Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 46/02Usnesení ÚS ze dne 19.08.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
Věcný rejstříklhůta
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.46.02
Datum podání23.01.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 61

2/1993 Sb., čl. 40 odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 46/02 ze dne 19. 8. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. S., právně zastoupeného JUDr. J. N., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 8 To 620/2001, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. 9 T 103/97, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností Ústavnímu soudu doručenou dne 23. 1. 2002 se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 8 To 620/2001, a to pro porušení čl. 36 odst. 1, odst. 4, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl, aby odložil vykonatelnost usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. 9 T 103/97.

Pro posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 9 T 103/97, jakož i vyjádření tohoto soudu k projednávané věci. Dále si Ústavní soud vyžádal rovněž vyjádření Městského soudu v Praze k projednávané věci.

Napadeným usnesením ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 8 To 620/2001, Městský soud v Praze zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. 9 T 103/97, kterým bylo rozhodnuto, že podle ust. § 60 odst. 1 tr. zák. stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 9. 1998, sp. zn. 9 T 103/97. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl stěžovatel pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dohledem.

Námitky uvedené stěžovatelem v ústavní stížnosti se netýkají věcné správnosti napadeného usnesení Městského soudu v Praze, ale je namítáno procesní pochybení Obvodního soudu pro Prahu 2 při rozhodování ve věci stěžovatele o nařízení výkonu trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců původně podmíněně odloženého na zkušební dobu dvou let. Jak plyne z odůvodnění usnesení, soud zjistil, že stěžovatel ve zkušební době podmíněného odsouzení opět řídil motorové vozidlo pod vlivem alkoholu, a to pouhých šest týdnů poté, co nabyl právní moci rozsudek, kterým byl stěžovatel odsouzen rovněž za řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu.

Soud prvního stupně rozhodoval podle ust. § 60 odst. 1 tr. zák. ve veřejném zasedání, k němuž obeslal pouze stěžovatele a státního zástupce. Obhájce stěžovatele nebyl přizván, předvolání mu vůbec nebylo doručováno. Nešlo sice o případ nutné obhajoby, ale obhájce měl ve spise protokolárně založenou plnou moc. Protokol o veřejném zasedání neobsahuje o obhájci ani zmínku ani jakékoliv vyjádření stěžovatele, že by souhlasil s konáním veřejného zasedání bez přítomnosti svého obhájce. Z absence tohoto vyjádření nelze dovodit jeho souhlas, jak chybně konstatuje soud druhého stupně. Spíše lze mít zato, že stěžovatel vůbec v tomto směru poučen nebyl.

Pokud soud prvního stupně za tohoto stavu dále jednal, stalo se tak v rozporu s ustanovením § 233 odst. 1 tr. řádu, a soud tak porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces a právo na právní pomoc zaručené v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny.

Po vyhlášení usnesení se stěžovatel nevyjádřil a ani později sám stížnost nepodal. Teprve jeho obhájce, který se o jednání a rozhodnutí dozvěděl dodatečně, podal jeho jménem stížnost, avšak až po uplynutí zákonné lhůty tří dnů k podání stížnosti. Městský soud v Praze jako soud druhého stupně tuto stížnost jako opožděně podanou zamítl. Jinak ani rozhodnout nemohl. V odůvodnění svého rozhodnutí soud správně uvádí, že v tomto případě měla být spolu se stížností podána žádost o navrácení lhůty ve smyslu ust. § 61 odst. 1 tr. řádu. Pokud se tak nestalo, prošla marně i lhůta k podání žádosti o navrácení lhůty ve smyslu ust. § 61 odst. 1 tr. řádu, ve kterém se uvádí, že "o navrácení lhůty je třeba požádat do tří dnů od pominutí překážky". Za překážku by v daném případě byla považována nezaviněná nevědomost obhájce o rozhodnutí soudu. Rozhodující pro podání žádosti o navrácení lhůty by byl den, kdy se obhájce o rozhodnutí soudu prvního stupně dozvěděl. Žádosti by muselo být vyhověno. Veškeré prostředky k nápravě vady řízení, které trestní řád poskytuje, jsou v současnosti prošlé nebo se staly nepoužitelnými. Proto stěžovatel a jeho obhájce řeší tuto situaci podáním ústavní stížnosti.

Jak bylo konstatováno výše, v projednávané věci došlo k porušení základních práv stěžovatele. Ústavní soud je oprávněn hodnotit, zda z hlediska ústavního je procesní pochybení soudu prvního stupně a v jeho důsledku dotčení základních práv stěžovatele natolik závažné, že by mohlo mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí soudu prvního stupně. Toto rozhodnutí není zásadním rozhodnutím o vině a trestu, nýbrž pouze hodnotí způsob chování již dříve odsouzeného stěžovatele ve zkušební době podmíněného odsouzení. Z evidenční karty řidiče a z přestupkového spisu soud zjistil, že stěžovatel ve zkušební době řídil nákladní automobil uzavřenou obcí rychlostí 82 km/hod a při následné kontrole mu bylo prokázáno 0,70g/kg alkoholu v krvi. Za tento přestupek byl stěžovateli Dopravním inspektorátem Policie ČR uložen zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu šesti měsíců a pokuta šest tisíc Kč. Obecný soud za tohoto stavu nemohl při nejlepší vůli dojít k závěru, že stěžovatel ve zkušební době vedl řádný život a vyhověl uloženým podmínkám a vyslovit, že se osvědčil (ust. § 60 odst. 1 tr. zák.). Procesní pochybení za daných okolností nemohlo mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí soudu prvního stupně.

Podaná ústavní stížnost napadá pouze usnesení soudu druhého stupně, které je věcně i procesně správné. K pochybení došlo v řízení před soudem prvního stupně. Rozhodnutí tohoto soudu však stěžovatel v ústavní stížnosti nenapadá, pouze požaduje odložení jeho vykonatelnosti. Pokud by se Ústavní soud zabýval rozhodnutím soudu prvního stupně, postupoval by ultra petitum.

Především je ovšem třeba přihlédnout ke skutečnosti, že stěžovatel nevyužil svého práva podat proti rozhodnutí soudu prvního stupně společně s opožděnou stížností i žádost o navrácení lhůty ve smyslu ust. § 61 tr. řádu.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti je třeba ústavní stížnost považovat za neopodstatněnou.

Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout.

Protože Ústavní soud ústavní stížnost z výše uvedených důvodů odmítl, neshledal ani důvod k odložení vykonatelnosti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. 9 T 103/97.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Vojtěch Cepl

předseda senátu

V Brně dne 19. srpna 2002

.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru