Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 459/2000Nález ÚS ze dne 27.08.2002Přezkoumávání rozhodnutí celních orgánů

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Clo
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 106/27 SbNU 189
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.459.2000
Datum vyhlášení08.10.2002
Datum podání01.08.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

13/1993 Sb., § 107

99/1963 Sb., § 249 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 459/2000 ze dne 27. 8. 2002

N 106/27 SbNU 189

Přezkoumávání rozhodnutí celních orgánů

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě v právní věci navrhovatele

R. M., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni

ze dne 27. 4. 2000, čj. 30 Ca 107/99-48, rozhodnutím Celního

ředitelství v Plzni ze dne 10. 2. 1999, čj. 424/1-69/99,

424/1-70/99, 424/1-71/99, a ze dne 30. 9. 1999, čj.

7114/1-1117/1/99, 7114/1-1117/2/99, 7114/1-1117/3/99 a rozhodnutím

Celního úřadu v Rozvadově ze dne 25. 11. 1998, čj. 98/169, 98/168

a 98/175, a ze dne 17. 6. 1999, čj. 2158900063, 2158900064

a 2158900065, za účasti Krajského soudu v Plzni, Celního

ředitelství v Plzni a Celního úřadu v Rozvadově, jako účastníků

řízení, takto:

1. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 4. 2000, čj. 30

Ca 107/99-48,

2. rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni ze dne 10. 2. 1999,

čj. 424/1-69/99, 424/1-70/99, 424/1-71/99, a ze dne 30. 9.

1999, čj. 7114/1-1117/1/99, 7114/1-1117/2/99

a 7114/1-1117/3/99,

3. rozhodnutí Celního úřadu v Rozvadově ze dne 25. 11. 1998, čj.

98/169, 98/168, 98/175, a ze dne 17. 6. 1999, čj.

2158900063, 2158900064 a 2158900065, se zrušují.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu

doručena dne 1. 8. 2000 aiv ostatním splňovala podmínky

předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl

stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Plzni,

Celního ředitelství v Plzni a Celního úřadu v Rozvadově. Tvrdí, že

orgány veřejné moci jejich vydáním porušily jeho právo na soudní

a jinou právní ochranu. Navrhl, aby Ústavní soud všechna

v záhlaví uvedená rozhodnutí zrušil a do té doby odložil jejich

vykonatelnost.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spisy

Krajského soudu v Plzni, Celního ředitelství v Plzni a Celního

úřadu v Rozvadově, z nichž zjistil následující skutkové a právní

okolnosti případu:

Stěžovatel jako zaměstnanec dopravní firmy F. N. - U.

přepravoval pro tuto firmu zboží od nakládky v Itálii až po

přepřah nákladu v Plzni k tahačům další firmy B., s.r.o., J. Zboží

bylo určeno firmě B., Polsko. Celní úřad v Rozvadově propustil na

základě celních prohlášení, podaných stěžovatelem ve dnech 24. 1.

- 6. 2. 1998, do režimu tranzitu zboží deklarované v odstavci 31

jako 135 sudů ethylalkoholu. V odstavci 53 byl vepsán celní úřad

určení Cínovec. Ve všech deklaracích byl jako hlavní povinný

uveden M. R., zastoupený M. R. - řidičem (odst. 50) a ve stejném

odstavci je jeho vlastnoruční podpis. K jednotlivým celním

prohlášením byly připojeny záruční listiny přijaté Celním úřadem

Rozvadov, jež dokumentují převzetí záruky obchodní společností C.

T., spol. s r.o., I. S., na případný dluh, který vznikne porušením

předpisu v režimu tranzitu, do kterého bylo zboží propuštěno pro

deklaranta M. R. Součástí byly rovněž listy deklarace, provázející

zásilku v režimu tranzitu od celního úřadu odeslání k celnímu

úřadu určení. Je na nich vyznačeno datum dodání zboží ke kontrole

celnímu úřadu určení, otisk razítka Celního úřadu Cínovec

a evidenční číslo. Šetřením Policie ČR, Krajského úřadu

vyšetřování Plzeň, bylo zjištěno, že předmětné kamiony neopustily

ČR a zboží bylo vzato do evidence Celního úřadu Cínovec pouze

fiktivně za úplatu. Ze spisového materiálu vyplývá, že celníci,

kteří předmětné kamiony projednávali, jsou vazebně stíháni pro

trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele. Celní úřad

Cínovec proto sdělil Celnímu úřadu v Rozvadově, že potvrzení

o ukončení režimu tranzitu je nutno považovat za neplatné.

Dne 25. 11. 1998 vydal Celní úřad Rozvadov pod čj. 98/168,

98/169 a 98/175 obsahově stejná rozhodnutí, jimiž s odvoláním na

§ 241 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon (dále jen "celní zákon"),

vyměřil stěžovateli z dovezeného zboží clo a daň z přidané hodnoty

s odůvodněním, že dle § 140 odst. 2 celního zákona je jako hlavní

povinný odpovědným za splnění povinností, jež vyplývají z režimu

tranzitu. V daném případě nesplnil povinnost předložit zboží

celnímu úřadu určení, čímž vznikl ve smyslu § 241 celního zákona

při dovozu celní dluh, který celní úřad vyměřil. Stěžovatel se

proti těmto rozhodnutím odvolal. Namítal, že ho celní orgán bez

dalšího považoval za hlavního povinného, i když z plné moci

a korespondence s jeho zaměstnavatelem vyplývá, že jako řidič

a zaměstnanec firmy F. N. - U. jednal s celními orgány jen jako

zástupce. Nelze mu vytýkat porušení celního zákona, neboť příkaz

zaměstnavatele, o jehož protiprávnosti nemohl mít vědomost, mu

znemožnil splnění povinnosti dopravit zboží bez zbytečného odkladu

k celnímu úřadu určení. O jeho odvolání rozhodlo Celní ředitelství

v Plzni třemi samostatnými rozhodnutími ze dne 10. 2. 1999,

označenými v záhlaví nálezu. V jejich odůvodnění se konstatuje, že

stěžovatel jako hlavní povinný byl odpovědným za splnění

povinností vyplývajících z režimu tranzitu.

Celní úřad Rozvadov vydal dne 17. 6. 1999 pod čj.

2158900063, 2158900064 a 2158900065 další tři rozhodnutí označená

jako dodatečné platební výměry cla a daní. Dovyměřil jimi dle §

46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. rozdíl na cle a daních. Uvedený

postup vyplynul dle závěrů úřadu ze zjištění, že dovážen nebyl

denaturovaný ethylalkohol, nýbrž nedenaturovaný ethylalkohol,

evidovaný dle jiné položky celního sazebníku a zatížený mimo jiné

spotřební daní. I proti těmto rozhodnutím se stěžovatel odvolal.

Na svou obranu uváděl, že není hlavním povinným ani daňovým

subjektem, a není proto povinen platit clo, spotřební daň ani daň

z přidané hodnoty. Celní ředitelství v Plzni jeho odvolání dne

30. 9. 1999 zamítlo s odůvodněním, že jako dopravce věděl, jaké

zboží přepravuje, neboť doklady s takto označeným zbožím

vlastnoručně podepsal. Coby hlavní povinný byl zavázán ke splnění

povinností, vyplývajících z propuštění zboží do režimu tranzitu.

Protože zboží zůstalo v tuzemsku a vznikl celní dluh, který byl

původně vyměřen z denaturovaného lihu, ač byl dovezen líh čistý,

došlo důvodně k dovyměření celního dluhu.

Správními žalobami, podanými u Krajského soudu v Plzni, se

stěžovatel domáhal přezkoumání napadených rozhodnutí Celního

ředitelství v Plzni. Namítal v nich, že dopravcem dováženého zboží

byla firma F. N. - U., která mu vystavila plnou moc k provádění

celních služeb pro vývoz a dovoz zboží. Obchodní společnost C. T.,

spol. s r.o., však vyplnila jednotlivé celní deklarace v rozporu

se zmíněnou plnou mocí, když ho uvedla jako hlavního povinného,

zatímco on byl pouze zaměstnancem dopravce. Skutečnost, že zboží

nebylo předloženo celnímu úřadu určení, zavinili pracovníci

celnice a další dopravce, přičemž jejich jednání je předmětem

trestního vyšetřování. On sám se žádného protiprávního jednání

nedopustil, což je potvrzeno i rozhodnutími Celního úřadu

v Českých Budějovicích, kterými byla zrušena rozhodnutí o celním

přestupku stěžovatele. Zdůraznil, že napadená rozhodnutí byla

vydána v rozporu s příslušnými ustanoveními celního zákona

a v rozporu se zjištěnými skutečnostmi. Dle jeho názoru správní

orgány nezjistily přesně a úplně skutečný stav věci a neopatřily

si potřebné podklady pro rozhodnutí. Uvedl, že rozhodnutím

o vyměření dluhu byl porušen zákon, zejména ustanovení § 264 a §

270 celního zákona v souvislosti s ustanovením § 139 a § 140

celního zákona a ustanovení § 32 a násl. správního řádu.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. 4. 2000, čj. 30 Ca

107/99-48, žalobu stěžovatele zamítl. V odůvodnění svého

rozhodnutí upozornil na to, že soud je oprávněn posuzovat pouze

zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy, nikoli jeho věcnou

správnost. Soud nemůže správní rozhodnutí přezkoumávat nad rámec

vymezený žalobou a sám vyhledávat právní vady rozhodnutí. Dle

ustanovení § 249 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen

"o.s.ř.") musí být v žalobě jako její podstatná náležitost uvedeny

důvody, v nichž je spatřována nezákonnost správního rozhodnutí.

Tato žalobní výhrada má obsahovat tvrzení o porušení konkrétního

ustanovení obecně závazného právního předpisu hmotně právní nebo

procesně právní povahy a toto tvrzení musí být zdůvodněno.

V případě rozporu zdůvodnění tvrzení se zákonným ustanovením

konkrétního předpisu není soud povinen odstraňovat vady, ale

uvedený nesoulad se promítne do výsledku přezkumného řízení.

Krajský soud v této souvislosti uvedl, že stěžovateli byl vyměřen

celní dluh dle ustanovení § 241 celního zákona, a přicházelo by

tudíž v úvahu použití § 243 odst. 1 celního zákona. Z obsahu

žaloby a celních spisů však nevyplývá, že by stěžovatel jako

příčinu nesplnění povinností z režimu tranzitu uváděl úplné

zničení nebo nenahraditelnou ztrátu zboží. Rovněž nespojoval

vytýkané porušení povinností s povolením celního úřadu. Soud proto

uzavřel, že ustanovení § 243 odst. 1 celního zákona nebylo

aplikováno a s ohledem na průběh celého řízení ani být nemělo.

Proto k jeho porušení nedošlo. Obdobně nebyl a nemohl být

aplikován ani § 32 správního řádu, když se v dané věci jednalo

o vyměření cla a daní, pro něž platí výlučně zákon o správě daní

a poplatků. Z povahy věci vyplývá, že nemohla být použita

ustanovení § 264 a § 270 celního zákona, neboť předmětem řízení

nebylo posoudit žádost o odklad platby cla a daní, o posečkání či

o zaplacení ve splátkách. Pak musela být neúspěšná logicky

i výhrada vedlejší, udávající porušení ustanovení § 139 a § 140

celního zákona. Soud proto dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí

vytýkanými nezákonnostmi netrpí.

Stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Plzni

a související rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni a Celního

úřadu v Rozvadově projednávanou ústavní stížností. Namítá v ní, že

v řízení vedeném dle § 249 odst. 2 o.s.ř. není povinností žalobce

uvádět konkrétní ustanovení, které mělo být porušeno. Soudu by měl

postačovat popis jednání nebo skutečností, v nichž je spatřováno

pochybení. Právní kvalifikaci tohoto jednání by měl učinit až

soud. Ze znění § 244, § 245 a § 247 o.s.ř. vyplývá povinnost soudu

zabývat se komplexně zákonností napadeného rozhodnutí. Stěžovatel

poukazuje na postup soudu, který v rozsudku posuzuje napadené

rozhodnutí z důvodů přezkoumatelnosti a nulity správního aktu,

ačkoli to stěžovatel nenamítal. Naopak námitkou, že stěžovatel

není povinným daňovým subjektem, se soud nezabýval. I když

stěžovatel pochybil v označení procesního předpisu, podle něhož

byly vydány celní výměry, z jeho podání bylo jednoznačně patrné,

v čem spatřuje nezákonnost rozhodnutí. Soud se však touto námitkou

nezabýval a v odůvodnění pouze konstatoval jeho pochybení.

Stěžovatel zdůraznil, že v soudním i ve správním řízení především

namítal, že není deklarantem a hlavním povinným ve smyslu celního

zákona. Jako zaměstnanec firmy F. N. - U. vykonával práci řidiče

v mezinárodní dopravě. Jednal vždy za svého zaměstnavatele

a zaměstnavatel byl tou osobou, která do ČR zmíněný náklad

dovezla. V celním řízení jednal rovněž jménem svého

zaměstnavatele, a to na základě plné moci pro celní řízení. Jako

řidič v mezinárodní dopravě běžně používá pro vyplňování celních

dokladů specializované firmy. Na základě pokynu zaměstnavatele

nechal u firmy C. T., spol. s r.o., vyplnit jednotlivé celní

deklarace. Pro celní orgány byla rozhodující skutečnost, že firma

vyplnila do kolonky č. 50 jméno a adresu stěžovatele s poznámkou,

že se jedná o řidiče. Právě v údaji o tom, že v kolonce je

vykázána funkce řidiče, spatřuje stěžovatel jednoznačné potvrzení,

že jednal jménem svého zaměstnavatele. Celní úřad však údaj

vyložil jako prohlášení se za hlavního povinného. Soud na tuto

námitku nereagoval a nezkoumal, zda byl hlavním povinným

stěžovatel či naopak jeho zaměstnavatel. Tím, že se odmítl zabývat

jeho námitkou, porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces.

Ústavní soud vyzval dle § 32 zákona o Ústavním soudu

účastníky řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti

vyjádřili.

Krajský soud v Plzni ve svém velmi obsáhlém a pečlivě

zpracovaném vyjádření upozornil, že výlučným hlediskem, dle něhož

je soud zákonem povolán posuzovat akt aplikace práva veřejného

orgánu, je jeho zákonnost. Znění ustanovení § 247 odst. 1

a zejména § 249 odst. 1 a § 250h odst. 1 o.s.ř. svědčí jednoznačně

pro závěr, že řízení podle §§ 247 - 250k o.s.ř. je ovládáno

zásadou dispoziční. Je tudíž věcí žalobce, aby meze přezkumu

vymezil jak kvantitativně, označením napadených výroků, tak

kvalitativně, uvedením žalobních bodů. Zdůraznil, že v řízení

podle celé páté části o.s.ř. jde o přezkum zákonnosti, tj.

o přezkum souladu napadeného rozhodnutí a správního řízení, jež mu

předcházelo s konkrétními hmotně i procesně právními předpisy,

které byly správními orgány aplikovány. Pokud žalobce v žalobě

neformuluje své námitky zákonem uvedeným způsobem, nelze jeho

opravný prostředek věcně vyřídit. Soud není povinen ani oprávněn

sám vyhledávat možné nezákonnosti správního aktu. Není mu

koncepčně přisouzeno postavení další instance ve správním řízení,

nýbrž je povolán pouze k přezkumu zákonnosti pravomocného

rozhodnutí. Přesné vymezení žalobní výhrady popisnou, ale

i paragrafovou částí je právním prostředkem, který zamezuje

nadměrnému a neodůvodněnému zpochybňování nastoleného právního

stavu. Takový výklad není rozhodně k tíži stěžovatele, jenž musí

být, pokud nemá právnické vzdělání, zastoupen advokátem.

Celní ředitelství v Plzni ve svém vyjádření zdůraznilo, že

stěžovatel vystupoval v celním řízení jako hlavní povinný,

podepsal celní prohlášení a stal se deklarantem ve smyslu § 107

celního zákona. Pokud tvrdí, že jednal za zaměstnavatele, nic

nebránilo tomu, aby do odstavce č. 50 celního prohlášení uvedl

jako hlavního povinného svého zaměstnavatele a sebe označil jako

zástupce. Pokud tento údaj vyplňovala spediční firma v rámci své

komerční činnosti, jistě tak činila na podkladě údajů poskytnutých

klientem. Skutečnosti uváděné stěžovatelem jsou pro uplatnění

celních předpisů právně irelevantní.

Celní úřad Rozvadov ve svém vyjádření uvedl, že přijal

písemné celní prohlášení na propuštění zboží do režimu tranzitu,

podané R. M. Jmenovaný se stal v souladu s celními předpisy

deklarantem - hlavním povinným v režimu tranzitu. Celní úřad neměl

důvod osobu deklaranta zpochybňovat. Pokud stěžovatel namítá, že

jednal jménem svého zaměstnavatele, mohl celní prohlášení učinit

jeho jménem. Stěžovatel však celní prohlášení učinil jménem

vlastním.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud především odkazuje na svůj nález ze dne 11. 10.

2001, sp. zn. IV. ÚS 460/2000, jímž vyhověl ústavní stížnosti

L. K. ve věci návrhu na zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni

ze dne 27. 4. 2000, čj. 30 Ca 106/99-49. Ústavní stížnost

v citované věci podal spolupracovník stěžovatele, který prováděl

pro svého zaměstnavatele přepravu zboží za shodných podmínek jako

stěžovatel. Obsahem jeho ústavní stížnosti jsou totožné námitky

s těmi, které uplatnil stěžovatel v nyní projednávané věci.

Ústavní soud v dané věci zrušil napadený rozsudek i všechna mu

předcházející správní rozhodnutí celních orgánů a konstatoval, že

příslušné orgány jejich vydáním porušily právo na spravedlivý

proces. Ústavní soud nemá důvod se od svých právních závěrů,

k nimž ve věci IV. ÚS 460/2000 dospěl, odchylovat.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně

není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů,

neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy).

Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina"), nemůže na sebe

atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83

Ústavy). Na druhé straně je však oprávněn a povinen posoudit, zda

bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny

základní práva nebo svobody stěžovatele zaručené ústavním zákonem.

Dle judikatury Ústavního soudu (srov. IV. ÚS 325/99) jsou

zákonem stanovené podmínky přístupu občana k soudu ve správních

věcech velmi rigidní a formální, jsou vázány lhůtou a stojí na

principu koncentrace řízení. Účelem části páté občanského soudního

řádu je zajistit přístup občana k soudu ve správních věcech

a současně právo každého, aby se svých práv mohl domáhat

u nestranného a nezávislého soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), a to

v případech upravených v článku 36 odst. 2 Listiny. Podmínky

stanovené zákonem pro uplatnění tohoto práva mají zajistit, aby se

občan na soud obracel kvalifikovaně, byla respektována zásada

efektivity soudního řízení a tím byla usnadněna realizace dalšího

ústavního práva - práva na to, aby byla věc projednána

v přiměřené lhůtě, bez zbytečných průtahů (čl. 6 odst. 1 Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 38 odst. 2

Listiny).

Z obsahu odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Plzni však

vyplývá, že správní soud se výše uvedenými principy neřídil a přes

svá tvrzení obsažená v rozsudku a ve vyjádření k ústavní stížnosti

správní rozhodnutí nepřezkoumal. Ve svém rozhodnutí se zaměřil

pouze na podrobný rozbor neaplikovatelnosti stěžovatelem

zmiňovaných ustanovení celního zákona na skutkový děj

projednávaného případu.

Z dispoziční zásady vyjádřené v ustanovení § 249 odst. 2

o.s.ř., kterou je správní soudnictví ovládáno, vyplývá, že žaloba

musí kromě obecných náležitostí obsahovat označení rozhodnutí

správního orgánu, jež napadá, dále vyjádření, v jakém rozsahu se

toto rozhodnutí napadá, uvedení důvodů, v čem žalobce spatřuje

nezákonnost rozhodnutí správního orgánu, a jaký konečný návrh

činí. Žalobce je přitom povinen tvrdit, že byl zkrácen na svých

právech a že vydáním napadeného rozhodnutí byl porušen zákon či

jiný právní předpis. Ze znění zákona však nelze dovodit, že

tvrzení o porušení zákona musí být podloženo odkazem na konkrétní

ustanovení toho kterého právního předpisu.

Z podaných správních žalob a doplňujících podání je zřejmé,

že stěžovatel zcela jednoznačně namítal, že ve věci byl

nedostatečně zjištěn skutkový stav a že on sám byl celními orgány

neoprávněně označen jako hlavní povinný, ačkoli se při jednání

s těmito orgány řídil pokyny svého zaměstnavatele, na základě

jehož pokynů a poskytnuté plné moci zařídil, aby bylo příslušnou

specializovanou firmou zajištěno proclení zboží s tím, že

k záměně podpoložky celního sazebníku u deklarovaného zboží došlo

záměrně ze strany spediční firmy a bez jeho vědomí. Stěžovatel

rovněž namítal, že nemohl nést odpovědnost za nesplnění podmínek

režimu tranzitu, když skutečnost, že zboží nebylo předloženo

celnímu úřadu určení, nezavinil on, nýbrž další dopravce, kterému,

opět dle pokynů svého zaměstnavatele, náklad zboží předal. Sám

nijak neovlivnil ani nezavinil, že pracovníci Celního úřadu

Cínovec vystavili potvrzení o fiktivním přechodu zboží z území ČR.

Poukazoval dále na to, že nebyl proveden důkaz plnou mocí, kterou

mu vystavil zaměstnavatel, z níž je patrné, že nemohl být hlavním

povinným. Potvrzení celního úřadu o ukončení tranzitu pak byla

prohlášena za neplatná, aniž byl o tomto závěru opatřen jakýkoli

důkaz.

Ústavní soud má za to, že stěžovatelovy žaloby, byť ne zcela

přesným způsobem, obsáhly problematiku věci a splňovaly požadavky

kladené na ně ustanovením § 249 o.s.ř. Mohly tak být v rámci

soudního přezkumu soudně projednány. Na tom nic nemění skutečnost,

že stěžovatel k výzvě soudu odkázal na porušení konkrétních

ustanovení celního zákona, k jejichž porušení z povahy věci

nemohlo dojít. Ústavní soud dává stěžovateli za pravdu, že z jeho

návrhu bylo dostatečně zřejmé, v čem spatřuje nezákonnost

rozhodnutí celních orgánů. Otázka právní kvalifikace pak náleží

výlučně soudu, který o správní žalobě rozhoduje.

Ústavní soud považuje uvedená pochybení soudu za tím více

závažnější, že z napadených rozhodnutí celních orgánů a vyjádření

celních orgánů vyplývá, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav

věci. I v tomto směru je tedy námitka stěžovatele opodstatněná.

Stěžovatel již ve vysvětlení podaném k výzvě Celního úřadu

Rozvadov dne 15. 8. 1998 tvrdil, že ve věci vystupoval pouze jako

řidič a na základě plné moci jednal jménem a ve prospěch firmy F.

N. - U. O dané skutečnosti mělo svědčit i písemné sdělení majitele

firmy, z něhož údajně vyplynulo, že veškeré další celní

záležitosti vyřizovala sama firma, včetně zajištění potvrzení

o dodání zboží celnímu úřadu určení. Tvrzení stěžovatele je

potvrzeno přípisem firmy F. N. - U. z 10. 8. 1998. Celnímu úřadu

bylo rovněž známo, že proti celníkům Celního úřadu Cínovec,

organizátorům dovozu, a osobám, které se podílely na nezákonném

dovozu, bylo zahájeno trestní stíhání ve věci přepravovaného zboží

a jeho fiktivního propuštění přes hranice. Pokud jde o napadená

rozhodnutí o doměření spotřební daně, je v nich konstatováno, že

stěžovatel dopravil do tuzemska jiné zboží, než jaké bylo navrženo

do režimu tranzitu. Odpovědnost stěžovatele s odvoláním na jeho

postavení hlavního povinného je dovozována pouze na základě

dokladů poskytnutých výrobcem lihu, ze kterých mělo vyplynout, že

v průběhu přepravy od výrobce na státní hranici došlo k výměně

dokladů o přepravovaném zboží. Celním orgánům bylo taktéž známo,

že stěžovatel nebyl v souvislosti s projednávanou věcí trestně

stíhán. Vyplynulo to ze sdělení Policie ČR, Krajského úřadu

vyšetřování v Plzni ze dne 1. 3. 1999. Pokud byl původně stíhán

pro přestupek, z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že

rozhodnutí, kterým byla v přestupkovém řízení stěžovateli uložena

pokuta ve výši 1.000,- Kč, bylo nadřízeným správním orgánem

zrušeno.

Ústavní soud je přesvědčen, že v dané věci s ohledem na její

složitost a možnou protiprávnost jednání osob, zúčastněných na

nezákonném dovozu zboží, nelze stanovit povinnost k úhradě

vyměřeného celního dluhu stěžovateli jen na základě formální

aplikace příslušných ustanovení celního zákona na údaje obsažené

v celním prohlášení. Všechny zjištěné okolnosti nasvědčují tomu,

že to byly jiné osoby, které se dopustily protiprávního jednání,

které spočívalo v nedodání zboží do celního úřadu určení,

vyhotovení fiktivního potvrzení o vývozu zboží za hranice České

republiky a uvedení jiného zboží v celní deklaraci, než zboží

skutečně dovezeného.

Ústavní soud zastává názor, že v dané věci nelze přistoupit

na formalistický způsob, jakým se celní orgány vypořádaly

s případem. Z takového pojetí věci by vyplývalo, že stát nazírá na

tentýž skutkový děj dvojím pohledem. Na jedné straně je porušení

právních předpisů, vedoucí ke vzniku celního dluhu, kladeno za

vinu osobám odlišným od stěžovatele, proti nimž je vedeno trestní

stíhání, a současně je z téhož skutku dovozována, a to na základě

neúplně zjištěného skutkového stavu a formálně aplikovaných

ustanovení celního zákona, odpovědnost stěžovatele za vznik

celního dluhu ve výši přesahující částku 25 milionů korun, přičemž

je mu vzniklý nedoplatek dáván k úhradě. Nelze přitom vyloučit, že

se na trestné činnosti podíleli sami zaměstnanci příslušného

státního orgánu, a tento orgán rovněž vystupuje v trestním řízení

vedeném proti organizátorům dovozu a celníkům Celního úřadu

Cínovec jako poškozená strana.

S ohledem na uvedené skutečnosti má Ústavní soud za to, že

napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni i mu předcházející

správní rozhodnutí Celního úřadu v Rozvadově a Celního ředitelství

v Plzni porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces podle

článku 36 odst. 1 Listiny. Krajský soud tím, že nevycházel při

svém rozhodování z obsahu a smyslu celé žaloby, ale omezil se jen

na posouzení použitelnosti stěžovatelem označených ustanovení

celního zákona, odepřel stěžovateli přístup ke spravedlnosti,

který oprávněně požadoval vzhledem k tomu, že příslušné celní

orgány předtím rozhodly v jeho věci na základě nedostatečně

zjištěného skutkového stavu a bez přihlédnutí k širším

souvislostem zcela formálně aplikovaly příslušná ustanovení

celního zákona.

Ústavní soud proto vyhověl ústavní stížnosti a napadená

rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, Celního ředitelství v Plzni

a Celního úřadu v Rozvadově podle § 82 odst. 1, odst. 3 písm. a)

zákona o Ústavním soudu zrušil. Návrh na odložení vykonatelnosti

napadených rozhodnutí se s ohledem na daný stav věci jeví

nadbytečným.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není přípustné

odvolání.

V Brně dne 27. srpna 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru