, že jeho věc ve skutečnosti civilněprávní,

nesprávně projednávaly jako věc správní kárné senáty ČAK. Dále

vytýkal nedostatek hodnocení podání svého klienta, které správnímu

soudu předložil na dokreslení toho, jak se postupně vytrácela mezi

nimi důvěra. Proto byl jím navrhovaný výslech v kárném řízení

nutný. Vyslovuje též nespokojenost s přístupem tohoto soudu,

nakolik jinak interpretoval navrhovatelova tvrzení ohledně

platnosti smlouvy o odměně za poskytování právních služeb.

Namítal, že její platnost nelze posuzovat ve správním řízení.

V odůvodnění napadeného rozsudku k tomu výslovně nic uvedeno není,

je však možné podle názoru stěžovatele, že soud si toho byl vědom,

a proto tuto otázku neřešil. Nechápe, ". jak je možno oddělovat

soulad důvodu se zákonem o advokacii a současně neposuzovat otázku

platnosti úkonu, což soud v napadeném rozsudku činí. To je přece

jedna a táž věc." dodává stěžovatel. K jeho námitce, že členem

odvolacího senátu v kárném řízení, který v jeho věci rozhodoval,

byl advokát, jenž do této funkce nebyl řádně ustanoven, správní

soud nepřihlédl.

Vzhledem k vytýkaným pochybením se navrhovatel domnívá, že

bude nutno rozhodnutí obecného soudu zrušit pro jeho rozpor

s ústavněprávními ustanoveními.

Ústavní soud vyžádal k podané ústavní stížnosti podle § 42

odst. 4 zákona vyjádření účastníků a vedlejších účastníků.

Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze odkázala ve svém

vyjádření na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku.

Navíc zdůraznila, že předmětem soudního přezkumu rozhodnutí

odvolacího senátu ČAK nebyl spor mezi stěžovatelem a jeho klientem

ohledně zastupování a jeho ukončení, nýbrž rozhodnutí o uložení

kárného opatření, jež bylo stěžovateli uloženo za kárné provinění.

Skutkový stav věci byl v kárném řízení zjištěn dostatečně. Má za

to, že postupem správního soudu nedošlo k porušení práv

stěžovatele zaručených mu čl. 38 odst. 1 Listiny, proto ústavní

stížnost nepovažuje za důvodnou.

ČAK, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření v prvé řadě

konstatuje mylný předpoklad stěžovatele, pokud vycházel z faktu,

že kárný senát posuzoval v jeho věci platnost výpovědi plné moci.

Z toho stěžovateli vyšlo, že o této otázce měl od počátku

rozhodovat soud. Rozhodoval-li kárný senát ČAK, došlo již tím

k porušení citovaných ustanovení Listiny, Ústavy a Úmluvy, jak

uvádí návrh. Podle názoru vedlejšího účastníka je skutečnost

taková, že kárný senát zkoumá pouze kárnou odpovědnost advokáta.

V případě stěžovatele pak posuzoval, zda se advokát při výpovědi

plné moci řídil důsledně ustanovením § 20 zákona o advokacii.

Otázka platnosti či neplatnosti takovéto výpovědi je otázka jiná.

Pro posouzení kárné odpovědnosti zde s ohledem na povinnosti podle

§ 20 odst. 2 a 3 zákona o advokacii není řešení otázky platnosti

výpovědi potřebné.

Pokud stěžovatel argumentoval tím, že mezi ním a klientem

došlo k postupnému narušování důvěry, považovaly kárný senát

i odvolací senát za dostatečně přesvědčivé výsledky dokazování

listinami pocházejícími především od stěžovatele, a proto

nepovažovaly za potřebné doplnit dokazování výslechem klienta

k tvrzení stěžovatele o dalším údajném důvodu narušení důvěry.

Jestliže stěžovatel uvádí, že po celých jedenáct měsíců mu klient

vytýkal vinu na prodloužení sporu a požaduje proti němu náhradu

škody, je namístě otázka, proč stěžovatel, pokud považoval tento

postup klienta za narušení důvěry, v zastupování pokračoval.

Vedlejší účastník též upozorňuje na logické rozpory v tvrzeních

navrhovatele, pokud na jedné straně vytýká orgánům ČAK, že

rozhodovaly o jeho věci, když na straně druhé požaduje, aby o ní

rozhodoval soud, který však podle názoru navrhovatele měl vyslovit

nedostatek své pravomoci. Podsouvá-li stěžovatel orgánům ČAK, že

mu byla uložena nucená práce, vychází ze svého nesprávného

předpokladu posuzování platnosti výpovědi plné moci

a z posuzování časového úseku po této výpovědi, který však nebyl

předmětem kárného řízení, které se nepochybně týkalo postupu před

a při vypovězení plné moci.

Pokud se jedná o námitky stran poučení o právu namítat

podjatost, dále ohledně kouření v jednací místnosti, podmínek

nahlížení do spisu, jakož i stran změny odvolacího senátu,

odkazuje vedlejší účastník na odůvodnění napadeného rozsudku

obecného soudu; otázka nedostatečného poučení o možnosti správního

přezkumu je vyřešena, neboť stěžovatel správní žalobu podal a soud

o ní rozhodl. Z návrhu na vyškrtnutí příslušných slov ze zákona

o advokacii vyplývá, že stěžovatel popírá kárnou pravomoc

advokacie zcela. Za současné úpravy v občanském soudním řádu

zkoumal Městský soud v Praze pouze zákonnost rozhodnutí odvolacího

senátu ČAK. Nezákonnost nezjistil.

Z uvedených důvodů nejsou oprávněné námitky stěžovatele, že

samotným kárným řízením a posléze napadeným rozsudkem byla

porušena jeho ústavní práva. Vedlejší účastník proto navrhuje

zamítnutí návrhu.

II.

Ústavní soud se seznámil se všemi nezbytnými listinnými

důkazy, které podle § 42 odst. 3 zákona vyžádal, zejména kárným

spisem sp. zn. K 147/97 a soudním spisem sp. zn. 38 Ca 357/98

a dospěl k následujícím závěrům.

Podaná ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud, jsa vázán petitem ústavní stížnosti, zabýval se

jejími výhradami směřujícími pouze vůči napadenému rozhodnutí

správního soudu.

Tomuto rozhodnutí a řízení jemu předcházejícímu stěžovatel

předně vytýká ignoranci námitky své správní žaloby, a to, že jeho

věc ve skutečnosti civilněprávní, nesprávně projednávaly jako věc

správní kárné senáty ČAK.

Již ze samotného odůvodnění napadeného rozsudku lze zjistit,

že tomu tak není. Správní soud jasně charakterizoval předmět

řízení před těmito senáty, když konstatoval, že se nezabývaly

otázkou platnosti úkonu (tj. výpovědi plné moci, resp. platnosti

mandátní smlouvy) ve smyslu občanskoprávním, nýbrž zda toto

odstoupení bylo v souladu se zákonem o advokacii. Lze si totiž

představit platnou výpověď z hlediska občanského zákoníku, která

zároveň zakládá skutkovou podstatu kárného provinění podle zákona

o advokacii; naopak výpověď občanskoprávně neplatná nemusí být

automaticky kárným proviněním.

Další stěžovatelova námitka vůči správnímu soudu připomínala,

že soud jinak interpretoval jeho tvrzení ohledně platnosti smlouvy

o odměně za poskytování právních služeb. Jiný názor soudu na věc

než je názor účastníka řízení před ním je standardní situace,

kterou nelze a priori považovat za pochybení ze strany soudu.

Konkrétně pak sám stěžovatel v ústavní stížnosti říká, že ".nikdy

netvrdil, že by smlouva o odměně měla být neplatná v důsledku

vydání nového advokátního tarifu." Ve správní žalobě v tomto směru

pak konstatuje, že: "Vzhledem k délce sporu, tj. vynaloženému

počtu úkonů a novému advokátnímu tarifu mimosmluvní odměna

převýšila smluvní, což způsobilo neplatnost této části." (Ústavní

soud dodává: smlouvy o odměně). Na to správní soud reagoval slovy,

že ".z nově vydaného advokátního tarifu, z vyhl. č. 177/96 Sb.

nevyplývá, že by mandátní smlouvy uzavřené před účinností této

vyhlášky byly neplatné, když nový advokátní tarif již neobsahuje

ustanovení o tom, že smluvní odměna nesmí činit méně, než by

činila odměna mimosmluvní." Správní soud tedy žádné teze

nevytvářel, ale polemizoval s tím, co tvrdil stěžovatel.

Neplatnost smluvních ujednání stran odměny advokátovi učiněných za

platnosti předposledního advokátního tarifu nemohla podle názoru

Ústavního soudu nastat, právě z důvodu absence určitého ustanovení

v tarifu novém (posledním), jak o něm hovoří správní soud, a to ve

spojení se zvýšením tarifních (mimosmluvních) odměn, jak je

přinesl tarif nový. Z ustanovení § 15 vyhlášky Ministerstva

spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách

advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), totiž

jasně vyplývá, že za právní služby poskytnuté před účinností této

vyhlášky přísluší advokátu nebo komerčnímu právníkovi odměna podle

dosavadních předpisů, a contrario za služby poskytnuté po dni, kdy

tato vyhláška nabyla účinnosti, přísluší odměna podle nového

předpisu.

Dále stěžovatel vytýkal nedostatek hodnocení podání svého

klienta, které správnímu soudu předložil, a sice na doklad toho,

jak nedostačující bylo zjišťování skutkového stavu věci v kárném

řízení. Ze soudního spisu (č.l. 34 a 37) se zjišťuje, že toto

podání předloženo bylo a správní soud je při jednání konstatoval.

Odůvodnění napadeného rozsudku na ně podle názoru Ústavního soudu

reaguje nepřímo na str. 10 v druhém odstavci, kde uzavírá, že

skutkový stav je dostatečně zřejmý z obsahu spisového materiálu.

Kromě toho, zmíněné podání klienta se týkalo vzájemného návrhu ve

věci Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 4 C 375/98 (protinávrh

stěžovatelova klienta), jenž byl podán po skončeném kárném řízení.

Jako takový nemohl mít vliv na naplnění či nenaplnění skutkové

podstaty kárného provinění, za něž byl stěžovatel již dříve uznán

vinným.

K námitce stěžovatele, že členem odvolacího senátu v kárném

řízení, který v jeho věci rozhodoval, byl advokát, jenž do této

funkce nebyl řádně ustanoven, správní soud nepřihlédl proto, že

poprvé byla vznesena až v podání stěžovatele, které správnímu

soudu došlo 11. 3. 1999, tedy po příslušné zákonné lhůtě. Ze

soudního spisu (č.l. 61) se k tomu zjišťuje, že vzhledem ke dni

doručení správní žalobou napadeného rozhodnutí (9. 10. 1998)

a neprominutelné dvouměsíční lhůtě pro rozšíření námitek správní

žaloby [§ 250b odst. 1 a § 250h odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,

občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen

"o.s.ř.")] nemohl správní soud postupovat jinak.

Správnímu soudu je též vytýkáno, že se nezabýval výhradami

žaloby, podle níž se odvolací senát nevěnoval námitkám vůči

rozhodnutí kárného senátu. Ze srovnání obsahu odvolání (č.l. 48 až

50 kárného spisu), obsahu rozhodnutí odvolacího senátu (č.l. 58 až

60 kárného spisu) napadeného správní žalobou a obsahu rozhodnutí

správního soudu se zjišťuje:

Mimo dosah rozhodnutí o odvolání zůstaly odvolatelovy

výhrady, které ztratily své věcné opodstatnění (např. stran práva

nahlížet do příručního spisu, což v důsledku jeho stížnosti bylo

napraveno). Dále námitky, jež se netýkaly podstaty kárného

provinění z hlediska doby jeho spáchání (srov. odvolatelovo avízo

palmární žaloby učiněné po jednání kárného senátu či jeho úvahy

o právních důsledcích možné určovací žaloby ohledně platnosti

výpovědi plné moci). Konečně i podle vlastního přiznání odvolatele

jeho ".naprosto nepřípadné námitky" zůstaly pochopitelně také mimo

dosah rozhodnutí odvolacího senátu, aniž se o tom výslovně

zmiňoval. Navrhoval-li odvolatel kárnému senátu provedení důkazu,

jmenovitě výslech stěžovatele, což tento senát odmítl, odvolací

senát ve svém rozhodnutí tuto odvolatelovu námitku neignoroval

(č.l. 59 kárného spisu), když hodnotil tento důkaz jako

nadbytečný.

Mimo ústavní stížností napadené správní rozhodnutí ve výše

uvedeném významu proto zůstaly tytéž námitky, jak byly uvedeny,

a to vzhledem k jejich povaze, nikoliv proto, že by je správní

soud ignoroval.

V průběhu ústního jednání stěžovatel reagoval na výtku

správního soudu, jenž mu připomenul, že k námitce chybného

obsazení odvolacího senátu ČAK nemohl přihlédnout, neboť byla

vznesena po zákonné lhůtě, kterou nebylo lze překročit (§ 250h

odst. 1 o.s.ř. za středníkem). Stěžovatel poukázal v té

souvislosti na nález pléna Ústavního soudu č. 232/2000 Sb., jenž

návrh na zrušení ustanovení o této lhůtě zamítl. Zároveň však

plénum téhož soudu svým nálezem č. 276/2001 Sb. zrušuje dnem 31.

12. 2002 část pátou občanského soudního řádu - "Správní

soudnictví" (§ 244 - 250s). Podle jeho názoru tak rozhodovalo

o téže věci dvakrát. Na závěr svého vystoupení konstatoval, že

trvá na podané ústavní stížnosti.

Ústavní soud reagoval na námitku stěžovatele stran dvojího

rozhodování o tomtéž. Paušální zrušení části páté občanského

soudního řádu naposledy citovaným nálezem neznamená, že by všechna

její ustanovení byla protiústavní. Důvodem pro zrušení celé této

části zákona byla nesprávná koncepce správního soudnictví, tudíž

nebylo možné ponechat nedotčena jen dílčí její ustanovení.

Stěžovatel při ústním jednání dále připomenul usnesení

Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 5. 1996, č.j.

8 Co 871/96-70. Ústavní soud proto příslušnou část jeho odůvodnění

přečetl k důkazu toho, jak probíhalo soudní řízení ve věci osoby,

jíž stěžovatel vypověděl plnou moc. V replice i u ústního jednání

poukázal stěžovatel také na část odůvodnění rozsudku Obvodního

soudu pro Prahu 3 ze dne 23. 4. 2001 sp. zn. 4 C 258/99. Z textu

citovaného v písemné replice převzatého z uvedeného rozhodnutí,

vyplývá, že stěžovatel vypověděl pouze plnou moc, kdežto podmínky

§ 20 zákona o advokacii se vztahují na odstoupení od smlouvy

o poskytování právních služeb, která výpovědí plné moci nezanikla.

Proto patrně nemohlo být ani spácháno předmětné kárné provinění.

Touto svou výpovědí se však stěžovatel ". zbavil o své vůli

(povinnosti) zastupovat žalobce před soudem, přestože k tomu byl

zavázán platnou smlouvou" dodává stěžovatelem již necitované

odůvodnění téhož rozsudku. Jak stěžovatel, tak i citované

rozhodnutí obecného soudu ovšem přehlédli, že příkazní smlouva

podle § 724 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve

znění pozdějších předpisů (dále jen "o.z."), o kterou tu mezi

stěžovatelem a jeho klientem šlo, zaniká vzhledem k § 731 o.z.

výpovědí ze strany příkazníka (stěžovatele), to s odvoláním na

přiměřené použití § 33b odst. 1 písm. c) o.z. V průběhu ústního

jednání byl rovněž konstatován dopis tajemníka ČAK stran obsazení

odvolacího senátu a reakce orgánů ČAK na tento problém.

Naopak za pravdu je nutno dát stěžovateli v tom, že

v poučení doprovázejícím konečné rozhodnutí před odvolacím senátem

v kárném řízení musí být uvedeno, že je lze napadnout ve správním

soudnictví, jak stanoví § 39 odst. 3 advokátního kárného řádu.

Z č.l. 58 kárného spisu vyplývá, že kárné rozhodnutí odvolacího

senátu touto vadou trpí. Vzhledem k tomu však, že stěžovatel

správní žalobu proti tomuto rozhodnutí podal řádně a včas, tato

vada, správním soudem odvolacímu rozhodnutí ovšem nevytknutá, byla

jen formální, bez negativních dopadů na jeho právo domoci se

soudní ochrany svých práv.

Podle § 24 odst. 2 advokátního kárného řádu při ukládání

kárného opatření přihlíží kárný senát kromě tam uvedených

předpokladů též k osobě kárně obviněného, jakož i k jeho osobním

poměrům.

Základní údaje o advokátovi, které měly od ČAK kárné senáty

k dispozici (č.l. 1 kárného spisu) dokumentují údaje pouze o osobě

kárně obviněného (tzn. základní generalia, místo výkonu advokacie,

kontaktní adresu, bydliště, údaj o pozastavení výkonu advokacie

a o jeho případných kárných řízeních), nikoli však údaje o jeho

osobních poměrech. Rozumí se zřejmě poměry v době ukládání kárného

opatření (tj. poměry rodinné, majetkové, zdravotní). Správní soud

nepovažoval za porušení právního předpisu, tedy výše citovaného

ustanovení advokátního kárného řádu, uložil-li kárný senát pokutu

bez zjištění osobních poměrů kárně obviněného, pohybovala-li se

její výše při spodní hranici; v době ukládání předmětné pokuty (ve

výši 5 000 Kč) bylo základem pro určení její výměry ustanovení §

2 odst. 1 písm. b) nařízení vlády č. 303/1995 Sb., o minimální

mzdě, ve znění pozdějších předpisů, které stanovilo výši minimální

měsíční mzdy částkou 2650 Kč [viz též § 32 odst. 3 písm. c) zákona

o advokacii].

I v tomto případě správní soud pochybil, když nevzal v potaz

právní kritéria individualizace kárného opatření, jak je

obligatorně stanoví advokátní kárný řád, a toto pochybení ve svém

rozhodnutí odvolacímu senátu nevytknul a nevzal je na zřetel.

Na ostatní procesněprávní pochybení kárného a odvolacího

senátu ČAK vytýkaná stěžovatelem reagoval správní soud tak, že je

hodnotil jako formální (tzn. nedostatek poučení o právu vznést

námitku podjatosti a jednání v zakouřené místnosti), tedy bez

vlivu na správnost rozhodnutí o kárném provinění stěžovatele.

Podle názoru senátu Ústavního soudu postupem správního soudu

a jeho rozsudkem byl zákon porušen pouze ve dvou výše uvedených

případech, z nichž jeden zakládal nezákonnost čistě formální, bez

věcných dopadů na práva stěžovatele, případ druhý představoval

pochybení poznamenávající věcnou stránku rozsudku.

III.

Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí podle čl.

87 odst. 1 písm. d) Ústavy, již mnohokrát konstatoval (např.

usnesení Ústavního soudu z 27.3.1998 sp. zn. IV. ÚS 360/97), že

není soudem nadřízeným soudům obecným. Proto mu nepřísluší

posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí.

To však nemění nic na jeho oprávnění a povinnosti zjišťovat, zda

napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených

základních práv a svobod stěžovatele.

Ústavní soud z tohoto hlediska zjistil jedno věcné právní

pochybení obecného soudu, jehož rozhodnutí bylo předmětem ústavní

stížnosti, které podle názoru Ústavního soudu dosahuje do ústavní

roviny. Vedly ho k tomu následující důvody.

Stěžovatel se správní žalobou mimo jiné domáhal, aby bylo

o jeho kárném obvinění a opatření rozhodnuto v souladu s právním

předpisem (tj. s přihlédnutím též ke kritériím stanoveným v § 24

odst. 2 advokátního kárného řádu, jmenovitě i k jeho osobním

poměrům).

Toto právo není právem výslovně garantovaným v některém

článku Listiny, jak požaduje její čl. 36 odst. 2 věta druhá,

nicméně jde o právo, které lze podle názoru Ústavního soudu

podřadit pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož aplikace v tomto případě

odpovídá i tendenci vykládat a užít čl. 36 odst. 2 Listiny

extenzivně, nehledě též na kompetence Ústavního soudu vymezené

v čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v návaznosti na její čl. 10.

Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy "Každý má právo na to, aby jeho

záležitost byla spravedlivě. projednána . soudem, .který rozhodne

o . oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu." Tedy

soud by měl garantovat svým přezkumem a rozhodnutím oprávněnost,

resp. správnost takového obvinění, samozřejmě včetně sankce za ně.

V návaznosti na konstantní judikaturu Evropského soudu pro

lidská práva, viz např. věc Engel a jiní v. Holandsko (rozhodnutí

z 8. 6. 1976, série A č. 22, § 81) se stěžovatel nepochybně mohl

domáhat u správního soudu, aby rozhodl o oprávněnosti pokuty,

která mu byla jako kárné opatření uložena. Význam stěžovatelem

porušeného ustanovení zákona o advokacii (kárné provinění), jakož

i povaha a závažnost možné sankce za to, tedy i pokuty (kárné

opatření), to v tomto případě, jak je Ústavní soud přesvědčen,

umožňují.

Pokuta byla uložena v rozporu s právními kritérii ukládání

takovýchto opatření, resp. bez přihlédnutí k nim, neboť je kárné

senáty ČAK nezjišťovaly. I kdyby toto pochybení správní soud

nezjistil, tím, že stěžovatelovu správní žalobu zamítl, o pokutě

jako správně uložené z hlediska práva nerozhodl, když potvrdil

její uložení v rozporu s § 24 odst. 2 advokátního kárného řádu.

Soudní ochranu právu garantovanému v citovaném článku Úmluvy tak

stěžovateli důsledně neposkytl, byť pouze v tomto jediném bodě

jeho správní žaloby. Správní soud uvedené právo zaručené v čl. 6

odst. 1 Úmluvy napadeným rozhodnutím porušil.

Podle názoru Ústavního soudu nelze principiálně akceptovat

právní konstrukci spočívající v tom, že kárný senát či správní

soud vadně uložené kárné opatření, o němž bylo rozhodnuto bez

přihlédnutí k obligatornímu právnímu předpokladu jeho uložení,

konvalidují poukazem na jeho nízkou výměru. Takto "naslepo"

ukládaná sankce znamená riziko porušení zásady její přiměřenosti

v každém konkrétním případě (viz. § 24 odst. 2 advokátního kárného

řádu).

Pokud tedy ústavní stížnost namítala porušení práva na

spravedlivý proces (správní i soudní, viz též nález z 12.10.2000

sp. zn. III. ÚS 58/2000 -Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu,

sv. 20, str. 65 a násl.) zaručený v čl. 6 Úmluvy, potom je nutno

dát jí ze shora uvedených důvodů za pravdu.

Naproti tomu Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, podle

něhož měl být napadeným rozhodnutím správního soudu dotčen i čl.

38 odst. 1 Listiny. Vzhledem k podstatě věci, jíž se zabývaly

kárné senáty ČAK, nerozhodovaly o kauze ryze občanskoprávní, nýbrž

skutečně o případu kárné odpovědnosti, jak bylo rozvedeno podrobně

v předcházející části odůvodnění tohoto nálezu.

Stejně tak nemůže být Ústavním soudem akceptována námitka

porušení čl. 9 Listiny, měl-li být stěžovatel kárným opatřením

nucen k dalšímu právnímu zastupování, ačkoliv již skončilo.

Shledal-li nález právní a ústavněprávní pochybení ve způsobu

uložení kárného opatření, neznamená to, že nemělo být uloženo

vůbec. A bylo-li uloženo doposud pravomocně, nejde o to, že by po

předcházející výpovědi plné moci zakládající skutkovou podstatu

kárného provinění podle zákona o advokacii, byl stěžovatel posléze

povinen znovu uzavírat se svým klientem mandátní smlouvu

a pokračovat v jeho právním zastupování.

IV.

Na základě právního a ústavněprávního rozboru (II., III.)

dospěl Ústavní soud k závěru, že podané ústavní stížnosti je nutno

v celém rozsahu podle § 82 odst. 1 zákona vyhovět.

Bylo-li vyhověno ústavní stížnosti, zrušil Ústavní soud podle

§ 82 odst. 3 písm. a) zákona rozhodnutí obecného soudu uvedené ve

výroku tohoto nálezu pro jeho rozpor s čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54

odst. 2 zákona).

V Brně dne 25.února 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru