Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 46/10 #1Nález ÚS ze dne 23.10.2012Vázanost civilního soudu rozhodnutím o spáchání trestného činu ve vazbě na princip kontradiktornosti řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo navrhovat důkazy a vyjádřit se k důkazům
právo na soudní a jinou právní ochranu /spra... více
Věcný rejstříkújma
satisfakce/zadostiučinění
Doprava
škoda/odpovědnost za škodu
trestný čin/ublížení na zdraví
Ochrana osobnosti
Předběžná otázka
zaměstnavatel
zaměstnanec
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 178/67 SbNU 163
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.46.10.1
Datum vyhlášení08.11.2012
Datum podání08.01.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 224

40/1964 Sb., § 13, § 420

99/1963 Sb., § 135 odst.1


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Vázanost civilního soudu pravomocným odsuzujícím rozsudkem trestního soudu dle § 135 odst. 1 o. s. ř. je omezena pouze na výrok, nikoliv na odůvodnění takového rozhodnutí. Je-li závazným rozsudkem trestního soudu o spáchání trestného činu založena občanskoprávní odpovědnost osoby odlišné od pachatele trestného činu, jež navíc nebyla stranou trestního řízení, je civilní soud rozhodující o náhradě škody povinen umožnit této osobě činit skutkové přednesy a důkazní návrhy, týkající se především zaviněného protiprávního jednání, vzniku škody a příčinné souvislosti. Nerespektování této povinnosti je porušením práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele P. K. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 23. října 2012 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2009 č. j. 1 Co 16/2009-176, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Rozsudkem krajského soudu byla stěžovateli a třetí žalované uložena povinnost zaplatit žalobcům náhradu nemajetkové újmy, spočívající v úmrtí otce žalobců v důsledku dopravní nehody. Přitom za spáchání této dopravní nehody, resp. za spáchání trestného činu ublížení na zdraví byli pravomocným rozsudkem trestního soudu uznáni vinnými první žalovaný a třetí žalovaná; stěžovatel byl vlastníkem vozidla, které řídil první žalovaný. Krajský soud neprovedl žádný z důkazů navržených stěžovatelem, neboť je s ohledem na § 135 odst. 1 o. s. ř. považoval za nadbytečné; navíc uvedl, že stěžovatel podle § 420 odst. 2 občanského zákoníku přebírá odpovědnost za prvního žalovaného jako jeho zaměstnavatel. Odvolací (vrchní) soud rozsudek krajského soudu co do merita věci potvrdil, změnil pouze výši náhrady nemajetkové újmy. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že aplikace § 135 odst. 1 o. s. ř. (podle nějž je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin) je v jeho věci protiústavní, když bez dalšího zakládá jeho občanskoprávní odpovědnost, ačkoliv osoby, jež trestný čin ublížení na zdraví s následkem smrti otce žalobců spáchaly, jsou osobami od něj odlišnými. Tím mělo být porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud odkázal na svůj nález sp. zn. I. ÚS 1424/09 ze dne 8. 3. 2012, v němž řešil zcela totožnou problematiku a situaci – stěžovatel byl totožný se stěžovatelem v nyní projednávané ústavní stížnosti, pouze okruh vedlejších účastníků (žalobců) byl odlišný. Vzhledem k těmto skutečnostem pak Ústavní soud zcela odkázal na odůvodnění citovaného nálezu, neboť těžištěm ústavní stížnosti byla stejná námitka, tj. že § 135 odst. 1 o. s. ř. nelze aplikovat na případ, kdy trestný čin zakládá občanskoprávní odpovědnost někoho jiného než pachatele trestného činu, kdo ani nebyl stranou trestního řízení; v daném případě stěžovatele, jenž byl zaměstnavatelem řidiče, který byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví.

Ústavní soud zopakoval, že vázanost soudu v civilním řízení trestním rozsudkem ve smyslu § 135 o. s. ř. se může prosadit jenom ve vztahu k osobám, které vystupovaly v trestním řízení, v němž měly možnost skutkově a právně argumentovat, jakož i činit důkazní návrhy. S ohledem na právo na právní slyšení, jež je součástí práva na spravedlivý proces, se však tato vázanost nemůže uplatnit vůči třetím osobám, které v trestním řízení takovou možnost neměly. V situaci, kdy stěžovatel nebyl stranou trestního řízení, a proto nemohl realizovat své právo být slyšen, mu podle Ústavního soudu obecné soudy měly umožnit činit skutkové přednesy a důkazní návrhy týkající se zaviněného protiprávního jednání, vzniku škody a příčinné souvislosti. Pakliže tak obecné soudy s odkazem na ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. neučinily, porušily tím stěžovatelovo právo na projednání věci v jeho přítomnosti a právo vyjádřit se k prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Dagmar Lastovecká. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 46/10 ze dne 23. 10. 2012

N 178/67 SbNU 163

Vázanost civilního soudu rozhodnutím o spáchání trestného činu ve vazbě na princip kontradiktornosti řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké (soudce zpravodaj) - ze dne 23. října 2012 sp. zn. II. ÚS 46/10 ve věci ústavní stížnosti P. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2009 č. j. 1 Co 16/2009-176, kterým byl částečně potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o stěžovatelově povinnosti zaplatit náhradu nemajetkové újmy, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a 1. F. P., 2. M. P. a 3. D. P. jako vedlejších účastníků řízení.

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2009 č. j. 1 Co 16/2009-176 se ruší.

Odůvodnění:

I.

Podáním učiněným ve lhůtě dle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina").

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2008 sp. zn. 36 C 60/2005 bylo uloženo stěžovateli zaplatit náhradu nemajetkové újmy dle § 13 obč. zák., a to první žalobkyni a druhému žalobci částku 100 000 Kč a třetímu žalobci 40 000 Kč a ve vztahu k němu byla zamítnuta žaloba, aby zaplatil první žalobkyni a druhému žalobci dalších 150 000 Kč a třetímu žalobci 60 000 Kč (bod I výroku). Třetí žalované P. S. uložil, aby první žalobkyni a druhému žalobci zaplatila po 50 000 Kč a třetímu žalobci 20 000 Kč a ve vztahu k ní zamítl žalobu, aby zaplatila první žalobkyni a druhému žalobci dalších 200 000 Kč a třetímu žalobci 80 000 Kč (bod II výroku). Dále uložil, aby na náhradě nákladů řízení žalobcům stěžovatel zaplatil 21 024 Kč a třetí žalovaná 11 511 Kč (bod III výroku) a na soudním poplatku aby stěžovatel zaplatil 9 600 Kč a třetí žalovaná 4 800 Kč (bod IV výroku). Ve vztahu k prvnímu žalovanému soud řízení zastavil.

Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl na základě odvolání stěžovatele a žalobců rozsudek Krajského soudu v Praze ve vztahu ke stěžovateli potvrzen s tím, že se mění pouze ve vyhovujícím výroku, kterým byl zavázán zaplatit první žalobkyni nad částku 70 000 Kč dalších 30 000 Kč, druhému žalobci nad částku 70 000 Kč dalších 30 000 Kč a třetímu žalobci nad částku 25 000 Kč dalších 15 000 Kč, a to tak, že se žaloba zamítá.

Dále bylo rozsudkem odvolacího soudu znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně tak, že stěžovateli bylo uloženo zaplatit každému z vedlejších účastníků - žalobců na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 5 712 Kč a třetí žalované P. S. částku 2 856 Kč a na soudním poplatku bylo uloženo stěžovateli zaplatit částku 6 600 Kč a P. S. částku 4 800 Kč, dále pak bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Dle soudu bylo mezi účastníky nesporné, že dne 18. 6. 2003 došlo k dopravní nehodě, při níž se střetla vozidla řízená prvním žalovaným (F. K.) a třetí žalovanou (P. S.) a při níž zemřel otec žalobců. První žalovaný a třetí žalovaná byli pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 17. 12. 2004 č. j. 3 T 195/2004-518 uznáni vinnými ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 trestního zákona, kromě jiného i za úmrtí otce žalobců. Vlastníkem vozidla, které řídil v době nehody první žalovaný, byl stěžovatel. Soud prvního stupně poukázal na to, že stěžovatel učinil sporným průběh dopravní nehody tak, jak je popsán ve výroku zmíněného rozsudku; k tomu navrhoval provést jednak důkaz znaleckým posudkem a dále všemi důkazy, které byly provedeny v trestním řízení. Žádný z těchto důkazů soud neprovedl, neboť je považoval za nadbytečné. Tento názor opřel o § 135 odst. 1 o. s. ř.; neztotožnil se přitom se závěrem stěžovatele, že aplikace tohoto ustanovení vůči němu znamená porušení práva na spravedlivý proces. Právní důsledky plynoucí z pravomocného rozsudku podle soudu navíc neplynou ani tak z § 135 odst. 1 o. s. ř., jako z hmotného práva, neboť stěžovatel podle § 420 odst. 2 obč. zák. přebírá odpovědnost za druhého žalovaného jako jeho zaměstnavatel. Zásada rovnosti zbraní podle soudu nebyla porušena už proto, že oba další žalovaní (a ostatně i žalobci) jsou z hlediska užití citovaného ustanovení procesně v naprosto stejné pozici, takže nemají více práv než stěžovatel.

Stěžovatel je však přesvědčen, že tou částí rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterou byl rozsudek krajského soudu ve vztahu k němu ve věci samé částečně potvrzen, jakož i tou částí rozsudku, kterou mu bylo uloženo nahradit žalobcům, resp. vedlejším účastníkům, náklady řízení před soudem prvního stupně a zaplatit soudní poplatek, došlo k porušení jeho práva na spravedlivý soudní proces zaručeného čl. 36 až 38 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že aplikace § 135 odst. 1 o. s. ř. na případ, kdy protiprávní jednání zakládá občanskoprávní odpovědnost někoho jiného než údajného pachatele trestného činu, představuje porušení práva na spravedlivý proces. Osobě, která nebyla stranou trestního řízení a odpovídá za protiprávní jednání jiného, je tím znemožněno prokazovat, že k protiprávnímu jednání třetí osoby nedošlo. Soud prvního stupně i odvolací soud porušily jeho právo na spravedlivý proces tím, že se v důsledku aplikace § 135 odst. 1 o. s. ř. odmítly zabývat důkazy, které k vyvrácení údajného protiprávního jednání třetí osoby stěžovatel předložil.

Vrchní soud v Praze jako účastník řízení ve vyjádření k obsahu ústavní stížnosti pouze uvedl, že odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.

Vedlejší účastníci se k obsahu ústavní stížnosti nevyjádřili.

Přípisem ze dne 29. 6. 2012 vzal stěžovatel zpět svůj návrh na zrušení § 135 odst. 1 o. s. ř., který původně spojil s ústavní stížností.

II.

Ústavní stížnost je důvodná.

Důvodnost nyní projednávané ústavní stížnosti vyplývá zejména z nálezu sp. zn. I. ÚS 1424/09 ze dne 8. 3. 2012 (N 49/64 SbNU 607), v němž Ústavnísoud řešil zcela totožnou problematiku a situaci (viz rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 17. 12. 2004 č. j. 3 T 195/2004-518), stěžovatel byl totožný se stěžovatelem v nyní projednávané ústavní stížnosti, pouze okruh vedlejších účastníků (žalobců) byl odlišný.

Těžištěm ústavní stížnosti je námitka, která byla stěžejní i ve shora citované ústavní stížnosti sp. zn. I. ÚS 1424/09, a to, že § 135 odst. 1 o. s. ř. nelze aplikovat na případ, kdy trestný čin zakládá občanskoprávní odpovědnost někoho jiného než pachatele trestného činu, kdo ani nebyl stranou trestního řízení; v daném případě stěžovatele, jenž byl zaměstnavatelem řidiče, který byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví.

Vzhledem ke shora uvedenému nálezu Ústavnímusoudu proto v dané věci nezbylo než napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušit pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud považuje v dané situaci za postačující odkázat na v citovaném nálezu uvedenou argumentaci a část právní věty, dle níž "vázanost soudu v civilním řízení trestním rozsudkem ve smyslu § 135 o. s. ř. se může prosadit jenom ve vztahu k osobám, které vystupovaly v trestním řízení, v němž měly možnost skutkově a právně argumentovat, jakož i činit důkazní návrhy. S ohledem na právo na právní slyšení, jež je součástí práva na spravedlivý proces, se však tato vázanost nemůže uplatnit vůči třetím osobám, které v trestním řízení takovou možnost neměly; v takovém případě lze v civilním řízení provádět dokazování k těm okolnostem, které byly zjišťovány v trestním řízení a které jsou zároveň významné i pro soukromoprávní posouzení věci".

Ústavnísoud tak rozhodl dle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to za souhlasu účastníků řízení bez nařízení jednání.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru